Kapitola 7

Proč paní učitelka posadila Tomáška jinam

V Tomáškově třídě, plné předškolních dětí, bylo dětem pět až šest let. Některým bylo dokonce let skoro sedm. Mnohé z nich totiž dostaly roční odklad z důvodu častých nemocí. Jiné se narodily až na podzim. Pak tu byly i takové, které byly pro školní docházku nezralé. Všechny tyto děti do školy půjdou až od sedmi let. Takže byly až o rok a půl starší, než malý Tomáš.
A pár z nich mělo ještě dnes problém se splachováním na záchodě a s mytím rukou před jídlem. Doma je tyto základní hygienické návyky nikdo neučil.
Jako třeba zrovna Hynek. Ten půjde do první třídy a už mu bude sedm a půl, protože dostal roční odklad školní docházky. Prý u zápisu do první třídy neuspěl se svými vědomostmi. Neuměl správně držet tužku, pletl si barvy a počítat správně do deseti mu dělalo potíže. Pravda, inteligencí Hynek zrovna dvakrát neoplýval. Jenže paní učitelka také věděla, že doma se mu nikdo z rodičů nevěnuje tak, jak by měl. A speciálně s mytím rukou před jídlem Hynek ve školce podváděl. Nezřídka se stávalo, že ho paní učitelka musela po procházce poslat zpátky, aby si ruce od bláta umyl znovu a pořádně. A takových dětí, které měly potíže se sebeobsluhou, chodilo do Tomáškovy třídy víc.

******
V mateřské školce nastal opět čas oběda. Všichni kluci i holčičky si po umytí rukou posedali na svá místa u malých stolků. Tomášek šel ke stolu, kde sedával před poslední angínou. Jenže co to? Na jeho místě seděla zrovna hnědovlasá Žaneta a vesele se s kluky bavila.
Tomík si dodal odvahu. Přišel k holčičce, která byla nejen o hlavu větší, ale i mnohem mohutnější než on a povídá: „To je moje místo! Tady jsem před nemocí seděl já.“ Zůstal stát u stolku a čekal, co se bude dít.
Jenže Žaneta se zvedla v celé své velikosti a drze řekla: „Ty pinďo malej, říkal jsi něco? Mně se tu líbí, a tak tu budu sedět.“ A drze se na Tomáška zašklebila. Jenže ten v té chvíli vůbec nevěděl, co má dělat. Tak tam stál jako ťuňťa a čekal, co se bude dít dál, místo aby šel za paní učitelkou.
Žaneta se koukla po klucích u stolku, co na to říkají a vzápětí do něj šťouchla plnou silou, a to tak, že kousek popoletěl a blízká židlička letěla s ním. Skončilo to tak, že naštěstí dopadl jen na zadek a nic horšího se mu nestalo. Jen židle ho pořádně bouchla a na zadku bude mít asi bolestivou podlitinu. Žaneta nebyla žádné ořezávátko a většina holek se jí trochu bála. Měla dva starší bratry, se kterými se odmala často prala. Tomášek zadržoval slzy a třel si bolavé místo, kam dopadl. Přece se tu přede všemi nerozbrečí!
Celé to však viděla paní učitelka a zakročila. Žaneta se musela Tomáškovi přede všemi omluvit a slíbit, že už do něj strkat nebude.
V první chvíli chtěla paní učitelka Žanetě říct, ať jde a vrátí se na své místo mezi holčičky. Pak si to však rozmyslela. V duchu si řekla, že se vlastně situace vyřešila tak trochu sama, jelikož Žaneta se k děvčátkům chovala často neurvale a často se od jejich stolku ozýval křik a pláč. Asi bude tedy lepší, když zůstane sedět tady mezi kluky. Třeba bude konečně klid.
Paní učitelka se tedy rozhlížela po přeplněné třídě plné předškoláků. Chtěla posadit Tomíka k jiným klukům. Jenže tam nastal problém.
Ve chvíli, kdy chtěla Toma posadit k vedlejšímu stolku, kde zelo prázdné místo po nemocném Patrikovi, se drze ozval Hynek: „Ale my ho tady nechcem, že jo, kluci? On u jídla zvrací a mně se chce pak taky zvracet.“ Ostatní kluci se k Hynkovi přidali.
Tomáškovi to přišlo pěkně líto. Celý v obličeji zrudl a v očích ho začalo pálit, jak se mu chtělo brečet. Jenže dostal v tu chvíli na ty blbé kluky vztek a řekl si, že to tedy ne. Brečet ho nikdo z nich neuvidí.
V první chvíli paní učitelka Hynka pořádně zkáznila a řekla mu, že takhle drze se k ní tedy chovat nebude a že to bude ona, kdo rozhodne, kam Tomáše posadí. A prý si o jeho drzostech promluví s maminkou, až si ho přijde ze školky dnes vyzvednout. Jenže Hynek si z toho nic moc nedělal a jen se nepěkně zapitvořil.
Paní učitelka se chvilku rozhlížela po třídě plné předškolních dětí. Uvažovala, kam nešťastného Toma posadí. Bylo jí malého Tomíka líto. Viděla před sebou drobného ustrašeného chlapce, který tak tak polyká slzy a snaží se zůstat statečný. Znala jeho problémy s jídlem. Vůbec se proto dětem nedivila, že s ním nechtějí sedět. Jenže ona je tady od toho, aby zapeklitou situaci správně vyřešila. A posadit Tomáška ke klukům přes jejich odpor by asi nebylo zrovna to správné řešení. Mohli by Tomovi ubližovat a posmívat se mu. To paní učitelka ale nechtěla. Měla chytrého a slušného Tomíka ráda. To mu nemůže udělat. A navíc by musela u jejich stolku stále řešit nějaké problémy. A problémům s dětmi v přeplněné třídě, kde se stále něco děje, se snažila chytře předcházet.
Pak se rozhodla. Posadí ho mezi drobnější slušné holčičky. Ty ho snad přijmou a nebudou se mu smát, že je tak malý, hubený a pořád nemocný.
Došla s Tomáškem ke stolku na druhé straně jídelny. Stolek stál u okna s výhledem do podzimní zahrady. Seděly u něj tři pětileté holčičky menšího vzrůstu.
Paní učitelka řekla rozhodným hlasem: „Lucko, Barčo a Markétko, ode dneška tu s vámi bude sedět tady Tomáš. A nechci tu vidět žádné problémy. Tomáš je hodný kluk. Uvidíte, že si budete rozumět.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *