Loučení

Konečně přijeli do vesničky Bukovany, kde stál čtyřpatrový zámeček s věží a červenou střechou. V zámečku byla léčebna pro děti od tří do patnácti let. Kolem se rozprostírala velká zahrada, na které rostlo mnoho letitých jehličnatých, ale především listnatých stromů. Nakrátko posekané trávníky byly protkány cestami.
Teta Hanka zaparkovala auto a potom se všichni vydali i s velkým Tomáškovým kufrem směrem k hlavní budově. Tomášek si nesl svého milovaného plyšového psa, kterému říkal Mikinka. Když vešli do vestibulu léčebny v hlavní budově, maminka Tomáškovi řekla, ať si sedne na hnědo béžovou sedačku vedle tety a že za chvilinku přijde. Prý musí ohlásit, že přijeli.
Za chvíli se maminka objevila a řekla: „Tomášku, ty pojď se mnou za paní doktorkou, ať tě může prohlédnout. A ty, Hani, bys byla moc hodná, pokud tu na nás počkáš a pohlídáš ten kufr, ať ho nemusím s sebou nikam vláčet.“
Teta Hanka zvedla palec pravé ruku na znamení, že je všechno OK a ona že kufr pohlídá.
Pak se vesele na Tomáška zazubila a odpověděla: „V pohodě si to vyřiďte, já tu na vás počkám. A Tomíku, já ti budu také psát. Přeju ti, ať si tu najdeš dobré kamarády.“
Paní doktorka Lázničková Tomáška nejprve důkladně prohlédla.
Přitom mu povídala: „Tomášku, hodně důležité je, abys u nás pořádně jedl a cvičil. Musíš opravdu zesílit, aby se tvé hubené tělíčko mohlo bránit proti nemocem. Jsi hrozně podvyživený. Takhle bys nemohl ani nevyrůst a zůstal bys pořád malý. To by tě pak kluci ve škole vždycky přeprali.“
Na to řekla maminka smutně: „Však oni ho přeperou už nyní ve školce. Navíc se mu ještě posmívají, že vypadá jako kostra a že je malý a k tomu se ještě Malý i jmenuje.“
Paní doktorka se vlídně na Tomáška podívala a řekla: „Tome, o to větší důvod máš, aby ses tu opravdu snažil. Uvidíš, že až budeš po Mikuláši odjíždět s maminkou domů, budeš možná vážit o pár kilo víc a třeba i trošku povyrosteš. To všechno ale opravdu záleží jen a jen na tobě a na tom, jak moc to budeš chtít změnit k lepšímu.“ Pak začala psát na počítači Tomáškovi plán léčby a různé procedury, na které bude s ostatními dětmi každý den chodit. Následně dala mamince pročíst pravidla chování dětí v léčebně a vysvětlila jí, jak je to tady s možnými návštěvami.
Maminka potom Tomáškovi vysvětlila, co děti v léčebně nesmějí dělat a jak se mají správně chovat. To se ale už s paní doktorkou hezky rozloučily s tím, že si může kdykoli do léčebny kvůli Tomáškovi zatelefonovat.
Nyní nastal čas loučení.
Maminka Tomáškovi řekla: „Tome, jsi už velký kluk, tak se snaž být silný a hlavně statečný. Jako rytíř. Ten, i když se něčím hodně trápí, snaží se před ostatními zůstat statečný a nebrečet. A ty jsi přece můj rytíř Lancelot. Pamatuješ, jak jsem ti o něm vyprávěla?“
Tomášek jen kýval hlavou na znamení souhlasu a zadržoval slzičky. Oči se mu pořádně leskly. V duchu si opakoval: Jsem statečný rytíř, jsem statečný rytíř a nesmím brečet. A tak jen maminku prudce objal a ta mu dala na čelo velkou pusu.
Pak se otočila a rychle se vzdalovala po chodbě. I jí se chtělo plakat. Hrdlo měla nepříjemně stažené a u srdce cítila takovou zvláštní tíhu až bolest. Bylo to vůbec poprvé, co svého malého synka musela na delší dobu opustit.
Tomáška si převzala do péče zdravotní sestřička. Vzala jeho těžký kufr a odcházela s ním po chodbě směrem k pokoji, kde bydlely předškolní děti. Tomík šel vedle ní a v náručí svíral svého plyšového psa.

Cesta do dětské léčebny

Nastala středa brzy ráno. Tedy den odjezdu Tomáška do dětské léčebny v Bukovanech. Tomášek nemohl dospat. Stále se k ránu budil v obavách, aby náhodou maminka nezaspala. Nakonec to už nevydržel. Potichoučku vstal a vklouzl k mamince pod teplou přikrývku.
Maminka mu udělala vedle sebe místečko a Tomášek si lehl na pravý bok tak, že se schoulil mamince přímo do klína. Maminka ho objala levou rukou a z polospánku zamumlala: „Ještě je moc brzo, Tomí. Budík zatím nezvonil. Zkus zavřít oči a aspoň chvilku ještě spi, ať nejsi přes den unavený.“ Tomáškovi bylo vedle maminky tak krásně a bezpečno, že opravdu zase usnul. Vzbudil je až maminky mobil, jež vyhrával písničku skupiny, kterou měla moc ráda.
V osm hodin ráno je před domem vyzvedla maminky nejlepší kamarádka, která je do léčebny vezla autem.
Teta Hanka na Tomáška vesele zahlaholila: „Tak co, Tome, doufám, že už se těšíš na nové kamarády. Uvidíš, že si tam bez mamky užiješ spoustu srandy. Hele, když já byla malá, také jsem jezdila po ozdravovnách a lázních, protože jsem bývala věčně nemocné dítko. A jak ráda jsem pak na všechny ty kamarádky a všechna ta dobrodružství vzpomínala! Hned bych si to s tebou na místě vyměnila. A jak já bývala hubená! To už snad ani není pravda. No a koukni na mě dnes. Už dávno na to nevypadám, co?“
Maminka s tetou se začaly smát, protože teta měla pár kilo navíc a jako podvyživené dítě už rozhodně nevypadala. I Tomík na tetu překvapeně koukal. Jako malou hubenou holčičku si ji vůbec nedokázal představit. Věděl, že si teta Hanka žádné dobré jídlo neodpírá. Většinou ji vídal dobře naladěnou a často s úsměvem na rtech.
Tomášek seděl vzadu připoutaný ve své dětské sedačce hned za tetou a celou cestu se díval z okna auta. Byla přibližně půlka měsíce října. V Praze ležela nad městem, jak se říká poklička, což znamená, že byl venku hodně špatný vzduch. V těchto dnech se malým dětem a dlouhodobě nemocným starším lidem doporučuje moc nepobývat dlouho venku. Obloha v hlavním městě měla tmavě ocelový nádech a přecházela v různé odstíny šedi. Čím více se však autem vzdalovali od velkého města, tím se zdál vzduch venku lepší. Dokonce i tmavě ocelové mraky se začaly postupně protrhávat. Sem a tam se prodralo zpod mraků nesměle sluníčko a ozářilo krásně barevnou podzimní přírodu.
Teta Hanka s maminkou si vesele povídaly o všem možném a občas se snažily do hovoru zatáhnout i Tomáška, aby mu tam vzadu po cestě nebylo smutno. Jednu chvíli maminka zanotovala veselou písničku. Teta Hanka se hned přidala. I Tomáškovi to nedalo, a tak se autem rozléhal hlasitý trojzpěv. Cesta z Prahy po dálnici jim rychle ubíhala.
Brzy byli za městem Dobříš a jeli směrem na jih na město Písek. Maminka držela na klíně rozloženou mapu. Když přijeli na konec dálnice, teta po mamince chtěla, aby jí říkala cestu, kudy má autem přesně jet. A jak se tak maminka dívala do mapy, začala se najednou rozpustile smát.
„Mamíí, čemu se tak směješ?“ zeptal se zvědavý Tomášek.
A maminka povídá: „Ále, já tady v mapě vidím takové legrácky. Hele, představte si, že napravo máme rybník Nehetník a nalevo zase rybník Padrť. A támhle vpravo má být ještě rybník Hladov. Ty lidi dřív měli ale fantazii.“ Všichni tři se těm legračním názvům začali smát.
Potom zase chvilku jeli, když maminka opět povídá: „Koukněte doleva, tam je rybník Vlček a za okamžik bude rybník Neveselý.“
Ale to už vjížděli do vesničky s názvem Kojetín. Jak Tomík slyšel maminku, hned se zeptal, jestli Kojetín je od slova kojit. Maminka s tetou se začaly opět smát a Tomík se rád přidal.
Za malou chvíli maminka už zas ukazuje napravo a říká: „Vážení přátelé tohoto veselého výletu po vlastech českých, támhle vpravo můžete spatřit rybníček s krásným staročeským názvem Mošnička.“
„Mamí, co to slovo mošnička znamená?“ otázal se Tomík zvědavě s pusou od ucha k uchu.
„Mošnička nebo také mošna. Tak se dřív říkalo takovým kabelkám přes rameno, které byly měkké a trochu bachraté a ušité byly většinou z barevné látky. Do mošny si lidé brávali na cestu například chléb a oblečení. Do mošničky pak peníze. To byla taková dřívější peněženka. Mošničce se také říkávalo měšec. Lidé si dávali mince do měšce nebo do mošničky. S těmito názvy se můžeš ještě setkat ve starých filmech nebo pohádkách.“
To už ale přijížděli do vesničky Chraštice a následně do Chraštiček, kde museli autem odbočit doleva. A tak se stalo, že se skoro až k dětské léčebně všichni tři pořád smáli.

Co se stalo ve školce na zahradě

Tomášek s Markétkou společnými silami nakonec postupně našli nejprve schovanou Lucku a pak i Barču. Když se potom všichni čtyři hnali k houpačkám, běželi kolem dřevěného domku. Tam si zrovna hrála skupina kluků v čele s Hynkem.
Vtom Hynek zahlédl Tomáška ve společnosti tří holčiček. Tomáš ho dnes hodně naštval, když počítal až do tisíce. A jak na něj ostatní obdivně koukali! Dokonce s ním teď kamarádí i Barča, která se mu tak líbí. A při počítání Barča na Tomáše koukala jako by ho milovala a obdivovala. Tak to tedy ne! Do Hynka vjel najednou zlobivý čert a měl potřebu Tomáškovi nějak ublížit. Stál tam, v očích měl zlobu a začal se Tomovi posmívat kvůli jeho jménu.
Pokřikoval a nepěkně se u toho šklebil: „Tomáš Malý, Malý, malý jako trpaslík, nedosáhne na hajzlík!“
V tu chvíli se holčičky s Tomášem zastavily. Tomáška zamrzelo, že si proti němu Hynek zase něco našel. Už zase se mu přede všemi posmívá. Jenže to nepočítal s tím, že se ho jeho nové kamarádky zastanou.
„A ty jsi zase hloupej a zlej. A nikdo tě nemá rád, že jo, holky?“ řekla Barča rozzlobeně a v očích jí nebezpečně svítilo. Byla sice malá, ale také v sobě měla srdce velkého bojovníka. Zvlášť ve chvílích, kdy někdo ubližoval někomu nevinnému. Barča z duše nesnášela nespravedlnost.
Na to se k ní přidala Markétka a zakřičela: „Ty se zase jmenuješ Smolík. My se ti taky můžem posmívat Smolíčku, Smolíčku, kde máš svou jezinku?“
K nim se pak přidala i hubatá Lucka, která se za těch pár dnů také stihla s Tomáškem skamarádit.
A Lucka začala zpívat: „Smolíčku Pacholíčku, jezinky jdou, Smolíčka pacholíčka nesou.“
A Barča zase řekla: „On nemá jezinku, on má jelena s parohama. Budeme mu říkat paroháč. To prý kluci nesnášej. Paroháč, paroháč.“
V té chvíli už Hynek vzteky nevydržel a začal holky mlátit hlava nehlava. Měl hrozný vztek. Teď se mu kvůli tomu mrňousovi Tomášovi posmívá a nadává dokonce i blonďatá Barča!
Přihlížející Anetka běžela honem k místu, kde na lavičce seděly paní učitelky a už z dálky volala: „Paní učitelko, paní učitelko, Hynek mlátí holky!“ Dvě paní učitelky se zvedly z lavičky a spěchaly ke skupince bojujících a řvoucích dětí.
Jedna z nich chytla Hynka, aby kolem sebe přestal mlátit a kopat.
Druhá se rozkřikla na děti: „Tak co se to tu děje? Nemůžete si normálně v klidu hrát jako ostatní? Kdo to začal? A nekřičte jedna přes druhou.“
„Paní učitelko, když von si ale začal. Posmíval se Tomáškovi kvůli jeho jménu. Ale on přece nemůže za svoje jméno, ne?“, začala zadýchaně vysvětlovat vždy pohotová a upovídaná Barča. Tak se paní učitelky dozvěděly, jak se to celé seběhlo a kdo si začal první.
Paní učitelka Málková ale řekla: „No, to jsem sice ráda, že jste se tak hezky skamarádili, ale když někdo zlobí, nemusíte ho hned napodobovat a také tady začít tak zlobit. O vás jsem si holky myslela, že jste trochu chytřejší než tady Hynek. Když on se někomu posmívá kvůli jménu, tak vy to po něm nemusíte opakovat.“
„Ale když my jsme se chtěli zastat Tomáška. Hynek mu pořád nějak ubližuje“, snažila se vysvětlit umazaná Markétka, kterou Hynek několikrát bolestivě nakopl špinavou botou.
Paní učitelka se otočila ke zlobivému Hynkovi, kterého ještě stále držela paní učitelka Hlavatá a řekla důrazně: „Hynku, já už toho tvého zlobení mám plné zuby. Až si dnes pro tebe přijde maminka, všechno jí povím. To není ale všechno. Budu chtít, aby za mnou přišli oba tvoji rodiče. Všichni pak půjdeme společně do ředitelny za paní ředitelkou.
Teprve v tu chvíli se Hynek konečně zatvářil trochu zkormouceně a začal mít obavy. Věděl, že od táty dostane pořádný výprask. A to nebylo jen tak. To si pak několik dní pořádně nesedne, jak ho bude bolet zadek.
Na závěr toho dne se Tomášek rozloučil s kamarádkami a řekl, že zítra jede do lázní. Byl při tom hodně smutný, a tak mu Markétka řekla: „Neboj, já s tebou budu pořád kamarádit.“
Barča zase řekla: „A neboj, určitě si tam najdeš kamarády.“
Lucka se k nim přidala: „Hele, a pořádně tam jez. Třeba pak vyrosteš a kluci si na tebe už nedovolí.“
Maminka si přišla pro Tomíka dnes výjimečně dřív, a tak mu Markétka, Lucka a Barča ještě stačily zamávat na pozdrav.

Jak si děti hrály venku na zahradě

Venku bylo ten den docela hezky. Dokonce sluníčko sem a tam vykouklo nesměle zpod mraků. Děti se před obědem honily po zahradě, která zářila pestrobarevnými barvami podzimu, a vesele dováděly. Někdo sbíral nádherně zbarvené listy, jiný zase krásně lesklé kaštany. Pár kluků lezlo do dřevěného domečku a jezdilo po červené skluzavce po zadku dolů.
Holčičky, které seděly s Tomáškem u stolku, se s ním docela rychle skamarádily. Tomáškovi s nimi bylo moc hezky a vůbec mu nevadilo, že nelítá venku s kluky. Zrovna dnes hráli na schovávanou. Barča pykala a počítala dokonce do dvaceti. Děti v předškolní třídě už umějí všechny počítat. Většinou jen do deseti. Někdo zkouší i do dvaceti, ale občas se splete. Jenže Barča byla šikovná a v počítání se nepletla.
Ve chvíli, kdy Barča pykala a počítala do dvaceti, Tomášek, Lucka i Markétka se běželi honem schovat někam na zahradu. Tomášek se ukryl za široký kmen stromu poblíž vchodu do jejich třídy.
Byl sice hodně hubený, ale pykající Barča jej za kmenem stromu objevila jako prvního, protože zahlédla kousek jeho modročerné bundy. Potom tedy zase pykal Tomášek. Napočítal schválně až do třiceti a pak se rozeběhl po zahradě.
Kde jen tak může být Markétka? Přemýšlel si v duchu. Chvíli hledal a hledal a pak ho napadlo, že chytrá Markétka by se možná mohla schovat někam, kde ještě nikoho za poslední dny nehledali. Ale kam? V tu ránu mu oči zalétly až na druhý konec zahrady, kde bylo husté křoví.
Tam mohla doběhnout, když jsem počítal až do třiceti. Rychlá je na to dost, letělo hlavou Tomáškovi. A hele, už ji vidí! Tedy spíš vidí tu její černo červenou bundu. To bude jistě Markétka! Markétku měl ze všech holčiček nejraději. Byla k němu asi nejhodnější ze všech a často se na něj pěkně usmála. To se jí pak utvořily takové roztomilé ďolíčky, které se na ní Tomíkovi moc líbily. A ty její krásné dlouhé lokny. Tomáškovi se Markétka prostě hodně líbila.
Také teď, když ji našel skrčenou za křovím až u plotu, se rozesmála a řekla vesele: „ Ty jsi ale dobrej. A já myslela, že tady vzadu mě nikdo nenajde. Tak pojď, budem Lucku a Barču hledat spolu, jó?“
A tak vyrazili hledat kamarádky společně.

Jak Tomášek ve třídě počítal a všechny překvapil

Olda se postavil a začal počítat: „Jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset, jedenáct, dvanáct, třináct . . . patnáct . . .“ Na okamžik se zarazil a pomalu pokračoval: „. . . osmnáct . . . dvacet.“ A honem si zase sedl na židličku. Věděl, že v počítání něco pokazil a na nějaká čísla si nemohl vzpomenout.
Při Oldově počítání úsměv na tváři paní učitelky postupně pohasl. Paní učitelka se dokonce trochu ke konci jeho počítání začala mračit.
Když se Olda posadil, paní učitelka řekla: „Oldo, počítání do deseti jsi zvládl výborně. Pak už to tak slavné nebylo. Zapomněl jsi, že po čísle třináct následuje čtrnáct a po čísle patnáct následují čísla šestnáct a sedmnáct a po čísle osmnáct je číslo devatenáct. Teprve pak je číslo dvacet. Ale na druhou stranu je zase dobře, že se snažíš a počítat chceš. Takže tě chválím za odvahu a snahu, že ses přihlásil.“
Pak se zamyslela a začala vysvětlovat: „Děti, vy v tom počítání občas hledáte problém, který tam ale není. Stačí si zapamatovat, že do dvaceti počítáme úplně stejně jako do deseti. Akorát ke každému číslu přidáme na konci slůvko náct. Jako příklad si uvedeme číslo šestnáct. Řekneme šest a náct a máme šestnáct. Další sedm a náct a máme sedmnáct, devět a náct a máme devatenáct. Jen u čísla pět a náct se to trošinku mění a říkáme patnáct. Tak co? Samy vidíte, že to není tak těžké, jak se vám zpočátku zdálo. Pojďte, zkusíme si to říkat dvakrát za sebou hezky společně.“ Paní učitelka pomalu říkala čísla jedenáct až dvacet a děti je po ní opakovaly.
„Tak vidíte, nic těžkého na tom není a zítra si to můžeme zopakovat“, řekla nakonec a povzbudivě se na děti usmála.
Vtom se přihlásil Oskar a prohlásil: „Paní učitelko, já už umím počítat do sto.“ Paní učitelka ho tedy vyzvala, aby jim to předvedl. Oskar se nejprve trochu zarazil, ale pak spustil. Občas se sice trošku zaškobrtl, ale jinak ho musela paní učitelka pochválit, že to opravdu umí.
V té chvíli vycítil Tomášek svou velkou příležitost a přihlásil se také: „Paní učitelko, já umím počítat i do tisíce.“ Všechny děti se na Tomáše překvapeně otočily. Ve třídě to začalo šumět a bzučet jako ve včelím úlu.
Paní učitelka musela třídu ztišit a řekla: „No Tomášku, to je slovo do pranice. To jsem tedy vážně zvědavá, jestli to dokážeš. Tak nám to tedy předveď.“
Tomášek se tedy postavil jako ostatní děti, když před celou třídou počítaly a bez mrknutí oka spustil. Když došel k číslu pět set, paní učitelka Tomáška mírně zarazila a povídá: „ Teda Tome, já úplně zírám, jak ta čísla za sebou mrskáš. A bez jediné chybičky. Vážně chceš počítat ještě dál do tisíce?“
Ale Tomášek řekl: „No jasně, dyť je to úplně jednoduchý. Pět set jedna, pět set dva, pět set tři . . .“ A opravdu napočítal do tisíce. Pro ostatní děti bylo Tomáškovo počítání moc dlouhé, a tak začaly vyrušovat. Paní učitelka je ale okřikla, ať neruší a pěkně poslouchají.
A tak se dnes Tomášek ve třídě v počtech ukázal jako nejšikovnější. Bez mrknutí oka dokázal opravdu počítat do tisíce. Šlo mu to tak nějak samo, aniž by se musel nějak moc snažit. Děti se tomu hrozně divily. Některé ani nemohly pochopit, jak je to vůbec možné. Hynkovi závistivě blýskalo v očích a nepěkně se křenil, když paní učitelka Málková Tomáška přede všemi moc chválila. Zrovna Hynek měl s počítáním totiž velké problémy.
Paní učitelka dokonce řekla: „Tomáši, počítáš opravdu výborně. Kde ses to naučil tak dobře? Počítá s tebou někdo doma?“
Překvapený Tomášek ale řekl: „Maminka mě to jednou učila, ale to už je dlouho. Já si ale počítám sám. Mě to baví. Počítám třeba knížky, co máme doma anebo počítám z okna kuchyně auta.“
Nato paní učitelka prohlásila: „Budu si muset o tom tvém nadání promluvit s maminkou. Já myslím, že jsi mimořádně nadaný a talentovaný.“
Bylo skoro deset hodin dopoledne a děti se začaly připravovat na pobyt venku na zahradě. V té chvíli už Hynek věděl, že Tomášovi něco provede. Zatím nevěděl co přesně, ale něco ho určitě napadne.

Jak se děti v předškolní třídě učily počítat

Přišel poslední den, kdy byl Tomášek před odjezdem do lázní ve školce. V době předškolní přípravy jim dnes paní učitelka rozdala různé geometrické tvary. Děti z nich měly na její povel vybrat trojúhelník, kruh, čtverec a obdélník. Potom jim nechala chvilku, aby si z těchto geometrických tvarů mohly něco sestavit.
Tak například Tomášek si před sebe poskládal tři modré obdélníčky, na ně postavil další dva žluté obdélníčky, takže mu vznikla kapota auta. Jako kola použil dva modré kruhy a měl před sebou celé autíčko. Markétka vedle něj si vzala několik zelených obdélníčků a sestavila je nad sebe. Potom si našla několik zelených kruhů a vytvořila korunu stromu. Jen samotný zelený strom se jí ale nelíbil, a tak se natáhla ještě pro jeden červený kruh a vložila ho doprostřed koruny stromu. Teprve pak byla se svým dílem spokojená.
Paní učitelka chodila kolem dětí a hezky je chválila, co vše dovedou ze všech těch tvarů vymyslet a sestavit.
Potom se dětí ptala, jestli má například Tomášek ve svém autě víc tvarů než vedle strom Markétky. Každé dítě si počet tvarů spočítalo a výsledek řeklo paní učitelce. Když si děti takto procvičily svou představivost a počítání, rozdala paní učitelka grafické listy. Dnes na nich děti měly obrázky hrušek a jablek. Měly je sčítat a pak zase odečítat. Počítalo se jen do deseti, ale odečítání některým dětem moc nešlo.
Během počítání řekla Barča nahlas: „Paní učitelko, paní učitelko, já už umím počítat do dvaceti. Můj tatínek mě to naučil.“
Paní učitelka řekla: „No vidíš, tak až tady s tím skončíme, můžeš nám pak počítat nahlas do dvaceti.“
Když skončily děti svou práci s grafickými listy, řekla paní učitelka Báře, ať všem předvede, jak dokáže počítat do dvaceti. Holčička se postavila, uklonila se a jako když bičem mrská spustila naučenou básničku do dvaceti.“
A paní učitelka řekla: „No výborně, Barunko, jsi šikulka. Jen příště počítej pomaleji, abys ta čísla také víc vnímala, jak jdou hezky za sebou.“
Hned potom se paní učitelka rozhlédla po třídě a zeptala se: „Je tu děti ještě někdo, kdo umí také počítat víc než do deseti?“
Ve třídě předškoláků se zvedlo několik rukou. Paní učitelka vyvolala Oldu, který netrpělivě třepal rukou nad hlavou.
„Tak Oldo, postav se a ukaž všem, jak to umíš,“ řekla a dobrácky se usmívala.

Jak maminka chystala Tomáškovi věci do lázní

A pak události dostaly celkem rychlý spád.
Maminka se až divila, jak rychle se lázně pro Tomáška vyřídily. Prý je to tím, že s pozdním podzimem do lázní mnoho dětí nejezdí. Maminky dětí se snaží své často nemocné děti do lázní posílat spíše na jaře nebo v létě, kdy venku bývá lepší počasí. Jenže právě v nevlídném čase pozdního podzimu bývá ve větších městech nejhorší smog čili nejhorší vzduch. A zvlášť menší děti to odnášejí právě tou zvýšenou nemocností. Tehdy je prý nejlepší, aby malé děti trávily čas mimo velká města. Tak to mamince alespoň vysvětlovala paní doktorka po telefonu.
Do Tomáškova odjezdu zbývalo jen pár dnů, a tak maminka sháněla a nakupovala pro Tomáška dle seznamu zbývající věci. Koupila také speciální lihový fix, kterým se dá psát na látku a při praní se hned nevypere.
Poslední víkend probíhal tak, že maminka začala dávat všechny věci, které s sebou Tom potřeboval, na velkou deku, kterou rozprostřela v pokoji na zem. Vedle vyžehlených triček s krátkým i dlouhým rukávem tam ležela složená pláštěnka do deště, kšiltovka i teplá čepice. Když byly všechny věci poskládány vedle sebe, maminka je začala kontrolovat podle seznamu, aby na nic nezapomněla.
Potom na každý kus oblečení začala našívat kousek látkové cedulky, na kterou vždy tím speciálním fixem pak napsala TOMÁŠ MALÝ MŠ.
Tomášek vyšel ze svého pokoje, kde si do té doby stavěl se stavebnicí Lego a vyvalil překvapeně oči. Chvíli maminku pozoroval, co to dělá s jeho oblečením.
Když však vzala maminka do ruky fix a začala s ním označovat další cedulku přišitou na oblečení, Tomík se zvědavě zeptal: „Mamíí, proč to děláš? A co tam píšeš?“
Aniž zvedla maminka oči od psaní, začala vysvětlovat: „Do lázní máš mít všechno oblečení i boty a další věci podepsané. Tak sem píšu tvoje jméno. Navíc ty nejmenší děti tam mají mít ještě napsáno MŠ, protože ještě chodí do školky. Až se vyprané věci vrátí z prádelny k vám do lázní, aby se hned vědělo, čí jsou.
Venku ten den bylo to pravé nevlídné podzimní počasí. Vítr se proháněl korunami stromů a shazoval listí. Pak se dokonce silně rozpršelo a kapky vody začaly bubnovat do okenního parapetu. Tomášek se šel podívat z okna. Když se vracel do svého pokojíku, musel projít kolem maminky a té velké hromady věcí. Zadíval se na všechny ty věci a podrobně je prozkoumával pohledem.
A pak náhle zvolal: „A co holínky? Když bude pršet, budu nosit přece holínky, ne?“
„Ježiši, máš pravdu. Na ty jsem úplně zapomněla!“ zhrozila se maminka upřímně.
„Já ti tam dala přezutí na doma, cvičky na cvičení, zimní boty, ale na holiny jsem dočista zapomněla. Vidíš, jak jsi šikovný“, pochválila maminka syna.
„Maminko, já tě musím kontrolovat, jestli jsi něco nezapomněla, víš?“ řekl Tomášek a tvářil se náramně důležitě.
Na to se maminka rozesmála na celé kolo. Přišlo jí to tak vtipné. Co ten její kluk ještě nevymyslí.
Potom si však na něco vzpomněla a zavolala synka, aby se šel na něco důležitého podívat.
Řekla: „Tomí, tady ti s sebou dávám několik dopisních papírů a nadepsaných obálek. Máš je mít s sebou pro případ, že mi budou chtít z lázní napsat o tobě nějakou zprávu. Pak tu máš ještě několik pohledů již se známkou a nadepsanou adresou. Až mi budeš chtít napsat, poprosíš hezky paní vychovatelku, aby mi napsala, co jí budeš diktovat. Mají to tam tak zařízeno. Děti, co už umí psát, píšou dopisy a pohledy samy. A ne abys mi pořád psal, že se ti stýská a abych pro tebe přijela. To by to tvé léčení nemělo žádný smysl.“
Tomášek horlivě přikyvoval a jen občas řekl: „Hm, jo a zase hm a no jó.“
Pak zahlédl mezi věcmi své modré plavky s černými rybičkami a zase se podivil: „Mamíí, a když je venku zima, proč mám s sebou i plavky?“
Maminka se usmála a odpověděla: „Ty rozumbrado, to víš, že se v takové zimě nebudete koupat venku. Tady na tom seznamu je napsáno, že máte mít do lázní plavky, protože prý budete někdy jezdit do krytého bazénu. Tak proto ty plavky.“
Tomáškovi se rozzářily vesele oči a zařval: „Hurá, to se docela těším.“
Po chvilce se Tomášek vynořil z dětského pokoje a v náručí nesl dvě auta a několik oblíbených plyšáků. A že si je také vezme s sebou do lázní.
Maminka mu ale začala vysvětlovat: „Tomáši, už jsi přece velký kluk. Vždyť je ti pět a půl, tak snad pochopíš, co ti teď řeknu. Do lázní si můžeš vzít jen jednoho menšího plyšáčka, se kterým budeš spát. Víc hraček určitě ne. Představ si, kdyby si všechny děti přivezly s sebou takovou hromadu hraček, jak by to nakonec asi dopadlo. Nikdo by nakonec nevěděl, čí která ta hračka je. Některé bys asi i poztrácel, což by byla jistě škoda. O jiné byste se s dětmi třeba prali. Také by se mohlo stát, že se sejdou dvě nebo tři hračky stejné. Jak a podle čeho by sis pak poznal tu svoji? Já ti toho plyšáka někam podepíšu, aby bylo každému jasné, že je tvůj. A neboj, oni jsou na děti vybavení. Hraček tam budou mít jistě dost. A možná i takové, které jsi ještě nikdy ani neviděl.“
A tak si Tomík zase hračky odnesl k sobě. Měl teď velkou starost. Seděl na koberci proti skříňce a polici s hračkami a vybíral plyšáka, co si vezme s sebou na dalekou cestu. Plyšáčka, co s ním bude spát a kterému se bude daleko od maminky tajně svěřovat.

Maminka vyřizuje pro Tomáška lázně

Hned ten samý čtvrtek, kdy maminka odvedla Tomáška po nemoci do školky, zatelefonovala z práce do léčebny v Bukovanech. Dozvěděla se, že nemají pevné termíny nástupu dětí, ale děti přijímají do léčebny průběžně. Zrovna se jim prý od příštího týdne uvolní dvě místa, a tak by mohl Tomášek nastoupit.
Ať si prý maminka zaveze vyplněnou přihlášku hned do zdravotní pojišťovny, aby mohl syn nastoupit již ten příští týden. A tak se maminka musela uvolnit z práce a jela Tomáškovi zařídit vše potřebné.
Ten samý den začala Tomáškovi kupovat nové věci s sebou. A tak Tomíkovi do skříně v pokojíku přibyly dvě nové teplákové soupravy, dvě nová pěkná pyžamka, jedny nové kalhoty na zimu a nový krásný teplý svetr.
Všechny ty nové věci stály hodně peněz a maminka si pak doma posteskla: „Tomáši, Tomáši, kdyby ses v tom jídle pořád tak nefrfňal, mohli jsme si za ty peníze pořídit domů novou televizi. Vidíš, jak nám ta stará už zlobí? A to nás ty tvé lázně ještě něco budou stát. Ty sice skoro nerosteš, ale v zimních botách máš zase díru. Budu ti muset koupit nové.“
Tomášek se cítil po maminčině proslovu provinile. Možná se měl opravdu s tím jídlem víc snažit a nemusel by teď kvůli tomu jet daleko od maminky. Určitě se mu tam po ní bude stýskat. Maminka sice teď hartusila, ale Tomášek si moc dobře uvědomoval, jaké starosti jí tím vším přidělal. S nedostatkem peněz zápasili, co si pamatoval. A nyní mu maminka musí koupit spoustu nových věcí.
„Mamíí, proč musím mít s sebou tolik věcí?“ nechápal.
Maminka sundala ze stolu velký papír, který mu ukázala a začala vysvětlovat: „Tome, podívej. To je seznam věcí, které do lázní potřebuješ. Je tam napsáno, kolik a jakých věcí na oblečení máš mít s sebou. Tak například tu píšou, že si máš přivézt tři teplákové soupravy. No a ty tvoje jsou už hodně zašívané. Slušnou máš jen jednu. Z punčocháčů ti lezou palce, ty musím koupit alespoň čtvery, abys tam měl na výměnu. A trenýrky máš také zaštepované od babičky. Tak aby se ti pak děti například nesmály, že jsme chudí a nemáme na nové, víš?“
„Aha, tak to jo“, řekl Tomášek vážným hlasem na znamení, že vše pochopil. Už přece nebyl malý. Vždyť mu za půl roku bude šest.
Když maminka viděla, že si synek nehraje a jen kouká smutně oknem ven, zavolala si ho a řekla: „Tomí, já jsem to tak nemyslela. Ty mě sice s tím jídlem hrozně zlobíš, to jó, ale za to, že máme málo peněz, za to nemůžeš. Tak mi to promiň, že jsem ti to vyčetla. Pojď sem ke mně.“
Tomík maminčinu omluvu rád přijal. Když pak přišel k mamince, ta ho hezky objala a dala mu sladkou pusu.
„Mami, a kdy tam pojedu? Bude to brzy nebo za dlouho?“
Maminka si přitáhla synka na klín tak, že se dívali jeden druhému zblízka do očí a začala vysvětlovat: „Tome, dnes jsem s těmi lázněmi, do kterých máš jet, mluvila po telefonu. Prý se jim příští týden uvolní dvě místa. Chtěli by, abys přijel co nejdříve, aby se tvoje léčení stihlo ještě teď do Vánoc. A tak tam pojedeš příští týden ve středu. Do té doby ti musím koupit všechny věci, které tam budeš potřebovat. V listopadu už je dost zima a hlavně často prší. V prosinci může napadnout sníh. Proto s sebou musíš mít samé teplé oblečení, a to něco stojí. Až budete chodit každý den ven, musíš mít další teplé oblečení na převlečení, kdybys ho měl mokré od deště nebo sněhu. Rozumíš?“
Tomášek maminku smutně poslouchal. Pak ho ale něco napadlo, úplně se vyjevil a vyhrkl: „A co Mikuláš? Budu doma, až bude chodit Mikuláš? A . . .a . . a Ježíšek?“
Maminka viděla ty krásné hnědé oči, jak na ni koukají vyděšeně a synka rychle objala.
„Neboj, až k nám přijde Ježíšek, už budeš dávno doma. Zatím si můžeš rozmyslet, co by sis přál“, nabídla maminka Tomáškovi útěchu.
Ten se po jejím ujištění trochu zklidnil, ale pro jistotu se hned zeptal: „A jak tam budu dlouho?“
Tuto otázku maminka očekávala, ale odpověděla na ni dost nerada: „Ve tvém případě je nutné, abys tam byl dva měsíce. Je hodně důležité, abys tam byl co nejdéle. Ale uvidíš, že to uběhne jako voda. Určitě si tam najdeš nějakého kamaráda, neboj. Už se těším, jak mi budeš vyprávět, co všechno nového jsi tam zažil. Slibuju, že ti budu každý den psát dopisy nebo pohledy.“
„A maminko, dva měsíce je kolik dnů?“ chtěl vědět Tomášek.
Maminka se nadechla, objala Tomáška ještě jednou a pak řekla: „Dva měsíce je obvykle šedesát dnů. Počkej, já si vezmu kalendář a spolu to vypočítáme.“ Maminka si vzala kalendář a Tomík si sedl vedle ní.
„Tomáši, tady mi vychází, že to ani nebude celých šedesát dnů, ale jen padesát jedna. A ten 52. den už si tě tam vyzvednu a pojedeme spolu domů. Dětská léčebna v Bukovanech končí dvanáctého prosince. To se dá vydržet, ne?“ a maminka se přesvědčivě na Tomáška podívala.
O tom tedy Tomášek úplně přesvědčený nebyl.
Jenže maminka hned nato dodala: „No tak vidíš, a na Ježíška už budeš dávno doma. Zatím si můžeš dobře promyslet, co by sis od něj letos přál.“
Po této větě se Tomášek zamyslel. No jo, co by si vlastně letos od Ježíška mohl přát?

S kým sedí Tomášek u stolu

Holčičky u stolku na Tomáška zůstaly chvilinku zírat.
Pak ta nejmenší a zároveň nejupovídanější řekla docela přátelsky: „Já se jmenuju Barča. Kluci jsou někdy hrozný, viď? Ale Žaneta je možná ještě horší. Vůbec se nechová jako holka. A jak byl Hynek na paní učitelku drzej! Nic si z nich ale nedělej.“ A docela pěkně se na Toma usmála.
Barča měla dlouhé blonďaté vlasy stažené nahoře do culíku. Její velké modré oči si nového kluka u stolku prohlížely s neskrývanou zvědavostí. Byla to holčička hodně přátelská a otevřená. Když se jí něco nelíbilo, hned to každému řekla. Ve školce měla jediný problém. Díky své upovídanosti ji paní učitelky často napomínaly a občas kvůli tomu dostávala tresty.
Další holčička u stolu ale řekla: „A nebudeš tady zvracet, viď? To bych zvracela taky. Tak se snaž.“ Holčička se jmenovala Lucka. Měla krátké hnědé vlasy s ofinou do čela a její tmavě hnědé oči na Tomáška nekoukaly zrovna moc přátelsky.
V té chvíli se ozvala třetí holčička a zastala se ho: „Lucko, nech ho. Nevidíš, že je zrovna nešťastný? Já Žanetu taky nemám ráda. Pořád se s někým pere nebo někomu ošklivě nadává. A ty velký kluci jsou opravdu strašný. Někdy se mi posmívaj. Prý mám hnusný zrzavý vlasy. Ale mně už to nevadí. Zvykla jsem si.“ A holčička si při řeči opakovaně ťukala na čelo, aby zdůraznila, jak blbý ti velcí kluci jsou. Hezký obličejík měla posetý drobnými pihami. Když se pak usmála, dělaly se jí ve tvářích kouzelné ďolíčky.
Holčička Lucka, sedící vedle ní, si do ní ale docela nepěkně rýpla: „No a nemáš snad?“ To od ní nebylo vůbec pěkné, ale zrzečka si z té její nepěkné poznámky nedělala těžkou hlavu. Asi už si na poznámky o rezavé barvě svých vlasů zvykla.
Pak jí to ale nedalo a řekla: „Můj strejda říká, že jsem hodně podobná jedné krásné české herečce, která má stejně zrzavý vlasy jako já. A dokonce se taky jmenuje Markéta. Prý do ní byl dlouho zamilovaný. A nad postelí měl její plakát.“ Na to už Lucka radši neřekla nic.
Tomášek se zatím trochu osmělil a zeptal se třetí holčičky: „A jak se jmenuješ? Náhodou tvoje vlasy nejsou vůbec hnusný. Náhodou jsou moc hezký. Mně se třeba líbí.
Holčička s dlouhými zrzavými loknami a velkýma nazelenalýma očima se překvapeně zaculila a řekla: „Já jsem Markétka, ale můžeš mi říkat Máky. To mám radši. Tobě se moje vlasy fakt líbí?“
Tomášek řekl jen: „Jo, líbí. Jsou jako měděný a zlatý. V mojí pohádkový knížce je princezna a ta je má úplně stejný.“
Na to malá Lucka trochu pochybovačně řekla: „Jóó, a v jaký pohádce, prosím tě?“
Tomáškovi se ale rozzářily oči a vyhrkl: „No v tý o tom Ptáku Ohniváku a lišce Ryšce. Ty ji neznáš?“
Vtom už paní kuchařka docházela k jejich stolku a začala všem nalévat hustou bramborovou polévku. A Tomášek si poprvé v životě umínil, že se opravdu bude snažit. Určitě se dnes tady před holkami nesmí pozvracet. A zvlášť ne před tou pěknou Markétkou. Ta se mu obzvlášť líbila.

Proč paní učitelka posadila Tomáška jinam

V Tomáškově třídě, plné předškolních dětí, bylo dětem pět až šest let. Některým bylo dokonce let skoro sedm. Mnohé z nich totiž dostaly roční odklad z důvodu častých nemocí. Jiné se narodily až na podzim. Pak tu byly i takové, které byly pro školní docházku nezralé. Všechny tyto děti do školy půjdou až od sedmi let. Takže byly až o rok a půl starší, než malý Tomáš.
A pár z nich mělo ještě dnes problém se splachováním na záchodě a s mytím rukou před jídlem. Doma je tyto základní hygienické návyky nikdo neučil.
Jako třeba zrovna Hynek. Ten půjde do první třídy a už mu bude sedm a půl, protože dostal roční odklad školní docházky. Prý u zápisu do první třídy neuspěl se svými vědomostmi. Neuměl správně držet tužku, pletl si barvy a počítat správně do deseti mu dělalo potíže. Pravda, inteligencí Hynek zrovna dvakrát neoplýval. Jenže paní učitelka také věděla, že doma se mu nikdo z rodičů nevěnuje tak, jak by měl. A speciálně s mytím rukou před jídlem Hynek ve školce podváděl. Nezřídka se stávalo, že ho paní učitelka musela po procházce poslat zpátky, aby si ruce od bláta umyl znovu a pořádně. A takových dětí, které měly potíže se sebeobsluhou, chodilo do Tomáškovy třídy víc.

******
V mateřské školce nastal opět čas oběda. Všichni kluci i holčičky si po umytí rukou posedali na svá místa u malých stolků. Tomášek šel ke stolu, kde sedával před poslední angínou. Jenže co to? Na jeho místě seděla zrovna hnědovlasá Žaneta a vesele se s kluky bavila.
Tomík si dodal odvahu. Přišel k holčičce, která byla nejen o hlavu větší, ale i mnohem mohutnější než on a povídá: „To je moje místo! Tady jsem před nemocí seděl já.“ Zůstal stát u stolku a čekal, co se bude dít.
Jenže Žaneta se zvedla v celé své velikosti a drze řekla: „Ty pinďo malej, říkal jsi něco? Mně se tu líbí, a tak tu budu sedět.“ A drze se na Tomáška zašklebila. Jenže ten v té chvíli vůbec nevěděl, co má dělat. Tak tam stál jako ťuňťa a čekal, co se bude dít dál, místo aby šel za paní učitelkou.
Žaneta se koukla po klucích u stolku, co na to říkají a vzápětí do něj šťouchla plnou silou, a to tak, že kousek popoletěl a blízká židlička letěla s ním. Skončilo to tak, že naštěstí dopadl jen na zadek a nic horšího se mu nestalo. Jen židle ho pořádně bouchla a na zadku bude mít asi bolestivou podlitinu. Žaneta nebyla žádné ořezávátko a většina holek se jí trochu bála. Měla dva starší bratry, se kterými se odmala často prala. Tomášek zadržoval slzy a třel si bolavé místo, kam dopadl. Přece se tu přede všemi nerozbrečí!
Celé to však viděla paní učitelka a zakročila. Žaneta se musela Tomáškovi přede všemi omluvit a slíbit, že už do něj strkat nebude.
V první chvíli chtěla paní učitelka Žanetě říct, ať jde a vrátí se na své místo mezi holčičky. Pak si to však rozmyslela. V duchu si řekla, že se vlastně situace vyřešila tak trochu sama, jelikož Žaneta se k děvčátkům chovala často neurvale a často se od jejich stolku ozýval křik a pláč. Asi bude tedy lepší, když zůstane sedět tady mezi kluky. Třeba bude konečně klid.
Paní učitelka se tedy rozhlížela po přeplněné třídě plné předškoláků. Chtěla posadit Tomíka k jiným klukům. Jenže tam nastal problém.
Ve chvíli, kdy chtěla Toma posadit k vedlejšímu stolku, kde zelo prázdné místo po nemocném Patrikovi, se drze ozval Hynek: „Ale my ho tady nechcem, že jo, kluci? On u jídla zvrací a mně se chce pak taky zvracet.“ Ostatní kluci se k Hynkovi přidali.
Tomáškovi to přišlo pěkně líto. Celý v obličeji zrudl a v očích ho začalo pálit, jak se mu chtělo brečet. Jenže dostal v tu chvíli na ty blbé kluky vztek a řekl si, že to tedy ne. Brečet ho nikdo z nich neuvidí.
V první chvíli paní učitelka Hynka pořádně zkáznila a řekla mu, že takhle drze se k ní tedy chovat nebude a že to bude ona, kdo rozhodne, kam Tomáše posadí. A prý si o jeho drzostech promluví s maminkou, až si ho přijde ze školky dnes vyzvednout. Jenže Hynek si z toho nic moc nedělal a jen se nepěkně zapitvořil.
Paní učitelka se chvilku rozhlížela po třídě plné předškolních dětí. Uvažovala, kam nešťastného Toma posadí. Bylo jí malého Tomíka líto. Viděla před sebou drobného ustrašeného chlapce, který tak tak polyká slzy a snaží se zůstat statečný. Znala jeho problémy s jídlem. Vůbec se proto dětem nedivila, že s ním nechtějí sedět. Jenže ona je tady od toho, aby zapeklitou situaci správně vyřešila. A posadit Tomáška ke klukům přes jejich odpor by asi nebylo zrovna to správné řešení. Mohli by Tomovi ubližovat a posmívat se mu. To paní učitelka ale nechtěla. Měla chytrého a slušného Tomíka ráda. To mu nemůže udělat. A navíc by musela u jejich stolku stále řešit nějaké problémy. A problémům s dětmi v přeplněné třídě, kde se stále něco děje, se snažila chytře předcházet.
Pak se rozhodla. Posadí ho mezi drobnější slušné holčičky. Ty ho snad přijmou a nebudou se mu smát, že je tak malý, hubený a pořád nemocný.
Došla s Tomáškem ke stolku na druhé straně jídelny. Stolek stál u okna s výhledem do podzimní zahrady. Seděly u něj tři pětileté holčičky menšího vzrůstu.
Paní učitelka řekla rozhodným hlasem: „Lucko, Barčo a Markétko, ode dneška tu s vámi bude sedět tady Tomáš. A nechci tu vidět žádné problémy. Tomáš je hodný kluk. Uvidíte, že si budete rozumět.“