Archiv pro rubriku: Nezařazené

Kapitola 44

Kapitola 43 I tatínkové se mohou mýlit a dělat chyby DALŠÍ SOBOTA

Byla sobota ráno. Maminka zrovna chtěla vstát z postele, když si ji tatínkova ruka zase přitáhla zpátky k sobě. Mamka se na tátu šibalsky a zároveň hezky usmála a řekla: „Time, žádné ranní dovádění, čeká na mě spousta nádobí ze včerejšího večera.“
Jenže tatínek se nedal jen tak odbýt. Pevně ji objal a zaprosil: „Carol, nechoď ještě, prosím. Nádobí ti nikam neuteče, nemá nožičky. A já si chci s tebou chvíli povídat v tichu a klidu, než nás děti objeví. A třeba ti pak s tím nádobím i pomůžu.“
„Pomůžeš? Beru tě za slovo. Tak co máš na srdci? Chceš si povídat jen tak nebo je to o něčem speciálním?“
Leželi vedle sebe a tatínek začal.
„Carol, určitě jsi slyšela ty zvěsti, co se šíří v rádiu a píšou o nich i v novinách. Tedy píše o nich hlavně bulvár. Myslím o dracích, co lidé viděli tady nad jezerem nebo nad lesem v okolí.“
Maminka se srdečně rozesmála. Již několik dnů čekala, až s tím manžel začne sám. Po scéně v parku Joshua Tree se zařekla, že o tom sama mluvit nezačne. To tak, aby ji manžel seřval na tři doby jako tehdy Jacka s Chrisem.
„Hele, nesměj se, jo? Teď to myslím smrtelně vážně.“
Jenže Carol Kramerová se řehtala čím dál víc, až to vypadalo, že má přímo záchvat smíchu. A ten její smích byl tak upřímný a nakažlivý, že se začal smát i Tim Kramer.
Bylo to tak úlevné, když se po dvou dnech konečně odhodlal vlastní ženě přiznat, že i on o těch dracích ví.
Vždyť i u nich v práci to téma lidé propírali se všech stran. Co kdo četl o dracích na Facebooku nebo Twiteru a co si o tom všem vlastně myslí. Celou tu dobu se snažil Tim těch rozhovorů stranit, až si ostatní všimli, že se chová zatraceně divně a také mu to na rovinu řekli.
Jeho první reakce totiž byly, že je to celé nesmysl a že si to někdo celé vymyslel. Jenže jak s tím začali chodit další a další lidé, dokonce i jeho šéf, musel si Tim připustit, že se kolem děje opravdu něco hodně neobvyklého. A zkrátka že by možná měl svůj postoj k této věci trochu přehodnotit.
„Víš, nejsem si jistej, ale tenkrát v Joshua Tree, jak nám kluci tvrdili, že viděli ty draky… Prostě… Víš, možná jsem jim křivdil…A jestli je to tak, asi bych se jim měl omluvit, jinak se mi už nikdy s ničím nesvěří. Budou si prostě myslet, že je nikdy nepochopím a tak…“
To přiznání z tatínka lezlo, jak se říká, jako z chlupaté deky. Maminka ale jeho proslov ocenila. Objala ho a dala mu pusu.
A pak řekla: „Time, jsem ráda, že ses mi svěřil. Moc ráda.“
Tatínek ji chvíli jen tak držel v objetí a pak se otázal znovu: „Tak co na to říkáš? Mám o tom s nimi hodit řeč a třeba se i omluvit, že jsem jim nevěřil? Třeba se tu jen natáčí nějaký film, ale důležité je, že mi asi nelhali. A to bych měl zpětně ocenit. Co myslíš?“
„Já si myslím, že je opravdu dobře, že si svůj názor přehodnotil. Asi nám tenkrát nelhali. Navíc, já ti to ani nechtěla říkat, aby ses mi nevysmál, ale od té doby, co jsme se vrátili, se tu občas dějou divný věci.“
„Jaký divný věci? Co tím myslíš?“ chtěl tatínek vědět.
„Tak třeba naše kočka se poslední dny chová strašně divně. A kluci? To už ani radši nebudu komentovat. Pamatuješ, jak jsem ti říkala, jak přiběhli z lesa a hned po večeři zapadli rychle k sobě? Jsou prostě taky divní.“
Jak potom všichni společně seděli při snídani u stolu a ládovali se lívanečky s javorovým sirupem, tatínek se odhodlával k omluvě. To není jen tak, aby se dospělý rodič omluvil svému dítěti. To nedokáže každý. Ale Tim Kramer cítil až v kostech, že to udělat musí, jinak si nebude moct dál vážit sám sebe. A za další, mohl by přijít jednou provždy o důvěru svých dětí.
„Kluci, tak co draci? Určitě jste už slyšeli, že se o nich tady všude povídá,“ nadhodil tatínek opatrně.
Bylo to tak nečekané, že sebou Jack prudce trhl a zrudnul, jako by byl přistižen při nějaké lumpárně. Chris jen vyvalil oči a otevřel pusu. Co proboha můžou na tu otázku odpovědět? Pravdu tátovi určitě říct nemůžou. Zas by jim nevěřil.
Pak se Jack malinko vzpamatoval a zakoktal: „Jak jako co draci? O nich si nám přece zakázal mluvit, viď, brácho?“
A Jack se jako tonoucí chytil stébla a otočil se na bratra. Významně se na něj zamračil a prudce zavrtěl hlavou. Mělo to znamenat: Ne abys něco tátovi ceknul! A Chris hned pochopil. Bylo to tak jasné gesto, že maminka zpozorněla.
Je to tak, kluci mají nějaké velké tajemství. Aby tak… Ani domyslet to nechtěla. Jenže co když jim hrozí nebezpečí? Na těle jí vyskočila husí kůže. Musí na to přijít. Ale jak? Že by je sledovala?
Vtom jako z dálky uslyšela svého muže: „Kluci, já se vám chci omluvit. Neříká se mi to vůbec snadno, to mi věřte…“
„Omluvit? A za co, tati?“ skočil mu Chris nedočkavě do řeči.
„Hele, možná jste mi v Joshua Tree o těch dracích nelhali. Vím, že jsem vám o nich zakázal mluvit. Tak se vám teď omlouvám, že jsem vám nevěřil.“
„Omluva se přijímá, tati,“ řekl Jack a mrkl přitom na Chrise.
„A co ty, prďolko, přijímáš moji omluvu?“ otočil se taťka na mladšího syna.
Ten se ale ohradil: „Neříkej mi prďolko, už nejsem malej!“
Viděl, jak na něj bratr udělal prudký posunek, tak se nakonec otočil k tátovi a řekl: „Tak jo, tati. Díky, že ses nám omluvil.“ A bylo to.
Jenže to celé ještě neskončilo…

Kapitoly

Uvod
Kapitola 1
Kapitola 2
Kapitola 3
Kapitola 4
Kapitola 5
Kapitola 6
Kapitola 7
Kapitola 8
Kapitola 9
Kapitola 10
Kapitola 11
Kapitola 12
Kapitola 13
Kapitola 14
Kapitola 15
Kapitola 16
Kapitola 17
Kapitola 18
Kapitola 19
Kapitola 20
Kapitola 21
Kapitola 22
Kapitola 23
Kapitola 24
Kapitola 25
Kapitola 26
Kapitola 27
Kapitola 28
Kapitola 29
Kapitola 30
Kapitola 31
Kapitola 32
Kapitola 33
Kapitola 34
Kapitola 35
Kapitola 36
Kapitola 37
Kapitola 38
Kapitola 39
Kapitola 40
Kapitola 41
Kapitola 42
Kapitola 43
Kapitola 44
Kapitola 45
Kapitola 46
Kapitola 47
Kapitola 48
Kapitola 49
Kapitola 50
Kapitola 51
Kapitola 52
Kapitola 53

Kapitola 16 Co věděla Gina,ale ostatní ne

Kapitola 16 Co věděla Gina, ale ostatní ne

A byl tu květen, jeden z nejkrásnějších měsíců v roce. Měsíc, kdy vše v přírodě kvete nebo kvést začíná. Měsíc, ve kterém si mnoho zvířátek hledá v přírodě svého druha či družku, aby zahájili své svatební námluvy. Měsíc, na který se všichni naši přátelé tolik těšili.

Kokoříky v květnu

Okrasné traviny již značně povyrostly a vedle kvetoucích tulipánů vyrostly a vykvetly vysoké stvoly kokoříků. Vypadalo to, že na každém stvolu visí spousta bílých zvonečků. Pod nimi vykvetly trsy modrých něžných pomněnek. Na zahradě rostlo několik keřů rododendronů. A ty nejvyšší a nejstarší začínaly právě kvést. Pod Konvalinčinou břízkou vykvetly modré kamejky a bílé zvonečky konvalinek. Tráva byla hustá a svěží.
Bílá psí holčička boloňského psíka jménem Gina se v ní s radostí válela. Každé ráno dychtivě vyrazila z chaty a běžela objevovat svět divoké přírody kolem. Mohla si po rozlehlé zahradě běhat volně, jak se jí zachtělo. Však paní s blond vlasy brzy zjistila, že její Ginečka chodí ven lovit.

Gina loví 2

Gina číhala u kdejaké díry v zemi, ve které vyčenichala myšku nebo se snažila ulovit koníka. Sem a tam dokonce neodolala a čichla si k rozkvetlé kytičce. Tady na chatě byla maximálně šťastná. Nemusela chodit na vodítku jako ve městě. Venku mohla být třeba celičký den.
Gina je šťastná

Pozorovala, jak se na bílé kůře břízy u vrátek vesele prohánějí velcí lesní mravenci. Viděla, jak tam pasou malé stádečko černých mšic. Jak spolu občas i bojují. A jak mlsají sladkou březovou šťávu.
Mravenci na břízce detail

Ale ze všeho nejvíc ji bavilo pozorovat všechny ty malilinké droboučké postavičky panenek a panáčků, kteří si mysleli, že se před ní musí mít na pozoru. Jen Gina však věděla, že by jim nikdy neublížila. Byla to moc hodná fenečka s mírumilovnou povahou a nadevše milovala společnost. Navíc vycítila svým šestým smyslem, že její paní by byla určitě hodně smutná, kdyby se některému tomu drobečkovi přihodilo něco ošklivého. Vídávala svou paní často, jak je také tajně sleduje.
Fenka se občas potichoučku plížila, aby viděla, co všichni dělají. Neměla kromě své paničky na zahradě žádného kamaráda, a tak ráda by si s někým pohrála. Její velký psí kamarád Nero z vedlejší zahrady tu poslední dobou býval jen zřídka. Ale zato když jednou za čas přijel, společně si hezky zadováděli.
Často tedy z nudy se zájmem sledovala, co to ti malincí tvorečkové dělají a vymýšlejí. Pozorovat je bylo něco podobného, jako když se její paní s pánem posadí před tu velkou hrající krabici v chatě, ve které se míhají postavy a něco říkají. Co, tomu ale Gina nikdy dobře nerozumí.
Během posledního týdne zjistila, že dole na zahradě vykvetl nádherně vonící šeřík barvy lila. Prostě takový krásně světle fialový. A ti malincí přátelé tu jeho vůni milují a každé poledne se scházejí v jeho stínu.

Šeřík kvete

Dnes se tam zase všichni sešli a o něčem spolu hovořili. Mlok Samuel si dnes na setkání s přáteli poprvé přivedl svou milovanou družku Žlutěnku a všem ji hned na začátku obřadně představil.
Hortenzinka srdečně Žlutěnku přivítala slovy: „Tak tě mezi námi přáteli pěkně vítám. Jsem ráda, že jsi mezi nás přišla.“ Žlutěnka se trošinku rozpačitě zapýřila a pak se na všechny se mile usmála.
A pak Gina slyšela tu hnědou ropuchu, jak říká: „Kamarádi moji milí a roztomilí, mám pro vás jednu novinku. Tomu nebudete chtít věřit, co se hodlám já na stará žabí kolena udělat.“ Růža se kolem sebe rozhlédla jako nějaká filmová hvězda a když viděla údiv v očích kamarádů, pokračovala dál.
„Představte si, že se mi zapalují moje stará žabí stehna a moje srdce hoří touhou. Zřejmě na mě přišlo volání jara. Ovšem v mém věku! A já myslela, že něco podobného mám už dávno za sebou. Přišla jsem se dnes s vámi tedy rozloučit. Držte mi palce i pěsti, ať mě na mé dlouhé cestě dolů k řece nezajede něčí kolo nebo dokonce auto. A buďte té lásky a přejte mi nějakou krásnou romantickou lásku. Ropušího samečka, co bude opěvovat mou zašlou krásu a bude kvákat jen pro mě.“ Tady se Růža uklonila jako na divadle a čekala, co se bude dít. A že se tedy dělo!
Téměř všichni okolo se začali bouřlivě smát. Začal to jako vždy panáček Malinda, kterému chybělo vždy málo, aby se rozesmál. Miloval život a na všem v životě si dokázal najít něco pěkného, pozitivního. Jeho nakažlivý bujarý smích způsobil, že se k němu přidali i ti, kteří již nyní měli o milovanou přítelkyni obavy.
Víla Hortenzinka po chvilce zvážněla a tváří v tvář staré ropuše řekla: „Tedy Růženko, to je ale překvápko. Víš dobře, jakou budu mít o tebe starost. Jenže také nechci, aby ses trápila, když máš ty své jarní touhy. Proto ti z celého srdce přeji, aby se ti splnilo všechno, co si přeješ. Hlavně buď opatrná a dávej na sebe pozor.“ A jindy veselá Hortenzinka pohladila smutně Růženku po hlavě a vtiskla ji na čelo letmý polibek.
Mlok Samuel se ke staré přítelkyni naklonil hodně zblízka a pošeptal: „Dávej na sebe pozor a s tou láskou to moc nepřeháněj, ať máš sílu se mezi nás vrátit. Ale já ti to rozhodně přeju. Koukni na mě. Také jsem se na stará kolena zamiloval. Holt volání přírody je často silnější než rozum, viď?“
Ostatní se s ropuchou také rozloučili a nutno přiznat, že jim nebylo úplně lehko na duši. Měli totiž tu starou bradavičnatou kamarádku moc rádi. Bez jejího zvláštního humoru by to na zahradě nebylo ono.

Gina u vrátek čichá

Kapitola 13 Vždyť jsou Velikonoce

Kapitola 13 Vždyť jsou Velikonoce

Blonďatá paní a černovlasý pán s černou bradkou opravdu co chvíli vycházeli z chaty pod pergolu před chatou. Paní chystala na stůl velikonoční výzdobu. Do vysoké štíhlé vázy vložila uříznuté větévky z břízy a ze žlutě kvetoucí zlatého deště. Na větvičky pověsila barevná vajíčka. Do proutěné ošatky na stole vložila obarvená vejce. Vedle na velký tác rovnal pán zrovna skleničky. Opodál postavil několik lahví se záhadnou tekutinou. Mezitím paní přinesla z chaty na ozdobném tácu pohoštění a pán přidal talířky a další košík se sladkostmi. Nakonec paní ozdobila vysokou túji vedle pergoly různobarevnými vajíčky. A koledníci mohou přijít. Vše je nachystáno.

Velikonoční vajíčka na túji

Vtom se od vrátek na druhém konci zahrady ozvaly veselé hlasy. To koledníci přicházeli. V rukou drželi pletené pomlázky z proutí zakončené barevnými pentlemi. Někteří měli s sebou i proutěné koše na pomlázku, kterou si chtěli vykoledovat.
A už to začalo. Panenky se Zeminkou sebou až trhly, když se k pergole přihrnuli koledníci a spustili: „Hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný. Nedáte-li malovaný, dejte aspoň bílý, slepička vám snese jiný.“
V té chvíli řekla malá víla ostatním: „Už to mám. Vždyť ony jsou dnes Velikonoce! Viděly jsme to tady už mockrát, viď Zeminko? Každé jaro o Velikonocích sem přicházejí koledníci za naší paní. Ničeho se nebojte.“
Ale to už všichni pánové i malí kluci mávali výhružně vlastnoručně upletenými pomlázkami a každý z nich vyšlehal paní po zadní části těla. Ta dělala, že utíká, ale k Violčině překvapení vlastně doopravdy neutíkala. Byla to taková hra pro děti a dospělé, kterou se fialková panenka snažila pochopit. V údivu otevřela malinkou pusinku a čekala, co se bude dít dál. Vtom se za kamarádkami připlížili i panáčci Malinda s Ostružindou a se Silviánem. Chtěli celé to lidské divadlo vidět pěkně zblízka. A navíc, co kdyby se Konvalince, Hortenzince či Violce něco stalo? Chtěli jim být pro všechny případy nablízku. Zbývající přátelé celý ten veselý výjev sledovali ukrytí někde poblíž tak, aby je nikdo z lidí nespatřil.
Před pergolou se nyní prohánělo několik menších holčiček a kluků. Kluci holčičky honili a jak některou dostihli, hned dostala po zadečku. Zahradou se ozývalo pištění a křik. Někteří dospělí usedli kolem oválného stolu. Jiní postávali poblíž. Všichni drželi v rukou skleničky s pitím a někteří si pochutnávali na připraveném pohoštění. Celá společnost se vesele bavila. Paní darovala každému, kdo ji vyšlehal, z košíku barevné vajíčko a přidala k tomu i něco dobrého na zub.
Po nějaké době se všichni koledníci začali zvedat, a že zase půjdou koledovat dál k sousedům. Všichni hezky poděkovali hostitelům za pomlázku i pohoštění a vydali se k vrátkům.
Ale co to? Paní s pánem rychle zavírají chatu a vůbec se neobtěžují tím, že by věci i jídlo zpod pergoly odnesli zpět do chaty. Volají na psa a urychleně odcházejí za ostatními koledníky. Pán mává v ruce nebezpečně pomlázkou a otevírá vrátka.
A náhle je ticho. Zahradou zní jen zpěv ptáků, kteří též celé to lidské snažení a hemžení zpovzdálí překvapeně sledovali z bezpečných úkrytů.
„Proč se vlastně slaví Velikonoce: A proč všichni ti muži a kluci šlehali ty dívky a naší paní? Já tomu moc nerozumím“, přiznala se rozpačitě Violka a přerušila tím tak nastalé ticho.
V té chvíli se ozval starý mlok Samuel, který k nim zrovna zvolna přicházel spolu s ropuchou Růžou a starým slepýšem.
Jal se vysvětlovat a hleděl přitom fialkové panence do zvědavých oček: „ Violko, to máš tak. Prý se dívky a ženy šlehají, aby byly po celý rok zdravé a veselé. Je to takový lidový zvyk.“
V tu chvíli se k němu přidala i stará ropucha: „A představte si, že jsem od jedné známé kdysi slyšela, že někde jinde prý dívky muži nešlehají, ale polévají je studenou vodou. To musí být strašně prima, no ne?
Panáček Malinda si šibalsky poměřil vílu Hortenzinku a řekl: „Asi se půjdu poohlédnout po nějakém proutku, abych tě, Hortenzinko, mohl patřičně vyšlehat. Anebo že bych tě polil radši studenou vodou? Co ty na to? Co bys radši?“
Ale Hortenzinka se smíchem volala: „Ani jedno, ani druhé.“
Ostružinda se k bratrovi vesele přidal: „To slavení Velikonoc bychom tady mohli také zavést. To abys byla pořád veselá a zdravá, Violko.“
„To by se vám líbilo, co? Ale my to nepotřebujeme, my jsme zdravé a veselé i bez toho“, volala na ně Hortnezinka vesele. A všechny tři panenky se pro jistotu rychle vzdálily. Co kdyby?

