Kapitola 18

Kapitola 17 Cesta zpět

Jack a Chris běželi mezi kaktusy, kvetoucími jukami a vysokými jukovníky svůj závod s časem. Oběma bylo jasné, že rodiče dávno přišli na to, že zmizeli. Co si asi pomysleli, když našli jejich stan prázdný? Určitě je už hledají! A dost možná je už hledá i policie. To je ale průšvih! Takový snad ještě neměli.
A běží vůbec správným směrem? Jack se zastavil. Nebyli tady už před chvílí? Tady je ten balvan, který díky vymletým dírám vypadá tak zvláštně. Jo, tak tudy běželi už před chvilkou. Tak kudy tedy vede správná cesta? Chvilku se dohadovali. Nakonec dal Jack na Chrisovu radu a zahnuli kolem vysokánského jukovníku. Ano, to by mohla být ta správná cesta. Jenže ráno za šera to tady vypadalo trochu jinak. A navíc cesta zpět se zdá být vždy jiná než cesta tam. To jim došlo. Pár metrů běželi správným směrem a pak zase znejistěli. Tímto tempem se k rodičům jen tak brzy nedostanou.
Dostali se do úzké soutěsky mezi dva skalní komíny, když Chris povídá: „Myslím, že tudy jsme ale ráno vůbec nešli.“
„Tak co teď? Já už fakt nevím. Brácho, já prostě nevím…,“ přiznal neochotně Jack. Kopal naštvaně do nejbližšího kamene. Byl naštvaný sám na sebe, že si neví rady. Úplně se tu zamotali. Všechny ty cesty a skály vypadají tak podobně.
Chris se posadil na zem, unaveně vzdychl a řekl: „Mám strašnou, ale opravdu strašlivánskou žízeň.“
„Strašlivánskou se neříká,“ opravil ho bratr.
„To je fuk, já ji opravdu mám prostě strašlivánskou. Nebo taky strašidelnou,“ nedal se mladší bratr.
„Tak co budem dělat? Blbě se mi to říká, ale zabloudili jsme,“ přiznal opět Jack a sedl si na zem vedle bratra.
„Proč jsme si s sebou nevzali vodu, když je tu takový horko?“
„Proč? Myslel jsem, že budem do snídaně v kempu, zapomněl jsi?“ připomněl Jack.
„Možná tady umřem,“ řekl Chris a v očích se mu leskly slzy.
„Nesmysl. Určitě nás najdou. Táta už nás určitě hledá.“
„Já vím, jenže ta žízeň je tak strašná. Mám pocit, že už to nevydržím,“ postěžoval si Chris.
„Musíme najít někde stín. Tady je to vážně peklo. Pojď, neseď tam a jdem hledat, kam se přesunout do stínu. Slyšíš, brácho?“ snažil se Jack povzbudit mladšího bratra.
Udělal pár kroků k nejbližsímu stínu a ztuhnul uprostřed pohybu. Z nízkého křoví se na stezku zrovna plazil had. Byl to skoro dvoumetrový macek. Měl šedožlutou barvu a na hřbetě o málo tmavší kosočtverečnou kresbu. Vtom se ozvalo varovné zachřestění. Had se lekl stejně jako chlapec a ve vypjaté situaci začal chřestit chřestítkem.
Ty jo, chřestýš! Co teď? blesklo Jackovi hlavou. Rychle se stáhl zpátky o tři kroky. To je málo. Couvl o dalších pět kroků zpět. Vzpomněl si na tátovy rady ohledně hadů. A nemůže ho ani obejít. Na to je tu málo místa. Kdyby tak měl nějaký klacek! Tím by začal mlatit o zem, had by se lekl a nejspíš by se rychle odplazil pryč.
“Co je? Stalo se ti něco?” křikl na něj Chris a vykročil za bratrem.
“Nechoď sem, Chrisi! Je tu chřestýš,” zarazil bratra Jack.
“Jo? Já ho chci vidět! Ten je jedovatej, viď?”
“Jo, je prudce jedovatej. Ve škole ukazovala jedna holka na internetu fotky chlápka, co ho kousl chřestýš. Dlaň toho chlapa byla celá fialová a oteklá jako malej míč. To způsobil ten jed, co se tam dostal. Vypadalo to, jako když ten chlap drží v ruce fialovej míč. Bylo to pěkně hnusný! Prej ho dávali v nemocnici do kupy několik měsíců. Píchali mu protiséra proti tomu hadímu jedu. A ruku měl úplně ochrnutou.”
Mezitím se chřestýš odplazil do bezpečí. Našel si mezi skalami skulinu, kterou se protáhl a byl pryč.
Uf. Chlapci si oddechli.
“Hele, a o chřestýšovi před našima ani muk, je to jasný?” ujišťoval se Jack.
A pak náhle uslyšeli odněkud z dálky: „Jacku! Chrisi! Jacku, Chrisi!“
Vmžiku byli oba na nohou a z plných plic křičeli: „Tady jsme! Haló, tady jsme!“
A přišla odpověď: „Kde tady? Jak to tam vypadá?“
Jack se rozhlédl a křičel, co mu síly stačily: „Je tu ouzká cesta a hodně vysoké skály z obou stran. Slyšíte mě?“
„Slyšíme. Počkejte tam. Nikam sami už nechoďte!“ A tak čekali a hned jim bylo trochu lépe.
Pak se před nimi na stezce objevili dva muži a jedna žena. Žena ve sportovním hned shodila ze zad malý červený baťoh a vytáhla dvě lahve s pitím.
Nabídla je klukům a řekla přitom: „Nate, kluci, určitě máte hroznou žízeň, ne?“
Chris vyhrkl: „Strašnou.“ Pak přiložil lahev ke rtům a hltavě pil a pil.
Jack za pití poděkoval, ale jinak vypadal dost zaraženě. Uvědomoval si, že nebýt jeho bláznivého nápadu, nemuseli by je všichni tito lidé hledat. A co teprve přijde za hromobití od táty! Už teď mu z toho nebylo nejlépe.
Vysoký hubený muž s brýlemi vyndal z kapsy mobil a zkoušel, zda je tu signál, aby mohl ostatním sdělit, že už kluky našli a ostatní že se mohou vrátit zpátky do tábora. V úzké soutěsce však signál nebyl. Budou muset jít dál, aby dali ostatním vědět.
Pak se neudržel a řekl směrem k chlapcům: „Vy jste nám ale dali! Ani netušíte, jak hrozný strach o vás táta s mámou mají!“
Muž v zeleném triku je ale oba objal kolem ramen a zeptal se: „Tak co, vy malí dobrodruzi, stálo aspoň to vaše dobrodružství za to?“
Chris se šťastně usmál při vzpomínce na draky.
Nahlas ale řekl jen: „Jo, stálo.“
Vtom i Jackovi došlo, že ten neopakovatelný zážitek s draky a vlastně i s kojoty bylo tak neobyčejné dobrodružství, že to za trest od táty nebo mámy stojí. A možná i za pár facek. Jen to setkání s chřestýšem by si odpustil.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..