Kapitola 3

Kapitola 3 Co Hortenzinku vzbudilo podruhé

Bylo to někdy uprostřed měsíce března, když Hortenzinku opět něco probudilo. Tentokrát to byl prudký liják. Plesk, plesk. Bubnoval Hortenzince na střechu chaloupky a silný vítr měnil směr deště. Chvílemi narážel do střechy a oken z jedné, podruhé zase z druhé strany. Plísk, plísk. Prudké poryvy deště narážely do chaloupky tu ze severní strany, tu ze západu a rušily víle klidný spánek.
Malá víla se neochotně vyhrabala z teplého pelíšku. Po kolenou se v postýlce přesunula k okénku a notně zvědavá vyhlédla ven. Nikde nebylo po sněhu ani památky. Hortenzinka sledovala oknem padající déšť a pomyslela si: To je moc dobře, že tak hodně prší. Aspoň všechny stromy a keře budou mít potřebnou vláhu a žádný nám tu neuschne. Po dlouhé zimě jsou určitě všechny rostliny na zahradě vyprahlé a nutně potřebují hodně zalít.
Když už jsem vzhůru, dám si něco dobrého na zub, řekla si v duchu a pocítila obrovský hlad a zároveň chuť na něco dobrého. Její kroky zamířily do kuchyňky. A vtom to spatřila! V kuchyňce hned vedle okna trůnilo velké ořechové hnízdo a vedle něj se o stěnu opíralo linecké kolečko, z jehož středu koukala na Hortenzinku jasně červená marmeláda.
„Júú, vždyť mám cukroví, co jsem dostala od paní na Vánoce. Úplně jsem na něj zapomněla! Tentokrát to udělám ale obráceně. Nejdřív si dám něco zdravého a teprve potom něco dobrého“, zajásala nahlas maličká víla. Rozhodla se docela rozumně, aby jí nebylo těžko od žaludku jako posledně.
Nejprve zatopila v kamnech. Teprve pak si do misky připravila dvě sušené borůvky a jeden lískový oříšek. Oheň v kamínkách vesele plápolal a chaloupkou se rozlilo příjemné teplo. Hortenzinka se usadila s jídlem do křesílka. Při jídle vzpomínala, co hezkého nebo zajímavého zažila se svými přáteli. Po borůvkách a oříšku se vydala opět do kuchyňky. Natáhla ukazováček a nabrala si trochu marmelády z prostředka lineckého kolečka.
Mňam. Je výborná, z červeného rybízu. Pak si ulomila kousek kolečka a položila do misky. Potom se vydala prozkoumat vosí hnízdo. Bylo skoro tak vysoké jako ona sama. Chvilku koumala, jak se do něj pustit. Pak vzala malý nožík a navrtala do něj díru. Páni, něco žlutého je uvnitř! Co to jen může být? Zalovila prstíkem v tom žlutém a nedůvěřivě přičichla. Bylo to trochu mastné a vonělo to lákavě vanilkou. Tu ale Hortenzinka neznala. Opatrně ukazováček olízla. V obličejíku se jí objevil slastný výraz. To je ale dobrůtka!
Opakovaně zvětšovala nožíkem díru v hnízdě a vyjídala malou lžičkou vanilkový krém. Pohled jí padl na hnědé úlomky hnízda, které ležely na hromádce na zemi. Jeden si zkusila dát na jazyk. Vždyť je to ořechové a sladké! A také velmi, velmi dobré. Nandala si do misky ještě pár ořechových kousků a se všemi těmi dobrotami usedla opět do křesílka. To se ale má! Sedí si tu v teplíčku a láduje se dobrůtkami. Škoda, že její přátelé spí. Jak ráda by jim dala ochutnat.
Trochu se zasnila. Vzpomínala na své první setkání se svým milým panáčkem Malindou. To bylo tenkrát při posledních závodech na podzim. Jak příjemně jí s ním bylo, když si povídali. A jak se smála všem těm jeho legračním příhodám, které dokázal tak hezky a vtipně vyprávět. A na slavnosti jí nosil samé dobrůtky. Až ji píchlo teskně u srdíčka, když si pomyslela, že by se s ním přes zimu mohlo něco špatného přihodit. Už aby bylo jaro a mohli se spolu vidět!
Hortenzinka se už nemohla dočkat, až se všichni přátelé zase setkají a zjistí, že nikdo z nich neumrzl. Pak se jí ale vybavily i jiné příhody. Například jak si ropucha Růža na závodech dělala ze sebe legraci a jak zvítězil v hodu bobulí panáček Silvián a všechny strašně překvapil. Anebo jak šli společně večer na lampionový průvod. . . Vtom na okénko, u kterého seděla, zaťukalo svým zlatým prstíkem nesměle sluníčko.
„Jéé, venku je najednou krásně!“ zvolala překvapeně Hortenzinka.
Silný vítr odehnal těžké dešťové mraky od severu k jihu a pojednou nad zahradou vykouklo po několika smutných zamračených dnech sluníčko. Svými paprsky vysušovalo mokré květy a dodávalo zahradě a jejím obyvatelům zase dobrou náladu.
Ani Hortenzinka neodolala. Při pohledu na svítící slunce a náhle modrou oblohu dostala nápad. Vydá se ven na obhlídku zahrady. Musí se ale dobře obléknout. Počasí nyní v březnu bývá velmi zrádné. Ten vítr bude určitě oblečením pořádně profukovat. Navlékne si na sebe tedy více vrstev oblečení a bude jako cibulka. To ji proti větru spolehlivě ochrání.
Rychle, rychle. Šup, šup a už byla venku. A jak měla ve zvyku, opatrně se rozhlédla. Nikde však nečíhalo žádné nebezpečí. Nejprve se vydala k záhonu s růžemi, kde pod smrkovým chvojím přezimovala její kamarádka panenka Violka. Už z dálky viděla, že na záhonku kvetou bílé sněženky.

i_042635

Jen kamarádku Violku nebylo nikde vidět. Asi ještě tvrdě spí, pomyslela si víla a trošku smutně se pousmála. Jenže Hortenzinka byla víla po většinu času veselá a optimistická. Smutek a smutná nálada ji nikdy dlouho nevydržely. Také nyní se už hnala na opačnou stranu zahrady. Zahlédla, jak tam něco fialově, žlutě a bíle kvete. A to ji velmi zaujalo. Či spíš, dá se říct, přímo nadchlo. Dychtivě se hnala k vysokým okrasným travinám. Ty byly mrazem celé spálené a jakoby vysušené. A vůbec nebyly zelené, jako jindy. Jejich barva byla barvou suchého sena. Byl na ně dost smutný a neutěšený pohled. Někde tam spolu přespávají cvrček Houslička a koník Kuliferda, její další věrní kamarádi do nepohody. A už vidí, co to tam tak krásně kvete. To jsou přece krokusy!

i_042607

Júú, a támhle mezi smrčkem a rododendronem kvetou přece modré Jaterníky podléšky!

i_042605

A šťastná víla běžela na dolní terasu obdivovat další kytičky. Posléze ji zrak padl na skalku. Tam pro změnu kvetl nádherně vřes. Růžové kvítky vřesu zářily do dálky.

i_042611
A tady kvete už první sedmikráska. Hortenzinka se přímo kochala tou krásou prvních poslů jara a vesele poletovala od kytičky ke kytičce. Věděla, že už brzy přijde jaro.

i_042609

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *