Kapitola 12

Jak Tomášek ve třídě počítal a všechny překvapil

Olda se postavil a začal počítat: „Jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset, jedenáct, dvanáct, třináct . . . patnáct . . .“ Na okamžik se zarazil a pomalu pokračoval: „. . . osmnáct . . . dvacet.“ A honem si zase sedl na židličku. Věděl, že v počítání něco pokazil a na nějaká čísla si nemohl vzpomenout.
Při Oldově počítání úsměv na tváři paní učitelky postupně pohasl. Paní učitelka se dokonce trochu ke konci jeho počítání začala mračit.
Když se Olda posadil, paní učitelka řekla: „Oldo, počítání do deseti jsi zvládl výborně. Pak už to tak slavné nebylo. Zapomněl jsi, že po čísle třináct následuje čtrnáct a po čísle patnáct následují čísla šestnáct a sedmnáct a po čísle osmnáct je číslo devatenáct. Teprve pak je číslo dvacet. Ale na druhou stranu je zase dobře, že se snažíš a počítat chceš. Takže tě chválím za odvahu a snahu, že ses přihlásil.“
Pak se zamyslela a začala vysvětlovat: „Děti, vy v tom počítání občas hledáte problém, který tam ale není. Stačí si zapamatovat, že do dvaceti počítáme úplně stejně jako do deseti. Akorát ke každému číslu přidáme na konci slůvko náct. Jako příklad si uvedeme číslo šestnáct. Řekneme šest a náct a máme šestnáct. Další sedm a náct a máme sedmnáct, devět a náct a máme devatenáct. Jen u čísla pět a náct se to trošinku mění a říkáme patnáct. Tak co? Samy vidíte, že to není tak těžké, jak se vám zpočátku zdálo. Pojďte, zkusíme si to říkat dvakrát za sebou hezky společně.“ Paní učitelka pomalu říkala čísla jedenáct až dvacet a děti je po ní opakovaly.
„Tak vidíte, nic těžkého na tom není a zítra si to můžeme zopakovat“, řekla nakonec a povzbudivě se na děti usmála.
Vtom se přihlásil Oskar a prohlásil: „Paní učitelko, já už umím počítat do sto.“ Paní učitelka ho tedy vyzvala, aby jim to předvedl. Oskar se nejprve trochu zarazil, ale pak spustil. Občas se sice trošku zaškobrtl, ale jinak ho musela paní učitelka pochválit, že to opravdu umí.
V té chvíli vycítil Tomášek svou velkou příležitost a přihlásil se také: „Paní učitelko, já umím počítat i do tisíce.“ Všechny děti se na Tomáše překvapeně otočily. Ve třídě to začalo šumět a bzučet jako ve včelím úlu.
Paní učitelka musela třídu ztišit a řekla: „No Tomášku, to je slovo do pranice. To jsem tedy vážně zvědavá, jestli to dokážeš. Tak nám to tedy předveď.“
Tomášek se tedy postavil jako ostatní děti, když před celou třídou počítaly a bez mrknutí oka spustil. Když došel k číslu pět set, paní učitelka Tomáška mírně zarazila a povídá: „ Teda Tome, já úplně zírám, jak ta čísla za sebou mrskáš. A bez jediné chybičky. Vážně chceš počítat ještě dál do tisíce?“
Ale Tomášek řekl: „No jasně, dyť je to úplně jednoduchý. Pět set jedna, pět set dva, pět set tři . . .“ A opravdu napočítal do tisíce. Pro ostatní děti bylo Tomáškovo počítání moc dlouhé, a tak začaly vyrušovat. Paní učitelka je ale okřikla, ať neruší a pěkně poslouchají.
A tak se dnes Tomášek ve třídě v počtech ukázal jako nejšikovnější. Bez mrknutí oka dokázal opravdu počítat do tisíce. Šlo mu to tak nějak samo, aniž by se musel nějak moc snažit. Děti se tomu hrozně divily. Některé ani nemohly pochopit, jak je to vůbec možné. Hynkovi závistivě blýskalo v očích a nepěkně se křenil, když paní učitelka Málková Tomáška přede všemi moc chválila. Zrovna Hynek měl s počítáním totiž velké problémy.
Paní učitelka dokonce řekla: „Tomáši, počítáš opravdu výborně. Kde ses to naučil tak dobře? Počítá s tebou někdo doma?“
Překvapený Tomášek ale řekl: „Maminka mě to jednou učila, ale to už je dlouho. Já si ale počítám sám. Mě to baví. Počítám třeba knížky, co máme doma anebo počítám z okna kuchyně auta.“
Nato paní učitelka prohlásila: „Budu si muset o tom tvém nadání promluvit s maminkou. Já myslím, že jsi mimořádně nadaný a talentovaný.“
Bylo skoro deset hodin dopoledne a děti se začaly připravovat na pobyt venku na zahradě. V té chvíli už Hynek věděl, že Tomášovi něco provede. Zatím nevěděl co přesně, ale něco ho určitě napadne.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *