Jak maminka chystala Tomáškovi věci do lázní

A pak události dostaly celkem rychlý spád.
Maminka se až divila, jak rychle se lázně pro Tomáška vyřídily. Prý je to tím, že s pozdním podzimem do lázní mnoho dětí nejezdí. Maminky dětí se snaží své často nemocné děti do lázní posílat spíše na jaře nebo v létě, kdy venku bývá lepší počasí. Jenže právě v nevlídném čase pozdního podzimu bývá ve větších městech nejhorší smog čili nejhorší vzduch. A zvlášť menší děti to odnášejí právě tou zvýšenou nemocností. Tehdy je prý nejlepší, aby malé děti trávily čas mimo velká města. Tak to mamince alespoň vysvětlovala paní doktorka po telefonu.
Do Tomáškova odjezdu zbývalo jen pár dnů, a tak maminka sháněla a nakupovala pro Tomáška dle seznamu zbývající věci. Koupila také speciální lihový fix, kterým se dá psát na látku a při praní se hned nevypere.
Poslední víkend probíhal tak, že maminka začala dávat všechny věci, které s sebou Tom potřeboval, na velkou deku, kterou rozprostřela v pokoji na zem. Vedle vyžehlených triček s krátkým i dlouhým rukávem tam ležela složená pláštěnka do deště, kšiltovka i teplá čepice. Když byly všechny věci poskládány vedle sebe, maminka je začala kontrolovat podle seznamu, aby na nic nezapomněla.
Potom na každý kus oblečení začala našívat kousek látkové cedulky, na kterou vždy tím speciálním fixem pak napsala TOMÁŠ MALÝ MŠ.
Tomášek vyšel ze svého pokoje, kde si do té doby stavěl se stavebnicí Lego a vyvalil překvapeně oči. Chvíli maminku pozoroval, co to dělá s jeho oblečením.
Když však vzala maminka do ruky fix a začala s ním označovat další cedulku přišitou na oblečení, Tomík se zvědavě zeptal: „Mamíí, proč to děláš? A co tam píšeš?“
Aniž zvedla maminka oči od psaní, začala vysvětlovat: „Do lázní máš mít všechno oblečení i boty a další věci podepsané. Tak sem píšu tvoje jméno. Navíc ty nejmenší děti tam mají mít ještě napsáno MŠ, protože ještě chodí do školky. Až se vyprané věci vrátí z prádelny k vám do lázní, aby se hned vědělo, čí jsou.
Venku ten den bylo to pravé nevlídné podzimní počasí. Vítr se proháněl korunami stromů a shazoval listí. Pak se dokonce silně rozpršelo a kapky vody začaly bubnovat do okenního parapetu. Tomášek se šel podívat z okna. Když se vracel do svého pokojíku, musel projít kolem maminky a té velké hromady věcí. Zadíval se na všechny ty věci a podrobně je prozkoumával pohledem.
A pak náhle zvolal: „A co holínky? Když bude pršet, budu nosit přece holínky, ne?“
„Ježiši, máš pravdu. Na ty jsem úplně zapomněla!“ zhrozila se maminka upřímně.
„Já ti tam dala přezutí na doma, cvičky na cvičení, zimní boty, ale na holiny jsem dočista zapomněla. Vidíš, jak jsi šikovný“, pochválila maminka syna.
„Maminko, já tě musím kontrolovat, jestli jsi něco nezapomněla, víš?“ řekl Tomášek a tvářil se náramně důležitě.
Na to se maminka rozesmála na celé kolo. Přišlo jí to tak vtipné. Co ten její kluk ještě nevymyslí.
Potom si však na něco vzpomněla a zavolala synka, aby se šel na něco důležitého podívat.
Řekla: „Tomí, tady ti s sebou dávám několik dopisních papírů a nadepsaných obálek. Máš je mít s sebou pro případ, že mi budou chtít z lázní napsat o tobě nějakou zprávu. Pak tu máš ještě několik pohledů již se známkou a nadepsanou adresou. Až mi budeš chtít napsat, poprosíš hezky paní vychovatelku, aby mi napsala, co jí budeš diktovat. Mají to tam tak zařízeno. Děti, co už umí psát, píšou dopisy a pohledy samy. A ne abys mi pořád psal, že se ti stýská a abych pro tebe přijela. To by to tvé léčení nemělo žádný smysl.“
Tomášek horlivě přikyvoval a jen občas řekl: „Hm, jo a zase hm a no jó.“
Pak zahlédl mezi věcmi své modré plavky s černými rybičkami a zase se podivil: „Mamíí, a když je venku zima, proč mám s sebou i plavky?“
Maminka se usmála a odpověděla: „Ty rozumbrado, to víš, že se v takové zimě nebudete koupat venku. Tady na tom seznamu je napsáno, že máte mít do lázní plavky, protože prý budete někdy jezdit do krytého bazénu. Tak proto ty plavky.“
Tomáškovi se rozzářily vesele oči a zařval: „Hurá, to se docela těším.“
Po chvilce se Tomášek vynořil z dětského pokoje a v náručí nesl dvě auta a několik oblíbených plyšáků. A že si je také vezme s sebou do lázní.
Maminka mu ale začala vysvětlovat: „Tomáši, už jsi přece velký kluk. Vždyť je ti pět a půl, tak snad pochopíš, co ti teď řeknu. Do lázní si můžeš vzít jen jednoho menšího plyšáčka, se kterým budeš spát. Víc hraček určitě ne. Představ si, kdyby si všechny děti přivezly s sebou takovou hromadu hraček, jak by to nakonec asi dopadlo. Nikdo by nakonec nevěděl, čí která ta hračka je. Některé bys asi i poztrácel, což by byla jistě škoda. O jiné byste se s dětmi třeba prali. Také by se mohlo stát, že se sejdou dvě nebo tři hračky stejné. Jak a podle čeho by sis pak poznal tu svoji? Já ti toho plyšáka někam podepíšu, aby bylo každému jasné, že je tvůj. A neboj, oni jsou na děti vybavení. Hraček tam budou mít jistě dost. A možná i takové, které jsi ještě nikdy ani neviděl.“
A tak si Tomík zase hračky odnesl k sobě. Měl teď velkou starost. Seděl na koberci proti skříňce a polici s hračkami a vybíral plyšáka, co si vezme s sebou na dalekou cestu. Plyšáčka, co s ním bude spát a kterému se bude daleko od maminky tajně svěřovat.