Kapitola 16

Kapitola 15 Co vymyslela Sajdra

Kluci celí zkoprněli. Už, už měli pocit, že mají vyhráno! Vtom je opět přepadl obrovský strach. Strach a panika.
Sajdra došla pomalu až k nim. Byla stejně vysoká jako mladší chlapec. Cítila jejich zvláštní osobitou lidskou vůni. Viděla jejich strachem otevřená ústa Doširoka rozevřené vyděšené oči na ni nevěřícně zíraly.
Co má udělat, aby se jí ta lidská mláďata přestala bát? Vypadají tak bezbranně. Nemají ani velké ostré zuby, ani dlouhé zahnuté drápy. A oheň také chrlit neumí. Ani běhat rychle nedovedou. A vyšplhat na strom se jim též nezdařilo. Vlastně by nám mohli být vděční, že jsme jim zachránili před hladovými kojoty život. A dokážou být vůbec lidé vděční?
Pak ji ale napadlo, jak na to. Vzpomněla si na chování kojotí matky, když se vzdávala. Udělá to stejně a uvidí.
Sajdra nejprve co nejvíce sklonila velkou protáhlou hlavu k zemi. Poté ji napadlo, že ještě lepší bude, když před chlapce ulehne do písku mezi kvetoucí juky a jukovníky. Stalo se. Spočinula celou váhou svého dračího těla na písčité zemi. A pak hlavu stočila směrem k chlapcům. Velkým okem je sledovala. Jaký asi bude mít její chování účinek? Pomůže to?
Tyrhen ji zpovzdálí sledoval. Byl notně překvapen její novou taktikou. Vyčkával. Radši se nepřibližoval.
Chvíli se nedělo nic. Chlapci němě stáli. Tiše zírali na ležícího draka u svých nohou. Velké světle zelené oko se svislou černou zornicí bylo orámováno tmavými hustými řasami. Zvědavě je sledovalo. Bylo slyšet jen tiché drakovo oddechování z velkých nozder.
Chlapci po sobě rozpačitě koukli. Co teď? U nohou jim leží nevelký nádherný drak. Takovou situaci by si ani v nejdivočejším snu nedokázali představit. A přece ji právě nyní zažívají!
Sajdra pohnula hranatou hlavou. Stočila ji ke straně tak, aby viděla na chlapce i druhým okem. Ti se při jejím pohybu lekli. Rychle o krok couvli.
Jak se mě chudáčkové bojí. Jestlipak tuší, že i já jsem jenom mládě? pomyslela si malá dračice.
Vyfoukla z nozder obláček páry, přivřela velké oči. Trpělivě vyčkávala. Snad se lidská mláďata zatím zklidní. Třeba se konečně přestanou tak bát, zadoufala. Ani ji nepřišlo na mysl, že by snad měla být ráda, že vzbuzuje u lidí takový respekt.
Tu se ozval ten menší klučina se zelenýma očima: „Jacku, třeba je to také mládě jako my. Chtěl bych si na něj sáhnout.“
A ten starší hnědooký odpověděl: „Tak to zkus, ale pomalu, ať ho nevyplašíš. Hlavně, aby se nenaštval.“
Chris sebral veškerou odvahu. S dětskou naivitou rychle sáhl Sajdře na dlouhý červenohnědý krk, pokrytý šupinami. Rychle s rukou zase cukl zpátky. Nestalo se nic. Pocítil drak vůbec jeho dotek? Zkusil to znovu. Překvapilo ho, jak jsou ty dračí šupiny tvrdé. Tentokrát již s rukou neucukl. Zkusil draka chvilku hladit.
Když Jack viděl, že drak drží a nehýbe se, i on se odvážil a draka pohladil. Byl to tak hrozně zvláštní neobyčejný pocit stát pod křivolakým jukovníkem uprostřed pouště a hladit si to prehistorické stvoření z bájných dob. A co bude dál?
Sajdra trpělivě vyčkávala. Cítila na krku ty jemňoučké slabé doteky a moc se jí to líbilo. Pravda, trochu to legračně šimralo, ale bylo to tak neuvěřitelně příjemné. To by si dala líbit každý den. A klidně od rána do večera. V srdci ji hřálo pomyšlení, že přece jen jak vidno zvolila tu správnou taktiku. Konečně se přestali bát. Pak zelené krásné oko otevřela. Potom pomalinku polehounku otáčela hlavu, aby na hochy dobře viděla. Hlazení ustálo. Chlapci však neutekli. Zůstali stát na místě, jako by je někdo přikoval. Zírali do velkého světle zeleného dračího oka, kterým procházely hnědé žilky. Trvalo to celou věčnost. Drak opět pro jistotu oko zavřel.
„Ty jo, to je teda hustý! Mně se to snad všechno jenom zdá,“ vydechl rozčíleně starší chlapec.
„Jacku, je ale krásnej, viď? Myslíš, že je to kluk nebo dračí holka?“ napadlo toho mladšího.
„Teda tvoje starosti bych chtěl mít! Hele, je spousta hodin. Měli bychom se vrátit. Naši určitě už přišli na to, že jsme zmizli. Třeba nás už hledaj,“ řekl Jack naléhavě.
„No jo, no, to už je asi nikdy neuvidíme,“ řekl smutně Chris.
„To se nedá nic dělat. Dělej, musíme fakt běžet! Buď rád, že to dopadlo, jak to dopadlo.“
Sajdra to riskla a otevřela oči. Naposledy si hleděli chlapci s drakem z očí do očí. Už se ale nebáli. Pochopili, že jim drak neublíží. Choval se tak mírumilovně.
„Jacku, trefíš zpátky do kempu za našima?“ ozval se zase ten menší.
„To vážně nevím. Tak poběž, ať nás naši nenechaj hledat!“ křikl Jack a rozběhl se směrem, odkud prve přišli. Ještě se oba dva v rychlosti ohlédli na draky. Sajdra už zase stála. Tyrhen právě mířil k ní.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..