Kapitola 44

Kapitola 43 I tatínkové se mohou mýlit a dělat chyby DALŠÍ SOBOTA

Byla sobota ráno. Maminka zrovna chtěla vstát z postele, když si ji tatínkova ruka zase přitáhla zpátky k sobě. Mamka se na tátu šibalsky a zároveň hezky usmála a řekla: „Time, žádné ranní dovádění, čeká na mě spousta nádobí ze včerejšího večera.“
Jenže tatínek se nedal jen tak odbýt. Pevně ji objal a zaprosil: „Carol, nechoď ještě, prosím. Nádobí ti nikam neuteče, nemá nožičky. A já si chci s tebou chvíli povídat v tichu a klidu, než nás děti objeví. A třeba ti pak s tím nádobím i pomůžu.“
„Pomůžeš? Beru tě za slovo. Tak co máš na srdci? Chceš si povídat jen tak nebo je to o něčem speciálním?“
Leželi vedle sebe a tatínek začal.
„Carol, určitě jsi slyšela ty zvěsti, co se šíří v rádiu a píšou o nich i v novinách. Tedy píše o nich hlavně bulvár. Myslím o dracích, co lidé viděli tady nad jezerem nebo nad lesem v okolí.“
Maminka se srdečně rozesmála. Již několik dnů čekala, až s tím manžel začne sám. Po scéně v parku Joshua Tree se zařekla, že o tom sama mluvit nezačne. To tak, aby ji manžel seřval na tři doby jako tehdy Jacka s Chrisem.
„Hele, nesměj se, jo? Teď to myslím smrtelně vážně.“
Jenže Carol Kramerová se řehtala čím dál víc, až to vypadalo, že má přímo záchvat smíchu. A ten její smích byl tak upřímný a nakažlivý, že se začal smát i Tim Kramer.
Bylo to tak úlevné, když se po dvou dnech konečně odhodlal vlastní ženě přiznat, že i on o těch dracích ví.
Vždyť i u nich v práci to téma lidé propírali se všech stran. Co kdo četl o dracích na Facebooku nebo Twiteru a co si o tom všem vlastně myslí. Celou tu dobu se snažil Tim těch rozhovorů stranit, až si ostatní všimli, že se chová zatraceně divně a také mu to na rovinu řekli.
Jeho první reakce totiž byly, že je to celé nesmysl a že si to někdo celé vymyslel. Jenže jak s tím začali chodit další a další lidé, dokonce i jeho šéf, musel si Tim připustit, že se kolem děje opravdu něco hodně neobvyklého. A zkrátka že by možná měl svůj postoj k této věci trochu přehodnotit.
„Víš, nejsem si jistej, ale tenkrát v Joshua Tree, jak nám kluci tvrdili, že viděli ty draky… Prostě… Víš, možná jsem jim křivdil…A jestli je to tak, asi bych se jim měl omluvit, jinak se mi už nikdy s ničím nesvěří. Budou si prostě myslet, že je nikdy nepochopím a tak…“
To přiznání z tatínka lezlo, jak se říká, jako z chlupaté deky. Maminka ale jeho proslov ocenila. Objala ho a dala mu pusu.
A pak řekla: „Time, jsem ráda, že ses mi svěřil. Moc ráda.“
Tatínek ji chvíli jen tak držel v objetí a pak se otázal znovu: „Tak co na to říkáš? Mám o tom s nimi hodit řeč a třeba se i omluvit, že jsem jim nevěřil? Třeba se tu jen natáčí nějaký film, ale důležité je, že mi asi nelhali. A to bych měl zpětně ocenit. Co myslíš?“
„Já si myslím, že je opravdu dobře, že si svůj názor přehodnotil. Asi nám tenkrát nelhali. Navíc, já ti to ani nechtěla říkat, aby ses mi nevysmál, ale od té doby, co jsme se vrátili, se tu občas dějou divný věci.“
„Jaký divný věci? Co tím myslíš?“ chtěl tatínek vědět.
„Tak třeba naše kočka se poslední dny chová strašně divně. A kluci? To už ani radši nebudu komentovat. Pamatuješ, jak jsem ti říkala, jak přiběhli z lesa a hned po večeři zapadli rychle k sobě? Jsou prostě taky divní.“
Jak potom všichni společně seděli při snídani u stolu a ládovali se lívanečky s javorovým sirupem, tatínek se odhodlával k omluvě. To není jen tak, aby se dospělý rodič omluvil svému dítěti. To nedokáže každý. Ale Tim Kramer cítil až v kostech, že to udělat musí, jinak si nebude moct dál vážit sám sebe. A za další, mohl by přijít jednou provždy o důvěru svých dětí.
„Kluci, tak co draci? Určitě jste už slyšeli, že se o nich tady všude povídá,“ nadhodil tatínek opatrně.
Bylo to tak nečekané, že sebou Jack prudce trhl a zrudnul, jako by byl přistižen při nějaké lumpárně. Chris jen vyvalil oči a otevřel pusu. Co proboha můžou na tu otázku odpovědět? Pravdu tátovi určitě říct nemůžou. Zas by jim nevěřil.
Pak se Jack malinko vzpamatoval a zakoktal: „Jak jako co draci? O nich si nám přece zakázal mluvit, viď, brácho?“
A Jack se jako tonoucí chytil stébla a otočil se na bratra. Významně se na něj zamračil a prudce zavrtěl hlavou. Mělo to znamenat: Ne abys něco tátovi ceknul! A Chris hned pochopil. Bylo to tak jasné gesto, že maminka zpozorněla.
Je to tak, kluci mají nějaké velké tajemství. Aby tak… Ani domyslet to nechtěla. Jenže co když jim hrozí nebezpečí? Na těle jí vyskočila husí kůže. Musí na to přijít. Ale jak? Že by je sledovala?
Vtom jako z dálky uslyšela svého muže: „Kluci, já se vám chci omluvit. Neříká se mi to vůbec snadno, to mi věřte…“
„Omluvit? A za co, tati?“ skočil mu Chris nedočkavě do řeči.
„Hele, možná jste mi v Joshua Tree o těch dracích nelhali. Vím, že jsem vám o nich zakázal mluvit. Tak se vám teď omlouvám, že jsem vám nevěřil.“
„Omluva se přijímá, tati,“ řekl Jack a mrkl přitom na Chrise.
„A co ty, prďolko, přijímáš moji omluvu?“ otočil se taťka na mladšího syna.
Ten se ale ohradil: „Neříkej mi prďolko, už nejsem malej!“
Viděl, jak na něj bratr udělal prudký posunek, tak se nakonec otočil k tátovi a řekl: „Tak jo, tati. Díky, že ses nám omluvil.“ A bylo to.
Jenže to celé ještě neskončilo…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.