Kapitola 35

Jak za Tomáškem přijela návštěva

Měsíc říjen již dávno skončil a s ním i hezké počasí. Měsíc listopad se vyznačoval sychravými mlhavými rány a častými dešti. Listí ze stromů postupně opadávalo a mimo udržovaných cest leželo všude, kam oko dohlédlo. Však se s ním děti na vycházkách něco nadováděly.
Kluci se v kupkách měkkého listí občas rádi vyváleli nebo po sobě ty měkké barevné kupičky házeli a hráli s nimi hru, kdo koho zasype. Pak ovšem přišly na řadu bitvy s nalezenými klacky, a to občas v zájmu bezpečnosti musela vychovatelka či vychovatel zasáhnout a bitvu jim zatrhnout.
Holčičky si zase z mechu, malých dřívek, kůry a listí stavěly domečky. Většinou se tak dělo pod korunami stromů mezi kořeny vystouplými nad zem. Tam to bylo pro postavení chaloupky nejbezpečnější a také nejlepší. Když kluky přestalo bavit spolu bojovat, začali si i oni stavět chaloupky.
Na závěr procházky si holčičky i kluci krásné listy sbírali a pak z nich v herně leccos hezkého vyráběli. Někdy je navlékali na nit a jako barevné řetězy je s vychovatelkou věšeli ve třídě mateřské školky jako ozdobu na zeď. Jindy je lepili na bílé čtvrtky a vytvářeli z nich zajímavé barevné podzimní koláže. Prostě takové krásné podzimní obrazy. A také vyráběli létací papírové draky. Když byl venku silný vítr, chodívali s draky ven a snažili se je pouštět po větru, aby hezky létali.
Z vycházek se děti, včetně Tomáška, vracely notně hladové. Při hraní na zdravém vzduchu jim vždycky hodně vyhládlo.
A tak se stalo, že hladový Tomík začal v léčebně opravdu více jíst. Naučil se jíst i více různých jídel, z nichž řada z nich mu opravdu zachutnala. Zvlášť dobře na něj působilo, když viděl, jak se Martin vedle něj hladově cpe. Díky speciální výkrmné dietě začal Tomášek postupně hezky přibírat. A díky dennodennímu cvičení zase získával větší sílu, výdrž a odolnost. Na první pohled již nevypadal tak podvyživeně a neduživě, jako když do léčebny přijel. Naopak. Jeho tváře se malinko zakulatily a dostaly rozhodně lepší, zdravější barvu.
Sestry Tomáška i Martina i ostatní podvyživené nebo zase tlusté děti vážily vždy před snídaní třikrát týdně. Váhy dětí se zapisovaly do speciálního sešitu k tomu určenému. Paní doktorka i sestřičky tak mohly dobře kontrolovat, zda nějaké dítě s jídlem nepodvádí. Při posledních třech kontrolách lékařka Tomáška pochválila, že už začíná být vidět, jak díky pobytu v léčebně hezky sílí a nabírá postupně váhu. Jen s hubnutím kamaráda Martina to nebylo tak snadné.
Dětem občas někteří hodní rodiče posílali do léčebny balíčky s dobrotami. I Tomášek dostal postupně od maminky a babičky už dva balíčky. A jeden další mu dokonce poslal i tatínek. Z něj měl Tomík asi největší radost. A hlavně to pro něj bylo docela velké překvapení. Nevídal se s tatínkem moc často, jelikož bydlel v jiném městě. V balíčku bylo nejen ovocné želé a dvě velké mléčné čokolády, ale i dopis od tatínka. V něm mu tatínek psal, že je nyní na delší zahraniční cestě v cizině, ale hned jak se vrátí, určitě za Tomáškem přijede. A že prý by se s ním chtěl vídat častěji, než tomu bylo doposud. To vše se Tomík dozvěděl díky hodné sestřičce, která mu dopis přečetla. Dopis od tatínka mu udělal opravdu velikou radost.
Maruška dostala od rodičů a prarodičů již také dva balíčky. A tak se stalo, že se Martin díky balíčkům svých kamarádů dostal k dobrůtkám.
Když totiž někdo v léčebně dostal balíček, bylo hezkým zvykem, aby nabídl svým kamarádům. A jelikož Tomášek i Maruška obdrželi v balíčku různé bonbóny, sušenky a čokolády, nedařilo se mlsnému Martinovi hubnout, jak by si paní doktorka představovala.
Čas v léčebně Tomáškovi ubíhal docela rychle. Stále se něco dělo. Tak například byli se všemi dětmi autobusem již několikrát v Aquaparku v Příbrami. Tam se děti obvykle moc těšily. Ty větší se tam vydováděly na tobogánech a skluzavkách. Hlavně si tam ale pořádně zaplavaly. Pro malé předškolní děti tam byl další bazén s menší hloubkou a brouzdaliště. Malé děti dostaly v bazénu pěnové desky a pěnové válce, kterých se ve vodě mohly přidržovat. Kromě bazénu byly v Aquaparku i vířivky s více teplou vodou.
Děti se z bazénu do léčebny vracely hodně unavené, ale též šťastné. Řada z nich byla dokonce v bazénu poprvé. Jejich rodiče neměly dost peněz, aby jim něco takového umožnily.
Každý den po obědě se rozdávala došlá pošta. Všechny děti netrpělivě očekávaly, až vychovatelka vysloví zrovna to jejich jméno. Pocit štěstí se pak rozlil na tváři každého dítěte, které dostalo od rodičů nebo babiček, dědečků či tetiček a jiných příbuzných anebo dokonce kamarádů dopis nebo pohled.
Anička Tomáškovi často záviděla, jelikož neminul den, kdy by vychovatelka nevyslovila větu: „Tomášek Malý tu má dopis.“
Jindy to bylo zase: „Tomík Malý, přišel ti pohled.“ A šťastný Tomášek vždy vystartoval ze židle pro svou poštu.
Tomášek dostával denně pohledy od maminky nebo od babičky. Pak dostal občas krásný pohled od tety Hanky, od tety Jitky nebo od tety Jarušky, což byly tři maminčiny nejlepší kamarádky. Několikrát dostal pohled i od tatínka. Tedy kromě toho balíčku od něj. A jednou dostal dokonce i pohled ze školky. Na pohledu byla psí bouda, před kterou leželo malé roztomilé štěňátko. Paní učitelka i děti ho pozdravovaly, nejvíce prý Markétka, Barča a Lucka.
Aničce moc pohledů za celou tu dobu nepřišlo. A dopis jí přišel jen dvakrát a vždy jen od babičky. Na psaní dopisů neměla maminka s tolika dětmi čas, jak jí psala na posledním pohledu. A na dobrůtky a poslání balíčku neměla maminka peníze a ani ten čas. Anička tak smutně sledovala, jak si ostatní děti chodí k vychovatelce či vychovateli pro poštu a bylo jí nevýslovně smutno.
Za celou tu dobu jednoho a půl měsíce přijela maminka za Tomáškem do léčebny dvakrát. Bylo to na začátku a uprostřed měsíce listopad. Poprvé maminku do léčebny přivezla autem teta Hanka a společně si udělali krásný výlet po blízkém okolí i s obědem v hezké hospůdce, která nebyla drahá. Podruhé s nimi přijela i Tomáškova babička. To bylo ale radostného vítání! Tomík se babičky nemohl nabažit. Udělali si společně pěknou vycházku podzimní přírodou a na oběd skončili zase v té útulné hospůdce. Když pak došlo na loučení, neudržela babička slzy a Tomíkovi ukáply slzičky také.
Teta Hanka se snažila situaci trochu rozveselit, a tak řekla: „Jestli hned nepřestanete bulet, začnu také. Kdo vás pak odveze zpátky do Prahy, když se mi rozmažou šminky na očích a budu mít oči červené jako angorák? No kdo?“
Tomášek přestal brečet, jen trochu popotáhl nosem a zeptal se zvědavě: „Oči jako angorák? A co je to angorák, teto?“
Teď už přestala plakat i babička. Dokonce se mezi slzami trochu usmála. Ten náš Tomášek je tak roztomilý, pomyslela si dojatě.
Ale to už teta vysvětlovala: „Angorák je druh králíka, který má úplně červené oči. Takže si mě Tome dobře představ, jak řídím auto po dálnici, zastaví mě náhodou policajti, já na ně kouknu těma červenýma očima a už mi chybí jen ty dlouhé králičí uši. Nic moc pro mě. Fakt nechci vypadat jako králík, to snad uznáš, ne?“
A tak teta opět zařídila, že se loučili vesele.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *