Kapitola 21

Jakou úmluvu vymyslela s Tomáškem sestřička Dana

Mladší Maruška to po chvilce nevydržela a zeptala se: „Hele, co to tam máš? Něco ti do té polívky spadlo? Spadla ti tam moucha?“
Tomík udiveně zvedl hlavu. Viděl, jak ho obě dívenky napjatě pozorují. Talíře s gulášem měly skoro prázdné. Jen kousky knedlíku jim tam zůstaly nedojedené. Zrovna dojídaly rajčatový salát z misky. Ládík zápasil s nakrájeným knedlíkem a masem a cpal si to lžící do umazané pusinky. V tu chvíli si Tomík uvědomil, že dětem vedle něj to jídlo opravdu chutná, jinak by neměly skoro prázdné talíře.
V duchu si pomyslel: Je to docela dobrý, jenom je toho hrozně moc. Ale jak je teda možný, že ty malý holky naproti to už mají celé v sobě? Musím se snažit. Slíbil jsem to mamce. A slíbil jsem to i paní doktorce. Jinak zůstanu pořád malej. Tak jo. Zkusím to.
„Hele, Tomáši, na něco jsem se tě ptala. Ty neslyšíš?“, chtěla vědět neodbytně Maruška.
Ale starší Anička zkušeně řekla: „Maruško, nech ho, asi mu to nechutná nebo prostě jen nemá hlad. Ty ses asi nacpal něčím dobrým před obědem, viď?“
Tomík se vzpamatoval a konečně odpověděl: „Já moc nejím. Ani doma. Ani ve školce. Hlavně maso, maso mi strašně nechutná. Co s tím mám dělat?“ A Tomášek ukázal na guláš na talíři.
Jéé, už vím. Ty v tý polívce lovíš to maso, který nechceš, viď?“ zajásala Maruška radostí, že na to přišla sama.
A Tomášek musel neochotně přiznat, že má pravdu.
V té chvíli ale Anička řekla: „Tak to máš tedy problém. Tady jíst maso musíš. A vůbec musíš víc jíst. Nebo chceš být pořád tak strašně hubený jako tyčka? Já si fakt myslela, že jsou ti teprve čtyři. Jsi totiž hrozně malý. Měl bys fakt víc jíst. Nebo tě tady Ládík brzy přeroste, viď Ládí?“ Ten se dál cpal a jen vesele přikyvoval.
Ke stolku zrovna přicházela sestřička Dana. Již z dálky dvou metrů viděla Tomáškův ještě nedotčený talíř. Knedlíků ani guláše se Tomík zatím ani nedotknul. Sestřička tedy nakoukla do polévkové misky. Viděla, že nudle i polévka téměř zmizly. Ale u dna se krčila hromádka masa. I rajčatový salát stál vedle talíře netknutý.
Sestřička si Tomáška chvilku měřila vážným pohledem a na čele jí vyvstalo několik vrásek, jak jej krabatila usilovným přemýšlením. Co má s tím klukem dělat? Vždyť on vůbec nechce jíst! A jejím úkolem je, aby snědl co nejvíce a mohl postupně přibírat na váze. V léčebně se děti s normální váhou váží jedenkrát týdně, ale takové podvyživené děti jako Tomášek se váží i třikrát týdně.
Sestřička si tedy přitáhla ke stolku velkou židli a začala si s Tomíkem povídat: „Tome, my jsme si spolu dnes o jídle povídali. Jenže tady vidím, že skoro nic nejíš. Nechutná ti to? Proč jsi nesnědl to kuřecí maso v polévce?“
Tomášek věděl, že něco říct musí, a tak tedy řekl pravdu: „Já nemám maso rád. Ani doma ho nejím.“
Sestřička si ztěžka povzdechla a začala vysvětlovat: „ Tomášku, maso je důležité pro vytvoření svalů v těle. Když žádné jíst nebudeš, nikdy se ti svaly nevytvoří a všichni tě vždycky přeperou. Dokonce i holky. Já myslela, že jsi to už pochopil. Co když to nyní pomaloučku polehoučku zkusíme spolu. Hele, já ti dám vždycky na lžíci malinký kousek masa a k tomu větší kousek knedlíku s omáčkou. A ty to prostě zkusíš sníst. Domluvíme se na šesti lžicích. Ty ale opravdu sníš a nevyplivneš. Když to dokážeš, dostaneš za to ode mě odměnu. Domluveno?“
Tomášek trochu ožil při slůvku odměna a hned se také zeptal: „A jakou odměnu?“
Jenže sestřička nesmlouvavě řekla: „Až to sníš, domluvíme se spolu. Ale teď už tady mám první lžíci. Pokud ti to pomůže, můžeme spolu říkat například za maminku, za babičku a podobně.“
A tak se stalo, že Tomášek otevřel celkem šestkrát dokořán pusu a snědl za asistence sestřičky i holčiček naproti své první maso v léčebně.
Sestřička postupně říkala: „První lžíce za maminku, druhá lžíce za babičku, třetí lžíce za toho tvého plyšového pejska, co sis přivezl, čtvrtá lžíce tady za malého Ládíka. A za koho bude ta pátá? Pátá lžíce bude tady za Aničku, aby s tebou hezky kamarádila, viď, Aničko? A šestá lžíce bude za Marušku, aby jí to nebylo líto. Tak vidíš, a je to snědeno. Uf, to byla ale fuška, viď, Tome?“
Sestřička pomalu vstala, narovnala si záda a celkem vesele se Tomáška zeptala: „Tak co, Tome, bylo to tak hrozné? Přiznej se, že ti to i docela chutnalo? Možná je to jen pro tebe nezvyk jíst i maso, když jsi ho tak dlouho odmítal? Víš, neznám kolem sebe dospělého chlapa, který by neměl rád maso. Naopak. A ty chceš, aby z tebe vyrostl pořádný chlap. Velký a silný chlap. Nebo snad ne? Věř tomu, že dnes jsi udělal první velký krok. Tomášku, co máš rád? Co takhle za odměnu čokoládový bonbón?“ A sestřička šla k paní kuchařce, něco jí řekla a po chvilce přišla a dala Tomáškovi za odměnu, že to snědl, jak se domluvili, na malém talířku jeden čokoládový bonbón z bonboniéry. Ten ale byl! Tomášek si na něm velmi pochutnal. Jen ho mrzelo, že děti u stolku na něj závistivě hledí. Hned by jim také nabídl, kdyby měl víc.
Tomík byl moc rád, že má krmení za sebou. Musel sám sobě přiznat, že úplně špatné to jídlo nebylo. Možná mu ta poslední dvě sousta i docela chutnala. Hlavně ta omáčka byla dobrá. A ty holky se u toho tak legračně smály. Tomášek ale dobře věděl, že se nesmály jemu, ale tomu, že to celé bylo prostě legrační. Sestřička u toho totiž dělala takové legrační grimasy. Když říkala za maminku, řekla to celé takovým vysokým hláskem. A když za babičku, řekla to pro změnu hlasem co nejhlubším, že to bylo celé zábavné. Tomášek se ani nestihl u jídla nudit a nestačil to maso žvýkat a žvýkat a převalovat z jedné tváře do druhé, až pak ztratilo úplně chuť, jako tomu bývalo doma. Tady to maso bylo měkké a šťavnaté . . . a . . .vlastně docela . . . docela dobré. To si Tomášek v duchu přiznal. Nahlas to říct ale nechtěl. Na to bylo ještě příliš brzy.
A tak skončil Tomáškův první oběd v léčebně.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *