Kapitola 41

Jak Tomášek, Martin, Anička i Maruška jeli po schodech

Všechny děti z léčebny, dokonce i ty s maminkami, mířily do jídelny. Tam se měly dnes z perníkového těsta vykrajovat perníčky. Mladá vychovatelka dala dětem na chodbě instrukci, ať jdou dolů do jídelny s ostatními, že si musí rychle někam odskočit a spěchala pryč.
A přesně v tu chvíli dostal Martin úžasný nápad.
Zastavil se a křikl na své kamarády: „Počkejte, já mám nápad. To budete čubrnět. Vidíte ty schody? Pojedu po nich až dolů po zadku. Kdo se přidá?“
„Ale to se nesmí, ne?“ ozvala se nejmladší Maruška.
„No asi nesmí, ale co, aspoň bude ňáká sranda. Jak říkává můj táta „Sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo“, přemlouval Martin ostatní a už si sedal na schody. Kolem přeběhlo pár velkých kluků a jeden z nich utrousil: „Hele, mrňata to dou taky zkoušet. Tak držím pěsti, ať vás přitom nenačapaj.“
Anička potřásla rozhodně hlavou a přidala se: „No a co? V nejhorším dostanem mračílka. To se dá vydržet. Tak jedéém!“
Pak ale viděla, že Maruška tam nerozhodně stojí a pobídla ji: „Maru, přece bys netrhala partu. Dělej! Sedej a jedéém!“
„Držte si kloboukýý, je to supéér!“ křičel Martin a už drncal po zadku dolů.
Tomík drncal za ním a volal rozdováděně: „To je paráda!“
Jak to Martin slyšel, začal zpívat: „To je paráda, sednout si na zadek a jezdit po schodech a drncat.“
Anička jela hned za Tomem a křikla: „Kluci, neřvěte nebo na nás přijdou!“ Ale bylo to marné. Rozdovádění kluci už nedbali na nebezpečí, že je někdo objeví. A Martina bylo stále ještě slyšet, jak zpívá: „To je paráda, sednout si na zadek a jezdit po schodech . . .“
Když Maruška viděla, jak jí kamarádi mizí po schodech dolů, usedla na zadek v červených tepláčkách a vydala se opatrně za nimi. Z vychovatelek měla docela vítr. Sjela po pár schodech a zjistila, že je to vlastně velmi zábavné. No a co, tak dostanu vynadáno. A nebudu v tom sama, blesklo jí rychle hlavou. To už ale byla v prvním patře a zbývaly schody do přízemí. Hodná Anička na ni nad schody čekala. Maruška se na ni vděčně zaculila. Pak usedly na schody a jely. Hezky jako nejlepší kamarádky pěkně vedle sebe.
Martin zrovna dojížděl dolů, když vtom se pod schody objevil hlavní vychovatel pan Novotný. A hned také jejich vychovatelka. Jenže už se nedalo nic dělat. Rozjetý Martin dojel k jejich nohám a pomalu se zvedal ze země. Zadek měl pořádně natřesený a docela ho bolel.
Hlavou mu projelo: No tě prsk! Průšvih. No ale vidět mě teď táta, tak mi zadek zmydlí ještě víc. To bych si týden nesed.
Tom přistál vedle něj. A tvářil se značně neslavně.
I jemu hlavou problesklo: No páni! A rovnou hlavní vychovatel. Co teď? Co by asi dělal rytíř Lancelot? Pak si ale sám odpověděl: Hlavně statečně! A nebrečet.
To už se ale vychovatelka Jana rozkřikla: „No kde jste, děcka? Co to má znamenat?“
Právě v té chvíli k nim ale po schodech dodrncaly dvě cácorky v červených teplákách. Anička s Maruškou. Když holčičky vychovatele zpozorovaly, jely po schodech dál. Nemělo smysl se rychle zvednout a dělat jakoby nic. A nebylo ani kam utéct. Stejně je už viděli. Tak to slíznou i s kluky.
Jen vystrašená Maruška špitla směrem k Aničce: „Já to věděla, že nás chytnou. Ty jo, to bude!“
Jenže Anička zkroušená vůbec nebyla. Se svým nevlastním tátou si často užívala dost nepěkné chvilky, a tak byla zvyklá leccos vydržet. Proto jen zatnula zuby, vystrčila bojovně bradu a čekala, co se bude dít.
Hlavní vychovatel ale všechny překvapil. Potlačovaný úsměv na jeho tváři se rozšiřoval a rozšiřoval. Pan vychovatel měl problém. Chtěl zůstat vážný, ale nešlo to. Otočil se tedy na chvilku zády a začal gestikulovat na mladou vychovatelku. Ta rychle pochopila. Pak svůj smích pan vychovatel přece jen zkrotil. Nasadil vážný tón, jak se sluší a patří, když chcete někoho pokárat. Na čele mu naskočily tři hluboké vrásky. Přemýšlel. Tady v léčebně už zažil mnoho dětí. A věděl také, kdy děti zlobí se zlým úmyslem. Ježdění po schodech tu viděl mnohokrát. Jednalo se v podstatě o neškodnou zábavu. Zábavu, která nikomu neublíží. Pokud tedy nemá zrovna hodně nemocná záda.
A pak se vedoucí vychovatel rozhodl, že ani dnes z ježdění po schodech nebude dělat velký problém. Vzpomněl na své vlastní dětství. I on býval kdysi v dětství malým a často nemocným chlapcem. A jezdíval též do dětské léčebny. A tam si jízdu po schodech vyzkoušel na vlastní kůži. Nebo spíš na vlastní zadek. A vychovatel si maně sáhl na zadek při té vzpomínce na své dětství. Jak rád by byl zase tím malým rozdováděným klukem! Svou práci dělal rád. K dětem měl hezký vztah a dobře jim rozuměl.
A tak s hranou přísností koukl na děti před sebou a řekl jen: „Vy malí dobrodruzi, ať už vás tu nevidím. Koukejte se hezky omluvit tady slečně vychovatelce, že jste jí přidělaly starost. Když máme dnes to předvánoční pečení, nebudem z toho dělat žádnou tragédii. A navíc jsem byl kdysi také malý kluk, a tak dobře vím, jak zábavné je takové ježdění po schodech. A teď ta omluva!“
Tomášek koukl pěkně zpříma mladé vychovatelce do očí a řekl zdvořile: „Já se moc omlouvám.“
Martin a Anička s Maruškou se přidali a též se hezky omluvili.
Vychovatelka, vědoma si vedle stojícího šéfa, ale s přísnou tváří řekla: „Doufám, že už se to nebude opakovat. Máte velké štěstí, že se za vás vlastně přimluvil tady pan Novotný. A teď honem všichni do jídelny. Čeká tam na nás těsto na perníčky a vykrajovátka.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *