KDO NAVŠTÍVIL VÍLU HORTENZINKU V DOMEČKU A ČÍM MALÁ VÍLA LÉČÍ SVÉ PŘÁTELE – Ukázka z kapitoly
Když došly k malému domečku pod hortenzií, Violka vykulila oči a překvapeně zvolala: „Tak to je domeček! Ten je ale krásný!“
Základy měl postavené z malinkých kamínků slepených ztvrdlým jílem. Na těchto základech se tyčila malá dřevěná roubená chaloupka. Jediný vchod uzavíraly dřevěné dveře na petlici. Vchod byl otočen k hortenzii, aby byl obyvatel chráněn před nepřízní počasí, když vyjde ven.
V chaloupce byly jen dvě místnosti. Obě měly okna otočená do zahrady. V první byla kuchyňka s menšími kamny, stolem a židlemi, skříňkami a poličkami s nádobím. Z dřevěných trámů u stropu visely malé plátěné pytlíčky. Linula se z nich prazvláštní vůně. V nich sušila Hortenzinka nejrůznější léčivé bylinky.
Skoro celý druhý pokoj vyplňovala měkoučká voňavá postýlka pro krásné pohádkové sny. Vůně usychající trávy a barevných listů, které víla často měnila, napomáhala jejímu snadnému usínání. Hortenzinka totiž velmi ráda snila o různých dobrodružstvích.
Malá víla pozvala návštěvu dál. Byla na svoji pěknou chaloupku patřičně hrdá.
V první místnosti vlevo od vchodu viděla Violka ležet na zemi několik půlek skořápek od vlašských ořechů. Některé byly naplněny sladkým nektarem. V jiných byly pro změnu uloženy borůvky, maliny a ostružiny.
Pod stříškou domečku se v obou místnostech táhlo ode zdi ke zdi několik dlouhých silných travin a na nich se sušily zavěšené plátky hub, jablíček a hrušek. Visely tu i oranžové a červené jeřabiny, tmavě modré bobulky z trnky a oranžové bobulky rakytníku. Různobarevné bobulky, navlečené na dlouhých travinách, připomínaly Violce velké pestrobarevné korálky. To se jí moc líbilo.
Usušeným plátkům jablíček a hrušek říkala Hortenzinka křížaly. Za dlouhých zimních dnů, kdy nemohla spát ani jít ven, je s chutí ráda pojídala. Když bývala celá chaloupka zachumelená pod hromadou sněhu, s oblibou sedávala ve svém jediném křesílku, šila malé pytlíčky na bylinky nebo vzpomínala na hezké zážitky svého života a přitom uždibovala své oblíbené křížaly.
Společně odnesly růžové lístky až na lůžko. Vlevo od lůžka se nacházela nízká skříňka na šaty, nad kterou viselo velké oválné zrcadlo. Naproti prostorné posteli, částečně pod oknem, stála další nízká, ale široká skříňka. Mezi dvěma okny v rohu pak trůnilo velké dřevěné křeslo s různě barevnými polštáři, vycpanými suchou trávou.
„Jéé, ty tu máš tolik dobrého jídla a pití! To jsou asi zásoby na blížící se zimu, viď?“ zvolala obdivně Violka. Sama jich zatím ještě tolik neměla.
„To není všechno. Venku ve spíži mám další dobroty, včetně lískových oříšků, marmelád a medu. Už se mi tam další ani nevejdou, proto je mám tady na zemi. To víš, na zimu se musím pořádně připravit,“ řekla Hortenzinka.
„Pojď, dáme si něco dobrého. Na co bys měla chuť?“ zeptala se návštěvy.
„Já hlad nemám, ale spíš žízeň. Něčeho dobrého bych se napila. Co to je tady za nápoj?“ ukázala Violka ručkou na tajemný nápoj ve džbánku na stole, který tak zvláštně voněl.
„To je medovinka. Je to taková medicína, kterou vyrábím a léčím s ní své přátele. Je slaďoučká jako med, ale není to čistý med. Přidávám do ní odvar z různých léčivých bylinek. Je to takové moje tajemství, kdy a jaké bylinky používám,“ vysvětlovala Hortenzinka.
„Hortenzinko, a jaké nemoci s ní léčíš?“ otázala se Violka.
„Medovinka pomáhá, když je někdo nachlazený a má horečku, ale pomáhá také, když někoho bolí kolínko nebo namožená záda. Umím vyléčit i nemocnou nožku nebo odřenou kůži. Vždy to záleží na tom, jaké bylinky použiji a do medovinky přimíchám. Již dlouho léčím všechny své přátele,“ vysvětlovala světlovlasá víla.
******
„Violko, tak na naše přátelství!“ přiťukla si víla s malou panenkou.
Po chvilce dodala: „Jsem ráda, že ti moje medovinka chutná. Naleji ti ještě, ale už jen malinko. Kdo mé medovinky s touto bylinkou vypije o trochu víc, motá se mu pak strašně hlava a pletou se mu nohy, někdy i jazyk. Mohlo by se ti pak lehce stát, že bys netrefila ani zpátky domů,“ smála se víla zvesela.
„Asi máš pravdu, je mi hned nějak lehko a chce se mi tancovat a zpívat,“ smála se na oplátku zase Violka.
A tak se víla i panenka smály a smály a povídaly. Bylo jim spolu moc dobře. Obě byly šťastné, že se shledaly.
******
Hortenzinka řekla: „Teď na chvilku zavři oči a budeme si v té úžasné vůni chvilinku snít, co ty na to?“
„Když myslíš, já to tedy zkusím. Máš to tady moc hezké. A jak krásně to tu voní. Tady se bude snít jedna báseň,“ zasnila se Violka.
A tak se nakonec stalo, že obě usnuly tvrdým spánkem. Byl to ale spánek plný nádherných snů, ve kterém prožívaly různá dobrodružství. Spaly tak až do rozednění druhého dne.