Archiv pro rubriku: Neuvěřitelné dobrodružství Chrisse a Jacka

Kapitola 50

Moji milí čtenáři,
velmi se omlouvám všem, kdo si chtěli přečíst další kapitoly příběhu Chrise a Jacka. Knížka je dávno dopsaná a momentálně pracuji na korekturách. Rukopis jsem poslala do jednoho velmi známého nakladatelství a nyní čekám a čekám…
Z tohoto důvodu jsem již nemohla na svůj web vložit další kapitoly. Určitě by se nakladatelství nelíbilo, že znáte konec příběhu knížky, o které se bude rozhodovat.
Objevila jsem po předlouhém pátrání úžasného ilustrátora, který právě do knížky vytváří opravdu nádherné ilustrace. Máte se na co těšit 🙂
Zatím mi prosím držte palce i pěsti, aby nakladatelství tuto knížku schválilo do svého edičního plánu.

Vaše autorka Yva

Chata Hvozdy 10.8.2017

Zde je taková menší ochutnávka vznikajících ilustrací. Jde zatím pouze o návrhy a skici 🙂 Zdůrazňuji, že obrázky nejsou ještě hotové.

Sajdra a Tyrhen

Sajdra (zelené oči) vzhlíží obdivně k Tyrhenovi

Chris a Jack v parku Joshua Tree

Chris a Jack v parku Joshua Tree za svítání – skica není hotová

Chris s Troyem si prohlíží knihu o ještěrech a dracích

Chris s kamarádem Troyem si prohlížejí knihu o ještěrech a dracích

Puma

Puma se přišla napít k jezeru

Tatínek Tim Kramer

Tatínek Tim Kramer

Kamarád Troy

Kamarád Troy s knihou

Tyrhen se vyklubal z dračího vejce

Jak se Tyrhen vyklubal z dračího vejce

Kapitola 49

Kapitola 48 Konečně v Národním parku Sequoia

Tatínek zastavil na chvilku karavan a všichni se ohromeně vyhrnuli ven. Fotili si mobily i foťákem obrovitánské sekvoje vedle obyčejných borovic.
Chvíli je nevěřícně pozorovali a tatínek prohlásil: „Podle mě by se do jednoho kmene tady té duté sekvoje hravě vešlo tak deset, možná i dvanáct kmenů té vzrostlé borovice. To je až k neuvěření!“
„Páni, to je ale hustý!“ nevěřícně obcházel Jack dutý kmen sekvoje. Načervenalá kůra stromu byla neuvěřitelně hrubá a zvrásněná.
Vtom Chris zvedl ohromnou šišku. Byla tak obrovská, že byla delší než celé jeho předloktí.
„Ty brďo, to snad ani nejni možný!“ prohlížel si Chris šišku ze všech stran.
A tak se potom s tou šiškou vyfotil každý zvlášť a pak i všichni dohromady. Vznikly z toho celkem legrační fotky, kdy si např. Annie dala šišku před obličej a na fotce měla místo hlavy obr šišku.
Když pak jeli po silnici dál, hlouběji do toho zvláštního lesa, z obou stran se nad ně nakláněly ty obrovitánské stromy. A některé měly na svém úpatí veliké bachraté boule. Tatínek děti poučil, že z těch boulí prý může vyrůst za určitých podmínek nový výhonek sekvoje a převzít po čase funkci hlavního kmene. Stává se tak, když původní strom z nějakého důvodu zahyne.
Pak se před nimi konečně objevilo velké parkoviště. Zaparkovali karavan, který oproti vedle stojící obrovitánské sekvoji vypadal z dálky jako domeček na panenky a šli si prohlédnout návštěvnické centrum.
Před dřevěnou budovou návštěvnického centra stála další mohutná sekvoje, jejíž dutý kmen byl vypálen ohněm. Kolem stála dřevěná ohrada a lidé obrovitánský strom uctivě obcházeli a nikoho ani nenapadlo, aby ohradu přelezl a šel se k velikánovi vyfotografovat nebo aby si do dutého kmene z legrace vlezl.
Klukům sice nebezpečně svitlo v očích a hned by si rádi do dutého kmene vlezli, ale tatínek na ně hodil přísné vševědoucí rodičovské oko, a tak se jen líně loudali směrem k budově návštěvnického centra.
Z druhé strany před návštěvnickým centrem zpozorovali, že před touto obrovskou sekvojí je umístěna velká dřevěná cedule s nápisem SENTINEL.
A Jack hned na to nadhodil: „Odteďka budu všem, co se pořád cpou zmrzlinou, chipsama nebo hamburgrama jako nezavřený říkat, že vypadaj jako tenhle ohromnej „sentinel“, protože některý už jako děti jsou tak tlustý, že si ani nechci představit, jak budou vypadat, až budou dospělý. Teď už je mi to jasný.“
Aaron se hned přidal a řekl: „Jacku, to tě asi nebudou mít moc rádi. To víš, když je budeš tak kritizovat za to, že jsou tlustý.“
