Kapitola 14 Jak se Gina poprvé setkala s čertem
Po setmění to konečně přišlo. Po městě se začali objevovat ten den velmi očekávané nadpozemské bytosti. Byli to Mikuláš, andělé a čerti. Všechna dětská srdíčka byla čekáním toho dne celá rozechvělá.
Naše čtyři holky, maminka, Deniska, Evička a fenka Gina, se zrovna vracely z obchodu a zaparkovaly s autem před domem. Venku už byla pořádná tma. Vtom se na ulici náhle zjevil hrůzostrašný čert.
“Tak co, holčičko, byla jsi hodná?” zařinčel zuřivě řetězem a hodil na zem dělobuch. Ten pekelně smrděl po síře.
“No fůůůj, brrr, to je ale ošklivý smrad!” nakrčila Ginečka nespokojeně čeníšek. Až se jí chlupy na hřbetě začaly ježit.
Náhle čert pokročil vstříc Denisce. Ta chytla rychle starší sestru za ruku. Jen tak pro jistotu, kdyby přece jenom potřebovala ochranu.
Malá Gina si to vyložila po svém: “Ten hrozivý tvor s rohy na hlavě chce ublížit mojí milovaný holčičce? Tak to tedy ne! Budu ji bránit!” A s hlasitým štěkotem se vrhla na dotěrného čerta.
“Cože, ty malá sněhová koule, ty si na mě budeš vyskakovat? Tááák dobře, pojď do pytle, pojď!” Lucifer rozevřel velký plátěný pytel a štěňátko tam zavřel. Pak ho zvedl vysoko nad zem a několikrát s ním zatočil. Bylo to samozřejmě z legrace, ale to pejsek nevěděl.
“Pomóóó! Pomóóóc!” kňučela Ginečka zoufale. Chvílemi nevěděla, kde má tlapky a kde hlavu. Svět se s ní zatočil. A ještě k tomu byla v naprosto zoufalé tmě.
Jenže to čert neměl dělat. Evička vždy svou rodinu zarputile bránila. A tak i nyní odvážně pokročila k pekelníkovi: “To snad přeháníš, čerte, ne? Okamžitě naval mýho psa, nebo se neznám!” V očích jí nebezpečně jiskřilo a pěst se výhružně objevila Luciferovi před nosem. Ten pochopil, že si dívka nenechá nic líbit. Začal couvat. Výsměšně se však díval do jejich očí a pekelně se přitom šklebil. Nějaký obyčejný člověk nad ním nemůže přece zvítězit!
Vtom se zpoza rohu objevil na ulici nádherný anděl s plavými vlasy a křikl na čerta: “Ezachiáši, nech toho! Nestraš nevinný lidi! Ukaž, co máš v tom pytli! Jééé, takový malý štěňátko a ty ho k smrti vyděsíš. Že se ale nestydíš! Takhle si dovolovat na slabší!”
Chtě nechtě musel čert malého pejska z pytle osvobodit. Neochotně položil pytel na zem a Gina se z něj vykulila do hromady sněhu. Rychle setřásla sníh, ale k čertovi se už radši nepřiblížila.
A to už přicházel důstojný Mikuláš s vysokou berlou v ruce. V té druhé držel velký proutěný koš s dobrotami. Celou tu scénu z dálky viděl a slyšel.
Evička vzala vystrašenou Ginu do náruče a snažila se jí uklidnit: “Neboj se, neboj! To byla jenom taková blbá legrace, víš? Už ti nikdo neublíží. Uklidni se, Ginečko!” A ta se opravdu zklidnila. V náručí milované Evičky se cítila konečně v bezpečí.
Mikuláš řekl: “Zlobí vás čert, co? Asi vás pěkně vystrašil. To víte, hodně dětí už ho dnes pořádně vytočilo. Tak už se na něj nezlobte. Tady máte něco na usmířenou.”
Pak sáhl do košíku a podal každé z dívek dva opravdu velké vlašské ořechy. S úsměvem pak ještě dodal: “Kdyby tam čistě náhodou žádné krásné šaty nebyly, tak snad napřesrok. Vždyť zázraky se stále ještě dějí. Nevěříte?”
A čert na to: “Budliky, budliky! Šaty v oříšku, kdo to kdy viděl? Jsou snad na hlavu padlý nebo praštěný koštětem? Budliky, Budliky, Bleble!”
Čert měl pravdu. Šaty v oříškách sice nebyly, avšak setkání s Mikulášem, andělem a čertem navodilo na celý večer tu pravou sváteční mikulášskou atmosféru. A to našim holkám ke štěstí toho večera úplně stačilo.
Když pak maminka pozvala obě dcerky do obýváku, kde na ně čekalo překvapení od Mikuláše v podobě banánů, jablíček, mandarinek, ořechů, perníčků, adventních kalendářů a dalších sladkostí, byla atmosféra mikulášského večera nanejvýš radostná.
Dokonce i Gina dostala svou psí pochoutku. Radostně se vrhla na voňavou kostičku a celičký večer se od ní prakticky nehnula. Jen při vzpomínce na čerta si slíbila, že příště bude víc opatrná, až takového divného tvora s rohy na čele zase potká. Jen v noci pak v pelíšku vrčela a pak zase štěkala, jako by s někým bojovala.