Kapitola 15

Cesta do dětské léčebny

Nastala středa brzy ráno. Tedy den odjezdu Tomáška do dětské léčebny v Bukovanech. Tomášek nemohl dospat. Stále se k ránu budil v obavách, aby náhodou maminka nezaspala. Nakonec to už nevydržel. Potichoučku vstal a vklouzl k mamince pod teplou přikrývku.
Maminka mu udělala vedle sebe místečko a Tomášek si lehl na pravý bok tak, že se schoulil mamince přímo do klína. Maminka ho objala levou rukou a z polospánku zamumlala: „Ještě je moc brzo, Tomí. Budík zatím nezvonil. Zkus zavřít oči a aspoň chvilku ještě spi, ať nejsi přes den unavený.“ Tomáškovi bylo vedle maminky tak krásně a bezpečno, že opravdu zase usnul. Vzbudil je až maminky mobil, jež vyhrával písničku skupiny, kterou měla moc ráda.
V osm hodin ráno je před domem vyzvedla maminky nejlepší kamarádka, která je do léčebny vezla autem.
Teta Hanka na Tomáška vesele zahlaholila: „Tak co, Tome, doufám, že už se těšíš na nové kamarády. Uvidíš, že si tam bez mamky užiješ spoustu srandy. Hele, když já byla malá, také jsem jezdila po ozdravovnách a lázních, protože jsem bývala věčně nemocné dítko. A jak ráda jsem pak na všechny ty kamarádky a všechna ta dobrodružství vzpomínala! Hned bych si to s tebou na místě vyměnila. A jak já bývala hubená! To už snad ani není pravda. No a koukni na mě dnes. Už dávno na to nevypadám, co?“
Maminka s tetou se začaly smát, protože teta měla pár kilo navíc a jako podvyživené dítě už rozhodně nevypadala. I Tomík na tetu překvapeně koukal. Jako malou hubenou holčičku si ji vůbec nedokázal představit. Věděl, že si teta Hanka žádné dobré jídlo neodpírá. Většinou ji vídal dobře naladěnou a často s úsměvem na rtech.
Tomášek seděl vzadu připoutaný ve své dětské sedačce hned za tetou a celou cestu se díval z okna auta. Byla přibližně půlka měsíce října. V Praze ležela nad městem, jak se říká poklička, což znamená, že byl venku hodně špatný vzduch. V těchto dnech se malým dětem a dlouhodobě nemocným starším lidem doporučuje moc nepobývat dlouho venku. Obloha v hlavním městě měla tmavě ocelový nádech a přecházela v různé odstíny šedi. Čím více se však autem vzdalovali od velkého města, tím se zdál vzduch venku lepší. Dokonce i tmavě ocelové mraky se začaly postupně protrhávat. Sem a tam se prodralo zpod mraků nesměle sluníčko a ozářilo krásně barevnou podzimní přírodu.
Teta Hanka s maminkou si vesele povídaly o všem možném a občas se snažily do hovoru zatáhnout i Tomáška, aby mu tam vzadu po cestě nebylo smutno. Jednu chvíli maminka zanotovala veselou písničku. Teta Hanka se hned přidala. I Tomáškovi to nedalo, a tak se autem rozléhal hlasitý trojzpěv. Cesta z Prahy po dálnici jim rychle ubíhala.
Brzy byli za městem Dobříš a jeli směrem na jih na město Písek. Maminka držela na klíně rozloženou mapu. Když přijeli na konec dálnice, teta po mamince chtěla, aby jí říkala cestu, kudy má autem přesně jet. A jak se tak maminka dívala do mapy, začala se najednou rozpustile smát.
„Mamíí, čemu se tak směješ?“ zeptal se zvědavý Tomášek.
A maminka povídá: „Ále, já tady v mapě vidím takové legrácky. Hele, představte si, že napravo máme rybník Nehetník a nalevo zase rybník Padrť. A támhle vpravo má být ještě rybník Hladov. Ty lidi dřív měli ale fantazii.“ Všichni tři se těm legračním názvům začali smát.
Potom zase chvilku jeli, když maminka opět povídá: „Koukněte doleva, tam je rybník Vlček a za okamžik bude rybník Neveselý.“
Ale to už vjížděli do vesničky s názvem Kojetín. Jak Tomík slyšel maminku, hned se zeptal, jestli Kojetín je od slova kojit. Maminka s tetou se začaly opět smát a Tomík se rád přidal.
Za malou chvíli maminka už zas ukazuje napravo a říká: „Vážení přátelé tohoto veselého výletu po vlastech českých, támhle vpravo můžete spatřit rybníček s krásným staročeským názvem Mošnička.“
„Mamí, co to slovo mošnička znamená?“ otázal se Tomík zvědavě s pusou od ucha k uchu.
„Mošnička nebo také mošna. Tak se dřív říkalo takovým kabelkám přes rameno, které byly měkké a trochu bachraté a ušité byly většinou z barevné látky. Do mošny si lidé brávali na cestu například chléb a oblečení. Do mošničky pak peníze. To byla taková dřívější peněženka. Mošničce se také říkávalo měšec. Lidé si dávali mince do měšce nebo do mošničky. S těmito názvy se můžeš ještě setkat ve starých filmech nebo pohádkách.“
To už ale přijížděli do vesničky Chraštice a následně do Chraštiček, kde museli autem odbočit doleva. A tak se stalo, že se skoro až k dětské léčebně všichni tři pořád smáli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *