Kapitola 18

Jak se Tomík seznámil s Aničkou a Maruškou

Sestřička popadla znovu kufr a vyzvala Tomáška, ať jde za ní, že mu ukáže šatnu, kde bude mít uloženo všechno oblečení.
Cestou mu říkala: „Tomášku, říkej mi sestřičko Dano. Jinak v šatně budeš mít všechno svoje oblečení a v botárně budeš mít zase svoje boty. Malé děti se co nevidět vrátí z procházky, tak se budeš moct seznámit s dětmi, které s tebou budou i na pokoji. Uvidíš, že si tu najdeš kamarády. Tak nebuď smutný. Určitě jsi na ně už zvědavý, viď?“ Jenže Tomášek jen smutně přikyvoval hlavou. Byl smutný, že maminka odjela a už nyní se mu po ní stýskalo. Navíc tu bylo všechno tak nové a nezvyklé. Cítil se tu takový jako ztracený.
Z botárny, kde společně uložili Tomáškovy boty, zamířili do šatny. Tomáška přivítala hezká šatna pro malé děti, která mu připomněla tu jejich ve školce. Hned se cítil o něco lépe. Na háček si pověsil podzimní bundu a sestřička mu tam pověsila i látkový světle modrý pytlík, do kterého mu maminka již doma připravila věci na cvičení. Tomík se zvědavě se kolem sebe rozhlížel. Nad protějšími skříňkami viděl nahoře několik různobarevných dětských odstrkovadel. Pomyslel si, že na ty je už docela velký.
Sestřička mu skládala oblečení do skříňky, když vtom se otevřely venkovní dveře a do šatny se přihrnuly předškolní děti z procházky. Většinou s předškolními dětmi do léčebny jezdily maminky nebo babičky. Ale vždy se našlo několik dětí, se kterými nikdo přijet nemohl. Byly to děti, které žily například samy jen s maminkou, která v té době musela chodit do práce nebo měla doma malinké miminko, které s sebou vzít nemohla. Občas k tomu byly v rodinách i jiné důvody. Takže se často stávalo, že na druhém poschodí společně bydlely předškolní děti bez doprovodu, ale i maminky, které s sebou v lázních měly dvě nebo i tři své děti. Jednou se prý stalo, že jich tam maminka měla i pět.
V zahradě pak byl pro rodiče s dětmi ještě zvlášť pavilon, ve kterém byly ubytovány maminky pouze s jedním dítětem.
Nyní se do šatny nahrnulo několik dětí a pár maminek a ti všichni si Tomáška zvědavě prohlíželi. Některé maminky pomáhaly svým menším dětem se svlékáním oblečení a skládaly ho do skříňky. Jiné děti se svlékaly již samy. To byly ty šikovnější. Pokud někomu ale nešlo oblečení hezky složit, mladá vychovatelka dítěti ukázala, jak na to a pomohla mu s tím.
Tomášek si všiml, že ho pozorují dvě holčičky. Jedna byla o trochu větší než on a měla dlouhé blonďaté vlasy, které byly po jedné straně přichyceny ozdobnou modrou sponkou tak, že měla vlasy skoro z čela. Pod vysokým čelem na Tomáška zvědavě koukaly dvě čiperné modré oči, vroubené hnědými řasami. Holčička měla malý, trochu zdvižený nosík. O takovém nosíku jednou maminka prohlásila, že to je nos pršáček, protože je trochu zvednutý nahoru, a tak do něj prý může pršet. To se tenkrát s maminkou ale nasmáli! Tomášek si totiž při slově pršáček představoval, že do něj opravdu prší. Maminka mu ale vysvětlila, že to se jen tak říká. Prý jen jako. A slovíčku jako Tomík už dobře rozuměl.
Vtom už ale holčička s nosíkem pršáčkem přistoupila k Tomáškovi a řekla tajuplně: „Víš, že s námi budeš bydlet na pokoji? Ty jsi ten nový kluk, co dnes přijel, viď?“
Tomášek překvapeně koukal a zmohl se jen na slůvko: „Jo.“
Ale holčička pokračovala dál: „To jsme rádi, že nám tam nedají další mrně. Úplně nám stačí malý Ládík. Je ještě tak malý, že usíná s dudlíkem. Viď, Maruško?“
V té chvíli si vedle světlovlasé holčičky stoupla holčička s hodně tmavými delšími kudrnami a upřela na Tomíka velké kulaté, tmavě modré oči.
Chvilinku si ho prohlížela a pak řekla blondýnce: „Jo, ten je dobrý. S tím nebude tolik práce jako s Ládíkem.“
Pak ale stočila zase pohled na Tomáška a prohlásila: „Doufám, že nebudeš večer taky bulet jako Ládík. Mamka ti už asi odjela, ne?“
Teprve v té chvíli se Tomík dokázal ozvat a řekl oběma holčičkám: „Jo, už odjela. Já se jmenuju Tomášek. A jak se jmenujete vy dvě?“
Ta starší a o trochu vyšší blondýnka vesele odpověděla: „Já jsem Anička a to je Maruška. Mně bylo před pár dny šest. Marušce jsou jen čtyři. A tobě je kolik? Taky čtyři?“
Maruška se ale ohradila a rychle řekla: „Náhodou, už je mi čtyři a půl.“ Znělo to velmi důrazně a Tomášek pochopil, že ta tmavovlasá holčička už není žádné mrně.
V té chvíli se ovšem na Tomáška obrátila sestřička, že oblečení má Tomík složené a že mu nyní ukáže, kde je tělocvična, jídelna, mateřská školka, herna pro malé děti.
A tak Tomášek stačil už jen v rychlosti říct: „Náhodou, mně už dávno bylo pět. Já sem jen malej a jmenuju se taky Malej. A jsem z Prahy.“
Pak už odcházel se sestřičkou ze šatny a stačil zahlédnout, jak obě holčičky zůstaly stát div ne s otevřenou pusou. Rychle mu došlo, že kvůli tomu, že je málo vysoký a hodně hubený, si obě myslely, že je ještě malý čtyřletý prcek.
V té chvíli si Tomík umínil, že tady v té léčebně musí opravdu hodně jíst, aby konečně vyrostl.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *