Kapitola 47

Loučení s kamarády

Bylo po snídani. Poslední ráno v dětské léčebně. Všechny děti byly sbalené, hodně netrpělivé a čekaly, kdy si pro ně přijedou rodiče.
Tomášek, Anička, Martin a Maruška se již včera rozloučili s kamarádem Matyášem, jeho maminkou a malou Klárkou. Oni odjížděli o den dříve.
Nyní byli naši kamarádi napnutí, pro koho si rodiče přijedou jako první. A jako první si rodiče přijeli pro malou Marušku. Maruška se rozloučila postupně nejprve s Aničkou, která ji vřele objala, pak s Tomáškem a naposledy s Martinem. Pak ji vychovatelka odváděla za rodiči. Maruška se ještě naposledy ohlédla a všem mezi dveřmi naposledy zamávala.
Jako další si přijel tatínek pro Martina. Oknem jídelny spatřily vyhlížející děti značně rozložitého vysokého vousatého pána, který na první pohled připomínal velkého tmavého medvěda. Také se tak trochu kolébal.
V tu chvíli Martin vesele vykřikl: „Táta! To je můj táta! Supéér!“ A hnal se hned ke dveřím. Vychovatelka ho musela ale zarazit, že musí počkat, protože nejprve si tatínek musí vyzvednout lékařskou zprávu a podepsat nějaké důležité papíry ohledně Martinova propuštění z léčebny. Martin byl jako na trní.
Pak se ale otočil ke kamarádům a řekl: „Nebojte, já hned tátovi řeknu a zajdeme za paní doktorkou, aby přemluvila, Aničko, tvoje rodiče. Víš, aby tě sem za rok zase poslali.“
Anička se na něj vděčně usmála a pravila: „Martine, to jsi strašně hodný. Třeba se to povede. Děkuju.“
A Martin zase řekl: „Musí. Uvidíš. Můj táta dovede umluvit každýho. Vsaďte se.“
To už si ale vychovatelka pro Martina přicházela, že prý má jít za otcem. A tak si Anička a Tomášek s Martinem stihli říct jen: „Ahoj.“ A zůstali z party kamarádů sami.
Uplynulo asi půl hodiny. Anička s Tomáškem koukali občas z okna a jejich nedočkavost by se dala krájet, kdyby to bylo možné. A pak se na cestě objevil zrzavý menší, hodně hubený pán s velkým úzkým nosem.
Anička vyjekla: „Ježiši, on pro mě přijel jenom Rudolf.“ Vyplašeně se podívala na Tomáška a už neříkala nic. Tomášek ale pořád koukal z okna a dobře viděl, že se na cestě objevila blond paní s kočárkem a dalšími dvěma blonďatými holčičkami. Měly na hlavách červené kulichy a vypadaly trochu jako Anička.
„Aničko, koukej, asi přijela i tvoje mamka se sestřičkama. A veze kočárek!“, vykřikl Tomík a ukazoval rukou na okno.
„Jéé, vážně? Já jsem tak ráda! Mamka si pro mě přijela! A Vanesska s Laurou přijely také. Tomášku, já jsem tak šťastná! Tak ahoj a možná, že se za rok uvidíme. Myslíš, že to Martinův tatínek s paní doktorkou zařídil?“
„To já nevím, ale chci tomu věřit. Bude se mi po tobě stýskat, Aničko. Věříš tomu?“ svěřil se Tomášek a vůbec se za své city v té chvíli nestyděl. Anička byla moc hodná holka a Tomášek ji měl opravdu rád. Přál by si mít takovou sestru. Jenže žádnou neměl.
Anička ještě stačila říct: „Tome, mně se po tobě bude taky moc stýskat. Ale třeba se opravdicky uvidíme zase před Mikulášem. Víš, jak jsi to říkal v noci.“ A pak už musela jít. Dvakrát se ale na Tomáška ohlédla a zamávala mu.
Hned, jak se za Aničkou zavřely dveře, Tomášek se otočil k oknu. Bylo mu náhle hrozně smutno až teskno. Ale třeba ještě Aničku uvidí, jak jde po cestě. A třeba poveze kočárek s malým bráškou. Škoda, že já nemám taky brášku nebo sestřičku, pomyslel si Tomík. Jenže jak to domyslel, na cestě se opravdu objevila Anička a vezla šedý kočárek. Z jedné strany kočárek přidržovala malá sestřička. A ta druhá poskakovala kolem nich. A opravdu vypadaly jako tři sestřičky. Všechny tři měly na hlavách stejné, jasně červené kulichy s velkou bambulí.
Vtom uviděl Tomášek po cestě spěchat maminku s tetou Hankou. Srdíčko mu až radostí poskočilo! Už pojede domů! Už jsou tu!
Když po chvíli čekání maminku konečně viděl v hale, rozběhl se a vykřikl: „Hurá! Mamíí!“ A radostně se vrhl mamince do rozevřené náruče. To bylo radosti a vítání! Maminka ho něžně sevřela v náručí a Tomášek ji stiskl tak pevně, jak jen dokázal.
Maminka se smíchem zvolala: „Tomáši, jen mě nerozmačkej, ty máš ale sílu! Ukaž se mi. Jsi nějak větší! A jak jsi zesílil!“
A Tomášek se hned pochlubil: „Mamí, to je jasný, že mám sílu, když jsem tady přibral čtyři a půl kila. A mamí, já jsem vyrostl o dva centimetry.“
V tu chvíli se k nim přidala teta Hanka a řekla: „Ahoj Tome, já jsem tady také. No vážně, je z tebe už pořádný kluk a ne žádné tintítko, jak jsi byl předtím. Myslím, že už se ti děti ve školce smát nebudou.“
A pak všichni tři nasedli do auta a vydali se na cestu domů. Domů do velkoměsta, co se jmenuje Praha, kde je Tomáškův domov.
Cestou Tomášek mamince i tetě vyprávěl vtipy, které se v léčebně od dětí naučil. Chvíli zpíval i nové písničky a pak vyprávěl také různé historky, které zažili spolu s Aničkou, Martinem, Matyáškem i Maruškou. A pak si ještě vzpomněl na malého Ládíka, co nechtěl spát bez dudlíku. Maminka s tetou se parádně bavily jeho vyprávěním. A chvílemi dokonce propukaly v hlasitý smích.
Maminka celou dobu seděla vzadu vedle Tomáška, občas ho vzala za ruku a byla po dlouhé době moc šťastná. Nejen proto, že Tomášek přibral, zesílil a povyrostl. On nebyl za celé ty dva dlouhé měsíce ani jednou nemocný. A to bylo něco! A jak krásně dovedl vyprávět!
Cesta jim tak uběhla velmi rychle. Než se nadáli, zastavilo auto před jejich domem. A byli doma. Vysmátí a šťastní, že jsou zase spolu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *