Kapitola 7 Proč je dobře, že občas prší

Kapitola 7 Proč je dobře, že občas prší

Hezké jarní dny vystřídal sem tam den, kdy pršelo. Jednou takhle klečely maličká víla s fialkovou panenkou vedle sebe na veliké posteli a koukaly z okna ven do zahrady. Bradičky měly podepřené o drobné ručky a hleděly, jak proudy vody tečou Hortenzince ze střechy. Kap, kap, kapy, kap.
Violka byla smutná, že nemůžou jít toho dne ven, protože by v tom prudkém dešti promokly, jak se říká, až na kost. Když Hortenzinka viděla, jak moc je smutná, začala jí vysvětlovat, proč je déšť pro rostliny na jaře tak důležitý.
„Violí, stromy, keře a květiny na jaře potřebují nutně vláhu, aby po dlouhé zimě neuschly. Navíc se v zemi musí vytvořit dostatečně velká zásoba vody pro nadcházející horké jarní a hlavně letní dny. Bez vody by všechny rostlinky na zahradě zemřely žízní. Voda je úplně nejdůležitější pro jejich bytí. I my dvě, kdybychom neměly tři až pět dní vodu, bychom to nevydržely. Naše tělo, ale i tělo všech lidí je na tom podobně. A vůbec, bez vody by na světě nic nežilo a nerostlo.“
„Aha. Ty tedy myslíš, že kdybych se třeba nemohla týden napít, tak bych umřela?“ vyděsila se Violka.
„Hned bys neumřela, ale měla bys strašlivou žízeň a byla bys neuvěřitelně zesláblá. Určitě bys nedokázala myslet skoro na nic jiného, než jak někde najít vodu nebo cokoli k pití, abys tu ukrutnou žízeň uhasila. A my bychom tě museli nosit, protože bys byla tak slabá, že bys chodit už sama nesvedla.“
„Tak bych se napila třeba šťávičky z nějakého ovoce nebo bych rozkousala nějaké jedlé bobulky. Ale jenom ty jedlé, abych se neotrávila“, navrhovala panenka s fialovými copy řešení.
„To by ti pomohlo ale jen na chvilku. Po chvíli by se ti žízeň zas vrátila. Naše tělo i tělo všech živých tvorů a rostlin nutně potřebuje přímo vodu. Nějaké sladké šťávičky nestačí.“
Violka se hrozně podivila a vyhrkla s neskrývaným zájmem: „A jak to všechno víš? Hortenzinko, kde bereš ty své znalosti? Chtěla bych být také tak moudrá jako ty?“
Hortenzinka neskrývala potěšení za obdiv, který jí kamarádka projevila.
Potutelně se usmála a vysvětlila: „Violko, něco mám vyčtené z té velké knihy, co jsi mohla vidět u mě doma. A některé věci jsem pochytila od lidí za ta léta, co se spolu tady baví a vypráví si.“
„Vážně? To oni si mezi sebou povídají takové zajímavé věci?“ podivila se Violka.
„No jasně. To třeba sedí paní pod pergolou nebo za teplého počasí na lehátku a čte knížku. Pán zase čte noviny nebo časopis. A chvílemi se o tom, co čtou, mezi sebou baví. A pak, v chatě mají ještě takovou zvláštní velkou krabici, co v ní jdou barevné obrázky. Ta krabice umí i mluvit a hrát. A z té krabice, říkají jí myslím televize, se také dozvídají spoustu chytrých věcí a myšlenek“, rozvíjela svou řeč blonďatá víla.
Panenka Violka chvíli nic neříkala, jen si přemýšlela o všem, co se dozvěděla. Co jen ti lidé všechno mají. Takové zázraky oni umí. A jak to všechno mohou vědět?
Po chvilce zadumání, kdy stále ještě koukala ven z okna, prohlásila: „Ode dneška se už nebudu mračit, když bude venku pršet. Teď už vím, jak je voda pro nás všechny v životě důležitá. Jsi hodná, že jsi mi to tak hezky vysvětlila, Hortenzinko.
A pak konečně nastal měsíc duben. Vše kolem se čile probouzelo k životu. Jen keřík hortenzie stále nic. Navrchu holých prutů měl mnoho uschlých květů neurčité barvy ještě od podzimu. Pouze na dvou větvičkách, které byly nejvíc na slunci, se ukázalo několik nesmělých pupenů. Vedle keře mahonie, jež bohatě kvetla drobnými žlutými kvítky a intenzivně voněla, připadala Violce milovaná hortenzie jako chudá příbuzná. Hortenzinka však věděla dobře, že musí být trpělivá a že její čas teprve přijde. Na hortenzii bylo v tomto období ještě příliš brzy a chladno. Tak to také Violce vysvětlila.
Květy mahonie přitahovaly brzy se probudivší čmeláčky i včelky a jiný drobný hmyz. Vedle dřevěné kadibudky, ale i na dalších místech zahrady, vykvetly žluté narcisky.
Narcisky kvetou
Na záhonku vedle růží, na kterých se objevily první lístky, vykvetlo několik žlutých a fialových hyacintů. Hortenzince s Violkou voněly na dálku těžce omamnou vůní.
Hyacinty kvetou
Na skalce, kde ve skalní rozsedlině ještě spal mlok Samuel, zase rozkvetl vínově fialový a fialově modrý koniklec. Jejich velké květy Hortenzinka s Violkou velmi obdivovaly.
Koniklec kvete
V půli dubna se ještě víc oteplilo a ze zasazených cibulek opravdu začaly růst tulipány. Bylo jen otázkou pár dnů, kdy vykvetou ve své plné kráse. Hortenzinka jásala radostí, že jejich cibulky nechaly myši na pokoji.
A co naši spící přátelé? Ti se jeden po druhém začali probouzet ze zimního spánku. Vždyť už byl nejvyšší čas.
Koniklec fialový

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *