Maminka vyřizuje pro Tomáška lázně
Hned ten samý čtvrtek, kdy maminka odvedla Tomáška po nemoci do školky, zatelefonovala z práce do léčebny v Bukovanech. Dozvěděla se, že nemají pevné termíny nástupu dětí, ale děti přijímají do léčebny průběžně. Zrovna se jim prý od příštího týdne uvolní dvě místa, a tak by mohl Tomášek nastoupit.
Ať si prý maminka zaveze vyplněnou přihlášku hned do zdravotní pojišťovny, aby mohl syn nastoupit již ten příští týden. A tak se maminka musela uvolnit z práce a jela Tomáškovi zařídit vše potřebné.
Ten samý den začala Tomáškovi kupovat nové věci s sebou. A tak Tomíkovi do skříně v pokojíku přibyly dvě nové teplákové soupravy, dvě nová pěkná pyžamka, jedny nové kalhoty na zimu a nový krásný teplý svetr.
Všechny ty nové věci stály hodně peněz a maminka si pak doma posteskla: „Tomáši, Tomáši, kdyby ses v tom jídle pořád tak nefrfňal, mohli jsme si za ty peníze pořídit domů novou televizi. Vidíš, jak nám ta stará už zlobí? A to nás ty tvé lázně ještě něco budou stát. Ty sice skoro nerosteš, ale v zimních botách máš zase díru. Budu ti muset koupit nové.“
Tomášek se cítil po maminčině proslovu provinile. Možná se měl opravdu s tím jídlem víc snažit a nemusel by teď kvůli tomu jet daleko od maminky. Určitě se mu tam po ní bude stýskat. Maminka sice teď hartusila, ale Tomášek si moc dobře uvědomoval, jaké starosti jí tím vším přidělal. S nedostatkem peněz zápasili, co si pamatoval. A nyní mu maminka musí koupit spoustu nových věcí.
„Mamíí, proč musím mít s sebou tolik věcí?“ nechápal.
Maminka sundala ze stolu velký papír, který mu ukázala a začala vysvětlovat: „Tome, podívej. To je seznam věcí, které do lázní potřebuješ. Je tam napsáno, kolik a jakých věcí na oblečení máš mít s sebou. Tak například tu píšou, že si máš přivézt tři teplákové soupravy. No a ty tvoje jsou už hodně zašívané. Slušnou máš jen jednu. Z punčocháčů ti lezou palce, ty musím koupit alespoň čtvery, abys tam měl na výměnu. A trenýrky máš také zaštepované od babičky. Tak aby se ti pak děti například nesmály, že jsme chudí a nemáme na nové, víš?“
„Aha, tak to jo“, řekl Tomášek vážným hlasem na znamení, že vše pochopil. Už přece nebyl malý. Vždyť mu za půl roku bude šest.
Když maminka viděla, že si synek nehraje a jen kouká smutně oknem ven, zavolala si ho a řekla: „Tomí, já jsem to tak nemyslela. Ty mě sice s tím jídlem hrozně zlobíš, to jó, ale za to, že máme málo peněz, za to nemůžeš. Tak mi to promiň, že jsem ti to vyčetla. Pojď sem ke mně.“
Tomík maminčinu omluvu rád přijal. Když pak přišel k mamince, ta ho hezky objala a dala mu sladkou pusu.
„Mami, a kdy tam pojedu? Bude to brzy nebo za dlouho?“
Maminka si přitáhla synka na klín tak, že se dívali jeden druhému zblízka do očí a začala vysvětlovat: „Tome, dnes jsem s těmi lázněmi, do kterých máš jet, mluvila po telefonu. Prý se jim příští týden uvolní dvě místa. Chtěli by, abys přijel co nejdříve, aby se tvoje léčení stihlo ještě teď do Vánoc. A tak tam pojedeš příští týden ve středu. Do té doby ti musím koupit všechny věci, které tam budeš potřebovat. V listopadu už je dost zima a hlavně často prší. V prosinci může napadnout sníh. Proto s sebou musíš mít samé teplé oblečení, a to něco stojí. Až budete chodit každý den ven, musíš mít další teplé oblečení na převlečení, kdybys ho měl mokré od deště nebo sněhu. Rozumíš?“
Tomášek maminku smutně poslouchal. Pak ho ale něco napadlo, úplně se vyjevil a vyhrkl: „A co Mikuláš? Budu doma, až bude chodit Mikuláš? A . . .a . . a Ježíšek?“
Maminka viděla ty krásné hnědé oči, jak na ni koukají vyděšeně a synka rychle objala.
„Neboj, až k nám přijde Ježíšek, už budeš dávno doma. Zatím si můžeš rozmyslet, co by sis přál“, nabídla maminka Tomáškovi útěchu.
Ten se po jejím ujištění trochu zklidnil, ale pro jistotu se hned zeptal: „A jak tam budu dlouho?“
Tuto otázku maminka očekávala, ale odpověděla na ni dost nerada: „Ve tvém případě je nutné, abys tam byl dva měsíce. Je hodně důležité, abys tam byl co nejdéle. Ale uvidíš, že to uběhne jako voda. Určitě si tam najdeš nějakého kamaráda, neboj. Už se těším, jak mi budeš vyprávět, co všechno nového jsi tam zažil. Slibuju, že ti budu každý den psát dopisy nebo pohledy.“
„A maminko, dva měsíce je kolik dnů?“ chtěl vědět Tomášek.
Maminka se nadechla, objala Tomáška ještě jednou a pak řekla: „Dva měsíce je obvykle šedesát dnů. Počkej, já si vezmu kalendář a spolu to vypočítáme.“ Maminka si vzala kalendář a Tomík si sedl vedle ní.
„Tomáši, tady mi vychází, že to ani nebude celých šedesát dnů, ale jen padesát jedna. A ten 52. den už si tě tam vyzvednu a pojedeme spolu domů. Dětská léčebna v Bukovanech končí dvanáctého prosince. To se dá vydržet, ne?“ a maminka se přesvědčivě na Tomáška podívala.
O tom tedy Tomášek úplně přesvědčený nebyl.
Jenže maminka hned nato dodala: „No tak vidíš, a na Ježíška už budeš dávno doma. Zatím si můžeš dobře promyslet, co by sis od něj letos přál.“
Po této větě se Tomášek zamyslel. No jo, co by si vlastně letos od Ježíška mohl přát?