Kapitola 13 Vždyť jsou Velikonoce

Kapitola 13 Vždyť jsou Velikonoce

Blonďatá paní a černovlasý pán s černou bradkou opravdu co chvíli vycházeli z chaty pod pergolu před chatou. Paní chystala na stůl velikonoční výzdobu. Do vysoké štíhlé vázy vložila uříznuté větévky z břízy a ze žlutě kvetoucí zlatého deště. Na větvičky pověsila barevná vajíčka. Do proutěné ošatky na stole vložila obarvená vejce. Vedle na velký tác rovnal pán zrovna skleničky. Opodál postavil několik lahví se záhadnou tekutinou. Mezitím paní přinesla z chaty na ozdobném tácu pohoštění a pán přidal talířky a další košík se sladkostmi. Nakonec paní ozdobila vysokou túji vedle pergoly různobarevnými vajíčky. A koledníci mohou přijít. Vše je nachystáno.

Velikonoční vajíčka na túji

Vtom se od vrátek na druhém konci zahrady ozvaly veselé hlasy. To koledníci přicházeli. V rukou drželi pletené pomlázky z proutí zakončené barevnými pentlemi. Někteří měli s sebou i proutěné koše na pomlázku, kterou si chtěli vykoledovat.
A už to začalo. Panenky se Zeminkou sebou až trhly, když se k pergole přihrnuli koledníci a spustili: „Hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný. Nedáte-li malovaný, dejte aspoň bílý, slepička vám snese jiný.“
V té chvíli řekla malá víla ostatním: „Už to mám. Vždyť ony jsou dnes Velikonoce! Viděly jsme to tady už mockrát, viď Zeminko? Každé jaro o Velikonocích sem přicházejí koledníci za naší paní. Ničeho se nebojte.“
Ale to už všichni pánové i malí kluci mávali výhružně vlastnoručně upletenými pomlázkami a každý z nich vyšlehal paní po zadní části těla. Ta dělala, že utíká, ale k Violčině překvapení vlastně doopravdy neutíkala. Byla to taková hra pro děti a dospělé, kterou se fialková panenka snažila pochopit. V údivu otevřela malinkou pusinku a čekala, co se bude dít dál. Vtom se za kamarádkami připlížili i panáčci Malinda s Ostružindou a se Silviánem. Chtěli celé to lidské divadlo vidět pěkně zblízka. A navíc, co kdyby se Konvalince, Hortenzince či Violce něco stalo? Chtěli jim být pro všechny případy nablízku. Zbývající přátelé celý ten veselý výjev sledovali ukrytí někde poblíž tak, aby je nikdo z lidí nespatřil.
Před pergolou se nyní prohánělo několik menších holčiček a kluků. Kluci holčičky honili a jak některou dostihli, hned dostala po zadečku. Zahradou se ozývalo pištění a křik. Někteří dospělí usedli kolem oválného stolu. Jiní postávali poblíž. Všichni drželi v rukou skleničky s pitím a někteří si pochutnávali na připraveném pohoštění. Celá společnost se vesele bavila. Paní darovala každému, kdo ji vyšlehal, z košíku barevné vajíčko a přidala k tomu i něco dobrého na zub.
Po nějaké době se všichni koledníci začali zvedat, a že zase půjdou koledovat dál k sousedům. Všichni hezky poděkovali hostitelům za pomlázku i pohoštění a vydali se k vrátkům.
Ale co to? Paní s pánem rychle zavírají chatu a vůbec se neobtěžují tím, že by věci i jídlo zpod pergoly odnesli zpět do chaty. Volají na psa a urychleně odcházejí za ostatními koledníky. Pán mává v ruce nebezpečně pomlázkou a otevírá vrátka.
A náhle je ticho. Zahradou zní jen zpěv ptáků, kteří též celé to lidské snažení a hemžení zpovzdálí překvapeně sledovali z bezpečných úkrytů.
„Proč se vlastně slaví Velikonoce: A proč všichni ti muži a kluci šlehali ty dívky a naší paní? Já tomu moc nerozumím“, přiznala se rozpačitě Violka a přerušila tím tak nastalé ticho.
V té chvíli se ozval starý mlok Samuel, který k nim zrovna zvolna přicházel spolu s ropuchou Růžou a starým slepýšem.
Jal se vysvětlovat a hleděl přitom fialkové panence do zvědavých oček: „ Violko, to máš tak. Prý se dívky a ženy šlehají, aby byly po celý rok zdravé a veselé. Je to takový lidový zvyk.“
V tu chvíli se k němu přidala i stará ropucha: „A představte si, že jsem od jedné známé kdysi slyšela, že někde jinde prý dívky muži nešlehají, ale polévají je studenou vodou. To musí být strašně prima, no ne?
Panáček Malinda si šibalsky poměřil vílu Hortenzinku a řekl: „Asi se půjdu poohlédnout po nějakém proutku, abych tě, Hortenzinko, mohl patřičně vyšlehat. Anebo že bych tě polil radši studenou vodou? Co ty na to? Co bys radši?“
Ale Hortenzinka se smíchem volala: „Ani jedno, ani druhé.“
Ostružinda se k bratrovi vesele přidal: „To slavení Velikonoc bychom tady mohli také zavést. To abys byla pořád veselá a zdravá, Violko.“
„To by se vám líbilo, co? Ale my to nepotřebujeme, my jsme zdravé a veselé i bez toho“, volala na ně Hortnezinka vesele. A všechny tři panenky se pro jistotu rychle vzdálily. Co kdyby?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..