Kapitola 45

Co čerti ještě prováděli a kdo dostal největší nadílku

Jak si tak Mikuláš s andělem pochutnávali na výborném cukroví, do čertů jako když vjel nějaký další rarášek. Vjela do nich jedna velmi nepěkná vlastnost. Jmenuje se závist.
Paní kuchařka chystala dva talířky s cukrovím i pro čerty. Jen nebyla dostatečně rychlá. Možná ji něco zdrželo. To už se ale nedozvíme. Prostě se to stalo.
Čerti dostali chuť na cukroví a začali závidět. A také loudit. Jenže loudit se nemá. To ví každý. Jen čerti to asi nevěděli.
Každé malé dítě ví, že čerti moc dobrými vlastnostmi neoplývají. A občas také nevědí, jak se mají správně chovat.
A tak čert s pytlem přišel blíž k andělovi a začal loudit: „Anděli, já vím, že mě zrovna nemusíš. Ale nebylo by tam pro mě také pár vanilkových rohlíčků?“
„A co se říká, čerte? Zatím jsem ještě neslyšel to kouzelné slovíčko. Slovíčko, které jistě znají všechny děti, když něco chtějí. No nemám pravdu, děti?“ A anděl se otočil s dotazem na děti.
Čert vrtěl hlavou a nemohl si vzpomenout.
Mumlal si nahlas: „Kouzelné slovíčko, kouzelné slovíčko. Hm, hm, jaké to asi jenom může být? Hele, brácho, ty ho znáš?“ A čert se otočil s dotazem na svého čertovského bratra. Ten ale také jen vrtěl hlavou a přitom zařinčel řetězem.
A to děti už nevydržely.
Začaly napovídat jedno přes druhé: „Prosím. Čerte, řekni prosím.“ A ty starší děti se začaly smát.
Čert to tedy zkusil.
Sepnul legračně umouněné ruce, klekl na jedno koleno a řekl kajícně: „Anděli, prosím, dej mi taky něco dobrého na zub. Je to tak správně, děti?“ Otočil se čert na děti.
A děti začaly volat: „Ano, správně. Tak je to správně.“
V té chvíli anděl milostivě sáhl do košíku, blahosklonně se na čerta usmál a podával čertovi jednu oranžovou mandarínku.
„Cože? Mandarínku? No, ta je taky moc dobrá. Tu ale potřebují hlavně děti, co bývají často nemocné. Já jsem ale čert a ještě k tomu úplně zdravý. Anděli, já jsem chtěl přece vanilkové rohlíčky. Anebo také několik perníčků. Prosím, prosím.“ Loudil čert.
Druhý čert se přidal, nastavil také svou špinavou dlaň a přihodil k tomu to kouzelné slůvko: „Prosím, anděli, já taky.“
A tak anděl vzal svůj talířek s cukrovím a oběma čertům nabídl. Tentokrát už byl čert s pytlem spokojený. Hrábl umouněnou rukou do cukroví a začal si nevychovaně strkat do pusy tu hrst rohlíčků, tu dva perníčky. A druhý čert také. Andělovi zbyl v ruce jen prázdný talířek. Překvapeně na něj zůstal koukat.
To už ale paní kuchařka přinášela na tácu tři talířky plné cukroví. Jeden dala andělovi a ty další nabídla mlsným čertům. Ti si je rozebrali a byli konečně spokojení.
Děti se celým tím divadlem s čerty náramně bavily. Chvílemi dokonce propukaly v hlasitý smích. A dokonce se čertů přestaly bát. Vždyť byli tak legrační!
Mikulášská nadílka skončila. Mikuláš, anděl i oba čerti pochválili výborné cukroví a pak se spokojeně se všemi rozloučili. A že prý musí jít nadělovat zase o dům dál. Prý už na ně tam čekají.
A pak Tomáška něco napadlo, a tak se naklonil ke kamarádkám a dobromyslně řekl: „Aničko, vezmi si tu moji čokoládu a rozdělte se s Maruškou. Já jsem dostal včera od maminky přece balíček. Viděly jste, kolik mi přišlo dobrůtek, ne?“
Martin chvilinku zaváhal. Dostal čokoládu, kterou nesmí.
A tak po chvilce nakonec řekl: „Holky, já vám dám i tu svou čokoládu. I když na ni mám tedy šílenou chuť. To je snad jasný, ne? Jenže Mikuláš nebo anděl se asi spletli. Já čokoládu přece nesmím. Mám ji zakázanou.“
Anička přijala trochu zdráhavě od kluků obě čokolády a moc jim za ně poděkovala. Na pokoji se o ně podělí s Maruškou. A pak ji též něco napadlo.
Vzala mandarínku a podala ji Martinovi se slovy: „Martine, čokoládu nesmíš, to je fakt, ale mandarínku můžeš. Tak si vezmi tu mojí. A kluci, jste bezva kámoši. Děkuju moc.“
Tak se stalo, že ten den nejvíc dárků od Mikuláše i anděla nakonec získala hodná a obětavá Anička, kterou měli kamarádi moc rádi. A určitě si je i zasloužila. Nebo myslete, že snad ne?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *