Kapitola 48

Tomášek opět ve školce

Tomášek zase chodil do školky. Pravda, to první ráno hned po návratu z léčebny mu na dušičce nebylo moc lehko. Měl takový stísněný pocit. Kolem žaludku cítil nepříjemné chvění. A tak se strašně loudal.
Maminka na něm viděla, že se něco děje a řekla: „Tome, ty se bojíš jít do školky, viď?“ A chlapec kývl hlavou. Do řeči mu moc nebylo.
Ale maminka pokračovala: „Víš, Tome, přemýšlela jsem o tom tvém problému ve školce a změnila jsem názor. Chci ti říct, nenech si nic líbit. Zkus se tvářit na děti víc sebevědomě. Říkej si v duchu „jsem velký Rambo, mám sílu a klidně je přeperu“. To děti kolem tebe vycítí a třeba už si na tebe nic nedovolí. Asi jsem předtím udělala chybu, když jsem ti říkala, abys jim nic neoplácel a nevšímal si jich.“
A tak se stalo, že Tomášek vkráčel do třídy mateřské školky sice s malou dušičkou, ale pořád si v duchu opakoval: Jsem velký a silný Rambo a nenechám si nic líbit.
Děti ve třídě toho dne nacvičovaly vystoupení na vánoční besídku. Všichni zpívali vánoční koledy a malá Janička si cvičila hru na flétnu. Mořila se s koledou Dů valaši dů, hore dědinů , jeden nese česnek, druhý veze pepře, třetí cibulů a občas se jí při hře ozval nepěkný tón. To proto, že někdy dobře nezakrývala některé dírky na flétně. Tomášek to chvilku poslouchal. Falešné zvuky, které Janička na flétnu vyluzovala, ho tahaly za uši.
Sebral odvahu, přišel k ní a povídá: „Půjčíš mi ji? Já ti ukážu, jak to správně zahrát.
„A ty na ní umíš hrát?“ podivila se drobná dívenka.
„V léčebně jsem se to naučil,“ odpověděl sebevědomě Tomášek.
Jejich rozhovor zaslechla velká Žaneta a posměšně povídá: „Ty, jo? Ty umíš na něco hrát? Nepovídej! Anebo víš co? Tak schválně, ukaž se!“ Žaneta vzala překvapené Janičce flétnu z ruky a strčila ji Tomáškovi pod nos. Tomášek otřel oslintaný konec flétny o tričko, nasadil flétnu správně do úst a spustil svou nejmilejší koledu Dej Bůh štěstí tomu domu.
Děti postupně zvedaly oči od své činnosti a paní učitelka přišla až k Tomáškovi. Tomášek se ale nenechal zneklidnit a hrál dál. Cítil na sobě pohledy všech okolo sebe. Věděl však, že tuto koledu cvičil každý den v léčebně a byl si svým hraním jistý.
Hned jak dohrál, paní učitelka začala Tomáška chválit a řekla: „Teda Tomáši, hraješ opravdu moc hezky. Umíš zahrát ještě nějaké další koledy?“
„No jasně, ale ty jsou trochu lehčí, než byla tahle,“ řekl Tomík, nadechl se a spustil další dvě koledy, které uměl.
Když dohrál, velká Žaneta ho uznale poplácala po rameni a řekla nahlas, aby jí každý slyšel: „Pašák! Hele, tys nám v těch lázních nějak přibral, viď? Už nejsi jako párátko. A hrát umíš fakt moc hezky.“ To bylo velké vyznamenání. Navíc to znamenalo, že Žaneta začala Tomáška jako kluka uznávat. Možná si na něj kluci teď už nedovolí.
Paní učitelka Tomáška moc chválila a zeptala se ho, jestli by chtěl na vánoční besídce tyto tři koledy před rodiči zahrát. Překvapený Tomášek slíbil, že je na besídce určitě zahraje.
Při svačině pak opět seděl u stolku s rusovlasou Markétkou, blonďatou Barčou a krátkovlasou Luckou. Hned zkraje se dozvěděl, že Hynek už s nimi do školky nechodí. Paní ředitelka ho prý vyloučila, protože šikanoval a mučil některé děti.
Holčičky se ho jedna přes druhou vyptávaly, jaké to bylo v lázních. Tomášek jim vesele povídal různé příhody, které tam s kamarády zažil. Když vyprávěl, jak jezdili dolů po schodech nebo jak na sebe v noci s Aničkou volali, dívenky na něm mohly oči nechat.
„Na tu flétnu jsi hrál náhodou moc hezky,“ řekla Markétka a obdivně koukla na Tomáška.
Blonďatá Barunka zasněně řekla: „No vidíš, tak se ti tam nakonec líbilo, viď? Já bych tam jela hned taky. Ty se máš.“
A Lucka vyzvídala: „Hele Tome a to ses tam vážně tak rychle naučil hrát na flétnu nebo jsi hrál už předtím?“ Jen krásné Markétce vrtala hlavou jedna neodbytná myšlenka.
Nakonec to nevydržela a zeptala se: „A ty tu Aničku miluješ?“
Tomášek zrudl a udiveně se na ní podíval. Viděl před sebou opět tu něžnou Markétku, do které byl před odjezdem tak hezky zamilovaný. Markétky krásné hluboké zelené oči se na něj upřeně dívaly a její jemná tvářička byla celá zrůžovělá. Tomášek viděl dlouhé měděné lokny, které se jí vlnily kolem drobného obličejíku a srdíčko mu už zase poskočilo takovou zvláštní radostí. Vždyť on jí pořád ještě miluje!
A pak tedy řekl: „Nemiluju. Anička je jen moc dobrá kamarádka.“
Markétka se na něj krásně a něžně usmála a tajuplně prohlásila: „Tak to je moc dobře.“
Když si pak maminka Tomáška odpoledne ze školky vyzvedla, nemohla věřit vlastním očím i uším. Tomášek jí vesele vyprávěl, že bude na vánoční besídce hrát tři koledy a že ho všichni chválili, jak hezky hraje. Po ranním strachu nebylo ani památky. A maminka poznala, jak hodně se v léčebně její malý syn změnil k lepšímu.
A tak jen šťastně řekla: „Tak to se na tu vánoční besídku u vás ve školce moc těším. Na flétnu jsem tě hrát ještě neslyšela.“
„A mamí, myslíš, že by mi Ježíšek mohl nadělit pod stromeček flétnu? Já bych si ji opravdu moc přál. Pak bych ti mohl hrát třeba každý den. To bys měla určitě radost, viď?“ chtěl vědět Tomášek.
Maminka ho pohladila po vlasech, radostně se na něj usmála a řekla: „To si tedy piš, že bych měla radost. A jakou! A víš ty co? Večer spolu napíšeme Ježíškovi dopis. Co ty na to? Ještě si přeješ ten indiánský oblek s třásněmi?“
„Jéé, ty jsi moje nejmilejší maminka na světě!“ zajásal Tomášek.
A hned na to ještě dodal: „ Já tě mám tak rád, mami!“
Pak chytil maminku za ruku a pomalu se ruku v ruce vzdalovali směrem k domovu. Oba se těšili na krásný společný večer. Vždyť si toho mají tolik co povídat!

KONEC

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.