Kapitola 8 Shledání po zimě

Kapitola 8 Shledání po zimě

Maliníky a vřesoviště

A pak se to stalo. Jednoho slunečného dne dopoledne, kdy se slunko opíralo do míst, kde rostly v létě a na podzim maliníkové a ostružiníkové keře, se panáček Malinda víc zavrtěl na lůžku ze suchých travin a mechu. Jak byl trochu robustnější, žďuchl přitom do zad svého štíhlejšího bratra Ostružindu, který spal po celou zimu vedle něj. Ostružinda se posunul trochu víc na kraj pelíšku. Ale tím to neskončilo. Malindovi bylo teplo, a tak se slastně uprostřed pěkného snu otočil na záda.
Tím ale opět strčil do bratra, který se v té chvíli probudil a trochu nevrle na Malindu zavrčel: „Krutibrko, brácho, nevrť se tak. Dyť mě furt budíš.“
Při těch slovech Malinda otevřel nejprve jedno oko, pak druhé a zamyslel se. Co je dnes za den? Rozespalá hlava mu nechtěla dát žádnou odpověď.
Otočil se tedy na bratra a povídá: „Hele brácho, co je dnes za den? Nějak se nemůžu vzbudit z tvrdého spánku.“
Ostružinda si sedl, natáhl před sebe dlouhé nohy, po dlouhém zimním spánku trochu zdřevěnělé a řekl: „A ty se divíš? Dyť spíme celou zimu. Zajímalo by mě, jestli se někdo z našich přátel už probudil po té předlouhé zimě. Co myslíš?“
„Cože? To jako fakt? No máš pravdu. Tak to tedy honem vstávat! Poběžím se podívat, jestli moje Hortenzinka už vstala. Aby nás tady tak objevila, jak si tu vychrupujeme a přitom venku je už teplo a sluníčko svítí o sto šest“, hartusil Malinda a jal se rychle oblékat. Navlékl na sebe čisté šedé kalhoty a svou oblíbenou růžovou vestičku, jak se na panáčka z malin sluší i patří a byl hotov, než bys řekl malina.
Už, už chtěl vyrazit, když ho bratr zarazil a se smíchem mu ukázal na hlavu: „A to chceš, aby tě víla Hortenzinka viděla, jako že jsi vylezl odněkud z roští? Koukni se na hlavu. Vlasy ti trčí do všech stran. Hřeben by ti docela prospěl. “ A opravdu. Hnědé vlnité vlasy měl Malinda po dlouhém spánku pěkně zacuchané.
„Jéé, málem bych zapomněl. Díky, bratře, že jsi mi to připomněl. Chtělo by to i krapet vody, abych si umyl obličej a vypláchl ústa. Půjdeš se mnou? Panenka Violka třeba už také vstala“, mrkl Malinda na bratra šibalsky svýma jiskrnýma zelenýma očima se žlutavými skvrnkami. Jeho trochu větší malinová ústa byla přitom jako vždy roztažena do širokého úsměvu. Jak by také ne, když míval po většinu času dobrou náladu.
Ostružinda už byl též oblečen do své vínové haleny a zelených kalhot. Jeho tmavě modré vlasy přecházely až do černa a výrazně tmavě modré uhrančivé oči pod silnějším tmavým obočím mu jiskřily nadějí. Nadějí a očekáváním, že dnes spatří malou panenku Violku s fialovými cůpky, jež ho na podzim přímo očarovala.
Bratři se blížili dlouhými kroky k místu, kde pozdě na podzim zanechali své milované panenky jejich zimnímu osudu. Nyní se jim naskytl úplně jiný pohled. Vedle keře hortenzie kvetly zářivě žluté keře mahonie a před hortenzií se nádherně modraly něžné kvítky modřence. A hned vedle nich několik růžových a nafialovělých tulipánů konečně rozevřelo své velké květy. Po šedivé a nevlídné zimě to byl velmi povzbuzující pohled na jaro v rozpuku. Jen co trochu popošli kupředu, otevřel se bratrům pohled napravo, kde stála hnědě natřená kadibudka. Před ní se skvělo políčko rozkvetlých žlutobílých narcisů a pár růžových a bílých tulipánů. Jen pohled na uschlé, kdysi okrasné traviny kazil ten jarní osvěžující pohled. Tam v zemi mezi travinami spali svůj zimní spánek cvrček Houslička a koník Kuliferda. Kdypak se asi probudí?

Narcisky, tulipány a uschlé okrasné traviny vedle kadibudky

Byli už na dohled chaloupky a Ostružinda náhle povídá: „Malindo, neměli bychom jim přinést nějaký dárek, když jsme se tak dlouho neviděli? A navíc, co když na mě Violka zapomněla? Myslíš, že o mě bude mít ještě zájem?“ Ostružinda už zas pochyboval sám o sobě tak, jak to míval vždy ve zvyku.
Bratr Malinda se na něj s údivem podíval, jako by nevěřil vlastním uším a řekl: „Tak to už jsem dlouho neslyšel. Už zas o sobě pochybuješ? Já se z tebe jednou zblázním. Myslel jsem, že už tě to přešlo, ale jak vidím a hlavně slyším, už s tím zas začínáš. Prosím tebe, proč by najednou o tebe Violka přestala stát? Vždyť jsi jí neublížil ani jsi neudělal nic špatného. Vsadím se s tebou klidně, o co chceš, že se na tebe těší stejně jako ty na ni.“
„Jen aby. A co ten dárek. Rád bych Violce něco přinesl na uvítanou“, nedal se odbýt Ostružinda.
Jenže Malinda byl už velmi netrpělivý. Chtěl rychle zjistit, jestli je Hortenzinka po té dlouhé zimě v pořádku. Cítil navíc takové zvláštní rozechvění. Co to se mnou je? Ptal se v duchu sám sebe.
A tak bratra trochu odbyl slovy: „Tak zaprvé nevidím nic vhodného, co bychom jim mohli jako dárek přinést. Žádné dobré plody jako například lesní jahůdky nebo borůvky ještě nerostou. A jestli si myslíš, že když panence přineseš dárek, tak tě bude mít radši, tak to já bych takhle ani nechtěl. Nechci si ji kupovat dárky. Chci vědět, jestli mě ráda uvidí i bez dárku. Ten jí můžu pak přinést kdykoli, abych jí udělala radost. Dokonce si myslím, že jestli mě má opravdu ráda, měla by po té zimě být šťastná, že mě vidí živého a zdravého.“

Kokoříky, listy denivek, tulipány a v pozadí suché okrasné trávy
Ostružinda právě bratrovi odpovídal, že když to vidí takhle, tak s ním vlastně souhlasí, když vtom z okénka chaloupky pod hortenzií vykoukla blonďatá hlavička. To víla Hortenzinka chtěla vyklepat hadřík plný prachu, protože s Violkou zrovínka uklízeli chaloupku. Jak však spatřila oba panáčky, lehce vykřikla překvapením něco jako jéé a očka jí radostně povyjela z očních důlků. Pak ale víly hlavička zmizela dovnitř. Z domečku bylo slyšet vzrušené hlasy. Po chvilce maličká víla vyběhla nadšeně ven. V závěsu za ní běžela Violka. Když viděla stát Ostružindu vedle Malindy, trochu se zarazila a malinko jí zčervenaly tvářičky, jak se styděla. To už ale Malinda rozevřel svou širokou náruč a vílu Hortenzinku láskyplně objal. Srdíčko mu přitom tak nějak radostně poskočilo a on se šťastně nahlas zasmál.
„Hortenzinko, lásko moje veliká, jsem tak rád, že tě vidím živou“, zvolal a tiskl vílu vroucně k sobě.
Ta se šťastně a trochu bláznivě začala smát tomu, co právě slyšela, ale bylo jí v té chvilce moc krásně. Pocítila takovou zvláštní něhu a radost ze společného shledání, že vlepila Malindovi něžnou hubičku. Malinda na nic nečekal a polibek jí hned vrátil.
Když to Ostružinda viděl, trochu se osmělil a popošel k malé Violce. Pak si ale uvědomil, že už není vůbec malá. Nějak jakoby za tu zimu vyrostla a vyspěla. Všiml si, že se na něj hezky usmívá, a to mu dodalo odvahu. Rozevřel také náruč a milou Violku objal.
Řekl přitom něžně: „Violko, jsem rád, že se ti přes zimu nestalo nic špatného. Moc jsem se na tebe těšil. A co ty? Nezapomněla jsi na mě?“
Violka potěšeně vyhrkla: „Já se přece na tebe také celou dobu těšila.“ A bylo to. Počáteční rozpaky byly překonány.
Malinda se rozhlédl kolem sebe a řekl: „Zimu máme za sebou a já se už nemůžu dočkat, až se zase sejdeme i s ostatními přáteli a bude legrace.“
„A já pro vás určitě zas vymyslím nějaké to dobrodružství nebo zábavu. Tak si tak říkám, copak nám asi tento rok přinese nového a zajímavého?“ nadhodila vesele víla Hortenzinka a oči jí přitom šelmovsky zasvítily. A její kamarády přitom napadlo, že už má určitě zas něco za lubem. Co jen to může být?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *