Kapitola 10 Jak šli kamarádi probudit slepýše, co zaspali

Uplynulo pár dní, ale nikdo z dalších přátel se u Hortenzinčiny chaloupky ani jinde na zahradě neobjevil. Panenka Konvalinka pojala podezření, že se jim muselo stát něco strašného.
„Možná už nežijí. Jinak by už za námi přece přišli. No nemám pravdu, Hortenzinko?“strachovala se něžná Konvalinka. Jako vždy si ze všeho dělala větší hlavu než ostatní.
Panáček Malinda, který naopak svět bral vždy z té lepší stránky, však řekl: „Nestraš, Konvalinko. Prostě se jim jednoduše ještě nechce vstávat. Já bych možná ještě rád spal také, ale když mě Ostružinda vzbudil, vzpomněl jsem si tady na svou lásku Hortenzinku a v pelechu už mě nikdo neudržel. Je snad starý slepýš zamilovaný, aby vyskočil jako já a někam se hnal za láskou? Není. A co ropucha Růža? Vždyť to je také letitá ropucha. A zamilovaná rozhodně není. Některé otázky či problémy mají jednoduché vysvětlení. No ne?“
Víla Hortenzinka poslouchala pozorně, jak se spolu dohadují, když vtom dostala opět nápad.
„Víte co, vy dva, pravdu můžete mít vlastně oba. Já si myslím, že by nebylo špatné jít se po nich poohlédnout. A vyrazit můžeme klidně hned. Co vy na to?“
„Já jsem pro. Tak hned zjistíme, jestli se něco stalo. V nejhorším je prostě probudíme“, přidal se panáček Silvián a držel přitom svou panenku Konvalinku kolem pasu. Nerad viděl, když ji něco trápilo. Udělal by cokoli, aby vykouzlil úsměv na jejích něžných rtíkách. Tak moc ji miloval. A láska, to je mocná čarodějka.
Starý slepýš přebýval v díře pod keřem, který se nazývá azalka. Azalka rostla na spodní terase napravo od schodů. V době květu mívala tmavě růžové nádherné květy. Nyní se první květy ale teprve otevíraly, jelikož nad azalkou rostly vysoké túje. Také vedle stojící ozdobná třešeň tvořila azalce stín, a tak měla azalka s kvetením zpoždění. Stála celý den ve stínu a sluneční paprsky se k ní nedostaly. První si tuto skutečnost uvědomil moudrý mlok Samuel a sdělil svůj poznatek všem okolo.
„Tedy Samueli, gratuluji. Jsi vážně moudrá hlava. Kdo by to byl řekl, že úplně stačí, aby se někam nedostalo pořádně sluníčko a hned je tu víc chladno a trochu i vlhko“, pochválil starého mloka panáček Silvián.
Ještěrka Zeminka mloka poplácala nožkou po zádech a řekla: „Copak náš Sam. To je chytrá přemýšlivá hlava. On vždy přijde věcem na kloub, viď Same?“
Ale Samuel jen skromně zamručel: „ No jo. Tak kouknem, co je s nimi. Proto jsme sem přišli, ne?“
Malinda na nic už nečekal a co nejvíc nahlas zahlaholil: „ Kde jste kdo? Starý slepýši, jsi tu?“
A Samuel se též přidal: „Slepýši, starý brachu, vstávej! Hej hola, z díry ven!“
První se poodhrnuly dvě spodní větvičky s menšími zelenými lístky. Pak se objevila hlava slepýše. Ale co to? To nebyl přece starý slepýš. Byl to mladý červenohnědý slepýš. Pěkně rozespalý se soukal ven z díry a za ním lezl mladý slepýš hnědožlutý.
„No těpic! Kolik vás tam ještě je? A kde je starý slepýš?“ neodpustil si překvapeně Malinda.
Teprve v tu chvíli si Hortenzinka uvědomila, že slepýši často spí přes zimu ve větších společenstvích. Několik slepýšů spí vzájemně propletených v jednom klubku. A hadi to mají stejné. Hned s tím obeznámila i ostatní. Než však stačil někdo něco říct, objevila se v díře konečně šedostříbrná hlava starého slepýše. Oční víčka měl ještě zavřená a lezl ven vlastně tak nějak po paměti.
„Co se to tu děje? Proč mě nenecháte ještě spát? Kam ten spěch?“ neodpustil si trochu nevrle.
Samuel se podíval po ostatních, jakoby říkal: Vidíte, já vám to říkal, měli jsme je nechat ještě spát. Ještě nepřišel jejich čas vstávání po zimě.
V tu chvilku však přispěchala s omluvou víla Hortenzinka, která řekla: „Starý slepýši, promiň nám tu opovážlivost, s jakou jsme tě probudili. A to platí i pro vás, mladí slepýši. My všichni se vám omlouváme. Jen jsme již delší dobu všichni vzhůru a měli jsme o vás obavy. Proto jsme se za vámi dnes vydali. My si vážně neuvědomili, že jak vám sem nesvítí slunko, tak tu máte větší zimu než my a potřebujete déle spát.“
Starý slepýš mezitím konečně otevřel obě oči. Popolezl po louce na slunné místo a nechal na sebe proudit blahodárné sluneční paprsky. Krev mu začala proudit rychleji tělem, a tím se mu i prokrvil lépe mozek. Konečně začal přemýšlet.
Přátelé o nás měli strach. To je od nich vlastně hezké, říkal si v duchu a konečně se usmál.
Pak řekl už o poznání přívětivějším hlasem: „No, už se stalo. My tu v tom stínu jsme nějací opoždění. Když tak nyní koukám kolem sebe, jak vše kvete, musím přiznat, že jsem poprvé v životě zaspal příchod jara. Ani nevím, jak se to stalo. A vy mladí jste mě také nevzbudili.“ Koukl slepýš s mírnou výčitkou po mladých slepýších. Potom jeho pohled padl na okrasnou třešeň. A vtom na to přišel.
„Už to mám, už to vím!“ zvolal. „To ta třešeň. Za poslední rok vyrostla a hlavně zmohutněla. Proto se na mou azalku nedostane sluníčko a je furt ve stínu. Krucipísek, já se snad na stará kolena budu muset přestěhovat“, zabědoval starý slepýš.
„A co ropucha Růža? Ta ještě také spí. Půjdeme se podívat, jestli je v pořádku?“ chtěla vědět panenka Violka.
„Pojďme se za ní kouknout. Přece jen byla na podzim, jak všichni víme, dlouho nemocná“, navrhla ještěrka Zeminka. Opravdu ji zajímalo, proč se stará ropucha ještě neobjevila. Aby tak tu zimu nakonec nepřežila! Strachovala se v duchu.
Přátelé vylezli nahoru až na dohled vřesoviště. Zrovna tam růžově kvetla další azalka a blízko ní fialkově malý rododendron. A od nich nalevo pod keřem zvaným dřišťál stará ropucha přebývala. Keř měl ale překvapivě drobné zelené lístečky. Jak je to možné? Vždyť ještě minulý rok byly jeho lístky jasně červené?

Tentokrát odpověď na otázku znala malá víla. I tady totiž vyrostly za minulý rok o hodně lískové keře. Ještě minulý rok nebyly lísky tak vysoké a sluníčko dosáhlo svými paprsky na keřík dřišťálu. Aby jeho lístečky měly červenou barvu, musí být keř co nejvíce na slunci. Jakmile je povětšinou ve stínu, jeho lístky mají jen obyčejnou zelenou barvu.
„Příroda a sluníčko společně umí pěkně čarovat“, řekla Hortenzinka nahlas a celý problém kamarádům hezky vysvětlila. Ti byli překvapeni, co všechno jejich přítelkyně zná.
A jak si tam tak povídali, vykolébala se z úkrytu velká hnědá ropucha a povídá: „Nazdárek, že vy jste to už bez staré ošklivé ropuchy nemohli vydržet? Nemám pravdu? Hlaholíte tu jak na lesy, že by to vzbudilo i mrtvého brouka, natož mě.“
Růža si po většinu času dokázala ze sebe dělat legraci a své přátele kolikrát pobavila i na svůj účet. Všichni ji proto měli rádi a těšili se na její vtípky. Že je ošklivá nikdy neřešili. Pro ně byla hlavně správná a ochotná pro každou legraci. Za trochu humoru by Růža snad položila i život. A za dobrodružství také. To o ní bylo známo. Vždyť touha po velkém dobrodružství ji na podzim málem stála život.
Přátelé se kolem Růži seskupili a hezky se s ní také přivítali. Byli rádi, že ji vidí živou a zřejmě i zdravou. Vždyť už zase oplývala svým pověstným humorem, na který se všichni tolik těšili.
Hortenzinka se ke staré ropuše přitočila, něžně ji pohladila po zjizvených zádech a řekla s úsměvem: „Růženko, tak ráda tě zase vidím. A jak tak koukám, ty červené jizvy ti krásně během zimy zbělely.“
Ropucha se na ni vděčně podívala a odpověděla: „Moje sladká vílo, to jen díky tobě a tvé péči jsem se dočkala dalšího jara. To ty jsi mi přece nejvíc pomohla svými medicínkami, co vyrábíš. A nějaké jizvy, bílé nebo červené? Tak ty já ve svém věku už neřeším.“