Kapitola 6

CO SE PŘIHODILO SAMUELOVI

Najednou se to stalo. Mlok Samuel si nedal dobrý pozor, když spěchal za vílou Hortenzinkou.
Gina, která se při opětném zapnutí sekačky zas probudila, zavětřila a mloka Samuela vyčenichala.
Začala na něj štěkat a dorážet.
Než stačil starý Samuel utéct nebo někam rychle zalézt, přišla blond paní a chytila ho do ruky.

i_038520

„Gino, ticho!,“ zklidnila paní psa a šla ukázat mloka černovlasému manželovi.
„Podívej se, kdo se na nás zase přišel podívat. Toho jsem tu od jara neviděla. Ani nevypadá, že by se bál. Myslím, že už mě docela zná. Viď? Koukni, jak je nádherný! Určitě je to ten samý podle těch skvrn na hřbetě.“
„ Co ty všechno nechytíš. Minule to byl slepýš a předtím zase cvrček. Kobylky už ani nepočítám. Nevím, jestli se jim ta tvoje vášeň pro fotografování zrovna zamlouvá. Ještě že nejsi tak rychlá, aby se ti podařilo chytit i ještěrky,“ pán se na chvilku odmlčel a po chvilce prohlížení černožlutého krasavce dodal:
„ Krásný opravdu je, ale takový divně slizký. Brr! Já ho tedy do ruky brát zrovna nemusím,“ zhodnotil mloka.
„Víš, je to ale tak zvláštní. Já si myslím, že zvířata poznají nebo vycítí svým šestým smyslem, když jim chce někdo ublížit. U mě asi vycítí, že jim nikdy neublížím. Možná proto se ode mě nechají tak snadno chytit a ani tak moc nespěchají pryč. Co si o tom myslíš?,“ uvažovala paní nahlas.
„Možná, že máš pravdu. Něco na tom určitě bude, když vás dva teď sleduju. A jak nás tak hezky pozoruje a vůbec se nesnaží utéct.“
„A víš co je ale hodně divné? Dnes je to vůbec poprvé, co vidím mloka a není zrovna po dešti nebo neprší. Copak ho asi přimělo, aby zrovna dnes opustil svůj úkryt?,“ otázala se paní zamyšleně.
Jenže na tuto otázku neznal odpověď ani pán, a tak neřekl již nic.
Oba si tedy dál prohlíželi černožlutého mloka hezky zblízka. Paní si ho přendávala z ruky do ruky.
Mlok si důstojně vykračoval paní po jedné i druhé ruce a vůbec nevypadal, že by se bál. Svýma černýma korálkovitýma očima pozorně paní i pána sledoval.
S mlokem v ruce zašla paní do chaty pro něco malého. Pak vyšla opět ven do zahrady. V levé ruce držela mloka a v pravé ruce držela to něco a pořád to strkala kousek před Samuela. Říkala mu, že si ho vyfotí.
Až v té chvíli se Samuel začal opravdu bát. Do té chvíle si i on všechno zvědavě prohlížel. Mlok když se bojí, začne nafukovat svůj podbradek pod tlamičkou. Přesně to Samuel dělal. Za očima měl uloženy žlutooranžové jedové žlázy. Zrovna začal uvažovat o tom, jestli má na to, co k němu paní pořád strkala, vystříknout trochu svého jedu. Dost se toho totiž bál. Že by to paní na něm poznala? Přesně v té chvíli ho totiž opatrně položila na trávu poblíž keře a šla zase pracovat.
Určitě mu nechtěla ublížit, ale jen si ho prohlédnout a vyfotit. Samuel okamžitě zalezl co nejhlouběji mezi větve blízkého keře.
Uf, tak to bylo o vlásek. Musím si příště dávat větší pozor! Takhle blízko člověku i psovi jsem ještě nikdy nebyl. Mám takovou starost o Hortenzinku, že se sám nechám takhle hloupě chytit. Ne nadarmo se říká „pospíchej pomalu“. Poprvé jsem viděl lidi tak zblízka. Zprvu jsem se ani nebál, přemýšlel si v duchu unavený mlok.
Po chvíli netrpělivého čekání v křoví si položil otázku:
Jak dlouho tu asi budu muset ještě čekat, než bude venku bezpečno?

Kapitola 4

ČÍM PŘEKVAPILA VÍLA HORTENZINKA SVÉ PŘÁTELE

„Hortenzie, Hortenzinko! Halo! Jsi tu?,“ ozývalo se blízko domečku.
Fialková panenka se s úlekem probudila. V prvním momentu hned nevěděla, kde to vlastně je. Když se však vedle ní posadila víla Hortenzinka se svými blonďatými vlásky a hned se na ni po ránu smála pusinku od ucha k uchu, Violka se uklidnila. Vzpomněla si na ten krásný podvečer. Jak hezky si povídaly a co vše nového se dozvěděla. Co tu ale dělá teď? Vždyť už je ráno!
V tu chvíli jí to došlo. Že ona to s tou medovinkou asi přehnala? A hned první večer na návštěvě si tu tvrdě usne! Jako nějaký pařez! Tak trochu se za své chování zastyděla. Bylo jí trapně. Vždyť se ještě s Hortenzinkou moc neznají. Co si o ní Hortenzinka asi pomyslí?
„Hortenzinko, omlouvám se za své chování. Vážně jsem netušila, že ta tvá medovinka má takovou sílu. Nikdy bych nevěřila, že mě nějaké pití může tak náhle a tvrdě uspat. Nehodí se, že jsem tu hned na první návštěvě usnula jak špalek dřeva,“ omlouvala se panenka s fialovými vlásky kajícně.
„Ale jdi ty, vždyť jsme si ten podvečer spolu tak krásně užily! Navíc za to můžu spíš já. Já medovinku vyrábím a já mám mít ten rozum. Mám vědět, že když na ni nejsi zvyklá, nesmíš jí vypít moc. Neměla jsem ti už nabízet. Vina je na mé straně. Ale teď pojď ven, volají mě přátelé!“
Blízko domečku pod hortenzii stáli černožlutý mlok Samuel, hnědý koník Kuliferda, zelená kobylka Matylda s dlouhým kladélkem na zadečku a černý cvrček Houslička s nejdelšími zahnutými tykadly, jaká si vůbec můžete představit.
Jen co obě vyšly z domečku, všichni překvapením vykulili oči na panenku s fialovými vlásky.

i_038530

„Přátelé, mám pro vás malé překvapení! Toto je má nová fialková kamarádka Violka. Fialková proto, jelikož bydlí kousek támhle na záhonu s růžemi mezi listy fialek. Od včera je naší novou kamarádkou. Tak jí hezky přivítejte,“ představila Hortenzinka panenku Violku a mile se na své přátele usmála.
Samuel, Kuliferda, Matylda i Houslička se s Violkou hezky přivítali a přijali ji mezi sebe.
„Hortenzinko, přišli jsme dnes za tebou s pozváním na zřejmě již poslední závod, který se bude konat zítra odpoledne. Zítra ráno hned po snídani se bude připravovat závodiště. Odpoledne pak budou závody. Závodit se bude ve slalomu mezi tyčkami, bude se skákat přes překážky a házet bobulemi do dálky. Na závěr budeme závodit v běhu, kdo je nejrychlejší,“ řekl salamandr neboli mlok skvrnitý. Jeho hezké jméno Samuel se malé víle moc líbilo. Někdy jí připadalo ale moc dlouhé, a tak mu občas říkala zkráceně Sam.
Samuel byl její nejlepší přítel. Znal ji od narození. Bydlel v blízkosti Hortenzinčina domečku v okrasné skalce. Skalku tvořilo v mírném svahu několik kamenů roztodivných tvarů a mezi nimi rostly květiny nejrůznějších barev. Zde vedle růžového vřesu, růžových a bílých floxů a zelených kapradin měl ve skalní rozsedlině svůj úkryt, který vedl až pod zem. Vyšší floxy mu v létě zajišťovaly hezký stín i chládek.
Samuel byl chytrý a moudrý. Měl vždy zásobu dobrých nápadů. Byl také dobrý organizátor, což znamená, že například dokázal řídit práci ostatních před závody i před každoroční slavností. Určoval, kdo a kam má odnést pohoštění a kde se jaký závod bude na zahradě konat. Byl velmi všestranně nadaný. Vždy byl ochoten ostatním nezištně pomáhat, aniž by za to něco očekával. Mezi přáteli byl velmi oblíben. Jednu špatnou vlastnost měl ale také. Moc si všechno bral k srdci a často se kvůli něčemu trápil. Sám o sobě říkal, že je pesimista. Naštěstí měl výborné přátele, kteří mu vždy v jeho trápení pomohli. 

i_038526

„Jo a každý, kdo přinese něco dobrého k jídlu a k pití, je vítán ještě srdečněji. Co takhle trocha medovinky z tvých pověstných zásob? Takovou jsem na ni dostal chuť!,“ olízl se mlsně koník Kuliferda a zastříhal legračně svými kratšími tykadly.
„Kuliferdo, Kuliferdo, už zase máš chuť na mou medovinku,“ smála se Hortenzinka a zpola žertem hrozila ukazováčkem Kuliferdovi.
„ Ty to jednou s tím pitím medovinky přeženeš a pak se budou dít nepěkné věci. To víte, že přinesu pohoštění. Někdo z vás by mi s tím ale mohl pomoct, ať se s tím nemusím nosit sama. Co ty na to, Kuliferdo? Ať si tu medovinku aspoň trochu zasloužíš.“
„Zasloužíš, zasloužíš, vždyť já budu přece také závodit, tak proč bych si jí nezasloužil,“ mudroval si pod vousy nahlas hnědý koník, ale svou pomoc víle přislíbil.
Violka poděkovala Hortenzince za pohostinnost. Slíbila, že na závody určitě přijde a odešla domů celá natěšená.
Jaké to asi bude? Co všechno tam asi uvidím nového?, přemýšlela si v duchu.

Kapitola 3

KDO NAVŠTÍVIL VÍLU HORTENZINKU V DOMEČKU A ČÍM MALÁ VÍLA LÉČÍ SVÉ PŘÁTELE – Ukázka z kapitoly

Když došly k malému domečku pod hortenzií, Violka vykulila oči a překvapeně zvolala: „Tak to je domeček! Ten je ale krásný!“
Základy měl postavené z malinkých kamínků slepených ztvrdlým jílem. Na těchto základech se tyčila malá dřevěná roubená chaloupka. Jediný vchod uzavíraly dřevěné dveře na petlici. Vchod byl otočen k hortenzii, aby byl obyvatel chráněn před nepřízní počasí, když vyjde ven.

i_038498

V chaloupce byly jen dvě místnosti. Obě měly okna otočená do zahrady. V první byla kuchyňka s menšími kamny, stolem a židlemi, skříňkami a poličkami s nádobím. Z dřevěných trámů u stropu visely malé plátěné pytlíčky. Linula se z nich prazvláštní vůně. V nich sušila Hortenzinka nejrůznější léčivé bylinky.
Skoro celý druhý pokoj vyplňovala měkoučká voňavá postýlka pro krásné pohádkové sny. Vůně usychající trávy a barevných listů, které víla často měnila, napomáhala jejímu snadnému usínání. Hortenzinka totiž velmi ráda snila o různých dobrodružstvích.

Malá víla pozvala návštěvu dál. Byla na svoji pěknou chaloupku patřičně hrdá.
V první místnosti vlevo od vchodu viděla Violka ležet na zemi několik půlek skořápek od vlašských ořechů. Některé byly naplněny sladkým nektarem. V jiných byly pro změnu uloženy borůvky, maliny a ostružiny.
Pod stříškou domečku se v obou místnostech táhlo ode zdi ke zdi několik dlouhých silných travin a na nich se sušily zavěšené plátky hub, jablíček a hrušek. Visely tu i oranžové a červené jeřabiny, tmavě modré bobulky z trnky a oranžové bobulky rakytníku. Různobarevné bobulky, navlečené na dlouhých travinách, připomínaly Violce velké pestrobarevné korálky. To se jí moc líbilo.
Usušeným plátkům jablíček a hrušek říkala Hortenzinka křížaly. Za dlouhých zimních dnů, kdy nemohla spát ani jít ven, je s chutí ráda pojídala. Když bývala celá chaloupka zachumelená pod hromadou sněhu, s oblibou sedávala ve svém jediném křesílku, šila malé pytlíčky na bylinky nebo vzpomínala na hezké zážitky svého života a přitom uždibovala své oblíbené křížaly.
Společně odnesly růžové lístky až na lůžko. Vlevo od lůžka se nacházela nízká skříňka na šaty, nad kterou viselo velké oválné zrcadlo. Naproti prostorné posteli, částečně pod oknem, stála další nízká, ale široká skříňka. Mezi dvěma okny v rohu pak trůnilo velké dřevěné křeslo s různě barevnými polštáři, vycpanými suchou trávou.
„Jéé, ty tu máš tolik dobrého jídla a pití! To jsou asi zásoby na blížící se zimu, viď?“ zvolala obdivně Violka. Sama jich zatím ještě tolik neměla.
„To není všechno. Venku ve spíži mám další dobroty, včetně lískových oříšků, marmelád a medu. Už se mi tam další ani nevejdou, proto je mám tady na zemi. To víš, na zimu se musím pořádně připravit,“ řekla Hortenzinka.
„Pojď, dáme si něco dobrého. Na co bys měla chuť?“ zeptala se návštěvy.
„Já hlad nemám, ale spíš žízeň. Něčeho dobrého bych se napila. Co to je tady za nápoj?“ ukázala Violka ručkou na tajemný nápoj ve džbánku na stole, který tak zvláštně voněl.
„To je medovinka. Je to taková medicína, kterou vyrábím a léčím s ní své přátele. Je slaďoučká jako med, ale není to čistý med. Přidávám do ní odvar z různých léčivých bylinek. Je to takové moje tajemství, kdy a jaké bylinky používám,“ vysvětlovala Hortenzinka.
„Hortenzinko, a jaké nemoci s ní léčíš?“ otázala se Violka.
„Medovinka pomáhá, když je někdo nachlazený a má horečku, ale pomáhá také, když někoho bolí kolínko nebo namožená záda. Umím vyléčit i nemocnou nožku nebo odřenou kůži. Vždy to záleží na tom, jaké bylinky použiji a do medovinky přimíchám. Již dlouho léčím všechny své přátele,“ vysvětlovala světlovlasá víla.
******
„Violko, tak na naše přátelství!“ přiťukla si víla s malou panenkou.
Po chvilce dodala: „Jsem ráda, že ti moje medovinka chutná. Naleji ti ještě, ale už jen malinko. Kdo mé medovinky s touto bylinkou vypije o trochu víc, motá se mu pak strašně hlava a pletou se mu nohy, někdy i jazyk. Mohlo by se ti pak lehce stát, že bys netrefila ani zpátky domů,“ smála se víla zvesela.
„Asi máš pravdu, je mi hned nějak lehko a chce se mi tancovat a zpívat,“ smála se na oplátku zase Violka.
A tak se víla i panenka smály a smály a povídaly. Bylo jim spolu moc dobře. Obě byly šťastné, že se shledaly.
******
Hortenzinka řekla: „Teď na chvilku zavři oči a budeme si v té úžasné vůni chvilinku snít, co ty na to?“
„Když myslíš, já to tedy zkusím. Máš to tady moc hezké. A jak krásně to tu voní. Tady se bude snít jedna báseň,“ zasnila se Violka.
A tak se nakonec stalo, že obě usnuly tvrdým spánkem. Byl to ale spánek plný nádherných snů, ve kterém prožívaly různá dobrodružství. Spaly tak až do rozednění druhého dne.

Kapitola 1

Milí čtenáři,

otevírá se před Vámi původní verze knížky – ještě bez definitivní korektury, za což se všem velmi omlouvám, ale prostě nestíhám. A můžete zde také vidět moje neumělé ilustrace, které jsou v knize samozřejmě nahrazeny nádhernými ilustracemi ak.malířky Dáši Ježkové. V knize samotné jsou ovšem použity mé vlastní fotografie všech zvířat, o kterých v příběhu hovořím. 🙂

Vaše autorka Yva

KDO BYDLÍ POD KVETOUCÍ HORTENZIÍ – Ukázka z kapitoly

Byla jedna malá chaloupka. Objevila se jednoho dávného dne pod keřem s tajemným jménem hortenzie. Keř s mnoha velkými listy a obrovskými květy chaloupku hezky chránil. Za deště před promoknutím i před silným větrem. V parném létě v ní byl příjemný chládek.

i_038498

Hned vedle domečku byl vchod do podzemí. Původně to byla myší díra, jenže myšky tam již nebydlely. Obyvatelka chaloupky ji využívala jednak jako zásobárnu na zimu, ale také jako útočiště v době nebezpečí. Měla tam i malou laboratoř. V ní připravovala svou tajuplnou medicínu. Vařila tam i marmelády z různých lesních plodů, které na zahradě rostly.

A kdo že bydlel v tom malém domečku? Přece víla Hortenzinka.

P1190518 – kopie

Hortenzinka byla panenka velmi krásná. Na drobné kulaté tvářičce vždy zářila dvě modrozelená očka vroubená dlouhatánskými hnědými řasami. Pusinku měla po většinu času roztaženou od ucha k uchu samým smíchem. Kadeřavé blonďaté vlásky jí rozpustile vlály ve větru. Její drobné tělíčko ukrývaly roztomilé šatečky. Měnily často svou barvu dle prostředí, ve kterém se pohybovala. Když stála pod rozkvetlou hortenzií nebo na ni lezla, její šaty byly modro fialkové, někdy až do růžova. Když seděla na zeleném listu pampelišky s ještě zavřeným květem, šatičky měly barvu nazelenalou. Jakmile pampeliška rozevřela svůj žlutý květ, šatečky zežloutly.

DSC_1047 (8)

Úvod

Moji milí čtenáři,

Musím se OMLUVIT všem, kdo náhodou zrovna čtete 1.díl Víly Hortenzinky.
Budu muset téměř všechny kapitoly smazat a ponechat jen část textu – čili takovou „ochutnávku“. Mám to totiž ve smlouvě s nakladatelstvím, které si chrání svá práva. Což je vlastně pochopitelné.
Jen se k tomu kvůli Vám všem čtenářům – hlavně kvůli dětem – nemohu odhodlat.
Knížka o Víle Hortenzince je již praktická HOTOVÁ A BUDE SE PRODÁVAT POD NOVÝM NÁZVEM SAMUEL A HORTENZINKA, PŘÍHODY A DOBRODRUŽSTVÍ SKŘÍTKŮ A ZVÍŘÁTEK.
MĚLA BY VYJÍT 29.5.2017, což je zrovna pondělí. Ten den by mělo být mé mamince zrovna 80 let a já pevně doufám, že se vydání mé úplně 1.napsané knížky dožije…
Knížka pro ni bude vlastně největším dárkem… 🙂
Tak nám držte palečky i pěsti…

Přeji Vám všem pěkné JARO 🙂

Vaše autorka Yvon

PS. Jinak se podařilo, že knížka vyjde i s mými fotkami zvířátek a přírody. Bude doplněna ještě o nádherné, ale opravdu nádherné ilustrace akademické malířky Dáši Ježkové. Tak myslím, že se máte na co těšit… :-):-) 🙂

ZAČÁTEK KNIHY – ÚVOD

dsc_1048

Uprostřed velké zahrady stojí na krásném prosluněném místě malý dřevěný srub. To kouzelné místo není daleko od velkého města. Vzduch je tu krásně čistý. Díky tomu zde žijí některá zvířátka, která dnes nemůžeme jen tak vidět. Ještě před pár lety tady býval smrkový les. Dnes to tu vypadá ale úplně jinak.

Místo lesa tu během let vznikla zahrada s mnoha květinami, okrasnými keři a nízkými stromy. Všude okolo je však ještě divoká a neporušená příroda.

DSC_9812

Na té zahradě se dějí moc zvláštní a tajuplné věci. Malá víla Hortenzinka tu se svými přáteli prožívá různá méně i více napínavá dobrodružství. Společně pořádají závody a sportují.

Veselí se na večerní slavnosti a prožívají dramatický noční výlet. Vznikají tu nová přátelství i láska.

Jaká nebezpečí tu na ně číhají? Kdo musí čelit intrikám? Dokáže malá víla opravdu kouzlit? Jak se stalo, že byl smrkový les pokácen a proč?

Pozorně čtěte nebo poslouchejte, pohádkový příběh právě začíná…