A Chris přidal: „To máš sice pravdu, ale třeba si uvědoměj, že by se tak neměli hrozně cpát sladkým a nezdravým, jinak budou jako dospělí nejenom hrozně tlustý, ale i nemocný. Dostanou cukrovku nebo budou mít nemocný klouby anebo budou mít nemocný srdíčko. A to je asi ze všeho nejhorší. Už jsem ti říkal, že chci, aby ze mě byl doktor?“
„Jo? To jako vážně? No to mě teda podrž!“ podivil se Aaron.
„Myslím to opravdu vážně. Jen se mi možná nebude chtít tak strašně šprtat, protože medicína je hrozně těžká. Ale bude ze mě doktor, co bude lidem spravovat srdce, jako ten strejda, co studoval a kamarádí s naším tátou,“ rozvíjel své představy o budoucnosti Jack.
Aaron na to řekl: „Tak to budeš bohatej chlap a ženský si tě budou předcházet.“
Maminka je poslouchala a se smíchem řekla: „Vy jste mi ale rozumbradové. S vámi se člověk opravdu nenudí. Ale Jacku, udělal jsi mi radost. Tak snad ti to tvé velké předsevzetí vydrží. Ale teď už pojďte dovnitř. Těším se, že tam bude hezký chládek.““
Uvnitř návštěvnického centra si přečetli, že Sequoia National Park byl založen v roce 1890 a po Yellowstonském národním parku je druhým nejstarším národním parkem v USA. Gigantické sekvoje rostou jen ve vysokých nadmořských výškách v rozmezí od 1 500 do 2 150 metrů.
Však sem také museli absolvovat velice náročnou cestu. V horském terénu vystoupali do130 zatáček a 12 prudkých serpentin.
Ale stálo to za to!
Všichni si pak i s Aaronem vlezli do makety duté sekvoje a zjistili, že by se tam celá rodina vešla ještě třikrát.
„Tady bych tedy bydlet ani nechtěl. Všechno je tu takový tmavý a určitě je tu spousta fujtajblových pavouků. Jenže na ně v tý tmě člověk ani pořádně nevidí. Brr!“ otřásl se Chris při představě, že by tu měl například přespat.
„No vidíš, a přitom taková dutá sekvoje určitě v dřívějších letech ochránila nejednoho lovce před divokou zvěří nebo špatným počasím. My už jsme prostě zhýčkaní naší civilizací,“ pravil tatínek.
Z nápisů vedle se ještě dozvěděli, že maximální výšky dosahují sekvoje zhruba po 800 letech. Pak přidávají živou hmotu svému kmeni a větvím. Jejich až 60 cm tlustá kůra je na dotek měkká, porézní a obsahuje značné množství vody. Při požárech, které strážci parku kvůli čištění lesa zakládají uměle, kůra zabraňuje prohoření ohně až na dřevo. Zároveň urychluje regeneraci „popáleného“ stromu.
Dále tam bylo napsáno, že oheň či požár je pro sekvoje vlastně životně důležitý, jelikož jeho obrovité šišky se dokážou otevřít právě jenom při velkém žáru. Teprve pak z nich vypadnou semínka sekvojí a z nich zase mohou vyrůst nové stromy.
A pak se též z jedné cedule dozvěděli, že jistý lovec si ve spadlé sekvoji opravdu vytvořil svůj domov, kde žil mnoho let.
Když tu informaci Aaron nahlas všem přečetl, šťouchl do Chrise a neodpustil si poznámku: „Tak vidíš, ty zálesáku. Možná, že kdybys utíkal před hladovou smečkou vlků v zimě, ještě rád bys v takový sekvoji pobyl. V tý chvíli by ti pavouci určitě nevadili, co?“
A Chris musel chtě nechtě přiznat, že má Aaron pravdu.
Pak si maminka v nedalekém krámku vyzkoušela několik zálesáckých klobouků. Nakonec se rozhodla pro krásný černý, který se nejlépe hodil k jejím plavým vlnitým vlasům.
Když maminka tatínkovi za klobouk děkovala, tatínek ji s polibkem objal a řekl: „To mám ale krásnou ženu. I po těch letech jsi pořád kočka.“ A pyšně si ji fotografoval. Maminka se šťastně smála a tvářila se přitom jako velká filmová hvězda.
Pak už jeli do jednoho kempu, kde zaparkovali karavan a postavili dva modré stany.
A když přišla řeč na to, s kým bude ve stanu spát Chris, řekl Jack prosebně: „Brácho, nezlob se, ale já bych byl rád dnes s Aaronem ve stanu sám. Přece jenom je to můj nejlepší kámoš. Nevadí?“
A Chris na to statečně odpověděl: „No samo, to se ví. Mně to vůbec nevadí. Taky bych chtěl být ve stanu sám s Troyem, kdyby tu byl.“
Tatínek, který zaslechl jejich hovor, Chrisovi nabídl, že by mohl spát ve stanu s ním, kdyby se tam sám bál.
„Neboj, tati, to není třeba. Já se nebojím,“ kasal se Chris. Přece teď nepřizná, že by se ve stanu bez bratra bál!
Zanedlouho se začalo smrákat a blížil se večer. A na Chrise náhle padla taková podivná tíseň. Dnes v noci bude spát ve stanu úplně sám. A možná se bude trochu bát…