Co se v noci v pokoji hledalo

Ve velkém tmavém pokoji, kde měl Tomášek poprvé usínat mimo domov, se ozval pláč malého Ládíka. V tu chvíli vylezly obě holčičky z postelí a bosky běžely k posteli malého chlapce.
Tomášek se v posteli posadil. Ze své postele v tom šeru viděl jen matné obrysy protějších postelí. Pak si ale jeho oči postupně na tmu zvykly a on viděl, že Maruška sedí u Ládíka na posteli a objímá ho.
Anička vkleče něco hrabala v jeho nočním stolku a nadávala: „ Hromy, blesky, kde zas ten tvůj dudlajs může být? Kam ti zas zapadl? Copak si ho nemůžeš hlídat, když bez něj nemůžeš usnout? Já se z tebe už asi zblázním! A neřvi! Přiřítí se sem sestra a dostanem vynadáno! Slyšíš?“
Jenže Ládík začal řvát ještě o trochu víc. Maruška se mu snažila marně domlouvat.
Tomášek tedy sklouzl z postele, rychle vklouzl do nových bačkůrek a vydal se to šera. Ruce držel před sebou, aby nikde nenarazil. Oči poulil do tmy, aby lépe viděl. Došel až za záda skloněné Aničky jako duch.
Ta se tak lekla, že hlasitě vyjekla: „Jauvajs!“
Tomášek se ale začal v té tmě smát: „Proč jauvajs, když ti nic nedělám?“
Aničce došlo, že se jen lekla. Když slyšela, že se Tomík i Maruška smějí, rozesmála se také.
Tomášek se smál a přitom se snažil ze sebe vypravit: „Ty vždycky říkáš jauvajs, když se bojíš?“
„Ne, jenom když se strašně leknu“, snažila se ze sebe vypravit rozesmátá Anička.
Ládík přestal konečně brečet. Sedl si na posteli a moc nechápal, čemu se všichni smějí.
Konečně byl Tomík schopen mluvit zase normálně, a tak se zeptal: „Hele, proč vlastně Ládík tak brečel? Já myslel, že už spí a pak najednou tak spustil.“
V té chvilce začala Maruška, sedíc stále ještě u Ládíka na posteli, vysvětlovat: „S ním je to večer docela těžký. On je z domova zvyklý usínat s dudlíkem. Jenže sestřičky už mu ho nechtějí moc dávat. Některá se nad ním občas smiluje a dá mu ho. Ale jiná zase ne. Že prý je na to už moc velký a že se mu budou křivit zuby. Jenže jak se mu navíc stýská po mamce, tak vždycky takhle spustí pláč.“
Anička hned na to dodala: „Já jsem to řekla jednou starší ségře a ta mi jeden dudlík přivezla. Jenže včera večer, když Ládík usnul, dudlík jsem mu zase vzala a rychle ho schovala, aby ho sestra neviděla. Ona zrovna tahle sestra nechce dudlík Ládíkovi dovolit. Jenže ho teď v tý tmě nemůžu nikde najít.“
Tomášek se snažil vymyslet něco, co by jim i Ládíkovi mohlo pomoct. Přemýšlel, až se mu z hlavičky skoro až kouřilo. A pak ho to napadlo.
„Hele, když není dudlík, co kdyby s ním někdo z nás spal v posteli? To by se třeba už sám nebál a hned by usnul. Já, když si lehnu k mamce, je mi hned tak hezky, že se mi chce brzy spát.“
„Jéé, to je docela dobrý nápad. Ale co když přijde v noci sestra a uvidí nás u Ládíka v posteli? Já se trochu bojím“, řekla s obavami v hlase malá Maruška.
Ale starší Anička se hned zeptala Ládíka: „Ládí, když si k tobě lehnu do postýlky, nebudeš brečet a hezky usneš, jo?“
Ládík v té tmě kulil svá kulatá hnědá kukadla a vůbec se mu nechtělo spát. S těmi většími dětmi byla dnes večer taková zábava a legrace.
Jenže když mu to samé vážným hlasem s hranou přísností řekl i ten nový kluk, Ládík dobře pochopil, že má dvě možnosti. Buď zůstane v postýlce sám a bude mu strašně smutno nebo se pokusí usnout vedle Aničky, která si vleze k němu a nebude brečet. Pochopil, že dudlík dnes večer nebude, protože se někam v pokoji zakutálel.
Ale protože to byl takový malý filuta, tak řekl: „Já chci ale držet ruku.“
Anička se zeptala: „A když tě budu držet za ruku, tak usneš a už nebudeš řvát?“
„Jo, budu hodný“, vypravil Ládík ze sebe. Anička si tedy vlezla k Ládíkovi do postele, ale z té strany dál od dveří, aby mohla rychle vyklouznout, kdyby na chodbě slyšela přicházet noční sestru.
Tomášek se naklonil k Aniččině uchu a potichu se jí zeptal: „A co když tu opravdu usneš? To tě tu ráno sestřička najde.“
Anička mu ale šeptala do ucha: „Neboj, hned jak Ládík usne, zkusím, aby mi pustil ve spánku ruku. Pak se vyplížím od něj z postele. Musím ale dávat pozor, abych neusnula. Pomůžeš mi? Můžeš na mě občas zavolat, jo?
A Tomík zase zašeptal: „Tak tedy jo. Budu na tebe volat, neboj.“
Jenže Maruška chtěla také vědět, co si tam pořád ti dva šeptají, a tak jí to Tomášek musel pošeptat také. Teprve pak se Maruška i Tomášek vrátili do svých postelí. Po chvíli bylo slyšet, jak Maruška už oddychuje a spí.
Malý Ládík se držel jako klíště Aničky za ruku. Ve druhé ruce držel dinosaura a snažil se ze všech sil usnout. Bylo mu vedle Aničky najednou tak hezky a teplo. Začal se postupně uklidňovat, až pocítil takový hezký pocit bezpečí, že z toho usnul.
Tomášek ležel v nové posteli, která byla čerstvě povlečená. Cítil tu zvláštní cizí vůni vypraného povlečení. Noční nečekané dobrodružství s plačícím Ládíkem mu přineslo pocit důležitosti. Cítil se najednou takový velký a jakoby dospělejší. Dokonce vymyslel něco chytrého, co by všem mohlo pomoct. A věděl, že si získal důvěru obou holčiček. Došlo mu, že malý Ládík je možná ještě tak malý, že ho bude asi i poslouchat, když mu řekne, co má dělat. Musí to říct ale hodně rozhodným a přísným hlasem, který nesnese odporu. Prostě jako velký chlap.