Kapitola 9

Co se panence vlastně stalo

Maminka Zorka se začala ušmudlané panenky vyptávat: „Panenko, jakpak ti říkají? Máš nějaké jméno? Svěříš se nám, co se ti přihodilo, že jsi tak nešťastná?“
Panenka přestala plakat, posadila se, uhladila si potrhanou sukýnku a začala vyprávět:
„Moje holčička mi říkala Květuško. Ještě nedávno jsem byla docela šťastná panenka, i když jak sami vidíte, dost špinavá a šaty mám již dlouho samou díru. Jenže za to já sama bohužel nemůžu. To ta moje holčička Marcelka. Neuměla se ke mně moc hezky chovat. Každou chvíli mě někde pohodila na zahradě. Někdy jsem spadla jen na lavičku, ale jindy také do bláta nebo do louže. Marcelka se mnou lezla i na nízký strom, kde má udělaný domeček na hraní. Tak se mi udělaly ty díry na šatech. Jenže pak přišel večer a já byla tou nejšťastnější panenkou na světě. Všechny boule po těle mě přestaly bolet, když si mě moje holčička vzala k sobě večer co večer do postýlky. Vždycky mě pevně obejmula a přitiskla si mě na srdíčko. Úplně jsem slyšela, jak jí tluče. Pak mi také šeptala různá tajemství a hlavně . . .“ Tady se panenka srdceryvně rozplakala a nebyla k zastavení. A tak všichni čekali, až největší nápor smutku pomine a maminka Zorka ji pevně obejmula, aby se Květuška necítila už tak sama. Zářivka s Jasněnkou ji smutně hladily po špinavých zlatých vláskách a trpělivě vyčkávaly.
„ . . . hlavně mi Marcelka šeptala, jak moc mě má ráda. Vlastně úplně nejradši na celém světě, protože na ni pořád nikdo neměl doma čas. Pořád sem jezdily nějaké návštěvy bohatých lidí. Maminka a tatínek jezdili na golf nebo na tenis, tatínek pak ještě na tréninky a zápasy. On je totiž slavný hokejista. Maminka tu měla stále nějaké své kamarádky nebo jezdila cvičit do posilovny a plavat do bazénu. Často mi Marcelka plakala, dokonce někdy i přes den, že je pořád sama. Tady se už vystřídalo hodně slečen na hlídání. Bývalo mi mé holčičky dost líto, jak je opuštěná. Každou chvíli jí někdo vozil nové dárky, ale ji ty nové hračky až tak moc nezajímaly. Jenže pak měla včera ty páté narozeniny. Búúú, búúú“, rozeštkala se Květuška nanovo.
„Květuško, přestaň už konečně plakat a pěkně nám vysvětli, co se včera tak strašného stalo“, pobídla ji netrpělivě Jasněnka.
„Tady máš kapesník a už konečně přestaň, prosím tě bulet. Kdo to má pořád poslouchat. Už mě z toho bolí vážně uši“, nevydržela s nervy Zářivka.
„K narozeninám dostala přece tu novou krásnou panenku a mě si přestala úplně všímat. Posadila mě sem, a tak jsem tu seděla několik dnů. Jak pak včera večer něco hledala, navršila se na mě ta kupa hraček. Strašně to bolelo. Ale úplně nejhorší bylo, když jsem ze země viděla, jak v posteli objímá tu novou krásnou pannu. Říkala jí krásná slovíčka a mazlila se s ní. Už se mazlila jen s Markétkou. To už jsem nevydržela. Bylo mi to tak strašně moc líto!“ zakončila smutně panenka své vyprávění a snažila se už neplakat.
Tak tam seděli všichni kolem staré špinavé panenky s potrhanými šaty a smutně přemýšleli.
Vtom dostal měsíček spásný nápad, a tak řekl:„ Panenko Květuško, já mám úžasný nápad!
„Nápad? Ty máš nápad? Tak honem sem s ním! Nenapínej nás a povídej!“ volaly hvězdičky vzrušeně jedna přes druhou.
Panenka Květuška zatajila dech a ani nedutala. Oni jí možná zase pomůžou, aby ji její Marcelka měla ráda.
Měsíček si odkašlal a spustil: „Květuško, myslím si, že už si tě ta tvoje nepořádnice malá ani nezaslouží. Já ti vykouzlím stříbrné měsíční botky z jemného měsíčního vlákna. Ty střevíčky ale nebudou ledajaké obyčejné boty. Budou kouzelné.“
Tady se měsíček odmlčel. Chvilku ještě dumal a dumal.
Hvězdičky i Květuška byly z toho jeho nápadu tak překvapené, že tiše vyčkávaly, co bude následovat.
„Víte, na světě jsou děti bohaté, jako tady ta spící nepořádná Marcelka a zase i děti hodně chudé, kterým rodiče moc hraček koupit nemohou. Samozřejmě že asi nejvíc dětí je rodičů, kteří nejsou ani chudí a ani bohatí. A mě tak napadlo, že by se tady někde v okolí jistě našla nějaká ta chudá holčička, která by si považovala, kdyby například našla třeba i špinavou panenku. Hlavně že by vůbec nějakou svou panenku měla. Tak co na to říkáte?“
„Ty jsi tak úžasně moudrý, měsíčku! Já tě mám tak ráda!“ zvolala Jasněnka zvonivým hláskem a jala se ten velký kulatý měsíc obejmout. Pravda, moc jí to nešlo. Tak dlouhé ruce opravdu neměla, ale za pokus to stálo.
Všechny hvězdy vesele jásaly, jen panenka Květuška si novou situací nebyla jistá.
„Měsíčku, já tomu všemu ale úplně nerozumím. Jak by mě mohla najít nějaká nová holčička? Vždyť já sama chodit neumím. Kde mě tedy ta holčička najde? V popelnici?“
„Neboj, on ti vše vysvětlí, ale my už to víme, ale nepovíme . . . Tralala tralala tralala“, začaly si vesele prozpěvovat Zářivka s Jasněnkou a měly z nového nápadu takovou radost, že si začaly z Květušky dělat malou nevinou legraci.
„Holky, nebuďte jako malé! Květuška přece nemůže vědět, to co víme my, hvězdy“, snažila se je okřiknout maminka Zorka a něžně pohladila Květušku po hlavě.
„Omluv je, prosím, to ony ze samé radosti. Měsíček ti vše vysvětlí, viď?“ obrátila se Zorka na měsíc, aby on pokračoval.
Měsíček se laskavě usmál. Plán už v hlavě měl. Teď ho jen uskutečnit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *