Kapitola 32

Co se v noci dělo v dětském pokoji a o čem přemýšlela Anička

Martin si vybral postel vedle Tomáška a hned ho také upozornil, že trochu chrápe.
„To vůbec neva. Moje babička, když mě doma někdy hlídá, chrápe určitě víc. A hlavně je s tebou docela legrace“, pošeptal Martinovi přes uličku mezi postelemi Tomík. Předškolní děti byly již po umytí a kloktání Vincentky připravené do postýlek.
A opět nastala podobná situace jako včera večer. Další noční sestřička nechtěla dát Ládíkovi na spaní dudlík s tím, že už je přece velký kluk a velcí kluci s dudlíkem určitě neusínají. Dopověděla Ládíkovi krátkou pohádku, hezky jej pohladila po vláskách a pak se začala loučit se všemi dětmi. Koukla zkoumavě na Martina. Když viděla, že si potichu povídá s Tomáškem, pomyslela si, že s tímto chlapcem asi problémy se stýskáním po mamince naštěstí moc nebudou. Martin vypadal jako pohodové dítě, které si jen tak s něčím hlavu neláme. Rozhodně se neprojevoval jako přecitlivělé nebo ustýskané dítě. I s takovými dětmi tu měla sestřička bohaté zkušenosti.
Pak jí však cit pro dětskou duši nedal a přece jen přikročila k Martinovi a vlídně mu řekla: „Martínku, tak ať se ti u nás tu první noc něco pěkného zdá. Je dobře, že tu máš hned kamaráda, co? Tak děti, zhasínám a dobrou noc. A kdyby bylo něco s Ládíkem, víte, kde mě hledat.“ Martin se na ni vděčně pousmál.
Světlo zhaslo. Dětský pokoj se ponořil do tmy. A Ládík začal opět, jako včera, natahoval moldánky.
Jak ho uslyšel Martin, povídá: „Proč brečí? To máme jít jako hned zas pro sestru?“
Ale Tomášek ho poučil: „Uvidíš, co se bude dít. Holky to mají už naučený. Asi s ním zas bude muset Anička usínat, aby se nebál.“
„Jak jako usínat? Tomu nerozumím“, odpověděl Martin ve tmě.
A Tomík začal vysvětlovat: „Anička si k němu vleze do postele a on jí musí držet za ruku. Já jsem včera hlídal, aby neusnula.“
A opravdu. Anička bosky přešla k Ládíkově posteli a vklouzla rychle k němu pod deku. Ládík k ní vztáhl buclaté ručky a pevně ji objal. Anička ho začala konejšit. Začala se s ním na posteli mírně pohupovat a přitom mu něco tiše povídala. Ládík se uklidnil, přestal plakat a na její pokyn si zase hezky lehl. Anička se stulila vedle něj. Pevně jí stisknul ruku a Anička si moc dobře uvědomila, že to zase vůbec nebude jednoduché Ládíka uspat.
S uspáváním dětí měla Anička zkušenosti z domova. Doma měla často na starosti své dvě mladší sestřičky, dvojčátka Lauru a Vanessu, kterým byly tři roky. Nejhorší ale bylo, že se mamince před jejím odjezdem do léčebny narodil nový chlapeček. Dostal jméno Rudolf po novém manželovi, kterého si maminka před rokem vzala. A ten nový tatínek nebyl na Aničku vůbec hodný. Pořád mu na ní něco vadilo. Že nedala nažrat rychle psovi, když začal neodbytně štěkat. Že už zase dvojčata něco chtějí a jak to, že si jich dost nevšímá? Jak to, že ještě není vyklizená myčka? A proč ještě nedala slepicím zrní?
Anička ležela vedle Ládíka, který pomalu povoloval stisk dětské ručky. Ležela, vzpomněla si na domov u nich na vesnici a uvědomila si, že se vlastně ani moc domů netěší. Maminka už na ni nemá skoro vůbec žádný čas. A od té doby, co se ještě narodil malý Ruda, pořád na Aničku i její sestry jen křičí a je hodně nervózní. A Rudolf? Ten ji nemá rád určitě. On vlastně nemá rád asi ani její sestřičky. Má rád jen mámu. Jenže na tu poslední dobou vlastně také křičí. . .
„Aničko, už spí?“ hlídal Tomášek kamarádku, aby náhodou neusnula.
Anička sebou trhla. A Ládík sebou trhl také. Opět ji pevně stiskl ruku. Tomášek přerušil její neveselé myšlenky. Tady v léčebně se Aničce moc líbilo. Konečně asi po roce přestala kašlat. A i její celoroční rýma je už lepší. To dělají prý ty inhalace Vincentkou. Říkala to paní doktorka. Tady v léčebně má zase víc času na hraní. A jaké krásné hračky tu mají! Na to doma nejsou peníze. A asi nikdy nebudou. Rudolf mámě moc peněz nedává. . . Jednou na něj mamka křičela, za co prý má koupit plíny a že kdyby tolik nekouřil a nepil, měli by hned víc peněz. . .Anička byla do neveselých myšlenek tak zabraná, že moc nevnímala, co děje kolem.
Náhle ale uslyšela Tomáška, jak volá: „Pozor, sestra jde! Aničko, pozor!“
Anička rychle uvolnila svou ruku z Ládíkova sevření. Pak vyklouzla zpod pokrývky a už měla jen čas skočit z postele dolů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *