Kapitola 27

Jaké hračky viděl Tomášek v mateřské školce v léčebně a s kým se skamarádil

Jen co inhalace předškolních dětí skončily, odešly děti spolu s vychovatelkou do třídy mateřské školky, ve které si hrály až do vycházky.
Když Tomášek poprvé vstoupil do třídy, viděl hned napravo malou kuchyňku na vaření. Dřevěná kuchyňka měla dřez na nádobí i sporák a nahoře stálo několik barevných konviček na zalévání květin. U sporáku stála holčička a míchala vařečkou něco v hrnci. Další holčička jako jako myla ve dřezu špinavé nádobí. Na kuchyňském pultu seděla menší panenka a tu právě z talířku krmila třetí holčička
Na stěně vedle nich visel ohromný látkový mnohobarevný kapsář. Od Aničky se Tomášek dozvěděl, že do kapsáře si děti ukládají nakreslené nebo nedokončené výkresy.
Nalevo od dveří stál toaletní stolek se zrcadlem, před kterým si holčičky mohly hrát například na kadeřnici. O kousek dál viděl Tomík menší psací stůl s telefonem, u kterého si děti mohly hrát například na úředníka v bance nebo na doktora. V rohu pod oknem byla vícebarevná ohrádka. V té se nacházelo mnoho barevných míčků a děti v nich mohly hezky dovádět.
Mezi dvěma vysokými zamřížovanými okny stála delší policová skříňka. Na policích leželo několik plastových modrých, červených a žlutých boxů bez víka, ve kterých byly uklizeny hračky. Tomášek v nich viděl různě veliká auta, různé skládačky a stavebnice i kostky.
Hned co to spatřil, pomyslel si: Jůů, takových stavebnic a autíček! To je ale bezva. Tak to doma nemám.
Na druhém konci velké místnosti stál dlouhý dřevěný nízký stůl, ke kterému bylo zasunuto celkem deset dřevěných židliček. U tohoto stolku si děti mohly kreslit. V době dopolední svačiny u něj děti také vždy svačily. Nedaleko stál na nízké skříňce televizor a vedle něj další psací dřevěný stolek. U něj si zrovna jedna holčička kreslila. Klečela na židličce a jazýček měla námahou trošku vystrčený. Všude kolem sebe měla spoustu pastelek, obyčejné tužky a bílou gumu.
Pod dalším oknem stálo nad sebou několik dalších červených boxů na hračky a Tomík si řekl, že bude muset prozkoumat, co v nich asi může být.
Vedle stály dva červené kočárky na panenky. Jeden menší a druhý pro větší holčičky. K těm se právě Anička s Maruškou rozeběhly. Jenže jiné dvě holčičky, co tu měly i maminky, byly ještě rychlejší. Obě si kočárky zabraly rychle pro sebe.
Maruška se zatvářila docela zklamaně. Avšak více pohotová Anička si k sobě honem přitáhla krásnou velkou postýlku na panenky a řekla: „Maruš, to vůbec neva. Budem si dnes hrát jako že já sem máma a ty táta a jako se nám narodilo miminko, chceš?“
Maruška nejdřív řekla jen: „Tak jó.“ Koukla na růžovou postýlku, ve které spala panenka oblečená jako miminko a v té chvíli začala protestovat: „Já chci být taky někdy maminka. Já nechci být zase táta.“
Chvíli se tak slovně přetahovaly, ale to už Tomášek opustil kamarádky a hnal se k boxům, naskládaným nad sebou. Co to v nich asi může být? A Tomík běžel plastové krabice prozkoumat.
V horní krabici leželo několik ještěrů z umělé hmoty. A co tak může být v té další? Tomík se snažil horní krabici sám sundat. V té chvíli mu přišel na pomoc pihatý modrooký kluk, který byl skoro stejně velký. Společně box sundali a naskytl se jim pohled do druhé krabice. Tomáškovi se radostí rozzářily oči.
Ve druhé krabici byly koleje, lokomotiva, vagónky, dřevěné nádraží a semafor. Byly tam i malé zelené stromky a postavičky panáčků. Jeden vypadal jako výpravčí a v ruce držel plácačku. Tomík zajásal.
Potom se ale otočil k tomu cizímu chlapci, který mu pomohl a řekl: „Chceš si se mnou hrát? Postavíme to nádraží spolu, chceš?“ Pak si ale vzpomněl, že zapomněl na něco hodně důležitého a honem dodal: „Já jsem Tomášek. A ty?“
Klučina se přátelsky zazubil a odpověděl: „Tak jó. Já se jmenuju Matyáš, ale maminka mi říká Maty.“
A tak si Tomášek našel v léčebně prvního klučičího kamaráda. Postavili společně koleje i nádraží a hezky si spolu přitom rozuměli.
Ve chvíli, kdy museli hraní přerušit a jít si sednout ke stolku na svačinu, už Tomášek věděl, že Matymu bude brzy pět let a že je tu nejen s maminkou, ale i mladší sestřičkou Klárkou. Při svačině si s Matyáškem sedli vedle sebe. Tomášek měl na talíři dvě švestky a jeden banán a přišlo mu hodně divné, že většina ostatních dětí má jenom tři nebo čtyři švestky.
Zeptal se na to vychovatelky a ta mu řekla: „Tomášku, děti, co mají normální váhu a nejsou tak moc hubené jako ty, mají dnes ke svačině jen švestky. Děti podvyživené, jako jsi ty, mají dnes ještě navíc banán. To víš, my si tě tu musíme trochu vykrmit.“
Celý ten jejich rozhovor slyšela Anička, která seděla naproti Tomáškovi a řekla: „A až si tě tady vykrmíme, tak si tě taky sníme. Jako v perníkový chaloupce. Že jo, paní vychovatelko?“
A všechny děti se začaly bláznivě smát. Jen malý Ládík se ptal trochu vyděšeně, jestli opravdu. A tak mu Anička honem začala vysvětlovat, že to byla jenom taková legrace.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *