Tomášek poprvé v jídelně aneb co lovil v polévce

Jídelna v léčebně byla vymalována světle modrou barvou v kombinaci s bílou. Na stolech byly žluté ubrusy s červenými jablíčky nebo broskvemi. Tím si Tomášek nebyl jistý. A vepředu hned naproti vchodovým dveřím stály dva menší stolky s malými dřevěnými židličkami pro malé děti.
Tam u jednoho stolku nyní seděly dvě holčičky, které se s Tomíkem seznámily již v šatně. A u stolku seděl ještě malý, asi tříletý chlapeček. V pravé ručičce držel lžíci jako lopatku na pískovišti a zrovna se snažil nabrat na lžíci trochu nudlové polévky. Polévkové nudle měl přilepené na bradě a polévku cintal i kolem misky. Na krku měl zavázaný velký bryndák.
Sestřička Dana holčičkám řekla: „Tady vám vedu kamaráda. Jmenuje se Tomáš, ale já myslím, že už jste se asi seznámili dnes v šatně, ne? Tomášku, sedni si tady na tu volnou židli a já ti hned přinesu polévku. A nezapomeň, co jsme si spolu říkali o tom tvém jídle.“
Pak se ale sklonila u malého Ládíka, vzala mu lžíci z ručky a pravila: „Ládíku, tu lžíci musíš držet takhle. Ano, tak je to správně. Teď by ti to s tou polévkou mělo jít už lépe. No vidíš, jak jsi šikovný. Já se hned vrátím. A když tak ti s ní pak pomůžu.“
Po chvilce se sestřička vrátila s miskou plnou nudlové polévky, ve které bylo na drobné kousky nakrájené kuřecí maso. V té chvíli už před děvčaty u stolu stály talíře s hovězím gulášem a houskovým knedlíkem. V misce u talíře se červenala nakrájená rajčátka. Ve skleničkách viděl Tomášek ovocný čaj.
Sestřička postavila před Tomáška polévku a skleničku s ovocným čajem. Po chvilce mu přinesla ještě rajčata v misce a talíř s gulášem.
Když viděla, jak nerozhodně Tomík na všechno to jídlo s nechutí kouká, řekla rozhodným hlasem: „Tome, já si musím pečlivě zapisovat, kolik čeho sníš do sešitu. Zkus tedy ochutnat. Co ti bude chutnat, toho se snaž sníst tolik, kolik dokážeš. Nikdo po tobě nebude chtít, abys to snědl celé, ale něco z toho rozhodně sníst musíš. Já se tu za chvilku zase stavím.“
Pak se její zrak stočil na Ládíka, který už polévku pomalu dojídal. A sestřička ho pochválila: „No vidíš, Ládíku, jak ti to s tou lžící hezky jde. Jsi už velký kluk a velcí kluci už jedí sami.“
Ládík se na sestřičku vesele usmál a z brady mu v té chvíli spadlo pár polévkových nudlí zase zpět do polévky. Naštěstí byl dobrý jedlík, a tak ho nikdo do jídla nutit nemusel. Dokonce snědl téměř vše, co mu dali na talíř. Jen část jídla vždy skončila vedle talíře, místo v Ládíkově žaludku.
Tomášek vzal do ruky lžíci a začal míchat polévku, která pomalu vychládala. Objevil v ní pár kousků masa. Jinak v ní plavaly drobné nudle. Nabral tedy zkusmo na lžíci malé množství nudlí s trochou polévky a pomalu nesl lžíci s polévkou k ústům. Zaváhal, ale pak opatrně ochutnal. Nebylo to vůbec špatné. A tak jedl polévku, ale masu se pečlivě vyhýbal. Jeho pohled přitahoval talíř s masem, hnědou omáčkou a čtyřmi velkými houskovými knedlíky. Přemýšlel, co s tím jídlem na talíři udělá. To přece nemůže nikdy sníst. Možná by mohl sníst jeden knedlík. Maso tedy určitě ne. To v žádném případě!
Holčičky naproti ho zvědavě sledovaly. Viděly, jak zápasí s polévkou. A jakoby tam pořád něco tak divně lovil!