Kapitola 8 Shledání po zimě

Kapitola 8 Shledání po zimě

Maliníky a vřesoviště

A pak se to stalo. Jednoho slunečného dne dopoledne, kdy se slunko opíralo do míst, kde rostly v létě a na podzim maliníkové a ostružiníkové keře, se panáček Malinda víc zavrtěl na lůžku ze suchých travin a mechu. Jak byl trochu robustnější, žďuchl přitom do zad svého štíhlejšího bratra Ostružindu, který spal po celou zimu vedle něj. Ostružinda se posunul trochu víc na kraj pelíšku. Ale tím to neskončilo. Malindovi bylo teplo, a tak se slastně uprostřed pěkného snu otočil na záda.
Tím ale opět strčil do bratra, který se v té chvíli probudil a trochu nevrle na Malindu zavrčel: „Krutibrko, brácho, nevrť se tak. Dyť mě furt budíš.“
Při těch slovech Malinda otevřel nejprve jedno oko, pak druhé a zamyslel se. Co je dnes za den? Rozespalá hlava mu nechtěla dát žádnou odpověď.
Otočil se tedy na bratra a povídá: „Hele brácho, co je dnes za den? Nějak se nemůžu vzbudit z tvrdého spánku.“
Ostružinda si sedl, natáhl před sebe dlouhé nohy, po dlouhém zimním spánku trochu zdřevěnělé a řekl: „A ty se divíš? Dyť spíme celou zimu. Zajímalo by mě, jestli se někdo z našich přátel už probudil po té předlouhé zimě. Co myslíš?“
„Cože? To jako fakt? No máš pravdu. Tak to tedy honem vstávat! Poběžím se podívat, jestli moje Hortenzinka už vstala. Aby nás tady tak objevila, jak si tu vychrupujeme a přitom venku je už teplo a sluníčko svítí o sto šest“, hartusil Malinda a jal se rychle oblékat. Navlékl na sebe čisté šedé kalhoty a svou oblíbenou růžovou vestičku, jak se na panáčka z malin sluší i patří a byl hotov, než bys řekl malina.
Už, už chtěl vyrazit, když ho bratr zarazil a se smíchem mu ukázal na hlavu: „A to chceš, aby tě víla Hortenzinka viděla, jako že jsi vylezl odněkud z roští? Koukni se na hlavu. Vlasy ti trčí do všech stran. Hřeben by ti docela prospěl. “ A opravdu. Hnědé vlnité vlasy měl Malinda po dlouhém spánku pěkně zacuchané.
„Jéé, málem bych zapomněl. Díky, bratře, že jsi mi to připomněl. Chtělo by to i krapet vody, abych si umyl obličej a vypláchl ústa. Půjdeš se mnou? Panenka Violka třeba už také vstala“, mrkl Malinda na bratra šibalsky svýma jiskrnýma zelenýma očima se žlutavými skvrnkami. Jeho trochu větší malinová ústa byla přitom jako vždy roztažena do širokého úsměvu. Jak by také ne, když míval po většinu času dobrou náladu.
Ostružinda už byl též oblečen do své vínové haleny a zelených kalhot. Jeho tmavě modré vlasy přecházely až do černa a výrazně tmavě modré uhrančivé oči pod silnějším tmavým obočím mu jiskřily nadějí. Nadějí a očekáváním, že dnes spatří malou panenku Violku s fialovými cůpky, jež ho na podzim přímo očarovala.
Bratři se blížili dlouhými kroky k místu, kde pozdě na podzim zanechali své milované panenky jejich zimnímu osudu. Nyní se jim naskytl úplně jiný pohled. Vedle keře hortenzie kvetly zářivě žluté keře mahonie a před hortenzií se nádherně modraly něžné kvítky modřence. A hned vedle nich několik růžových a nafialovělých tulipánů konečně rozevřelo své velké květy. Po šedivé a nevlídné zimě to byl velmi povzbuzující pohled na jaro v rozpuku. Jen co trochu popošli kupředu, otevřel se bratrům pohled napravo, kde stála hnědě natřená kadibudka. Před ní se skvělo políčko rozkvetlých žlutobílých narcisů a pár růžových a bílých tulipánů. Jen pohled na uschlé, kdysi okrasné traviny kazil ten jarní osvěžující pohled. Tam v zemi mezi travinami spali svůj zimní spánek cvrček Houslička a koník Kuliferda. Kdypak se asi probudí?

Narcisky, tulipány a uschlé okrasné traviny vedle kadibudky

Byli už na dohled chaloupky a Ostružinda náhle povídá: „Malindo, neměli bychom jim přinést nějaký dárek, když jsme se tak dlouho neviděli? A navíc, co když na mě Violka zapomněla? Myslíš, že o mě bude mít ještě zájem?“ Ostružinda už zas pochyboval sám o sobě tak, jak to míval vždy ve zvyku.
Bratr Malinda se na něj s údivem podíval, jako by nevěřil vlastním uším a řekl: „Tak to už jsem dlouho neslyšel. Už zas o sobě pochybuješ? Já se z tebe jednou zblázním. Myslel jsem, že už tě to přešlo, ale jak vidím a hlavně slyším, už s tím zas začínáš. Prosím tebe, proč by najednou o tebe Violka přestala stát? Vždyť jsi jí neublížil ani jsi neudělal nic špatného. Vsadím se s tebou klidně, o co chceš, že se na tebe těší stejně jako ty na ni.“
„Jen aby. A co ten dárek. Rád bych Violce něco přinesl na uvítanou“, nedal se odbýt Ostružinda.
Jenže Malinda byl už velmi netrpělivý. Chtěl rychle zjistit, jestli je Hortenzinka po té dlouhé zimě v pořádku. Cítil navíc takové zvláštní rozechvění. Co to se mnou je? Ptal se v duchu sám sebe.
A tak bratra trochu odbyl slovy: „Tak zaprvé nevidím nic vhodného, co bychom jim mohli jako dárek přinést. Žádné dobré plody jako například lesní jahůdky nebo borůvky ještě nerostou. A jestli si myslíš, že když panence přineseš dárek, tak tě bude mít radši, tak to já bych takhle ani nechtěl. Nechci si ji kupovat dárky. Chci vědět, jestli mě ráda uvidí i bez dárku. Ten jí můžu pak přinést kdykoli, abych jí udělala radost. Dokonce si myslím, že jestli mě má opravdu ráda, měla by po té zimě být šťastná, že mě vidí živého a zdravého.“

Kokoříky, listy denivek, tulipány a v pozadí suché okrasné trávy
Ostružinda právě bratrovi odpovídal, že když to vidí takhle, tak s ním vlastně souhlasí, když vtom z okénka chaloupky pod hortenzií vykoukla blonďatá hlavička. To víla Hortenzinka chtěla vyklepat hadřík plný prachu, protože s Violkou zrovínka uklízeli chaloupku. Jak však spatřila oba panáčky, lehce vykřikla překvapením něco jako jéé a očka jí radostně povyjela z očních důlků. Pak ale víly hlavička zmizela dovnitř. Z domečku bylo slyšet vzrušené hlasy. Po chvilce maličká víla vyběhla nadšeně ven. V závěsu za ní běžela Violka. Když viděla stát Ostružindu vedle Malindy, trochu se zarazila a malinko jí zčervenaly tvářičky, jak se styděla. To už ale Malinda rozevřel svou širokou náruč a vílu Hortenzinku láskyplně objal. Srdíčko mu přitom tak nějak radostně poskočilo a on se šťastně nahlas zasmál.
„Hortenzinko, lásko moje veliká, jsem tak rád, že tě vidím živou“, zvolal a tiskl vílu vroucně k sobě.
Ta se šťastně a trochu bláznivě začala smát tomu, co právě slyšela, ale bylo jí v té chvilce moc krásně. Pocítila takovou zvláštní něhu a radost ze společného shledání, že vlepila Malindovi něžnou hubičku. Malinda na nic nečekal a polibek jí hned vrátil.
Když to Ostružinda viděl, trochu se osmělil a popošel k malé Violce. Pak si ale uvědomil, že už není vůbec malá. Nějak jakoby za tu zimu vyrostla a vyspěla. Všiml si, že se na něj hezky usmívá, a to mu dodalo odvahu. Rozevřel také náruč a milou Violku objal.
Řekl přitom něžně: „Violko, jsem rád, že se ti přes zimu nestalo nic špatného. Moc jsem se na tebe těšil. A co ty? Nezapomněla jsi na mě?“
Violka potěšeně vyhrkla: „Já se přece na tebe také celou dobu těšila.“ A bylo to. Počáteční rozpaky byly překonány.
Malinda se rozhlédl kolem sebe a řekl: „Zimu máme za sebou a já se už nemůžu dočkat, až se zase sejdeme i s ostatními přáteli a bude legrace.“
„A já pro vás určitě zas vymyslím nějaké to dobrodružství nebo zábavu. Tak si tak říkám, copak nám asi tento rok přinese nového a zajímavého?“ nadhodila vesele víla Hortenzinka a oči jí přitom šelmovsky zasvítily. A její kamarády přitom napadlo, že už má určitě zas něco za lubem. Co jen to může být?