Kapitola 38

Milí čtenáři a čtenářky tohoto webu,
právě jsem dokončila svou první knížku v životě – pro děti : – ) A je to krásný naplňující pocit . . .
Vaše autorka Yva

VELKÉ PŘÍPRAVY A LOUČENÍ PŘED ZIMOU – Pouze krácená ukázka

U plotu, vedoucího do vedlejší zahrady, právě odpočívá ještěrka Pyšnilka Krásnoočko. Hoví si ve vysoké trávě a polohlasem si přemýšlí:
„Jsem pořád tak sama. Už si i povídám sama se sebou. Kdo to má pořád vydržet. Celý podzim se mě všichni straní. A když mě někdo zahlédne, dělá, jako když jsem vzduch. Všichni mě tu nesnášejí. Tady se mnou už živý tvor přátelsky nepromluví. Asi bych se měla přestěhovat. Ale kdy? Teď nebo až na jaře?“ Chvíli si mlčky prohlíží přes plot vedlejší zahradu.
Pak si polohlasem mumlá: „Vedle na zahradě mě nikdo nezná. Možná tam najdu nové přátele.“
V tu chvíli se rozhodla. Nebude tu už ani minutu! Musí si najít nový úkryt, než napadne sníh a začnou mrazy.
Opatrně proklouzla dírou pod vrátky a byla v cizí zahradě. Musí být hodně opatrná. Mají tu dva velké psy, takže opatrnost je na místě.
Držme jí palce. Nikdo ji tu nezná, tak snad se jí podaří začít nový život, jak se říká „s čistým štítem“. Doufejme, že se již dostatečně poučila a bude se chovat k novým přátelům lépe. Pokud si dokáže nějaké přátele najít. To už záleží jen a jen na jejím chování. Jestlipak se polepší?

***

A byl tu listopad. Měsíc, kdy opadne ze stromu i poslední lísteček. Venku bývalo velmi nevlídně. Byly dny, kdy déšť skoro neustával, studený vítr se honil kolem srubu a panáčkům i panenkám zalézal pod šaty. Dny se postupně krátily. Ráno byla dlouho tma a později odpoledne to na zahradě vypadalo už zas jako v noci.
Nastal čas, kdy se budou muset přátelé rozloučit na několik dlouhých, předlouhých měsíců.

***

Přátelé se naposledy sešli u vřesoviště. Nastal čas loučení.
Ropucha Růža ještě naposledy děkovala víle Hortenzince:
„Moje nejmilejší Hortenzinko, vílo naše krásná a vzdělaná. Chci ti poděkovat tady přede všemi za své vyléčení a za obětavost, s jakou jsi ke mně každý den chodila. Ještě že tě tu máme. Co bychom si bez tebe počali? Ty nás vždycky umíš vyléčit. A nejen to. Celou tu dobu jsi mi dodávala nejen naději na vyléčení, ale hlavně i dobrou náladu.“
Hortenzinka ropuchu vřele objala a pohladila ji svou malou ručkou po zjizvených zádech. Byla tak ráda, že dokáže svým přátelům pomoci v době jejich nemoci.
Vzápětí se otočila na svého nejlepšího přítele mloka Samuela: „Same, pojď ke mně, ať tě mohu též obejmout.“
Starý mlok natáhl svou hlavu, slastně přivřel oči a Hortenzinka jej vřele objala.
Potichu mu šeptala: „A dávej na sebe pozor! Co bych si tu počala, kdybys mi umrzl?Zalez si co nejhlouběji, prosím! Doufám, že se zjara setkáme a budeme spolu dovádět, jako když jsem byla ještě malinká.“
Samuel ji jemně olízl a nějakých slov nebyl dojetím schopen. I on občas a velmi rád vzpomínal na ty krásné a neopakovatelné časy, kdy byla víla malá a on ji vozil na svém hřbetě pro pobavení všech kolem. Kdeže jsou ty zlaté časy?
******
Přátelé doprovodili malou Violku k ostříhaným a zazimovaným růžím. Zde se rozloučili. Violka vklouzla mezi žlutavé listy fialek. Fialová hlavička se ještě jednou objevila uprostřed chvojí a malou ručkou všem zamávala.
Následně vyprovodili Hortenzinku k její chaloupce pod hortenzií. Chaloupka byla celá skryta pod listím a chvojím. Koukal jenom kousíček komína.
Malá víla se smutně pousmála na svého Malindu a poslala mu vzdušný polibek. Potom rychle zmizela v chaloupce. Listí nahrnula hezky kolem dveří, aby jí do chaloupky odnikud netáhla zima. Potom přiložila do malých kamínek suché smrkové roští a postavila vodu na šípkový čaj. S horkým čajem a jídlem se uvelebila na své velikánské posteli. Ještě než se uloží k zimnímu spánku, naposledy se pořádně posilní, aby jí nevzbudil hlad a žízeň. Už se viděla, jak leží v teplém oblečení zachumlána pod velkou vrstvou listí. Možná jí bude vykukovat jen špička nosu. Musela se zasmát, když si sama sebe představila. A až se možná někdy v krutých mrazech probudí zimou, může si zatopit. Roští na zimu má dost.
Jak si tam v tom teplíčku přemýšlela, začala se jí zavírat oční víčka a drobná víla pomalu, pomaloučku upadala do dřímoty. Ještě stačila hrneček odložit na okenní římsu. Zachumlala se mezi listy a tvrdě usnula zimním spánkem. Byl z ní vidět opravdu jen malý kousek nosíku.

***

Začátkem měsíce prosince, zrovna v den svatého Mikuláše, napadla první nadílka sněhu. Velká zahrada kolem srubu i všechny okolní cesty pokryla vrstva sněhu. Jen stopy ve sněhu ukazovaly, že se tu byl podívat zajíc či dokonce srnka. Ptáčci občas přiletěli k dřevěnému krmítku pro něco dobrého do zobáčku.
Naši malí přátelé spali ve svých bezpečných úkrytech a jistě se jim zdálo něco pěkného.
Až se na jaře venku oteplí, všichni naši přátelé se opět probudí k životu odpočatí po dlouhém zimním spánku a honem začnou shánět něco k snědku.
Pak se jistě rádi zase sejdou. Snad zimu všichni ve zdraví přežijí.
Copak je na jaře asi čeká nového a zajímavého?
Určitě společně zažijí mnohá další dobrodružství. Možná i nejednu svatbu či stavbu nového domu.
Narodí se někde i malá panenka nebo panáček?
Kdo si najde nového partnera pro život?
Nechme se překvapit a mezitím, co naši malí přátelé budou spát, si také o něčem hezkém nechme zdát.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *