Kapitola 31

Jak to bylo u večeře s knedlíkem

K večeři měly děti dnes španělské ptáčky s knedlíkem. Jen tlustý Martin obdržel místo knedlíků těstoviny v podobě vařených vřetýnek. Díky své nadváze měl odtučňovací dietu, na rozdíl od Tomáška, který měl zase dietu výkrmnou.
Tomášek měl na rozdíl od ostatních dětí navíc nejen druhé večeře v pozdějším čase, ale dostával ještě i moučníky nebo pudinky a k normálnímu ovoci navíc většinou i banán.
Martin měl naopak knedlíky a sladkosti v léčebně zakázané. Místo toho měl dostávat těstoviny, více zeleniny a místo vepřového masa například více masa rybího.
A jak tak v jídelně seděli společně u jednoho stolku, Martin při večeři úpěnlivě zaprosil: „Tomášku, aspoň jeden knedlíček. Jen jeden, prosím, prosím. Knedlíky s omáčkou já mám hrozně rád. “
Tvářil se přitom tak srdceryvně, že Tomášek vybral ten největší a chystal se ho přehodit k Martinovi na přistrčený talíř. Jak ale spěchal, aby to hlídající sestra v jídelně nezahlédla, knedlík s trochou omáčky při nešikovném pohybu přece jenom spadl na ubrus. A zrovna mezi ty dva talíře. Martin pohotově chytil knedlík rukou a hned si ho celý nacpal do pusy. V tu ránu vypadal jako velký přerostlý sysel. Tvář měl nacpanou k prasknutí a knedlík s omáčkou si vychutnával. Tvářil se u toho tak spokojeně až blaženě, že Maruška s Aničkou vyprskly smíchy.
Tomášek zatím honem ubrouskem utíral z ubrusu hnědou omáčku. Moc to ale nešlo. Ať dělal, co dělal, skvrna tam byla stále vidět.
Anička radila: „Tomíku, polož tam ten ubrousek. Kdyby něco, řekneš, že ti tam spadl kus masa.“
V tu chvíli se zase ozval Martin: „Tomášku, kamaráde, prosím, prosím, ještě knedlíček.“
Anička sykla: „Pozor!“
Jenže už bylo pozdě. Procházející sestra Martinova poslední slova bohužel zaslechla. A samozřejmě jí neuniklo Aniččino hlasité varovné „pozor“. Sestra se zastavila u jejich stolku. Přeměřila si je přísným pohledem a povzdechla si. Nejprve koukla na otylého Martina, pak na vyhublého Tomíka a hned jí došlo, o co tady asi kráčí.
Pak spustila dost nepříjemným naštvaným hlasem: „Tak tady se podvádí s jídlem! To se na to budu muset pořádně podívat.“
Zaměřila svůj ostrý pohled na Martina, který měl pusu umazanou od hnědé omáčky a řekla: „Ty jsi ten nový, co dnes přijel, je to tak? Jak se jmenuješ?“
Martin si v té chvíli hrozně přál, aby se mohl někam pohádkově vypařit, ale místo toho tu pořád seděl. Sestra na něj koukala a bylo vidět, že se dost zlobí.
A tak Martin trochu neochotně odpověděl: „Já jsem Martin a dnes jsem přijel.“
Mezitím se sestřička už trochu uklidnila a už mírnějším tónem pokračovala: „Martine, ty máš jistě redukční dietu na hubnutí. To znamená, že knedlíky a ani sladkosti nesmíš. Když si je vyprosíš na dětech u stolku, podvádíš tak nejen nás dospělé, ale podvádíš hlavně sám sebe a své tělo. Sem do léčebny jsi přijel proto, abys zhubnul, protože máš už nyní zdravotní problémy, o kterých ale děti tady u stolečku nevědí. Věřím tomu, že kdyby o nich věděly, nic by ti nedaly.“
Pak se sestřička obrátila na Tomáška, který se cítil velmi provinile a bylo to na něm i vidět, protože byl v obličeji celý červený.
Řekla: „Tomášku, Tomášku, ty knedlíky, ale i moučníky, jsou určeny hlavně pro tebe a ne tady pro kamaráda. Když mu je budeš tajně podsouvat, budeš mu tím jen ubližovat. Ta jeho tloušťka hrozně škodí jeho srdíčku i jeho kloubům jako jsou například kolena a kyčle. Vy kamarádi mu naopak musíte pomáhat, aby svou dietu nesl statečně. Podporujte ho v tom, aby se více hýbal. Je pro něj velmi důležité, aby tady v léčebně shodil co nejvíce kilo. A ty, Tome, se tu máš naopak spravit a co nejvíc přibrat. Kluci, my vás přece budeme třikrát týdně vážit. Myslíte si, že bychom na to nepřišli, že nás s jídlem podvádíte?“
Potom se sestra otočila na Aničku a poprosila ji: „Aničko, ty už jsi taková velká rozumná holčička, zkus dohlédnout, prosím, na to, aby kluci s jídlem nepodváděli. Stejně by se na to při vážení přišlo.“
Pak zpozorovala špinavý ubrousek mezi Tomovým a Martinovým talířem, dvěma prsty ho nadzvedla a viděla nahnědlou skvrnu od omáčky.
Pohlédla Tomíkovi do očí a pronesla káravě: „Tomíku, Tomíku, je mi to úplně jasné. Radši už nic neříkej. A hlavně, ať se to neopakuje! Budu si na vás dávat pozor.“ A vzdálila se.
Chvíli bylo u stolku ticho. Nikdo nic neříkal.
Pak se do ticha ozval mírně zkroušený Martinův hlas: „Tomášku, promiň. Já sem ti udělal průšvih. Fakt promiň.“
Tomášek ale na Martina přátelsky koukl a řekl: „To nic. To se spraví. To je ale blbý, že knedlíky nesmíš.“
A Martin se na něj na oplátku přátelsky zazubil. Malí kluci nepotřebují někdy moc slov.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *