Kapitola 37

Jaké masky bylo možno vidět na karnevalu a které nakonec zvítězily

Odpolední karneval v maskách proběhl ve veselém duchu. Malé děti se ho o poledním klidu už nemohly dočkat. Naštěstí jej trávily opět v solné jeskyni u pohádek.
Po odpolední svačině se děti na pokojích převlékly do svých karnevalových masek a karneval v jídelně mohl začít. Stoly v jídelně větší kluci a holky přemístili na jednu stranu jídelny. Jídelnu starší děti hezky vyzdobily nafouknutými pestrobarevnými balonky a pentlemi z krepového papíru. Na jednom stole stál magnetofon a z něj se linula veselá hudba, při které mohly děti tancovat.
Ve volné části jídelny se všichni shromáždili do čtyř skupin podle věku. První skupinu tvořily předškolní děti. Druhou děti do deseti let a třetí děti do šestnácti let. Poslední čtvrtou skupinou byly malé děti, které tu byly s maminkami. Karneval začal a každá skupina se hezky pomalu prošla před ostatními, aby ti zbylí mohli hodnotit nejlepší masky.
Tomášek, Martin, Anička i Maruška po příchodu do jídelny koukali kolem sebe docela udiveně. Všude kolem nich byla spousta dětí a každé mělo jinou masku.
Mezi těmi nejstaršími šel jeden velký kluk za vodníka a byl celý v zeleném. I klobouk měl zelený. A zpod klobouku mu vykukovaly střapce zelených vlasů, nastříhaných z krepáku. Jen podkolenky měl vodník zelenočerveně pruhované.
Jedna větší dívka byla zase za jedovatou houbu mochomůrku červenou. Na sobě měla dlouhé bílé šaty a hlavu jí zdobil zespoda bílý klobouk, ke kterému byl svrchu přišitý červený krepový papír. Na něm pak byla přilepena bílá kulatá papírová kolečka.
A pak tam také stál jeden velký tlustý kluk. Bylo mu asi čtrnáct. Byl převlečený za klauna. Na sobě měl pyžamové kalhoty jedné vysoké silnější holky. Kalhoty to byly červené s bílými velkými puntíky. Jako vršek měl na sobě zase pyžamo jiné kamarádky. Pyžamový kabátek měl žlutou barvu a na něm bylo vyobrazeno mnoho různobarevných nafukovacích balónků. Mezi nimi poskakovali malí hnědí klokani. Na hlavu si kluk narazil legrační zimní čepici další holky. Modrá čepice měla něco jako dva rohy a končila dvěma vícebarevnými bambulkami. Zpod čepice se mu draly delší zvlněné hnědé vlasy, natupírované dívkami do velké hřívy a přelakované lakem na vlasy. Na nohy si vypůjčil velké kostkované bačkory pana správce a legračně v nich pajdal. Bačkory byly o dost větší, než potřeboval. Jeho převlek vypadal velmi směšně. Ba dalo by se říct hodně legračně. Na víčka očí mu holky namalovaly šedé stíny a pod obočí mu nanesly stíny bílé. I řasy mu namalovaly. A to dokonce modrou řasenkou. Spodní víčko oka mu zdůraznily speciální černou tužkou na oči. Tou samou černou tužkou mu ještě obočí vytvarovaly do legrační vlnovky. Pusu a tváře měl zvýrazněny rudou rtěnkou. I buclatá špička nosu přitahovala pohledy svou rudou barvou. Řada menších dětí od něj nemohla odtrhnout své zraky. Tak moc se jim líbil.
Mezi dětmi do deseti let viděl Tomík kluka oblečeného za černokněžníka s vysokou černou čepicí vyrobenou z velké čtvrtky papíru. Na čepici byly přilepeny žluté hvězdy a měsíc. Za černokněžníkem šla dívenka asi osmiletá, převlečená za zdravotní sestřičku. Na hlavě měla bílý sesterský čepec vyrobený z papíru. Kolem krku jí visel půjčený stetoskop a na bílé halence měla přišitý nápis zdravotní sestra Dita. V kapsičce halenky měla zastrčené dvě dřevěné špachtle, díky kterým se mohla podívat pacientům lépe do bolavého krku.
Pak ale Martin spatřil něco, co ho velmi zaujalo.
„Hééle, Tome, koukej! Ten má ale suprový vojenský oblek. Takový jsem chtěl taky. Jenže mamka řekla, že se jí vůbec nelíbí, když si hraju na válku a na vojáky. Takže jsem nedostal nic“, ukazoval Martin prstem na kluka asi desetiletého v zelené vojenské helmě. Kluk měl na sobě maskáčové kalhoty i bundu.
„To já bych chtěl radši indiánský oblek. Maminka ale řekla, že zatím na něj nemáme peníze. Ale možná ho prý dostanu, když začnu líp jíst a něco přiberu“, odpověděl Tomášek a obdivně sledoval indiánský oblek jednoho asi osmiletého kluka, co měl na hlavě čelenku s barevnými péry.
Marušku s Aničkou spíš zajímalo, jaké převlečení mají na sobě dívky.
Rozhlížely se kolem sebe. Vtom Anička ukázala: „Maruš, koukni! Vidíš to? Ta má ale krásný vlasy! Jako opravdická princezna. Ty jsou ale! Viď?“
Marušku ty dlouhé zlaté vlasy přitahovaly jako magnet již delší dobu. A dokonce jimi byla tak zaujatá, že chvilku ani neodpovídala.
Pak se jen zmohla na tiché povzdechnutí malé holčičky, pro kterou jsou takové vlasy jeden velký nedosažitelný sen: „Já bych chtěla taky takový.“ A nemohla od těch úžasných zlatých vlasů odtrhnout zrak.
Jejich hovor ale zaslechla jedna starší dívka, stojící hned za nimi.
Naklonila se k nim a řekla zasvěceně: „Vy hloupý, to nejsou opravdový vlasy. To je jen paruka.“
„A co je to paruka?“ otázala se udiveně malá Maruška s očima navrch hlavy.
Dívka začala oběma vysvětlovat: „Paruka jsou takový umělý vlasy. Když je hodně dobře udělaná, na první pohled nikdo ani nepozná, že jsou ty vlasy umělý. Jenže tady je to poznat už na první pohled. To byla asi levná paruka.“
Anička i Maruška řekly jen: „Aha.“ Na víc se nezmohly. Dál ale závistivě sledovaly ty nádherné dlouhatánské zlaté vlasy. Ty se dívce asi patnáctileté vinuly kolem pohledného obličeje v bohatých loknách až téměř do pasu. Dívka v modrých šatech vypadala v očích Marušky i Aničky jako skutečná princezna. Mít takové krásné vlasy je sen každé malé holčičky, co v televizi kouká na pohádky o princeznách.
Vtom již začaly chodit za sebou ty nejmenší děti, kterým masky vymyslely jejich maminky. Jako první vykročily po sále blonďatá víla Amálka s věnečkem na hlavě a Maková panenka v červené sukýnce.
Dál mohly děti vidět, že jednu malou holčičku převlékla maminka za kytičku zvanou slunečnice. Ze zeleného krepového papíru jí vyrobila šatičky, které přepásala v pase žlutou širokou stuhou. Na šatičkách bylo přilepeno několik menších žlutohnědých papírových květů slunečnice. A na hlavičku jí maminka vyrobila klobouček ve tvaru velké žluté slunečnice s velkým hnědým středem.
Matyášek šel za Zorra mstitele. Na sobě měl půjčené černé triko a černé tepláčky. Na hlavě měl půjčenou slabou černou čepici a přes oči měl černou masku s dírou pro oči. Z krepového černého papíru mu maminka vytvořila plášť, který měl zavázaný kolem krku. Malý Zorro Matyáš se v tom svém černém převleku cítil patřičně dobrodružně. Hlavně měl ale pocit, že ho za tou maskou, ze které mu koukaly hlavně oči, nikdo nepozná.
Potom porota, složená ze sestřiček, lékařů, kuchařek a vychovatelů, volila nejlepší karnevalovou masku. Zatímco se porota radila, děti měly volno a mohly po libosti tancovat za zvuku hudby z magnetofonu.
Na závěr karnevalu proběhlo vyhlášení vítězů. Za ty nejstarší zvítězil legrační tlustý klaun. Za děti do deseti let zvítězila zdravotní sestřička Dita, kterou porota ocenila za dobrý nápad. Za děti v doprovodu maminek dostala nejlepší ocenění malá kytička s hlavou slunečnice. Za děti předškolní zvítězil tlustý pirát Martin v pruhovaném námořnickém triku pana správce a s černou páskou přes oko. Ostatní mladší kluci v sále obdivovali štíty Martina i Tomáška, se kterými jim pomáhal šikovný pan správce.
Kamarádi Martinovi to jeho vítězství docela přáli. Jen Martina zprvu dost mrzelo, že mu místo sladké odměny chtěli dát něco zdravějšího. Pak ale paní doktorka rozhodla, že pro jednou se výjimečně Martinova redukční dieta porušit může, a tak si protentokrát Martin labužnicky pochutnával na kočičích jazýčkách z mléčné čokolády. Protože byl ale dobrý kamarád, Tomášek, Matyášek, Anička i Maruška dostali každý po jednom kočičím jazýčku.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *