Kapitola 7

Kapitola 7 Jak se chrlí oheň

Malá dračí holčička vzhlížela obdivně ke svému staršímu bráškovi. Je tak silný, tak neohrožený. Je prostě úžasné mít takového bratra. Zachránil je před těmi strašnými ptáky.
Tyrhen byl něčím velmi zaujatý. Když Sajdra sledovala jeho pohled, pochopila. Jeho zrak se upíral na místo, kde ještě před nedávnem rostl bujný keř se zelenými listy. Nyní byly dlouhé listy juky sežehnuté až ke kořenům. V tu chvíli oběma došlo, jak ničivý dokáže takový oheň z tlamy být.
„Netušil jsem do poslední chvíle, co dokážu. Myslíš, že bys to uměla také?“ obrátil se drak na svou sestru s překvapivým dotazem.
Sajdra otevřela tlamičku plnou zářivě bílých ostrých zoubků a vydechla z plných plic. Nic. Zkusila se víc nadechnout a s hlasitým kvílivým výdechem se snažila, seč mohla. Oheň se nedostavil.
Rozpačitě se na bratra podívala a řekla: „ A jak se to dělá? Nejde mi to. Na to musí být asi nějaký fígl.“
„Fígl? No já fakt netuším. Šlo mi to jakoby samo od sebe,“ zamýšlel se Tyrhen nahlas.
„To není samo sebou. Něco jsi udělat musel. Zkus to znovu a uvidíme.“
Tyrhen znejistěl. Jak že to dělal? Natáhl svůj dlouhý krk, otevřel tlamičku a vydechl. Oheň nikde. To není možné. Vždyť se mu to dvakrát povedlo a teď nic.
Sajdra ho pohladila něžně malým blanitým křídlem po hřbetě, jakoby mu dodávala odvahu. Tyrhen slastně zamručel. Dokázala být tak jemná a něžná. To se mu moc líbilo. Jako protipól k té její něze si náhle vzpomněl na svůj velký vztek, který měl na velké černé ptáky. Ano, už si vzpomíná. Přišel vztek, ohromný vztek a pak mohutná vlna v jeho hrudi, která se přesunula do jeho hrdla. A oheň byl na světě. To bude ono.
Svěřil svůj poznatek sestře. Překvapeně na něj zůstala hledět. Pak bylo vidět, že se jí zorničky v krásných velkých očích roztáhly doširoka. Pochopila.
„Bratře, musím to zkusit. Dokud to nedokážu, nebudu mít klid. Možná je to jediná zbraň nás draků, kterou se můžeme bránit proti nebezpečí. Musíš mi něco hrozného udělat, abych dostala pořádný vztek.“
„Ale co ti mám provést? Nic mě nenapadá. Jedině snad…,“ nedopověděl Tyrhen.
„Jo, jo, řekni to! Dělej, hned mi to řekni!“ naléhala malá dračice.
Tyrhen se už ale rozhodl sám. Praštil sestru silně dlouhým ocasem, na jehož konci měl několik ostrých zobců. Ta rána byla nejen nečekaná, ale hlavně dost bolestivá. Splnila však svůj účel.
Sajdře blesklo zle v očích. Jauvajs! A jak se naštvala, ucítila i ona najednou tu nečekanou prudkou horkost. Horkost, která ji plně zaplavila a stoupala jí až k nozdrám. Sajdru ten silný pocit docela přemohl. Na poslední chvíli uhnula tlamou do strany, aby bratra nezasáhla. Bylo to opravdu o fous. Z tlamičky ji vyšlehl plamen a ožehl kus skály. Ta zčernala a keř vyrůstající ze skuliny ve skále ohněm vzplál.
Tyrhen radostně zaržál a hlasitě volal: „ Hurá, jsi dobrá, moc dobrá! Vidíš, jak ti to jde.“
Sajdra měla tlamičku šťastně roztaženou do grimasy smíchu a v nádherných očích jí to jen hrálo. Byla navýsost šťastná. A také hrdá. Dokázala to. Dokázala i sama sobě, že je správný drak, co se v případě nebezpečí bude umět bránit.
„Tak to bychom měli. Oba víme jak na to, když potřebujeme chrlit z tlamy oheň. Teď se musíme naučit létat. A to bude teprve asi sranda,“ zhodnotil situaci Tyrhen.
„No jestli to bude legrace to nevím, ale měli bychom si s tím pospíšit. Mám pořád tu hroznou žízeň a navíc jsem strašně zvědavá, co je za těmi skálami, kam nevidíme. Jak asi vypadá svět dál od nás?“
A tak si oba až do pozdního večera cvičili svá křídla, jelikož jim došlo, že na létání musejí mít v křídlech i sílu. A ta se získává jen opakovaným cvičením.
Naštěstí později odpoledne přece jen dosáhli kýženého stínu. Vysoký skalní masiv jim ho poskytl.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..