Kapitola 46

Proč byla Anička smutná a co vymysleli Tomášek s Martinem

V dětské léčebně zavládla atmosféra velkého balení. Byla polovina prosince a zítra odjedou všechny děti domů. Léčebna se zavře a pro nové děti se otevře zase až v Novém roce.
Konečně si všechny sestřičky, vychovatelky a vychovatelé, lékaři i učitelé budou moci vzít dovolenou. Na Vánoce chtějí být všichni se svými nejbližšími, se svými rodinami.
Děti se už nemohly dočkat. Už jen jednou se vyspí! A zítra si pro ně přijedou rodiče. Další noc už budou spát ve svých postýlkách.
Ráno před snídaní probíhalo vážení všech dětí. Po snídani chodily děti jedno po druhém na vyšetření k paní doktorce. Ta o každém dítěti psala zprávu jejich lékaři doma.
Tomáška paní doktorka moc chválila. Prý je na něm vidět, že se hodně snažil dobře jíst i cvičit. Za celé ty dva měsíce se mu povedlo přibrat dokonce necelých pět kilo. To bude mít maminka radost! Pak nastal okamžik, kdy ho lékařka měřila, jestli za dobu pobytu v léčebně i trošinku povyrostl. Jaké to bylo pro Tomáška milé překvapení, když se dozvěděl, že vyrostl o celé dva centimetry.
Pak přišel na řadu Martin. I jeho paní doktorka pochválila. Díky přísné redukční dietě a častému cvičení se mu podařilo zhubnout za ty dva měsíce o pět a půl kila. Hlavně večeře dostával v tu správnou dobu, aby po nich netloustl. Když přijel do léčebny, všechen ten tuk se na něm nepěkně třásl. Nyní po dvou měsících se mu celé tělo trochu zpevnilo. Už nevypadal jen jako hora sádla.
Větší děti si balily své věci do kufrů a tašek samy. Těm menším pomáhaly vychovatelky nebo sestřičky. Chlapci a děvčata si mezi balením předávali svá telefonní čísla a adresy. Slibovali, že si budou psát nebo volat. Tak to chodilo pokaždé před odjezdem domů.
A pak nastal poslední večer. K večeři byl slavnostní smažený řízek s bramborovou kaší a okurkou. Po večeři dostal každý kousek výborného domácího dortu.
Čas po večeři trávili tentokrát všichni společně v nazdobené jídelně. Hráli se společenské hry, fotilo se a pak se ještě chvilku tancovalo.
Potom nastal čas, kdy se předškolní děti musely se všemi rozloučit a jít poslušně se sestřičkou, co měla tu noc službu, do svého pokoje.
Umyté a převlečené děti ležely naposledy ve svých postelích. Čekala je poslední společná noc. Sestřička popřála dětem dobrou noc a zavřela dveře.
Už to vypadalo, že všichni usínají, když Anička pronesla do ticha pokoje: „A víte, že mi po vás bude hodně smutno?“
Tomášek se k ní přidal: „Mně taky. Vy jste nejlepší kamarádi na světě! Bude se mi fakt stýskat.“
Ale Maruška řekla: „A já se těším domů na maminku a taky na tatínka.“
„Jen jí nechte, ona je fakt ještě malá. Ale mně se po vás bude taky stýskat. A hodně. Jste mí nejlepší kámoši“, prohlásil smutně Martin. Ve škole se mu děti smály pro jeho tloušťku, ale Anička s Tomáškem ani Maruška nikdy.
Pak Tomáška něco napadlo, a tak se zeptal: „Aničko, ty se domů moc netěšíš, viď? Bojíš se toho nevlastního táty?“
Chvíli bylo ticho.
Pak přišla smutná odpověď: „Já vlastně ani nevím. Doma mám hodně práce. Musím pomáhat s dvojčaty a doma a se zvířaty. A taky mě Rudolf nemá rád. To je pravda. Často na mě křičí. A mamka taky. A taky nikam nejezdíme. Nemáme peníze. A nemáme ani auto. A tady jsem mohla do bazénu a na výlety. A měla jsem tu vás.“ Anička se rozplakala.
Po tom krásném večeru to bylo hodně nečekané. Nikdo z kamarádů nevěděl, co má udělat. Jen Tomášek po chvilce přišel za Aničkou a začal jí hladit po blonďatých vláskách. Anička se pomalu uklidňovala, až přestala plakat úplně. Tomášek si k ní sedl na postel a čekal, co bude dál. Věděl jen, že musí být hodně trpělivý. Znal to od maminky. Ta také někdy plakala a byla nešťastná. To jí pak objímal a hladil. A také jí říkal hezké věci. To mají holky i maminky rády.
A tak Aničku občas nesměle pohladil po vlasech. Objímat jí jako maminku se ale styděl.
A pak dostal nápad a řekl: „Hele, já mám super nápad! Poslouchejte! Martine, pojď sem.“
Martin si sedl na postel k Aničce z druhé strany. A tak tam seděli všichni tři a naproti nim seděla v posteli Maruška.
„Tak ven s nápadem! Povídej!“ pobízel Martin kamaráda.
A Tomášek spustil: „Přijedeme sem všichni zase za rok. Co vy na to? Mně sem asi mamka zase pošle. Na podzim je prý ve městě hrozný vzduch.“
„No to je nápad! Klidně sem přijedu znovu. Hlavně ale, když tu budeš ty i Anička“, nadchl se Martin vesele.
„Kluci, to by bylo moc hezký. Ale třeba mě sem doma už nepošlou“, nebyla si Anička jistá.
„Ty jó, já mám ale nápad. Půjdu zítra za doktorkou a řeknu jí, aby tvý mámě řekla, že musíš přijet určitě zas příští rok před Mikulášem. Dobrý, ne?“ navrhoval Martin a hned také slíbil, že hned před snídaní nebo po snídani to zkusí.
A pak dodal: „A když to nepude, počkám, až pro mě příde táta a všechno mu řeknu. A půjdu za doktorkou i s tátou. Můj táta je strašně bezva.“
A pak se na chodbě ozvaly podezřelé zvuky. Martin s Tomáškem rychle seskočili z Aniččiny postele a frr a hop a přistáli každý ve své posteli.
Pak už na sebe jenom chvilku šeptali, že se určitě za rok zase uvidí a budou spát ve stejném pokoji. Mezitím Maruška už dávno usnula. Bylo také pěkně pozdě. Martinovi se začala klížit oční víčka, až najednou usnul také. Setmělým pokojem se začalo ozývat jeho typické pochrupování.
Tomášek s Aničkou se nejprve začali tlumeně smát.
Pak Anička zašeptala do tmy: „Tomíku, jsi ten nejlepší kluk, co znám. Škoda, že bydlíš tak daleko.“
Tomáškovi poskočilo radostí srdíčko a také zašeptal: „A ty jsi zase nejlepší ze všech holek. Škoda, že bydlíš tak daleko.“
A oba se tomu začali bláznivě smát.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *