Kapitola 11


Kapitola 11 Jak se Gina dostala na řetízkový kolotoč

Krásné léto skončilo a přehouplo se během měsíce září v podzim. Denisce i Evince nastala opět škola. Evičce bylo osmnáct, chodila na gymnázium a měla hromadu učení. Denisce bylo deset a půl. Každý den jezdila sama autobusem vedle na sídliště do páté třídy jazykové školy. Oběma začala spousta školních povinností a neměly již tolik času na malého pejska.
A tak se jednoho slunečného dne Deniska rozhodla, že svoji nepřítomnost Ginečce vynahradí. A jak bylo jejím zvykem, vyřešila to čistě po svém.

Nic netušící mamince oznámila: „Mamčo, já půjdu s Ginou na chvíli ven. Je tam krásně, tak budeme venku trochu dýl.“
„A mobil máš? Tak se mi pak ozvi, kdy asi přijdeš. Určitě ale buď nejpozději do pěti doma. Je podzim a dřív se stmívá. A nezapomeň, že máte zítra to opakování z češtiny. Něco by sis měla po těch prázdninách zopakovat,“ řekla maminka a byla v klidu.
Určitě by si dělala velké obavy, kdyby jen tušila, co má dcerka v plánu. Deniska totiž mívala velmi zajímavé a občas i pěkně nebezpečné nápady. O tomto dítěti se rozhodně nedalo říct, že kam ho posadíš, tam ho i najdeš. Spíš přesně naopak.
Asi po dvou hodinách pípla mamince v mobilu smska. A v ní stálo: „Přijedu za půl hodiny. Neboj se o nás. Denča“.
Neboj se o nás? A měla bych? Teprve v té chvíli si maminka uvědomila, že se možná něco děje. Jen nevěděla, co by to mohlo být. Už aby byly doma! přála si v duchu.
Deniska se domů vrátila přesně. Na tváři jí však hrál potutelný úsměv. Maminka si na jednu stranu oddechla, zároveň však zbystřila.
Gina se doma vrhla k misce s vodou. Vzápětí se svalila u maminčiny nohy a usnula, jak se říká, jako špalek.
Bože, z čeho může být tak vyčerpaná? Napadlo maminku v duchu. Pak se otočila na dcerku s otázkou: „Deny, kde jste byly, že je Gina tak polomrtvá?“
„Nóóó, víííš, teď už ti to můžu přiznat. Byli jsme s holkama na pouti.“
„Cóóžéé? A kde byla Gina?“ vyjevila se maminka.
„Byla tam se mnou. Na Hájích je střelnice, jezdí tam autíčka, jsou tam i labutě…“
„Ty jsi vzala Ginečku do autíčka? A to tě tam s ní pustili?“ zeptala se maminka překvapeně.
Deniska bezelstně přiznala: „Vzala. A nejen tam. Byla i na labutích. Nahoře se jí ale moc nelíbilo. Dost se bála.“A po malé chvilce váhavě dodala: „…a byl tam i řetízkáč.“
Maminka nevěřícně vyhrkla: „Co…cožééé? Ty jsi vzala Ginu na kolotoč? Na řetízkovej kolotoč? Mě snad klepne!“
„Neboj, vůbec jí nebylo špatně,“ hlásila suverénně Denča.
To už na ní maminka vyjela: „Jsi ty vůbec normální? Jak můžeš vzít štěně na řetízkový kolotoč? Co kdyby ti spadla dolů? A kde jsi vůbec vzala peníze?“
O maminku se pokoušely mrákoty. Její živá fantazie jí vykreslila všechny katastrofy, které se na pouti mohly odehrát. Vždyť její dcerka nebo Ginečka mohly z té výšky spadnout dolů a zabít se! A jak je vůbec možné, že tam nějaký člověk dceru pustil i se psem?
Denča ale vysvětlovala: „Mamííí, neboj, měla jsem Giny vodítko dobře omotaný kolem ruky. Jen tak mi spadnout nemohla. I když je pravda, že v první chvíli mi chtěla seskočit z klína. Já jsem ji ale pevně držela!“
„No tos mě vážně uklidnila! To se vám fakt nemohlo nic stát. Já jen že si mohla letět dolů za Ginou třeba po hlavě…“ řekla maminka ironicky. Cítila, že se jí začíná dělat špatně od žaludku. To ty nervy…
„Ještě jsi mi neřekla, kde jsi na to všechno vzala peníze.“
Denča přiznala: „Babička mi dala stovku, když jsi měla narozeniny. A taťka mi taky dal nějaký peníze.“
„Hele, Deny, já jsem ráda, že jsi mi to řekla. Ale teď mi slib, že už nikdy, ale opravdu nikdy Ginu na žádný kolotoč nevezmeš. A taky nechápu, proč jsi se mě nezeptala dopředu, jestli na pouť s holkama vůbec smíš. Můžeš mi to vysvětlit?“
A Deniska přiznala popravdě: „Ty bys mě tam přece s Ginou nepustila, tak jsem ti to říct nemohla. Já jsem myslela, že se to Gině bude líbit.“Ta logika jedenáctiletého dítěte maminku úplně odzbrojila.
Pak ale řekla: „No to máš pravdu, že bych tě tam nepustila. A zvlášť se psem určitě ne. Něco jiného je, že jezdíš dvě stanice autobusem do školy. A něco úplně jiného je, že si sama jedeš několik stanic až na Háje, kde si tě mohl vyhlédnout někdo cizí a třeba ti mohl chtít ublížit. A já si myslela, že jsi celou dobu tady u nás na sídlišti s dětma. O tom si ještě promluvíme společně i s tátou, s tím počítej! Sama po městě se nám poflakovat nebudeš.“
Gina naštěstí svoji účast na kolotoči přestála bez újmy na zdraví. Jen co se probudila, hladově se vrhla na misku se žrádlem a celou ji vylízala.

Kapitola 10


Kapitola 10 Deniska přijíždí

Ten krásný srpnový den měla maminka narozeniny. Od rána připravovala k jídlu různé dobrůtky. A malá Gina tak chodila z obývacího pokoje kuchyní do předsíně a pak do dětského pokoje a zase zpět. Cestou nasávala ty neuvěřitelně libé vůně. Doufala, že i ona dostane, jak se říká, něco dobrého na zub.
Ve vzduchu pociťovala zvláštní nervózní atmosféru. Jen stále nechápala proč. Chystá se dnes snad něco zvláštního, něco výjimečného, o čem ona neví?
A před polednem se konečně dočkala. Otevřely se totiž dveře do bytu a do předsíně vběhla rychlostí blesku roztomilá holčička s hodně tmavými blond vlásky. Ty se jí lehce vlnily kolem půvabného obličeje. Modrošedé oči nadšeně zářily. Hezky vykrojené červené rtíky byly lehce pootevřeny samým očekáváním.
To tatínek nevydržel a cestou do Prahy desetileté dcerce prozradil velké tajemství. Když se Deniska v autě dozvěděla, že maminka koupila štěňátko, zakřičela nadšeně HURÁ a nemohla se dočkat konce cesty.
Nyní tedy nedočkavě vběhla ještě v letních sandálkách do bytu. Nic nedbala na tátovo upozornění, že si má boty sundat. Doslova jako velká voda vlítla do obýváku a objala překvapené štěňátko. Pak si spolu holčička a štěně začaly hrát a nebylo možno poznat, kdo z těch dvou je rozdováděnější ani kdo je šťastnější. Obě dvě byly na vrcholu blaženosti.
Tolik vřelé pozornosti se Ginečce od Vanessky ani Vašíka ve velkém domě nedostalo. Možná to bylo přísnou výchovou ve druhé rodině. Možná také tím, že vřelost se tam moc nepodporovala. To Gina samozřejmě nevěděla. A nutno dodat, že jí to momentálně bylo úplně fuk. Nadšeně skákala a dováděla s novou holčičkou. A byla z toho obrovská láska na celý její psí život.
Tatínek si pejska na chvilku též ukradnul. Lehl si k němu na modrý koberec a nechal se očichávat i olizovat. Gina překvapeně zkoumala nového člena rodiny, který měl na bradě a pod nosem tmavé vousy. Legračně ji to šimralo na čeníšku. S tím se za svého kratinkého života u lidí ještě nesetkala.
Říkala si: „Má chlupy kolem čenichu, ale pes to zaručeně není. Je to prostě chlupatý člověk. Zajímavé, moc zajímavé. Toho budu mít určitě ráda. Hlavně že je na mě hodný.“
Po výborném obědě nasedl tatínek opět do auta, aby se po hodině cesty zase vrátil a přivezl natěšeným holkám babičku Boženku. Ta bydlela až na druhém konci Prahy. A tak Gina objevila, že do rodiny patří ještě i velmi hodná a laskává, moudrá stará paní, která si od ní nechává olizovat své velmi nemocné a hodně oteklé nohy.
Odpoledne konečně všichni oslavili maminčiny narozeniny. Tatínek přivezl z cukrárny výborný dort. Holky honem zabalily pro maminku dárečky do krásných květovaných papírů a ovázaly je růžovou stužkou. Pak je ovšem napadlo, že by i pejskovi mohly přivázat stuhu kolem krku. Čí to byl vlastně nápad, se dnes už neví.
Každopádně když tatínek přinesl do obývacího pokoje na stolek dort se zapálenými svíčkami, nakráčela Ginečka do pokoje s růžovou stuhou ovázanou kolem bílého krčku. Dlouhá růžová mašle za ní legračně vlála a Ginu to znervóznilo. Chtěla si to dlouhé, co se jí připletlo mezi zadní tlapky, za každou cenu sundat. A tak předvedla všem přítomným legrační tanec s několika výskoky a kotrmelci. To se ale všichni nasmáli! A bylo jim spolu moc dobře. A Ginečka byla šťastná, že přispěla k jejich zábavě.
Maminka sfoukla svíčky na dortu a pak šla a osvobodila svůj živý narozeninový dárek z růžového zajetí.
Jelikož tatínek její narozeninovou oslavu nahrával na video, měli ten Giny akrobatický kousek navždy zvěčněný. Když si pak film pustili v televizi, vždycky se u toho hodně nasmáli.

Kapitola 9


Kapitola 9 První noc s malou Ginou

V novém domově se Gině velmi brzy zalíbilo. Dalo by se říct, že si novou nezkušenou paničku obtočila přímo kolem tlapky. Možná ale také kolem bílého střapatého ocásku.
Paní B. sice nějaké knížky o výchově pejsků narychlo přečetla, stejně však dělala začátečnické chyby. Asi tak jako každý, kdo se na malé štěňátko strašně moc těší a nemá to srdce ho nechat někde samotné plakat.
Protože se pejskovi v novém prostředí první noc hodně stýskalo a v předsíni teskně kňučelo, paní nevydržela. Po delší chvíli, kdy opakovaně za fenkou zašla a snažila se ji uklidnit, si nakonec vzala nešťastné štěňátko k sobě do postele.
Ginečka se hned uklidnila. Cítila se náhle neuvěřitelně šťastná. Byla v měkoučké posteli v teploučku u hodné paní. Bylo to mnohem lepší než pelíšek, který do té doby měla ve velkém domě ve studené komoře. Došlo jí, že tady ji nikdo do tmavé prádelny zavírat nebude. Po chvilce hledání si našla to nejlepší místečko na spaní. Stulila se totiž nové paničce na měkký polštář přímo u hlavy. Pak si šťastně vzdychla, zavřela očka a okamžitě upadla do tvrdého spánku. Jistě se jí zdálo něco krásného, jelikož spala celičkou noc bez probuzení.
Jen paní se bála v noci pohnout, aby štěňátko nevzbudila. Ráno ji probudilo nezvyklé vrtění vedle hlavy. Pak jí malý jazýček začal zkoumavě olizovat tvář. Paní otevřela zelenošedé oči. Koukla na hodinky.Pane jó, je teprve půl páté ráno! pomyslela si rozespale.Pokusila se docílit, že budou ještě chvíli spát, ale pejsek byl jiného mínění. Chtěl si s novou paničkou hrát. A tak ze spaní už nebylo nic. Velkým štěstím pro novou paní bylo, že malí pejskové potřebují stejně jako malé děti hodně spát. Tak po hodině hraní a dovádění, kdy měla bříško plné dobrého papání, se Gina spokojeně svalila vedle pískací slepičky na modrý koberec a tvrdě usnula. Panička se potichoučku vplížila do vlastní postele a po malé chvilce spala též.******Po pár dnech byla Gina v novém bytě jako doma. Ráno i v podvečer dostala do misky granulky a trochu sýra. Občas k nim přibylo i vařené kuřecí masíčko s rýží. Někdy paní přidala i vařenou mrkvičku. A včera dokonce po paničce vyžebrala u večeře vařený hrášek, zelené fazolové lusky, kukuřici a zelenou brokolici.
Přes den s ní chodily paní nebo Evička na procházku. V noci v případě potřeby čůrala na noviny. Ty se pak sbalily do igelitové tašky a místo se vytřelo. Jinak byla Ginečka už velká čistotná psí holčička. Snažila se vydržet svoje potřeby až do procházky.
To pak s nadšením objevovala nový svět kolem domova. Ze všeho nejradši chodívala s Evičkou a jejími přáteli do blízkého lesoparku. Tam se mohla dosyta vyběhat a vydovádět.
A pak nastal den, kdy se měla domů vrátit mladší dcerka Deniska, jež byla v té době s babičkou a dědečkem u moře v Itálii.  

3D Ultrazvukový odpuzovač

Kapitola 8

Kapitola 8 V novém domově

Malá Dolci v novém bytě zamířila hned do kuchyně, ze které se linula fantastická vůně. Čerstvě upečené kuřátko si hovělo v pekáči na sporáku. Fenečka se v naději dobrůtky mlsně olízla.To maso tak nádherně voní! Možná mi tu dají něco dobrého, zadoufala.
Pak zvědavě zamířila dál. Vťapkala otevřenými dveřmi opatrně do obývacího pokoje. Celý pokoj působil velmi útulně
Zajímavé, nikdo mě odtud nevyhání. To budou asi hodné paničky, pomyslela si.
Paní s blond vlasy vzala pejska do náruče a chvilku se s ním na bílé sedačce mazlila.
„Dolci, ty jsi ale krásné štěňátko. Uvidíš, že se ti u nás bude líbit. A ničeho se neboj. Na zem do předsíně ti dáme noviny a na ně můžeš v noci čůrat, jak jsi zvyklá. A když se náhodou přece jenom někde počůráš, nic zlého se ti nestane. Neboj, miláčku, tady nebudeš zavřená ve sklepě jako v předešlém domově, to ti slibuju. Já jsem pořád doma, tak nebudeš sama a nebude ti smutno.“Paní jemně hladila pejska po hlavičce a na bříšku. Ten se jí rozkošnicky uvelebil na klíně. Kdyby to bylo malé kotě, určitě by začalo slastně příst.
Vedle paní si na sedačku přisedla dcerka se slovy: „Až přijede od moře Deniska, ta bude koukat, viď?“
Maminka vzhlédla, pak se spiklenecky zvonivě zasmála a řekla: „To bude překvápko! Už se nemůžu dočkat. Jenom aby s ní nezačala moc zlobit. Znáš Denču a ty její neobvyklé nápady. Určitě se máme na co těšit.“
„Myslíš, mami, že ji můžeme přejmenovat? Připadá mi pěkně blbý volat na ulici na psa Sladkost! Sladkost! nebo Sladká! Sladká! Kdyby mě slyšeli spolužáci z gyplu, bylo by mi to pěkně trapný. Mně se jméno Dolci nelíbí.“
Maminka odpověděla: „No proč ne? Je to od nynějška náš pejsek, tak si ho můžeme přejmenovat podle sebe. Otázkou zůstává, za jak dlouho na to začne slyšet.“
Chvilku bylo ticho. Dolci měla zavřená očka. Vůbec ale nespala. Poslouchala, co si maminka s Evičkou povídají. Za ty tři měsíce svého života již lidské řeči trochu rozuměla.
„A co kdyby se jmenovala Rita?“ navrhla blonďatá Evička.“Rita ne. Jak bysme jí říkaly, když jí budeme chtít jméno zdrobňovat? To na nibudeme volat Riťoušku, Ríťo!“ Vtom se obě rozesmály.
A Evča mezi smíchem pronesla: „No jo, ještě přidat nad R háček a je z toho řiť. Jako Řiťoušku, ke mně! Říto, chceš kostičku? Řiťoleze, kde máš paničku?““Mami, představ si, jak by na to lidi kolem nás reagovali? A co teprve moji kámoši z gymplu!“ Obě se při té představě pobaveně smály.
Dolci na ně nechápavě zírala, ale bylo jí s nimi hezky. Měla najednou takový milý pocit bezpečí. Viděla, že se mají maminka s dcerkou rády a že se spolu rády smějí. A to má každý pejsek rád, když je doma všechno v pohodě.
„No tak co, jaký jméno vymyslíme?“ zklidňovala se pomalu Evča.
A maminka na to: „Hele, když jsem byla mladá, jezdili jsme ke známým na chatu. Ti měly hodnou fenku kokršpaněla. Ta se jmenovala Gina. Jako ta italská herečka Gina Lollobrigida. Já jsem si tu jejich pejsinku úplně zamilovala. Co kdybychom jí říkaly taky Gina. Dá se jí říkat moc hezky. Třeba Ginečko, Ginulko, Giny, Ginenko, Gindulko a podobně. Co ty na to?“
Evička si přitáhla štěňátko k sobě na klín a zvolala: „Gino!“
Dolci vzlédla. Zadívala se zkoumavě na dívku svýma krásnýma psíma očima.Pak zaštěkala: „Takže Gina se odteď budu jmenovat? To je krásný jméno. Lepší než Dolci. Konečně se budu jmenovat jako pořádný pes, a ne jako nějaký bonbón.“ Zavrtěla radostně ocáskem.

Evinka jí pošimrala pod tlamičkou a za oušky. Pak postavila pejska na modrý koberec. Vzápětí vzala malou pískací hračku a snažila se pejska přilákat k sobě se slovy: „Gino, ke mně! Gino, pocem! Gino, hele, hračka!“
Maminka na to souhlasně řekla: „No vidíš, když ji budeš takhle cvičit, určitě si na nové jméno zvykne rychleji. A teď jdu ohřát ten oběd. Nějak mi vyhládlo. Dáme si k němu brambory?“
Jenže dcerka byla plně zaujatá hrou s pejskem, a tak jen pokývla hlavou na znamení souhlasu.

Kapitola 7


Kapitola 7 Kdo se přihlásil na inzerát

Na druhém konci Prahy přemýšlela jiná paní, říkejme jí třeba B., že by si ráda koupila malého bílého pejska. Zároveň tím chtěla splnit své starší dcerce Evičce její dávný dětský sen.
Nejprve si koupila knížku o psech. Po jejím důkladném prostudování se rozhodla koupit štěňátko boloňského psíka. V chytré knížce se dočetla, že „boloňáček“ má „až extrémně milou povahu a ke svému životu potřebuje především lásku člověka. Bývá také označován jako „antistresový pes“, protože dokáže člověka rozesmát ať chce nebo ne. Je to takový rodinný klaun, který roznáší dobrou náladu. Je to pejsek čistě společenský a jeho úlohou je rozdávat radost a dělat svým pánům milou společnost. Je určený pro chov výhradně v bytě. Miluje děti a rád se zapojí do každé hry. Je velmi učenlivý a rád se naučí různé kousky. Žádná legrace mu není cizí.“ *To rozhodlo. Boloňáček bude přesně ten správný pejsek pro jejich rodinu. (viz informace pro nové majitele – Chovatelská stanice Vinný vrch)A pak začala kupovat noviny, ve kterých se v té době vyskytovaly inzeráty s prodejem psů. V těch novinách asi po týdnu hledání narazila na inzerát paní V., která psala, že z rodinných důvodů prodá se slevou tříměsíční čistokrevnou fenku s rodokmenem. Značka – všechny věci k pejskovi přidám zdarma.
Paní B. z druhého konce Prahy neváhala ani chvilku. Okamžitě zatelefonovala na uvedené číslo telefonu. Během pěti minut se s paní V. dohodla, že si pejska koupí. Rozhodla se, že si ho nadělí k narozeninám. Bude to i její splněný dětský sen. Nikdy totiž žádného pejska neměla, i když si ho moc přála.
Paní V. se nabídla, že hned zítra štěňátko přiveze se všemi potřebnými věcmi. Ať prý si paní B. nedělá žádné starosti.
A tak se stalo, že se malá Dolci přestěhovala v horkém měsíci srpnu do nové rodiny a opustila velký dům s krásnou prostornou zahradou. Noví lidé bydleli v menším panelovém bytě na okraji Prahy hned vedle Hostivařského lesoparku.Jestlipak se jí tam bude líbit? A budou na ni noví páníčkové hodní?
Hned druhého dne ráno naložila paní V. Dolci se všemi jejími psími věcmi s těžkým srdcem do auta. Vezla ji na druhý konec Prahy a občas jí přitom ukápla slzička.
Tam před růžovo bílým panelovým domem na ni čekala velmi milá paní s blond vlasy. A vedle ní stála krásná mladá blondýnka jménem Eva. Té se v dětství zdával opakovaně krásný sen. Byl to sen o malém bílém pejskovi. A ten sen se nyní měl stát skutečností. I když již dávno malá nebyla.
Paní V. dala Evičce do náruče pejska s červeným vodítkem. Zároveň jí předala přepravku z auta. Paní B. si převzala důležité dokumenty ohledně pejskova rodokmenu a následně za něj zaplatila patřičný finanční obnos.
Pak se s bývalou majitelkou rozloučily a se štěňátkem zamířily domů. Paní V. naposledy podrbala Dolci za ouškem a pohladila ji po hlavičce. Poté nasedla do auta a již nikdy pejska neviděla.
A malé Dolči začal nový život…Copak ji asi čeká?

Kapitola 6


Kapitola 6 Velký psí průšvih

Bylo to skoro jako zázrak, jakým fofrem se paní doma objevila. Než stačil zahradník s pánem probrat stavbu nového altánu, který již delší čas zvažovali, vjela svým autem na zahradu a rychle vběhla do domu.
Při pohledu na spoušť v obývacím pokoji hrůzou vyjekla. Tak to je konec! Tohle manžel jen tak nepřejde, to věděla jistě. I jí ta rozkousaná sedačka hodně mrzela. Bude muset sedačku odvézt a nechat ji potáhnout znovu. A bude to stát spoustu tisíc. Zatracený štěně! Vždyť nová sedačka vyrobená na míru je přišla na spoustu tisíc.
Pak objevila zničený televizní ovladač. Naskočila jí husí kůže. Neuvěřitelné, co takový malý pes dokáže zničit!
„Paní Málková, můžete mi vysvětlit, jak se sem ten pes mohl dostat?“ zaútočila v rozrušení paní V. na hospodyni.
Ta ale odpověděla velmi pohotově: „Paní V., zřejmě jste před odjezdem zapomněla dovřít dveře. Já jsem v obýváku dnes ještě nebyla. Uklízela jsem ho přece včera, vždyť víte. Dnes jsem vařila oběd, žehlila pánovi košile a umyla všechny tři koupelny.“
Paní V. se zatvářila zkroušeně. „No jo, máte pravdu, brala jsem si něco tady ze šuplíku. Jak jsem spěchala, asi jsem kliku dveří pořádně nepřitáhla. Omlouvám se. Nechtěla jsem to na vás svést. Ale co řeknu manželovi?“
„Co mi máš nebo nemáš říct?“ ozval se manželův hlas z chodby a vzápětí vstoupil zavalitý muž do pokoje. Vstoupil a hned na to vztekle zařval. Paní V. honem skryla televizní ovladač za záda. Manžel nemusí vidět vše, rozhodla se.
„Jo tááák, ten malej raťafák mi zničil gauč! Sakra! Říkal jsem ti, že tu všechno zničí a tys mi nechtěla rozumět. Tady to máš. Ten pes půjde z domu! Okamžitě! Už jí tu nechci. Zařiď to!
Mužova tvář byla brunátná vzteky. Byl zatraceně naštvaný! Chtěl se v klidu navečeřet a kouknout se na fotbal. Místo toho tu řeší zase to štěně a zničenou sedačku.
„Na večeři se mnou nepočítej! Zajdu si do hospody. Jo a čím dřív ten pes bude z domu, tím líp. A nemysli si, že bych změnil názor,“ houkl ode dveří a byl pryč.
Paní V. sklesle dosedla na sedačku a rozplakala se. Měla malinkou Dolci opravdu ráda. Jak to řekne dětem, až se vrátí domů, že pejska už nemají?
Následujícího dne podala do novin inzerát, že prodá tříměsíční štěňátko boloňského psíka z rodinných důvodů.
Bude se jí po jeho heboučkém kožíšku a měkkých tlapičkách stýskat. Jak ráda ty tlapky hladila po bříškách. Jen aby se dostala k někomu hodnému! napadlo ji a kapesníčkem si otřela slzy.

Kapitola 5


Kapitola 5 Co se stane, když se štěně moc nudí

Paní V. se dnes někam chystala. Poslední místo, kam toho památného odpoledne vešla, byl zrovna obývací pokoj. Vytáhla cosi ze šuplíku, strčila to do kabelky a odjela kamsi autem. Možná za kamarádkou anebo snad na tenis, který hrávala s přáteli. Možná ale odjela úplně jinam. To samozřejmě malá Dolci nevěděla.
Doma zůstala zase jenom s hospodyní. Toho dne přišel i zahradník pan Nejedlo, kterému ale pán říkal tajně Nežrádlo, jelikož byl hrozně hubený. O zahradu se staral pravidelně jeden krát v týdnu. Tedy kromě hospodyně. Měl na starosti sázení nových květin a okrasných keřů a jiné důležité věci, které by paní Málková při péči o velký dům již zastat nestihla.
Hospodyně se zrovna bavila na zahradě se zahradníkem, když štěně zjistilo, že dveře do obývacího pokoje někdo pořádně nedovřel. Proklouzlo nepozorovaně do nákladně zařízeného prostorného pokoje a vydalo se na průzkum.
Nejprve pod koženou sedačkou objevilo pánovu zapomenutou modrou ponožku. Jak ta hezky smrděla!Dolci procítěně natáhla čumáček a už se jala slastně ponožku cupovat. Stačila malá chvilka a z ponožky zbylo pár divných modrých cárů, ve kterých by nikdo ponožku snad ani nepoznal.
Po chvilce štěně přesunulo svou pozornost na béžovou koženou sedačku. Ta byla z pravé, jemně vydělané kůže. Sedačka byla pánovou chloubou. Moc rád v ní odpočíval při sledování hokejových zápasů nebo tenisových turnajů.
Ta kůže Dolci nádherně voněla. Začala ji v jednom rohu, kam si pán pokládal nohy, nejprve důkladně olizovat. Taková dobrota! Pak zakousla své zoubky do rohu v místě, kde byla kůže šitá jemnými stehy. To bylo to pravé pošušňáníčko! To byla slast! Malý pejsek se do své bohulibé činnosti tak zabral, že ho vůbec nenapadlo, že provádí něco, co nesmí. A nikdo ho přitom nehlídal.
Hospodyně stále ještě řešila cosi naléhavého se zahradníkem. Ale hlavně ji ani v nejbujnějším snu nenapadlo, že by se pejsek mohl dostat do obývacího pokoje, který všichni chránili, jak se říká, jako oko v hlavě.
Vtom si Dolci všimla, že o kus dál leží cosi podlouhlého a černého. Přestala okusovat sedačku a popošla prozkoumat novou zajímavou věc.Čichla k ní. Cítila na ní pach své paničky i pána. „Co to asi je? Musím přijít na to, k čemu je to dobré.“Posunovala černou krabičku před sebou tak dlouho, až spadla na zem. Fenka skočila za ní. Nejprve ji řádně oslintala. A pak se zakousla. Vtom se strašlivě lekla. Velká obrazovka v pokoji se rozsvítila. Ozvaly se hlasy. Jedním kousnutím spustila televizi. Až si z toho leknutím sedla na zadek. Chvilku zírala nehnutě na míhající se obraz před sebou. Nic závratného se ale nedělo.Sklonila se tedy opět k ovladači a zakousla se. Tady byla řada měkkých čudlíků. Jak zajímavě se po skousnutí prohýbaly! Bylo to tak zábavné! Jen televize začala bláznit. Toho si však nevšímala. Vtom se ozvalo hlasité KŘUP! Krabička praskla. Televize přestala hrát. Obraz zmizel. Štěně nemělo velkou tlamičku, ale když se do něčeho dalo a rozhodlo se, že ochutná, stálo to za to.
Přesně v té chvíli vešla paní Málková do kuchyně. Náhle ji došlo, že neví, kde je malý pes. Úplně se z toho pocitu orosila. Pane Bože, aby tak Dolci někde něco za jejími zády prováděla! Rychle se jala prohledávat dům.
Přitom hlasitě volala: „Dolci, ke mně! Dolci, kde jsi?“
Štěně přestalo okusovat televizní ovladač. Zaposlouchalo se. Vtom jako když do něj střelí. Rozhlédlo se po spoušti, kterou nadělalo a frrrr, rychle vyběhlo z pokoje a vběhlo na zahradu. A rovnou k zahradníkovi. A hned se začala starému pánovi motat kolem nohou.
Zahradník se narovnal, rozesmál se a řekl: „Co je, ty malej raubíři? Neprovedla jsi náhodou někde něco, že se ke mně tak máš? To je docela podezřelý, že se tak lísáš.“
Náhle se v domě ozvalo hlasité zaječení. A vzápětí křik: „Dolci, ty malej prevíte! Kde vězíš? To si ale vypiješ! Sakra, jak se sem mohla dostat?“
Pan Nejedlo se bedlivě na štěně zahleděl a podotkl:“Vypadá to, cácorko, že jsi něco provedla. Ukáááž, co to máš v zubech? Jejda, kus ponožky! Jsem si myslel, že ses k něčemu zajímavýmu přinachomejtla.“
Vtom nepříčetná hospodyně vyběhla z domu. V ruce držela koště a hnala se k nim. Dolci se přikrčila.
„Přidrž mi jí, Pepo! Já jí vypráším kožich, že na to do smrti nezapomene!“ hnala se paní Málková na Dolci vztekle.
A přesně v tu chvíli se otevřela velká brána. Na zahradu vjelo černé auto s tmavými skly. A v něm seděl pán domu. Hospodyně sklonila koště a zbledla. Zahradník řekl velmi neslušné slovo, které několikrát zopakoval.
Pán zaparkoval svůj jaguár v garáži. Chystal se vejít do domu. Zahradník se odhodlal zachránit situaci. Rychlými kroky směřoval k pánovi. Snažil se ho zabavit nějakým dotazem.Hospodyně rychle mobilem sháněla paní. Při takovém průšvihu tady nechce být s pánem sama!

Kapitola 4


Kapitola 4 Vanesska má prázdniny

Dny ubíhaly a mokré jaro se toho roku konečně přehouplo do teplých letních dnů. A Vanessce začaly konečně dlouhé dva měsíce letních prázdnin. Však se na ně také pořádně těšila! Co ale bude s jejich pejskem, až celá rodina poletí k moři? Rodiče též plánovali cestu do Ameriky. Tatínek rozhodl, že se o psa postará hospodyně paní Málková. On se přece nebude s dovolenou podřizovat nějakému psovi.
Malé Dolci byly skoro tři měsíce. Už byla docela zkušené štěně. Věděla, že boty nejsou k jídlu ani ke hraní. Došlo jí, že doma se nečůrá. Všechnu potřebu dělala pouze na zahradě nebo na procházce, kam ji občas hodná panička anebo holčička Vanesska vzaly.
Když nebyl nikdo doma, což se stávalo docela vzácně, Dolci věděla, že musí vydržet a za žádnou cenu se v domě nikde nesmí vyčůrat ani vykakat. Většinou však doma bývala kromě rodičů dětí buď paní na hlídání nebo hospodyně.
Dolci si také často o všem možném krásně snila. Ležela se zavřenýma očima, takže to vypadalo, že spinká. Připomínala si krásné chvilky se svou psí maminkou a sourozenci. Měla ovšem už také spoustu hezkých zážitků s Vanesskou a Vašíkem. A tak bylo stále o čem snít.
Občas jezdila s celou rodinou k někomu na návštěvu, kde měli také pejska. S cizím psem se někdy skamarádila a na návštěvu se pak velmi těšila. A moc ráda jezdila se svými lidmi autem.
Jenže před týdnem odjela Vanesska na tábor. A včera dokonce odletěl i malý Vašek s babičkou a dědou až k moři. A Dolci se začalo hodně stýskat. Chodila smutně po domě nebo zahradě a nic ji nebavilo. Jen co odjeli děti, odjížděla její panička často mimo domov. A tak se stávalo, že fenečka zůstala sama v domě jenom s hospodyní. Ta, když měla svou práci v domě i na zahradě hotovou, odjela k sobě domů. Bydlela na sídlišti v paneláku. Paní Málková měla totiž také svou vlastní rodinu.
Dolci doslova osiřela. Přes den běhala na zahradě, ale v noci byla jako vždy zavřená v komoře. Ležela ve svém pelíšku a snažila se svou samotu zaspat, co to jen šlo…
Jenže někdy se stalo, i když výjimečně, že ji napadlo dělat i velkou neplechu. Přece jenom byla ještě malé štěně. A když se pejsek nudí, může způsobit pěknou pohromu. A k té se nyní schylovalo.

Kapitola 3


Kapitola 3 Co Dolci provedla

Malá Dolci se právě probudila. Ležela v krabici vystlané měkoučkou růžovou dekou. Před krabicí stála miska s vodou. Ve vedlejší misce byly okoralé zbytky uvařeného kuřecího masa s rýží ze včerejšího večera. Jídla dostávala dost. Hlad ale dnes ráno zatím necítila. Věděla, že dostane další misku s novým žrádlem. To staré už papat rozhodně nebude.
Dolci několikrát teskně zakňučela. Stýskalo se jí po mamince. Po její nádherné vůni a dlouhých kadeřavých chlupech, ke kterým se vždy přitiskla. To pak cítila nádherné hřejivé teploučko. V takových chvílích bývala maximálně šťastná. Jenže teď jí bylo teskno nejen po mamince, ale i po sestřičkách a bratrech. Došlo jí, že je už asi nikdy neuvidí. Nikdy si s nimi nebude hrát. Nebudou ji šibalsky něžně kousat do oušek nebo do ocásku. Znovu zakňučela.
Pak pocítila žízeň. Vylezla z pelíšku a šla se napít. Došla ke dveřím, které bývaly vždy pevně zavřené. Bylo jí smutno. Chtěla by se pomazlit s dětmi a se svou paničkou. Chtěla by si hrát. Ale ne sama. Drcla čumáčkem do dveří. K jejímu obrovskému překvapení byly jen přivřené.
Hurá, můžu ven! pomyslela si vesele a už se hrnula ze dveří. Zlákala ji vidina nového dobrodružství. Půjde prozkoumat ten velký neznámý dům.Již na dálku cítila ty úžasné pachy, které ji přilákaly do velké vstupní haly. Nejlepší na světě se zdají být lidské boty, ve kterých před tím byly obuty lidské nohy. Na zemi leželo několik párů jarních bot. Nejvíc ji zaujaly krásné červené lodičky na vysokém jehlovém podpatku. Začala hryzat jejich lesklou špičku. Pak kousla zkusmo pár krát do podpatků. Na první pohled zůstaly na botách vidět její malé zuby.
Vzápětí se přesunula k černým mokasínům z pravé kůže. Júúú, to je ale krásný smrádek, libovala si a žužlala zaníceně jemnou kůžičku.
„Jedéééš, ty potvoro mrňavá! Žádný okusování bot se konat nebude, to ti povídám! Sakra, víš, kolik ty boty stály? Teď abych je rovnou vyhodil!“ ozval se drsný chlapský hlas. Naštvaný muž popadl pejska za kůži na krku a neurvale s ním zatřásl.
Dolci bolestí zoufale zakňučela. Vzápětí se ocitla zavřená dole v domě v místnosti s malým oknem. Na zemi byly studené velké dlaždice. A studily ji do tlapiček. V prádelně bylo šero. Navíc se tu ozýval velmi nepříjemný hluk. To pračka prala hromadu prádla. A vedlejší sušička sušila předchozí várku. Oba stroje vydávaly neustálé zvuky.
Strachy se přikrčila. „Co tu budu dělat? A jak dlouho tu zůstanu za trest zavřená?“ kníkala si nahlas.

Dobře věděla, že se na ni pán hodně zlobí. Něco zlého provedla. Ano, rozkousala mu boty. Neměla to dělat. Ano, neměla. Jenže kousat a žužlat ty boty bylo navýsost zábavné a dobré. Ponožky ji také moc chutnají. Ty už také pánovi jednou rozkousala. Jenže je včas tenkrát paní stihla vyhodit, než na to pán přišel.
Panička je na ni mnohem hodnější. A má s ní větší trpělivost. Už se jí tak často nestává, že by někde udělala nedopatřením loužičku. Snaží se ji přes den udělat venku na zahradě.
Paní ji nezapomene hezky pochválit a říká: „Šikovná, Dolci. Jsi hodný a šikovný pejsek.“ To má pak velkou radost a vrtí nadšeně ocáskem.
Malý pejsek chvíli chodil a čmuchal po celé prádelně. Pak se stočil do klubíčka. Několikrát zoufale zakňučel. Stýskalo se mu po mamince, po její nádherné vůni, po jejím teplém uklidňujícím jazyku, po její lásce. Po chvíli Dolci vyčerpáním přece jen usnula.

Kapitola 2


Kapitola 2 Jak Tessinka dostala nové jméno

„Jééé, mamííí, to je krásný štěňátko! A jak se jmenuje?“ vykřikla po příchodu ze školy dvanáctiletá Vanesska a vzala Tessinku do náruče. Ta jí hned olízla pravou tvář a vzápětí i celý nosík. Holčička se do pejska na první olíznutí zamilovala.
Když pak přivezla ze školky domů paní na hlídání pětiletého Vašíka, zvolal chlapec nadšeně: „A to je náš pejsek? Opravdicky je náš? Supééér, já s ním budu spát v posteli!“
Paní V., maminka dětí, ale rázně řekla: „Děti, ten pejsek není náš. Máme ho půjčeného jenom na zkoušku. Vždyť víte, že táta se psem nesouhlasil. Musíte se o pejska hezky starat. Pak nám možná dovolí si Tess nechat napořád.“
Pak se ještě obrátila na synka a pevným hlasem řekla: „Jo a spát s pejskem nikdo nebude! Je to všem jasný?“ Malý chlapec se trochu zakabonil, ale neříkal nic. Věděl, že protesty v této rodině nic nezmohou. Maminka dokázala být velmi přísná. A táta? Ten ještě víc.
„Takže Tess se jmenuješ? To je ale divný jméno. Mamíí, co když ji přejmenujem? Má zoubky jako jehličky. Podívej, jak mě začala okusovat,“ navrhla Vanesska, která s pejskem dováděla a bránila se psím zubům.
„To není špatný nápad. Jméno Tess mi připomíná tesáky. Co kdybychom jí říkaly třeba Dolci (Dólči)? Italsky to znamená sladkost?“ navrhla pohotově maminka.
„Tak jo, budeš Dolci,“ souhlasila dcerka spokojeně.
V tu ránu bylo slyšet divný zvuk. Dolci se právě vyčůrala na drahý perský koberec v obývacím pokoji, kam mezitím všichni přešli.
„Kruci písek! Vezměte to štěně do kuchyně! Tam jsou dlaždice. Já zařídím, ať se to rychle vytře, než táta zjistí, že se nám tu počůrala. Dolci by musela hned z domu,“ nařídila maminka.
„Paní Málková, pojďte ten koberec rychle vydrhnout, než manžel zjistí, že se nám tu počůralo to štěně. Díky moc.“A bylo rozhodnuto. Tess dostala sladké jméno Dolci a do obývacího pokoje už nikdy nesměla.
Děti s pejskem dováděly hlavně na zahradě nebo každý ve svém pokoji. Jen spát s Dolci maminka nikomu nedovolila. Na noc vždy fenečku zavřela do kumbálu v přízemí. Pravda, první dny tam štěňátko kvílivě kňučelo, ale matka dětem řekla, že se to musí vydržet. Prý si pejsek časem zvykne. Asi se mu stýská po psí mámě.Jak rádi by si Vanesska nebo Vašík vzali uplakaného nešťastného pejska k sobě do postele. Věděli však, že nesmí. Báli se táty. Jejich táta byl pražský milionář a opravdu hodně drsný chlap. S nikým v životě se moc nemazlil. Respekt až strach z něj mívala občas i jeho vlastní žena.
Tam v kumbálu s jedním malým pootevřeným okénkem malinká Dolci trávila každičkou předlouhou noc. Na rozložených novinách po zemi mohla čůrat a kakat dle libosti. Vždy ráno pak přišla paní na úklid a noviny po pejskovi zlikvidovala a celou podlahu dočista vytřela.Jen to teplé mámino přitisknutí a olíznutí tam štěňátku moc chybělo.