Kapitola 5

Co řekla Tomáškovi a mamince paní doktorka

Ve středu šla maminka s malým Tomášem na kontrolu k paní doktorce. Tentokrát byla maminka rozhodnutá, že se paní doktorce svěří se svým velkým trápením. Možná ji i poprosí o předepsání lázní nebo ozdravovny pro syna. Brzy ráno tedy zavolala mobilem do ordinace. Zeptala se sestřičky v ordinaci, že by si dnes potřebovala s paní doktorkou vážně promluvit o synovi. V kolik hodin mají na kontrolu přijít, aby na ně měla paní doktorka více času?
Sestra v ordinaci ji vyslechla a řekla do telefonu: „Dnes máme do jedné hodiny. Přijďte tedy v půl jedné a já to vše paní doktorce vyřídím. Určitě si na vás dnes udělá čas.“
A opravdu. Hned jak přišli do čekárny, maminka zaklepala na dveře, na nichž byl velký nápis ORDINACE. Dveře se vzápětí otevřely a zdravotní sestra je pozvala dál. Maminka i Tomášek paní doktorku hezky pozdravili: „Dobrý den.“
Paní doktorka seděla za velkým psacím stolem a koukala se na něco do počítače. Ve chvíli, když oba vešli, paní doktorka vzhlédla a začala je vítat slovy: „Dobrý den, paní Malá. Prý se mnou chcete o něčem důležitém hovořit. A co ty, Tomíku, jak se cítíš?“ A paní doktorka se na Tomáška přívětivě usmála.
Maminka si sedla na židli naproti lékařce a spustila: „Paní doktorko, já už vážně nevím, jak dál. Tomáš je pořád nemocný. Jednou má nemocné průdušky, jindy zase angínu. A tak pořád dokola. To přece nemůže být normální. A to jsem mu dokonce přestala kupovat i zmrzlinu, aby si mandle nezachladil, jak jste mi v létě poradila. Já už kvůli tomu mám i velké problémy v práci. Jestli to takhle půjde dál, přijdu o práci. Kdo nás pak bude živit? Navíc mě Tomáš strašně zlobí s jídlem.“
Paní doktorka se zatvářila hodně vážně. Otočila svůj pohled na tmavovlasého hubeného kloučka, který se v té chvíli choulil na židli vedle maminky. Viděla před sebou pěkného malého chlapce, jehož krásné oči byly tak nějak posmutnělé. To nebyly oči šťastného kluka. Věděla, že Tomášek není určitě žádný rošťák, ale spíš hodný a trochu zakřiknutý chlapec. Určitě mu doma chybí táta. Kdyby měli v rodině aspoň nějakého dědečka, který by kluka vzal na hřiště s míčem a pořádně ho prohnal. Pak by malý měl určitě větší chuť k jídlu.
Pak se kloučka zeptala: „Tome, ty prý nechceš doma pořádně jíst. Řekni mi nějaké jídlo, které máš opravdu rád.“
Tomášek se ani nemusel moc rozmýšlet a začal pravdivě jmenovat: „Nejradši mám krupicovou kaši s čokoládou, čokoládu, štrúdl s jablíčkama, bábovku, gumové medvídky…“
Paní doktorka mu vpadla do řeči a povídá: „No počkej, počkej. Ty mi jmenuješ jenom samé sladkosti a dobrůtky. Kde je nějaké normální slané jídlo? Jíš i nějaké jídlo, které sladké není?“
Tomík se chvilku zamýšlel a vrtěl se přitom neklidně na židli. Otázky lékařky se mu vůbec nelíbily.
Pak ale řekl: „Mám rád ještě pizzu, kterou mi babička někdy kupuje a pak… a pak… jo ještě bramborovou kaši s vajíčkem. Anebo se šunkou. Jo a šunkofrky.“ Vzpomněl si a v rychlosti to slovo pěkně zkomolil.
Maminka s paní doktorkou se začaly smát. A maminka synka opravila: „Tome, myslel jsi šunkofleky, ne?“
Tomášek se zarazil, ale pak se rychle opravil: „Jó, šunkofleky, ty sem myslel. Já sem se jen spletl.“
Jenže paní doktorka se už nesmála a jen říkala hm, hm a usilovně přemýšlela.
Pak se ještě zeptala: „A Tomášku, co ve školce? Co tedy ve školce jíš, když ti chutnají jen samé dobrůtky?“
Tomášek zůstal sedět jako zařezaný a chvilku nic neříkal.
V tu chvíli to maminka již nevydržela a začala si zase stěžovat: „Ve školce je to s jídlem přímo katastrofa. Skoro pokaždé, když si pro Toma odpoledne přijdu, si paní učitelky stěžují, co všechno nechce jíst, jak se v jídle jen trochu pošťoural. A vrcholem je, když mi hlásí, že se zase u jídla pozvracel. Nikdo s ním u stolu už nechce sedět. Když mají špenát nebo kapustu, tak se mu buď začne zvedat žaludek, nebo se přímo pozvrací. A maso nechce jíst žádné. Dá si kousek do pusy a pak ho v té puse dlouho žmoulá, ale spolknout ho nechce. Prostě trápení.“
Na to lékařka řekla: „S dětmi, které nechtějí jíst vařenou zeleninu, mám docela zkušenosti. A co takhle zelenina syrová? Co mu dát do ruky kousek omyté mrkvičky nebo kedlubny? Rajčátka, papriku nebo ledový salát jste zkoušeli? Syrová zelenina je stejně mnohem zdravější než vařená nebo dušená. Obsahuje víc vitamínů a minerálních látek, důležitých pro vývoj a růst dítěte.
A jak to vypadá s ovocem? Tomášku, jíš mandarínky, jablíčka nebo banány a pomeranče? “ otočila se paní doktorka opět na malého provinilce. Ten konečně poprvé ožil a začal zuřivě přikyvovat na znamení, že ovoce jí.
A maminka řekla: „No nějaké to ovoce jí, ale zase jak které. To se nemusí pracně kousat jako maso, tak s tím moc potíže nemáme.“
Když paní doktorka pochopila, jak se situace má, řekla rázně: „Milý Tomášku, pojedeš do dětské léčebny. Nedá se svítit. Ty vlastně nechceš jíst žádná normální zdravá jídla. Já už se vůbec nedivím, že jsi pořád nemocný. Tvoje tělo se neumí a ani nemůže pořádně proti nemocem bránit. Ty mu totiž vůbec nepomáháš. Těmi sladkostmi si jen otravuješ své malé hubené tělíčko, ale nedáváš mu žádnou výživu, kterou nutně potřebuje. Vždyť se na sebe podívej, jsi hubený jako lunt nebo jako nit. V obličeji nemáš vůbec zdravou barvu jako jiní malí kluci, co je vídám, když se honí venku. To tě pak každý kluk přepere.“
Tomášek vykulil oči a docela se zalekl.
Pojede někam, kde to nezná, a tak se zeptal: „A maminka pojede se mnou?“
„Ne, ne, maminka zůstane pěkně doma a bude chodit do práce. Ale ničeho se neboj. Lázně či léčebna to není jako nemocnice. To se nemusíš bát. Je to takové místo uprostřed krásné přírody, kde je všude kolem zdravý vzduch. Jezdí tam děti, které jsou buď hodně často nemocné, nebo děti, které jsou moc hubené a doma nechtějí pořádně jíst. Prostě děti jako ty. A poznáš tam nové kamarády. Uvidíš, že se ti tam bude líbit. A maminka ti bude psát dopisy. Až se vrátíš, budeš silnější, zdravější a žádný kluk ve školce si na tebe už nedovolí.“
„Víte, paní doktorko, my máme ještě jeden problém. Děti ve školce se Tomovi začaly posmívat, že je moc hubený a on se tím trápí“, svěřila se maminka ještě.
A paní doktorka na to řekla: „O důvod víc, abys Tomášku do té léčebny jel na delší dobu a pořádně tam cvičil, otužoval se a také více jedl. Až se vrátíš, budou kluci ve školce koukat, že už nebudeš žádné tintítko. Ale musíš se opravdu snažit. Vždyť takhle by ses ani holkám nelíbil.“ A lékařka se na Tomáška hezky usmála.
Paní doktorka se s nimi nakonec rozloučila s tím, že zítra už může jít Tomík zase do školky. Pak dala mamince nějaké důležité papíry, které má prý vyplnit. Byla to přihláška do dětské léčebny v Bukovanech. Tu jim paní doktorka nakonec doporučila. Prý jako jedna z mála nabízí léčení dětem i v měsících listopad a prosinec, kdy je ve velkých městech tou dobou hodně špatný vzduch. Špatnému vzduchu ve městě se říká smog. Na závěr lékařka ještě doporučila, aby maminka neváhala a co nejdříve do léčebny zavolala.
Paní doktorka začala psát mamince telefonní číslo, když si ještě na něco vzpomněla a řekla: „Moment, kouknu do šuplíku. Myslím, že tu mám barevný prospekt té léčebny. Á, tady ho už vidím. Můžete se doma podívat, kam že to Tomík pojede. Máte tam i telefonní číslo, na které si zavolejte ohledně termínu, kdy by mohl Tomáš nastoupit na léčení.“
Maminka pěkně poděkovala. Pak se s Tomáškem s paní doktorkou hezky rozloučili a maminka byla moc ráda, že jí nakonec paní doktorka navrhla pro synka lázně sama.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *