Kapitola 33

Jak to nakonec s Aničkou dopadlo a co se ještě dělo

Dveře se potichu otevřely a světlo z chodby proniklo do velkého dětského pokoje. Noční sestra přišla zkontrolovat, zda Ládík spí. Přišla k jeho posteli a viděla malého spícího chlapce. Sestra narovnala pokrývku, kterou ve spěchu nechala Anička odhrnutou.
Anička se bosa krčila pod Ládíkovou postelí a neodvažovala se skoro ani dýchat. Měla hrozný strach. Co, jestli ji tu sestra objeví? Co má pak říct? Že se jí chtělo čůrat a lekla se, když sestra otevřela dveře? A v tom leknutí prostě skočila pod Ládíkovu postel?
Tomášek ležel na boku v posteli čelem k otevřeným dveřím. Z chodby do pokoje pronikalo tlumené světlo. Tomík tiskl oční víčka silou k sobě, aby nebylo vidět, že ještě nespí. Měl obrovský strach! Strach o Aničku. Co udělá sestra, až ji najde někde u Ládíka pod postelí? Nebo stihla vlézt k sobě do postele?
Malá Maruška byla také čelem otočená ke dveřím. Škvírkami mezi očima viděla, že se Anička nestačila do své postele vrátit. Co se teď bude dít? To bude hrozné! To bude ale průšvih! Co Anička řekne? Náhle pocítila, že se jí chce kýchnout. To nesmí! Kdyby šla sestra k ní, hned by viděla, že Aničky postel má jen hodně nachumlanou pokrývku, aby to jen vypadalo, že v ní někdo leží. Ale hlava tam chybí! Maruška si tiskla nos vší silou a ještě víc se zavrtala pod roh deky. Musí to vydržet!
Martin ležel v nové posteli a nevěděl, co přesně si má o celé situaci myslet. To bude asi velký průšvih, jestli to Anička nestihla vlézt do své postele. Jenže se pořád nic neděje. Tak asi to stihla. Dál si s tím už nedělal hlavu. Strašně se mu chtělo spát.
Pak ale uslyšel dveře, jak se zase potichu zavírají a pokoj se opět ponořil do tmy. Tak to všechno dobře dopadlo.
Tomášek se rychle posadil na posteli a snažil se něco zahlédnout. Zavolat na Aničku se ale neodvážil. Co kdyby byla sestra ještě za dveřmi?
Pak ale zahlédl nějaký pohyb. Nebo to byl jen stín? Nebyl si vůbec jistý. Ale pak uslyšel přece jen žuchnutí. Aha, to asi Anička skočila do postele. Anebo snad ne?
Maruška se na posteli také rychle posadila a viděla, jak se zpod Ládíkovy postele vynořil tmavý stín. A pak uslyšela hlasité žuch!
To vystrašená Anička už nevydržela ty nervy. Hned, jak sestra zavřela dveře pokoje, Anička potichu vylezla zpod postele a pak . . A pak skočila vší silou do své postele a rychle se celá zachumlala pod deku. Ani kousíček z ní nekoukal! Chvíli zůstala skrčená pod peřinou. Snažila se uklidnit. Vydýchat ze sebe ten hrozivý strach. Co by jí asi sestra udělala, kdyby ji pod tou postelí přece jen objevila? Poslali by ji za trest domů? A jak to budou s Ládíkem dělat dál? Pak jí ale došel vzduch a Anička opatrně vystrčila hlavu zpod deky. Konečně jí bylo teplo. Konečně se zahřála. Tam pod postelí jí už začala být zima. Možná to bylo i tím napětím a strachem. Znovu se otřásla. Tak to bylo, jak se říká, o fous.
„Aničko, dobrý? Už jsi v posteli?“ šeptal Tomášek přes celý pokoj. Nejraději by hned vstal a běžel se za kamarádkou podívat. Měl ale strach, že by se setra mohla vrátit, a tak zůstal sedět raději v posteli.
Místo Aničky slyšel odpověď Marušky: „Jó, už je v posteli. To bylo strašný! Já jsem měla hrozný strach. Vy taky, kluci?“
A Tomášek zase šeptal: „Jó, my taky. Aničko, jsi v pořádku? Proč nic neříkáš? Ty brečíš?“ Tomášek měl o kamarádku docela starost.
Pak ale slyšel: „Já nebrečím. Tome, já myslela, že se strachy pominu. Bála sem se, aby se mi nechtělo kýchnout, protože mi byla zima. Co myslíš, co by mi sestra asi udělala?“
A Tomášek odpověděl: „To já nevím. Ale co budem dál dělat s Ládíkem?“
A ozvalo se: „To nevím. Třeba tu zítra bude sestra, co mu dudlík povolí. A Ládík už bude brzo odjíždět domů.“
„Jó, a kdy má odjet?“ šeptal zase Tomík.
A vtom se vedle něj ozvalo docela hlasité: „ Chrrr, chrrr, blum, blum, chrrrm, chrrrm a žblum, žblum, a chrrr, chrrr.“
To Martin byl už unavený vším tím, co zažil během prvního dne v léčebně a usnul, jako když ho do vody hodí. Všichni vybuchli smíchy! Ty střídavě chrčivé a bublavé zvuky, co Martin vydával, je strašně rozesmály.
Holky na druhé straně pokoje dokonce dostaly hrozný záchvat smíchu. To prožité napětí se potřebovalo dostat někudy ven. Anička strkala zoufale hlavu pod polštář, aby její hlasitý smích nebylo slyšet až na chodbu. Maruška na tom byla dost podobně. Zvlášť ji rozesmával ten Aniččin nakažlivý smích. Znělo to chvílemi tak, že si nebyla jistá, jestli Anička brečí nebo se ještě směje. Bylo to prostě takové zvláštní nakažlivé hýkání.
A Tomášek se smál tak strašně, až mu začaly z očí téct slzy a do toho jejich smíchu se stále ozývalo to hlasité chrčivé chrrrrr, chrrrrrrrr, ale chvílemi také blum, blum, a zase chrrmmm, chrrrrm a pak zase něco jako bublavé žbllll, žblll anebo žblum, žblum. To Martinův nos i krk jim hrály na celý pokoj neuvěřitelně legrační koncert.
A pak už to Tomík nevydržel a přece jen z postele vylezl. V první chvíli ho napadlo, že chytí kamaráda za nos, aby přestal chrápat. Pak mu ale došlo, že může mít rýmu, když tak strašně chrápe, a tak si to s tím nosem rozmyslel. Popadl Martina za rameno a mocně jím začal třást, dokud se kamarád nevzbudil.
Ten jen rozespale mumlal: „Co jééé? Kde to séém? Proč mě budíííš?“
Tomášek se mu snažil vysvětlit, že tak strašně chrápe, že nikdo nemůže usnout a holky z toho chytá záchvat smíchu.
Na to Martin jen řekl: „No jó, když já bám trochu rýbu a nebůžu pořádně dýchat.“
„A co když se zkusíš vysmrkat? Třeba to pomůže? My fakt nemůžem spát“, snažil se Tomášek něco vymyslet.
„Tak tedy jóóó. A kde bám ňáký kabesník?“ zeptal se trochu neochotně rozespalý Martin.
„Já ti půjčím. Tady máš“, snažil se Tomík a doufal, že to pomůže.
Martin začal nahlas troubit a Tomášek na něj koukl: „Potichu, smrkej víc potichu, ať nevzbudíš Ládíka.“
Ale to už si Martin zase lehl. A Tomík si také vlezl do postele a doufal, že se to hrozné chrápání a bublání vedle něj už neozve. A opravdu. Stačilo, když se Martin pořádně vysmrkal. A byl klid.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *