V solné jeskyni

Po obědě se malé předškolní děti chystaly do solné jeskyně. Byl zrovna čas poledního klidu. Tomášek byl strašně zvědavý. Kde tady můžou mít jeskyni? Jak to tam asi vypadá? Bude tam tma jako v každé jeskyni? A proč se jí říká solná? Všechny tyto myšlenky mu vířily hlavou.
A tak se cestou k jeskyni, která byla součástí léčebny a byla vytvořena uměle, paní vychovatelky zeptal: „Paní vychovatelko, proč se té jeskyni říká solná? A co tam budeme dělat?“
Vychovatelka začala Tomíkovi vysvětlovat: „Tomášku, v solné jeskyni je obrovské množství léčivé soli na zdech i na stropě, která sem byla dovezena právě kvůli jejím léčivým účinkům. Vy budete dýchat ten speciální vlhký slaný vzduch, který je díky tomu velkému množství soli velmi zdravý. A navíc tam nejsou vůbec žádné bacily. Jedna hodina v solné jeskyni je jako bys byl dva nebo tři dny celý den někde u moře. Pro vás děti, které máte často například rýmu a kašel nebo i nějaký problém na kůži, je pobyt v této jeskyni velmi zdravý a řadě z vás se pak lépe dýchá. V jeskyni jsou i různě barevná světla, která působí také na vaše uzdravení. Je už dokázáno, že každá barva působí na lidskou duši i tělo jinak a že i barvy vlastně přispívají k léčbě nemocných. Uvidíš, že se ti tam bude moc líbit. Jsi asi hodně zvědavý, viď?“
Tomášek přiznal: „Strašně moc.“
Když vešly děti s vychovatelkou do solné jeskyně, naskytl se Tomáškovi úžasný pohled. Jeskyně totiž byla na mnoha místech osvětlena různobarevnými světýlky. Některá světla byla žluto oranžová, jinde byl kus stěny ozářen do světle modra a na jiném místě zas do fialova nebo mírně dorůžova.
Stěny i strop jeskyně byly z kamenné a mořské soli a tvořily na některých místech moc zajímavé tvary, z nichž některé se podobaly krápníkům nebo i rampouchům.
Tomáškovi se až zatajil dech. Bylo to tak krásné, že měl pocit, že se ocitl v nějakém pohádkovém světě. Po obou stranách stalo několik lehátek, ve kterých mohly děti sedět nebo i ležet.
Ostatní děti to již znaly, a tak si zabraly své oblíbené místo a vychovatelka všechny přikrývala červenou dekou, protože v jeskyni byla stále trochu nižší teplota. Asi jen dvacet dva stupňů, a tak bylo lepší, aby byly děti přikryté, kdyby náhodou některé usnuly.
Holčičky, co s Tomem seděly u stolu na obědě, si sedly na lehátka vedle sebe a světlovlasá Anička na Tomáška hlasitě volala: „Tomášku, pojď k nám! Můžeš si sednout vedle mě. Držím ti tu místo.“
Tomík si tedy sedl vedle Aničky na velkou rozkládací židli, která se dala i sklopit a bylo z ní pak lehátko. Snažil se přikrýt dekou. Když vychovatelka viděla, jak s dekou bojuje, přišla mu pomoct a dekou ho hezky přikryla. Pak šla k takovému okénku ve zdi a tam stála velká černá televize. Tomášek si jí všiml až nyní. Vychovatelka řekla dětem, ať se ztiší a pustila jim v televizi pohádku o kačerech z Kačerova.
To bylo něco! Tomík hezky pohodlně seděl na velké židli zabalený do teplé červené deky, poslouchal zrovna strýčka Skrblíka, který si zrovna přepočítával své peníze a rozhlížel se kolem sebe. Vše kolem něj bylo tak nové a nezvyklé, že se na příběh o kačerech nemohl vůbec soustředit. Támhle byl strop jeskyně ozářený světle fialovou barvou, která přecházela o kousek dál do modra. Vlevo nad televizí byly krápníky krásně růžové a o kousíček dál svítilo žluté světýlko. Naproti němu sedělo nebo leželo několik cizích dětí, které byly v léčebně s maminkou. Tomášek je zatím ještě neznal. Pak si všiml, že na jednom z protějších lehátek leží pod dekou zachumlán malý Ládík. Vypadalo to, že usnul.
Jak se tak Tomík díval na ta barevná světýlka a poslouchal televizi, začala se mu klížit oční víčka. A tak se stalo, že svou první návštěvu v solné jeskyni Tomášek nakonec prospal. Byl unaven všemi novými dojmy a událostmi toho zvláštního dne, že když pohádka skončila, musela vychovatelka Tomíka budit.

Jakou úmluvu vymyslela s Tomáškem sestřička Dana

Mladší Maruška to po chvilce nevydržela a zeptala se: „Hele, co to tam máš? Něco ti do té polívky spadlo? Spadla ti tam moucha?“
Tomík udiveně zvedl hlavu. Viděl, jak ho obě dívenky napjatě pozorují. Talíře s gulášem měly skoro prázdné. Jen kousky knedlíku jim tam zůstaly nedojedené. Zrovna dojídaly rajčatový salát z misky. Ládík zápasil s nakrájeným knedlíkem a masem a cpal si to lžící do umazané pusinky. V tu chvíli si Tomík uvědomil, že dětem vedle něj to jídlo opravdu chutná, jinak by neměly skoro prázdné talíře.
V duchu si pomyslel: Je to docela dobrý, jenom je toho hrozně moc. Ale jak je teda možný, že ty malý holky naproti to už mají celé v sobě? Musím se snažit. Slíbil jsem to mamce. A slíbil jsem to i paní doktorce. Jinak zůstanu pořád malej. Tak jo. Zkusím to.
„Hele, Tomáši, na něco jsem se tě ptala. Ty neslyšíš?“, chtěla vědět neodbytně Maruška.
Ale starší Anička zkušeně řekla: „Maruško, nech ho, asi mu to nechutná nebo prostě jen nemá hlad. Ty ses asi nacpal něčím dobrým před obědem, viď?“
Tomík se vzpamatoval a konečně odpověděl: „Já moc nejím. Ani doma. Ani ve školce. Hlavně maso, maso mi strašně nechutná. Co s tím mám dělat?“ A Tomášek ukázal na guláš na talíři.
Jéé, už vím. Ty v tý polívce lovíš to maso, který nechceš, viď?“ zajásala Maruška radostí, že na to přišla sama.
A Tomášek musel neochotně přiznat, že má pravdu.
V té chvíli ale Anička řekla: „Tak to máš tedy problém. Tady jíst maso musíš. A vůbec musíš víc jíst. Nebo chceš být pořád tak strašně hubený jako tyčka? Já si fakt myslela, že jsou ti teprve čtyři. Jsi totiž hrozně malý. Měl bys fakt víc jíst. Nebo tě tady Ládík brzy přeroste, viď Ládí?“ Ten se dál cpal a jen vesele přikyvoval.
Ke stolku zrovna přicházela sestřička Dana. Již z dálky dvou metrů viděla Tomáškův ještě nedotčený talíř. Knedlíků ani guláše se Tomík zatím ani nedotknul. Sestřička tedy nakoukla do polévkové misky. Viděla, že nudle i polévka téměř zmizly. Ale u dna se krčila hromádka masa. I rajčatový salát stál vedle talíře netknutý.
Sestřička si Tomáška chvilku měřila vážným pohledem a na čele jí vyvstalo několik vrásek, jak jej krabatila usilovným přemýšlením. Co má s tím klukem dělat? Vždyť on vůbec nechce jíst! A jejím úkolem je, aby snědl co nejvíce a mohl postupně přibírat na váze. V léčebně se děti s normální váhou váží jedenkrát týdně, ale takové podvyživené děti jako Tomášek se váží i třikrát týdně.
Sestřička si tedy přitáhla ke stolku velkou židli a začala si s Tomíkem povídat: „Tome, my jsme si spolu dnes o jídle povídali. Jenže tady vidím, že skoro nic nejíš. Nechutná ti to? Proč jsi nesnědl to kuřecí maso v polévce?“
Tomášek věděl, že něco říct musí, a tak tedy řekl pravdu: „Já nemám maso rád. Ani doma ho nejím.“
Sestřička si ztěžka povzdechla a začala vysvětlovat: „ Tomášku, maso je důležité pro vytvoření svalů v těle. Když žádné jíst nebudeš, nikdy se ti svaly nevytvoří a všichni tě vždycky přeperou. Dokonce i holky. Já myslela, že jsi to už pochopil. Co když to nyní pomaloučku polehoučku zkusíme spolu. Hele, já ti dám vždycky na lžíci malinký kousek masa a k tomu větší kousek knedlíku s omáčkou. A ty to prostě zkusíš sníst. Domluvíme se na šesti lžicích. Ty ale opravdu sníš a nevyplivneš. Když to dokážeš, dostaneš za to ode mě odměnu. Domluveno?“
Tomášek trochu ožil při slůvku odměna a hned se také zeptal: „A jakou odměnu?“
Jenže sestřička nesmlouvavě řekla: „Až to sníš, domluvíme se spolu. Ale teď už tady mám první lžíci. Pokud ti to pomůže, můžeme spolu říkat například za maminku, za babičku a podobně.“
A tak se stalo, že Tomášek otevřel celkem šestkrát dokořán pusu a snědl za asistence sestřičky i holčiček naproti své první maso v léčebně.
Sestřička postupně říkala: „První lžíce za maminku, druhá lžíce za babičku, třetí lžíce za toho tvého plyšového pejska, co sis přivezl, čtvrtá lžíce tady za malého Ládíka. A za koho bude ta pátá? Pátá lžíce bude tady za Aničku, aby s tebou hezky kamarádila, viď, Aničko? A šestá lžíce bude za Marušku, aby jí to nebylo líto. Tak vidíš, a je to snědeno. Uf, to byla ale fuška, viď, Tome?“
Sestřička pomalu vstala, narovnala si záda a celkem vesele se Tomáška zeptala: „Tak co, Tome, bylo to tak hrozné? Přiznej se, že ti to i docela chutnalo? Možná je to jen pro tebe nezvyk jíst i maso, když jsi ho tak dlouho odmítal? Víš, neznám kolem sebe dospělého chlapa, který by neměl rád maso. Naopak. A ty chceš, aby z tebe vyrostl pořádný chlap. Velký a silný chlap. Nebo snad ne? Věř tomu, že dnes jsi udělal první velký krok. Tomášku, co máš rád? Co takhle za odměnu čokoládový bonbón?“ A sestřička šla k paní kuchařce, něco jí řekla a po chvilce přišla a dala Tomáškovi za odměnu, že to snědl, jak se domluvili, na malém talířku jeden čokoládový bonbón z bonboniéry. Ten ale byl! Tomášek si na něm velmi pochutnal. Jen ho mrzelo, že děti u stolku na něj závistivě hledí. Hned by jim také nabídl, kdyby měl víc.
Tomík byl moc rád, že má krmení za sebou. Musel sám sobě přiznat, že úplně špatné to jídlo nebylo. Možná mu ta poslední dvě sousta i docela chutnala. Hlavně ta omáčka byla dobrá. A ty holky se u toho tak legračně smály. Tomášek ale dobře věděl, že se nesmály jemu, ale tomu, že to celé bylo prostě legrační. Sestřička u toho totiž dělala takové legrační grimasy. Když říkala za maminku, řekla to celé takovým vysokým hláskem. A když za babičku, řekla to pro změnu hlasem co nejhlubším, že to bylo celé zábavné. Tomášek se ani nestihl u jídla nudit a nestačil to maso žvýkat a žvýkat a převalovat z jedné tváře do druhé, až pak ztratilo úplně chuť, jako tomu bývalo doma. Tady to maso bylo měkké a šťavnaté . . . a . . .vlastně docela . . . docela dobré. To si Tomášek v duchu přiznal. Nahlas to říct ale nechtěl. Na to bylo ještě příliš brzy.
A tak skončil Tomáškův první oběd v léčebně.

Tomášek poprvé v jídelně aneb co lovil v polévce

Jídelna v léčebně byla vymalována světle modrou barvou v kombinaci s bílou. Na stolech byly žluté ubrusy s červenými jablíčky nebo broskvemi. Tím si Tomášek nebyl jistý. A vepředu hned naproti vchodovým dveřím stály dva menší stolky s malými dřevěnými židličkami pro malé děti.
Tam u jednoho stolku nyní seděly dvě holčičky, které se s Tomíkem seznámily již v šatně. A u stolku seděl ještě malý, asi tříletý chlapeček. V pravé ručičce držel lžíci jako lopatku na pískovišti a zrovna se snažil nabrat na lžíci trochu nudlové polévky. Polévkové nudle měl přilepené na bradě a polévku cintal i kolem misky. Na krku měl zavázaný velký bryndák.
Sestřička Dana holčičkám řekla: „Tady vám vedu kamaráda. Jmenuje se Tomáš, ale já myslím, že už jste se asi seznámili dnes v šatně, ne? Tomášku, sedni si tady na tu volnou židli a já ti hned přinesu polévku. A nezapomeň, co jsme si spolu říkali o tom tvém jídle.“
Pak se ale sklonila u malého Ládíka, vzala mu lžíci z ručky a pravila: „Ládíku, tu lžíci musíš držet takhle. Ano, tak je to správně. Teď by ti to s tou polévkou mělo jít už lépe. No vidíš, jak jsi šikovný. Já se hned vrátím. A když tak ti s ní pak pomůžu.“
Po chvilce se sestřička vrátila s miskou plnou nudlové polévky, ve které bylo na drobné kousky nakrájené kuřecí maso. V té chvíli už před děvčaty u stolu stály talíře s hovězím gulášem a houskovým knedlíkem. V misce u talíře se červenala nakrájená rajčátka. Ve skleničkách viděl Tomášek ovocný čaj.
Sestřička postavila před Tomáška polévku a skleničku s ovocným čajem. Po chvilce mu přinesla ještě rajčata v misce a talíř s gulášem.
Když viděla, jak nerozhodně Tomík na všechno to jídlo s nechutí kouká, řekla rozhodným hlasem: „Tome, já si musím pečlivě zapisovat, kolik čeho sníš do sešitu. Zkus tedy ochutnat. Co ti bude chutnat, toho se snaž sníst tolik, kolik dokážeš. Nikdo po tobě nebude chtít, abys to snědl celé, ale něco z toho rozhodně sníst musíš. Já se tu za chvilku zase stavím.“
Pak se její zrak stočil na Ládíka, který už polévku pomalu dojídal. A sestřička ho pochválila: „No vidíš, Ládíku, jak ti to s tou lžící hezky jde. Jsi už velký kluk a velcí kluci už jedí sami.“
Ládík se na sestřičku vesele usmál a z brady mu v té chvíli spadlo pár polévkových nudlí zase zpět do polévky. Naštěstí byl dobrý jedlík, a tak ho nikdo do jídla nutit nemusel. Dokonce snědl téměř vše, co mu dali na talíř. Jen část jídla vždy skončila vedle talíře, místo v Ládíkově žaludku.
Tomášek vzal do ruky lžíci a začal míchat polévku, která pomalu vychládala. Objevil v ní pár kousků masa. Jinak v ní plavaly drobné nudle. Nabral tedy zkusmo na lžíci malé množství nudlí s trochou polévky a pomalu nesl lžíci s polévkou k ústům. Zaváhal, ale pak opatrně ochutnal. Nebylo to vůbec špatné. A tak jedl polévku, ale masu se pečlivě vyhýbal. Jeho pohled přitahoval talíř s masem, hnědou omáčkou a čtyřmi velkými houskovými knedlíky. Přemýšlel, co s tím jídlem na talíři udělá. To přece nemůže nikdy sníst. Možná by mohl sníst jeden knedlík. Maso tedy určitě ne. To v žádném případě!
Holčičky naproti ho zvědavě sledovaly. Viděly, jak zápasí s polévkou. A jakoby tam pořád něco tak divně lovil!

O čem si povídal Tomášek se sestřičkou Danou

Po prohlídce dětské léčebny zavedla sestřička Tomáška zase na pokoj. Velký pokoj byl zatím prázdný. Tomášek se podivil, ale sestřička mu vysvětlila, že malé děti jsou zatím ještě v mateřské školce, kde si hrají a větší děti jsou zase ve škole, kde se učí.
„Tomíku, nyní vezmeme tvé toaletní potřeby jako je mýdlo, ručník, kartáček na zuby a pasta. Já ti ukážu, kde si budeš mýt ruce před jídlem, čistit si zuby ráno před snídaní a večer před spaním. A také ti ukážu, kam budeš chodit na záchod. Umíš už sám splachovat?“
Na poslední otázku řekl Tomášek důležitě: „Já chodím na záchod už dlouho sám a splachovat náhodou umím. A nikdy nezapomínám.“
„Tak to jsi šikovný kluk. Takoví velcí šikovní kluci kdyby k nám jezdili všichni, hned bychom měli polovinu práce. A jak jsi na tom s oblékáním? Umíš si zavřít bundu na zip a zavázat tkaničky u bot?“ zeptala se Tomáška sestřička.
Tomášek se podivil: „No jasně, to u nás ve školce umí všechny děti. Tedy u nás ve třídě.“ Pak to ale Tomík nevydržel a pochlubil se.
Chtěl ukázat, že je už velký kluk, a tak řekl: „Já umím počítat do tisíce. Paní učitelka ve školce mě pochválila. Že prý mám talent.“
Sestřička překvapením povytáhla obočí a řekla: „No páni, to mi budeš muset někdy předvést. Takového šikulu jsme tu myslím ještě neměli. Jen jestlipak je to pravda? Nevymýšlíš si trošinku? Nemyslel jsi náhodou, že umíš počítat do sta?“
V té chvíli se Tomášek nadurdil a rozhořčeným hlasem se začal obhajovat: „Opravdu umím až do tisíce. Do deseti umí u nás ve třídě všichni. Do dvaceti umí moje kamarádka Barča a ještě jeden kluk. A Oskar umí i do sto. Já ale počítám už i do tisíce. To se počítá do sto a pak se jen říká sto jedna, sto dva, sto tři až do dvě stě. A pak zase dvě stě jedna, dvě stě dva, dvě stě tři až do tři sta. A zase tři sta jedna, tři sta dva až do čtyři sta a . . .“.
Vtom ho překvapená sestřička přerušila: „Vidím, že opravdu rozumíš tomu, jak se do tisíce počítá. Už ti věřím, že to dokážeš. Tak se, Tomášku, nezlob, že jsem ti zpočátku moc nevěřila. Víš, my už tady zažili i spoustu dětí, co se jen rády vytahují, ale vždy se na to nakonec přijde. Asi o tobě řeknu paní doktorce, že nám sem přijel matematický talent.“ A sestřička se na Tomáška přívětivě usmála.
„Tomášku, chtěla bych ti ještě vysvětlit, že ti paní doktorka předepsala několik důležitých procedur, které ti mají pomoci k tomu, abys nebyl tak často nemocný. Budeš s dětmi v tělocvičně cvičit, aby ti zesílily svaly, a tím pak budeš mít i větší sílu. My ti tady půjčíme i flétničku a na tu si budeš jako ostatní děti pěkně pískat. Řada starších dětí už umí na zobcovou flétnu zahrát spoustu písniček.“
„A můžu se se taky naučit hrát nějakou písničku?“ zeptal se Tomášek.
„No samozřejmě, když budeš hodně chtít, určitě se nějakou naučíš. Musíš mít ale trpělivost. To víš, jak se říká, učený z nebe nespadl. Nejdřív se s flétnou musíš seznámit a uvidíme, jak ti to s ní půjde“, vysvětlovala sestřička Dana.
„Vtom se Tomášek celý jakoby rozzářil a vyhrkl: „Až se nějakou písničku naučím, zahraju ji pak mamince.“
Sestřička ho jemně pohladila po tmavých vlasech a řekla: „No vidíš, to je ale dobrý nápad. Ty jsi ale hodný chlapec. Maminku máš hodně rád, viď?“
„Úplně nejradši na celým světě. Moje maminka . . . moje maminka je nejlepší ze všech maminek“, zadrhl se Tomáškovi trochu hlas.
„Víš, Tomíku, já myslím, že mamince uděláš úplně největší radost tím, že tady budeš pořádně a hodně jíst a cvičit, abys už nebyl tak slabý a hodně často nemocný. Když se ale ještě navíc naučíš i zahrát na flétnu nějakou tu písničku, bude tvoje maminka moc šťastná. Ale teď už začíná oběd, tak pojď, ukážu ti tvé místo v jídelně, kde budeš sedět s dětmi, se kterými tady budeš i spát“, řekla sestřička.
Pak vzala Tomáška do koupelny, aby si před jídlem umyl ruce. Poté společně zamířili do jídelny.

Jak se Tomík seznámil s Aničkou a Maruškou

Sestřička popadla znovu kufr a vyzvala Tomáška, ať jde za ní, že mu ukáže šatnu, kde bude mít uloženo všechno oblečení.
Cestou mu říkala: „Tomášku, říkej mi sestřičko Dano. Jinak v šatně budeš mít všechno svoje oblečení a v botárně budeš mít zase svoje boty. Malé děti se co nevidět vrátí z procházky, tak se budeš moct seznámit s dětmi, které s tebou budou i na pokoji. Uvidíš, že si tu najdeš kamarády. Tak nebuď smutný. Určitě jsi na ně už zvědavý, viď?“ Jenže Tomášek jen smutně přikyvoval hlavou. Byl smutný, že maminka odjela a už nyní se mu po ní stýskalo. Navíc tu bylo všechno tak nové a nezvyklé. Cítil se tu takový jako ztracený.
Z botárny, kde společně uložili Tomáškovy boty, zamířili do šatny. Tomáška přivítala hezká šatna pro malé děti, která mu připomněla tu jejich ve školce. Hned se cítil o něco lépe. Na háček si pověsil podzimní bundu a sestřička mu tam pověsila i látkový světle modrý pytlík, do kterého mu maminka již doma připravila věci na cvičení. Tomík se zvědavě se kolem sebe rozhlížel. Nad protějšími skříňkami viděl nahoře několik různobarevných dětských odstrkovadel. Pomyslel si, že na ty je už docela velký.
Sestřička mu skládala oblečení do skříňky, když vtom se otevřely venkovní dveře a do šatny se přihrnuly předškolní děti z procházky. Většinou s předškolními dětmi do léčebny jezdily maminky nebo babičky. Ale vždy se našlo několik dětí, se kterými nikdo přijet nemohl. Byly to děti, které žily například samy jen s maminkou, která v té době musela chodit do práce nebo měla doma malinké miminko, které s sebou vzít nemohla. Občas k tomu byly v rodinách i jiné důvody. Takže se často stávalo, že na druhém poschodí společně bydlely předškolní děti bez doprovodu, ale i maminky, které s sebou v lázních měly dvě nebo i tři své děti. Jednou se prý stalo, že jich tam maminka měla i pět.
V zahradě pak byl pro rodiče s dětmi ještě zvlášť pavilon, ve kterém byly ubytovány maminky pouze s jedním dítětem.
Nyní se do šatny nahrnulo několik dětí a pár maminek a ti všichni si Tomáška zvědavě prohlíželi. Některé maminky pomáhaly svým menším dětem se svlékáním oblečení a skládaly ho do skříňky. Jiné děti se svlékaly již samy. To byly ty šikovnější. Pokud někomu ale nešlo oblečení hezky složit, mladá vychovatelka dítěti ukázala, jak na to a pomohla mu s tím.
Tomášek si všiml, že ho pozorují dvě holčičky. Jedna byla o trochu větší než on a měla dlouhé blonďaté vlasy, které byly po jedné straně přichyceny ozdobnou modrou sponkou tak, že měla vlasy skoro z čela. Pod vysokým čelem na Tomáška zvědavě koukaly dvě čiperné modré oči, vroubené hnědými řasami. Holčička měla malý, trochu zdvižený nosík. O takovém nosíku jednou maminka prohlásila, že to je nos pršáček, protože je trochu zvednutý nahoru, a tak do něj prý může pršet. To se tenkrát s maminkou ale nasmáli! Tomášek si totiž při slově pršáček představoval, že do něj opravdu prší. Maminka mu ale vysvětlila, že to se jen tak říká. Prý jen jako. A slovíčku jako Tomík už dobře rozuměl.
Vtom už ale holčička s nosíkem pršáčkem přistoupila k Tomáškovi a řekla tajuplně: „Víš, že s námi budeš bydlet na pokoji? Ty jsi ten nový kluk, co dnes přijel, viď?“
Tomášek překvapeně koukal a zmohl se jen na slůvko: „Jo.“
Ale holčička pokračovala dál: „To jsme rádi, že nám tam nedají další mrně. Úplně nám stačí malý Ládík. Je ještě tak malý, že usíná s dudlíkem. Viď, Maruško?“
V té chvíli si vedle světlovlasé holčičky stoupla holčička s hodně tmavými delšími kudrnami a upřela na Tomíka velké kulaté, tmavě modré oči.
Chvilinku si ho prohlížela a pak řekla blondýnce: „Jo, ten je dobrý. S tím nebude tolik práce jako s Ládíkem.“
Pak ale stočila zase pohled na Tomáška a prohlásila: „Doufám, že nebudeš večer taky bulet jako Ládík. Mamka ti už asi odjela, ne?“
Teprve v té chvíli se Tomík dokázal ozvat a řekl oběma holčičkám: „Jo, už odjela. Já se jmenuju Tomášek. A jak se jmenujete vy dvě?“
Ta starší a o trochu vyšší blondýnka vesele odpověděla: „Já jsem Anička a to je Maruška. Mně bylo před pár dny šest. Marušce jsou jen čtyři. A tobě je kolik? Taky čtyři?“
Maruška se ale ohradila a rychle řekla: „Náhodou, už je mi čtyři a půl.“ Znělo to velmi důrazně a Tomášek pochopil, že ta tmavovlasá holčička už není žádné mrně.
V té chvíli se ovšem na Tomáška obrátila sestřička, že oblečení má Tomík složené a že mu nyní ukáže, kde je tělocvična, jídelna, mateřská školka, herna pro malé děti.
A tak Tomášek stačil už jen v rychlosti říct: „Náhodou, mně už dávno bylo pět. Já sem jen malej a jmenuju se taky Malej. A jsem z Prahy.“
Pak už odcházel se sestřičkou ze šatny a stačil zahlédnout, jak obě holčičky zůstaly stát div ne s otevřenou pusou. Rychle mu došlo, že kvůli tomu, že je málo vysoký a hodně hubený, si obě myslely, že je ještě malý čtyřletý prcek.
V té chvíli si Tomík umínil, že tady v té léčebně musí opravdu hodně jíst, aby konečně vyrostl.

Pokoj, kde bydlí předškolní děti

Když vešli do velkého světlého pokoje, Tomášek zůstal překvapeně koukat. Pokoj byl hodně velký a měl vysoký strop. Celý ho osvětlovalo světlo ze tří oken, na kterých byly bílé mříže. To aby malé děti nemohly vypadnout z okna. Na obou stranách pokoje stálo proti sobě několik postelí. Mezi nimi byly dřevěné noční stolky. Na zdech se Tomáškovi moc líbily velké barevné obrázky. Byly namalovány přímo na zdi, což bylo velmi neobvyklé.
Zdravotní sestra, která Toma doprovázela, položila těžký kufr na zem.
Pak se vesele Toma zeptala: „Tak co, Tomášku, která postel by se ti líbila na spaní? Můžeš si vybrat. Ale radši v této části, kde spí i ostatní děti, ať jste blíž k sobě.“
Tomáš se zvědavě rozhlížel kolem sebe. Rychle napočítal celkem třináct postelí. Jen tři byly ale obsazené. Ostatní byly ustlané a bylo jasné, že tam nikdo nespí. Tomík se nejprve nemohl rozhodnout, na které posteli by chtěl spát. Pak ale uviděl na zdi nad jednou postelí velkého želváka Ninju, jak sedí na lehátku u barevného slunečníku a v ruce drží limonádu s brčkem. Blízko něj z druhé strany stála palma se dvěma kokosovými ořechy. A nad tím vším svítilo a hřálo velké slunce.
Ano, tuhle postel chci, pomyslel si Tomík v duchu a ukázal prstem na postel se světle zeleným přehozem. Vedle postele byl noční stolek.
Sestřička jen řekla: „Dobře sis vybral. A od zítra tu budeš mít hned také kamaráda. A támhle naproti leží dvě holčičky. Blonďaté Aničce už bylo šest let a tmavovlasé Marušce jsou čtyři a půl. A tady leží malý Ládík. Tomu jsou teprve tři a půl roku. Buď na něj, prosím, hodný. Hodně se mu stýská po mamince a potřebuje starší kamarády, kteří mu budou pomáhat. Jeho maminka má doma hodně malé miminko, a tak nemohla přijet do lázní s ním.“
Tomáškův pohled zamířil směrem, kterým sestra ukazovala. Na postelích na protější straně pokoje viděl oranžovo červené přehozy se žirafami. Na dvou postelích ležela menší plyšová zvířátka. Na té třetí ležel na polštáři plastový dinosaurus. A na zdi nad nimi byla namalována jabloň s červenými jablky. Z jednoho dokonce vykukoval červík.
Tomášek se poprvé za celou dobu, co přijel, usmál. Připadlo mu to hodně legrační. Červík, co žere jablko, nakreslený na stěně. A pod stromem byli dva ježci. Jeden z nich měl na bodlinách napíchnuté červené jablíčko. A pak tam bylo nakreslené také nebe. Jenže nemělo modrou barvu, ale bylo růžové. A na něm bylo nakresleno sluníčko, které svými prstíky drželo modrý mráček, ze kterého na zem pršelo. Pak si Tom všiml, že uprostřed zelené koruny stromu je vlastně nástěnná lampa, ale natřená též na zeleno, takže nebyla hned na první pohled vidět. Celý ten veselý pokoj se Tomáškovi moc líbil. A na stěnách byly i další obrázky, ty si ale nestačil tak dobře prohlédnout.
Pak jeho pohled padl na dveře, které byly nalevo od protějších postelí.
Aspoň dobře uvidím, když někdo vejde dovnitř, pomyslel si Tomášek. Vlevo od dveří stála tmavě hnědá skříň s několika velkými šuplíky. Na některých šuplících byly bílé cedule a na nich bylo napsáno, komu šuplík zrovna patří. Na skříni pak stálo několik plyšových hraček.
Sestra viděla, kam míří Tomíkův pohled a řekla: „Tady v té skříni má každé dítě jeden velký šuplík na své osobní věci. Sem ti dáme například dopisní papíry, jestli máš s sebou své pastelky a brýle proti slunci. Na každém šupleti je napsáno jméno, komu zrovna patří. Pojď se podívat. Ty ho budeš mít zde. Je to ten čtvrtý zespoda. A Tome, nyní sem ty tvé věci spolu hezky uložíme a na tobě bude, abys je měl pořád pěkně srovnané. Jinak všechno tvé oblečení bude poskládané ve skříňce v šatně. Každý večer s dětmi chodíme do šatny a připravujeme si společně hromádku oblečení na druhý den. To znamená například čisté kalhotky a slipy a čisté ponožky nebo punčocháče. Když nebudeš vědět, jak se věci skládají, my tě to tady naučíme. Nyní najdeme tvé pyžamo a dáme ho složené pod polštář. A takto složené ho tam budeme spolu dávat každé ráno, dokud se to nenaučíš dělat sám.“ A sestřička se na vykuleného Tomíka přívětivě usmála.
Tomášek zůstal koukat s otevřenou pusou. To tedy netušil, že to s pořádkem tady bude tak přísné. Ve svých věcech míval často nepořádek. Maminka se na něj proto často zlobila. Pak ale šla a uklidila to za něj, protože věděla, že uklízení není jeho silná stránka. A tady to bude muset dělat sám.

Loučení

Konečně přijeli do vesničky Bukovany, kde stál čtyřpatrový zámeček s věží a červenou střechou. V zámečku byla léčebna pro děti od tří do patnácti let. Kolem se rozprostírala velká zahrada, na které rostlo mnoho letitých jehličnatých, ale především listnatých stromů. Nakrátko posekané trávníky byly protkány cestami.
Teta Hanka zaparkovala auto a potom se všichni vydali i s velkým Tomáškovým kufrem směrem k hlavní budově. Tomášek si nesl svého milovaného plyšového psa, kterému říkal Mikinka. Když vešli do vestibulu léčebny v hlavní budově, maminka Tomáškovi řekla, ať si sedne na hnědo béžovou sedačku vedle tety a že za chvilinku přijde. Prý musí ohlásit, že přijeli.
Za chvíli se maminka objevila a řekla: „Tomášku, ty pojď se mnou za paní doktorkou, ať tě může prohlédnout. A ty, Hani, bys byla moc hodná, pokud tu na nás počkáš a pohlídáš ten kufr, ať ho nemusím s sebou nikam vláčet.“
Teta Hanka zvedla palec pravé ruku na znamení, že je všechno OK a ona že kufr pohlídá.
Pak se vesele na Tomáška zazubila a odpověděla: „V pohodě si to vyřiďte, já tu na vás počkám. A Tomíku, já ti budu také psát. Přeju ti, ať si tu najdeš dobré kamarády.“
Paní doktorka Lázničková Tomáška nejprve důkladně prohlédla.
Přitom mu povídala: „Tomášku, hodně důležité je, abys u nás pořádně jedl a cvičil. Musíš opravdu zesílit, aby se tvé hubené tělíčko mohlo bránit proti nemocem. Jsi hrozně podvyživený. Takhle bys nemohl ani nevyrůst a zůstal bys pořád malý. To by tě pak kluci ve škole vždycky přeprali.“
Na to řekla maminka smutně: „Však oni ho přeperou už nyní ve školce. Navíc se mu ještě posmívají, že vypadá jako kostra a že je malý a k tomu se ještě Malý i jmenuje.“
Paní doktorka se vlídně na Tomáška podívala a řekla: „Tome, o to větší důvod máš, aby ses tu opravdu snažil. Uvidíš, že až budeš po Mikuláši odjíždět s maminkou domů, budeš možná vážit o pár kilo víc a třeba i trošku povyrosteš. To všechno ale opravdu záleží jen a jen na tobě a na tom, jak moc to budeš chtít změnit k lepšímu.“ Pak začala psát na počítači Tomáškovi plán léčby a různé procedury, na které bude s ostatními dětmi každý den chodit. Následně dala mamince pročíst pravidla chování dětí v léčebně a vysvětlila jí, jak je to tady s možnými návštěvami.
Maminka potom Tomáškovi vysvětlila, co děti v léčebně nesmějí dělat a jak se mají správně chovat. To se ale už s paní doktorkou hezky rozloučily s tím, že si může kdykoli do léčebny kvůli Tomáškovi zatelefonovat.
Nyní nastal čas loučení.
Maminka Tomáškovi řekla: „Tome, jsi už velký kluk, tak se snaž být silný a hlavně statečný. Jako rytíř. Ten, i když se něčím hodně trápí, snaží se před ostatními zůstat statečný a nebrečet. A ty jsi přece můj rytíř Lancelot. Pamatuješ, jak jsem ti o něm vyprávěla?“
Tomášek jen kýval hlavou na znamení souhlasu a zadržoval slzičky. Oči se mu pořádně leskly. V duchu si opakoval: Jsem statečný rytíř, jsem statečný rytíř a nesmím brečet. A tak jen maminku prudce objal a ta mu dala na čelo velkou pusu.
Pak se otočila a rychle se vzdalovala po chodbě. I jí se chtělo plakat. Hrdlo měla nepříjemně stažené a u srdce cítila takovou zvláštní tíhu až bolest. Bylo to vůbec poprvé, co svého malého synka musela na delší dobu opustit.
Tomáška si převzala do péče zdravotní sestřička. Vzala jeho těžký kufr a odcházela s ním po chodbě směrem k pokoji, kde bydlely předškolní děti. Tomík šel vedle ní a v náručí svíral svého plyšového psa.

Cesta do dětské léčebny

Nastala středa brzy ráno. Tedy den odjezdu Tomáška do dětské léčebny v Bukovanech. Tomášek nemohl dospat. Stále se k ránu budil v obavách, aby náhodou maminka nezaspala. Nakonec to už nevydržel. Potichoučku vstal a vklouzl k mamince pod teplou přikrývku.
Maminka mu udělala vedle sebe místečko a Tomášek si lehl na pravý bok tak, že se schoulil mamince přímo do klína. Maminka ho objala levou rukou a z polospánku zamumlala: „Ještě je moc brzo, Tomí. Budík zatím nezvonil. Zkus zavřít oči a aspoň chvilku ještě spi, ať nejsi přes den unavený.“ Tomáškovi bylo vedle maminky tak krásně a bezpečno, že opravdu zase usnul. Vzbudil je až maminky mobil, jež vyhrával písničku skupiny, kterou měla moc ráda.
V osm hodin ráno je před domem vyzvedla maminky nejlepší kamarádka, která je do léčebny vezla autem.
Teta Hanka na Tomáška vesele zahlaholila: „Tak co, Tome, doufám, že už se těšíš na nové kamarády. Uvidíš, že si tam bez mamky užiješ spoustu srandy. Hele, když já byla malá, také jsem jezdila po ozdravovnách a lázních, protože jsem bývala věčně nemocné dítko. A jak ráda jsem pak na všechny ty kamarádky a všechna ta dobrodružství vzpomínala! Hned bych si to s tebou na místě vyměnila. A jak já bývala hubená! To už snad ani není pravda. No a koukni na mě dnes. Už dávno na to nevypadám, co?“
Maminka s tetou se začaly smát, protože teta měla pár kilo navíc a jako podvyživené dítě už rozhodně nevypadala. I Tomík na tetu překvapeně koukal. Jako malou hubenou holčičku si ji vůbec nedokázal představit. Věděl, že si teta Hanka žádné dobré jídlo neodpírá. Většinou ji vídal dobře naladěnou a často s úsměvem na rtech.
Tomášek seděl vzadu připoutaný ve své dětské sedačce hned za tetou a celou cestu se díval z okna auta. Byla přibližně půlka měsíce října. V Praze ležela nad městem, jak se říká poklička, což znamená, že byl venku hodně špatný vzduch. V těchto dnech se malým dětem a dlouhodobě nemocným starším lidem doporučuje moc nepobývat dlouho venku. Obloha v hlavním městě měla tmavě ocelový nádech a přecházela v různé odstíny šedi. Čím více se však autem vzdalovali od velkého města, tím se zdál vzduch venku lepší. Dokonce i tmavě ocelové mraky se začaly postupně protrhávat. Sem a tam se prodralo zpod mraků nesměle sluníčko a ozářilo krásně barevnou podzimní přírodu.
Teta Hanka s maminkou si vesele povídaly o všem možném a občas se snažily do hovoru zatáhnout i Tomáška, aby mu tam vzadu po cestě nebylo smutno. Jednu chvíli maminka zanotovala veselou písničku. Teta Hanka se hned přidala. I Tomáškovi to nedalo, a tak se autem rozléhal hlasitý trojzpěv. Cesta z Prahy po dálnici jim rychle ubíhala.
Brzy byli za městem Dobříš a jeli směrem na jih na město Písek. Maminka držela na klíně rozloženou mapu. Když přijeli na konec dálnice, teta po mamince chtěla, aby jí říkala cestu, kudy má autem přesně jet. A jak se tak maminka dívala do mapy, začala se najednou rozpustile smát.
„Mamíí, čemu se tak směješ?“ zeptal se zvědavý Tomášek.
A maminka povídá: „Ále, já tady v mapě vidím takové legrácky. Hele, představte si, že napravo máme rybník Nehetník a nalevo zase rybník Padrť. A támhle vpravo má být ještě rybník Hladov. Ty lidi dřív měli ale fantazii.“ Všichni tři se těm legračním názvům začali smát.
Potom zase chvilku jeli, když maminka opět povídá: „Koukněte doleva, tam je rybník Vlček a za okamžik bude rybník Neveselý.“
Ale to už vjížděli do vesničky s názvem Kojetín. Jak Tomík slyšel maminku, hned se zeptal, jestli Kojetín je od slova kojit. Maminka s tetou se začaly opět smát a Tomík se rád přidal.
Za malou chvíli maminka už zas ukazuje napravo a říká: „Vážení přátelé tohoto veselého výletu po vlastech českých, támhle vpravo můžete spatřit rybníček s krásným staročeským názvem Mošnička.“
„Mamí, co to slovo mošnička znamená?“ otázal se Tomík zvědavě s pusou od ucha k uchu.
„Mošnička nebo také mošna. Tak se dřív říkalo takovým kabelkám přes rameno, které byly měkké a trochu bachraté a ušité byly většinou z barevné látky. Do mošny si lidé brávali na cestu například chléb a oblečení. Do mošničky pak peníze. To byla taková dřívější peněženka. Mošničce se také říkávalo měšec. Lidé si dávali mince do měšce nebo do mošničky. S těmito názvy se můžeš ještě setkat ve starých filmech nebo pohádkách.“
To už ale přijížděli do vesničky Chraštice a následně do Chraštiček, kde museli autem odbočit doleva. A tak se stalo, že se skoro až k dětské léčebně všichni tři pořád smáli.

Co se stalo ve školce na zahradě

Tomášek s Markétkou společnými silami nakonec postupně našli nejprve schovanou Lucku a pak i Barču. Když se potom všichni čtyři hnali k houpačkám, běželi kolem dřevěného domku. Tam si zrovna hrála skupina kluků v čele s Hynkem.
Vtom Hynek zahlédl Tomáška ve společnosti tří holčiček. Tomáš ho dnes hodně naštval, když počítal až do tisíce. A jak na něj ostatní obdivně koukali! Dokonce s ním teď kamarádí i Barča, která se mu tak líbí. A při počítání Barča na Tomáše koukala jako by ho milovala a obdivovala. Tak to tedy ne! Do Hynka vjel najednou zlobivý čert a měl potřebu Tomáškovi nějak ublížit. Stál tam, v očích měl zlobu a začal se Tomovi posmívat kvůli jeho jménu.
Pokřikoval a nepěkně se u toho šklebil: „Tomáš Malý, Malý, malý jako trpaslík, nedosáhne na hajzlík!“
V tu chvíli se holčičky s Tomášem zastavily. Tomáška zamrzelo, že si proti němu Hynek zase něco našel. Už zase se mu přede všemi posmívá. Jenže to nepočítal s tím, že se ho jeho nové kamarádky zastanou.
„A ty jsi zase hloupej a zlej. A nikdo tě nemá rád, že jo, holky?“ řekla Barča rozzlobeně a v očích jí nebezpečně svítilo. Byla sice malá, ale také v sobě měla srdce velkého bojovníka. Zvlášť ve chvílích, kdy někdo ubližoval někomu nevinnému. Barča z duše nesnášela nespravedlnost.
Na to se k ní přidala Markétka a zakřičela: „Ty se zase jmenuješ Smolík. My se ti taky můžem posmívat Smolíčku, Smolíčku, kde máš svou jezinku?“
K nim se pak přidala i hubatá Lucka, která se za těch pár dnů také stihla s Tomáškem skamarádit.
A Lucka začala zpívat: „Smolíčku Pacholíčku, jezinky jdou, Smolíčka pacholíčka nesou.“
A Barča zase řekla: „On nemá jezinku, on má jelena s parohama. Budeme mu říkat paroháč. To prý kluci nesnášej. Paroháč, paroháč.“
V té chvíli už Hynek vzteky nevydržel a začal holky mlátit hlava nehlava. Měl hrozný vztek. Teď se mu kvůli tomu mrňousovi Tomášovi posmívá a nadává dokonce i blonďatá Barča!
Přihlížející Anetka běžela honem k místu, kde na lavičce seděly paní učitelky a už z dálky volala: „Paní učitelko, paní učitelko, Hynek mlátí holky!“ Dvě paní učitelky se zvedly z lavičky a spěchaly ke skupince bojujících a řvoucích dětí.
Jedna z nich chytla Hynka, aby kolem sebe přestal mlátit a kopat.
Druhá se rozkřikla na děti: „Tak co se to tu děje? Nemůžete si normálně v klidu hrát jako ostatní? Kdo to začal? A nekřičte jedna přes druhou.“
„Paní učitelko, když von si ale začal. Posmíval se Tomáškovi kvůli jeho jménu. Ale on přece nemůže za svoje jméno, ne?“, začala zadýchaně vysvětlovat vždy pohotová a upovídaná Barča. Tak se paní učitelky dozvěděly, jak se to celé seběhlo a kdo si začal první.
Paní učitelka Málková ale řekla: „No, to jsem sice ráda, že jste se tak hezky skamarádili, ale když někdo zlobí, nemusíte ho hned napodobovat a také tady začít tak zlobit. O vás jsem si holky myslela, že jste trochu chytřejší než tady Hynek. Když on se někomu posmívá kvůli jménu, tak vy to po něm nemusíte opakovat.“
„Ale když my jsme se chtěli zastat Tomáška. Hynek mu pořád nějak ubližuje“, snažila se vysvětlit umazaná Markétka, kterou Hynek několikrát bolestivě nakopl špinavou botou.
Paní učitelka se otočila ke zlobivému Hynkovi, kterého ještě stále držela paní učitelka Hlavatá a řekla důrazně: „Hynku, já už toho tvého zlobení mám plné zuby. Až si dnes pro tebe přijde maminka, všechno jí povím. To není ale všechno. Budu chtít, aby za mnou přišli oba tvoji rodiče. Všichni pak půjdeme společně do ředitelny za paní ředitelkou.
Teprve v tu chvíli se Hynek konečně zatvářil trochu zkormouceně a začal mít obavy. Věděl, že od táty dostane pořádný výprask. A to nebylo jen tak. To si pak několik dní pořádně nesedne, jak ho bude bolet zadek.
Na závěr toho dne se Tomášek rozloučil s kamarádkami a řekl, že zítra jede do lázní. Byl při tom hodně smutný, a tak mu Markétka řekla: „Neboj, já s tebou budu pořád kamarádit.“
Barča zase řekla: „A neboj, určitě si tam najdeš kamarády.“
Lucka se k nim přidala: „Hele, a pořádně tam jez. Třeba pak vyrosteš a kluci si na tebe už nedovolí.“
Maminka si přišla pro Tomíka dnes výjimečně dřív, a tak mu Markétka, Lucka a Barča ještě stačily zamávat na pozdrav.

Jak si děti hrály venku na zahradě

Venku bylo ten den docela hezky. Dokonce sluníčko sem a tam vykouklo nesměle zpod mraků. Děti se před obědem honily po zahradě, která zářila pestrobarevnými barvami podzimu, a vesele dováděly. Někdo sbíral nádherně zbarvené listy, jiný zase krásně lesklé kaštany. Pár kluků lezlo do dřevěného domečku a jezdilo po červené skluzavce po zadku dolů.
Holčičky, které seděly s Tomáškem u stolku, se s ním docela rychle skamarádily. Tomáškovi s nimi bylo moc hezky a vůbec mu nevadilo, že nelítá venku s kluky. Zrovna dnes hráli na schovávanou. Barča pykala a počítala dokonce do dvaceti. Děti v předškolní třídě už umějí všechny počítat. Většinou jen do deseti. Někdo zkouší i do dvaceti, ale občas se splete. Jenže Barča byla šikovná a v počítání se nepletla.
Ve chvíli, kdy Barča pykala a počítala do dvaceti, Tomášek, Lucka i Markétka se běželi honem schovat někam na zahradu. Tomášek se ukryl za široký kmen stromu poblíž vchodu do jejich třídy.
Byl sice hodně hubený, ale pykající Barča jej za kmenem stromu objevila jako prvního, protože zahlédla kousek jeho modročerné bundy. Potom tedy zase pykal Tomášek. Napočítal schválně až do třiceti a pak se rozeběhl po zahradě.
Kde jen tak může být Markétka? Přemýšlel si v duchu. Chvíli hledal a hledal a pak ho napadlo, že chytrá Markétka by se možná mohla schovat někam, kde ještě nikoho za poslední dny nehledali. Ale kam? V tu ránu mu oči zalétly až na druhý konec zahrady, kde bylo husté křoví.
Tam mohla doběhnout, když jsem počítal až do třiceti. Rychlá je na to dost, letělo hlavou Tomáškovi. A hele, už ji vidí! Tedy spíš vidí tu její černo červenou bundu. To bude jistě Markétka! Markétku měl ze všech holčiček nejraději. Byla k němu asi nejhodnější ze všech a často se na něj pěkně usmála. To se jí pak utvořily takové roztomilé ďolíčky, které se na ní Tomíkovi moc líbily. A ty její krásné dlouhé lokny. Tomáškovi se Markétka prostě hodně líbila.
Také teď, když ji našel skrčenou za křovím až u plotu, se rozesmála a řekla vesele: „ Ty jsi ale dobrej. A já myslela, že tady vzadu mě nikdo nenajde. Tak pojď, budem Lucku a Barču hledat spolu, jó?“
A tak vyrazili hledat kamarádky společně.