ČÍM PŘEKVAPILA VÍLA HORTENZINKA SVÉ PŘÁTELE
„Hortenzie, Hortenzinko! Halo! Jsi tu?,“ ozývalo se blízko domečku.
Fialková panenka se s úlekem probudila. V prvním momentu hned nevěděla, kde to vlastně je. Když se však vedle ní posadila víla Hortenzinka se svými blonďatými vlásky a hned se na ni po ránu smála pusinku od ucha k uchu, Violka se uklidnila. Vzpomněla si na ten krásný podvečer. Jak hezky si povídaly a co vše nového se dozvěděla. Co tu ale dělá teď? Vždyť už je ráno!
V tu chvíli jí to došlo. Že ona to s tou medovinkou asi přehnala? A hned první večer na návštěvě si tu tvrdě usne! Jako nějaký pařez! Tak trochu se za své chování zastyděla. Bylo jí trapně. Vždyť se ještě s Hortenzinkou moc neznají. Co si o ní Hortenzinka asi pomyslí?
„Hortenzinko, omlouvám se za své chování. Vážně jsem netušila, že ta tvá medovinka má takovou sílu. Nikdy bych nevěřila, že mě nějaké pití může tak náhle a tvrdě uspat. Nehodí se, že jsem tu hned na první návštěvě usnula jak špalek dřeva,“ omlouvala se panenka s fialovými vlásky kajícně.
„Ale jdi ty, vždyť jsme si ten podvečer spolu tak krásně užily! Navíc za to můžu spíš já. Já medovinku vyrábím a já mám mít ten rozum. Mám vědět, že když na ni nejsi zvyklá, nesmíš jí vypít moc. Neměla jsem ti už nabízet. Vina je na mé straně. Ale teď pojď ven, volají mě přátelé!“
Blízko domečku pod hortenzii stáli černožlutý mlok Samuel, hnědý koník Kuliferda, zelená kobylka Matylda s dlouhým kladélkem na zadečku a černý cvrček Houslička s nejdelšími zahnutými tykadly, jaká si vůbec můžete představit.
Jen co obě vyšly z domečku, všichni překvapením vykulili oči na panenku s fialovými vlásky.
„Přátelé, mám pro vás malé překvapení! Toto je má nová fialková kamarádka Violka. Fialková proto, jelikož bydlí kousek támhle na záhonu s růžemi mezi listy fialek. Od včera je naší novou kamarádkou. Tak jí hezky přivítejte,“ představila Hortenzinka panenku Violku a mile se na své přátele usmála.
Samuel, Kuliferda, Matylda i Houslička se s Violkou hezky přivítali a přijali ji mezi sebe.
„Hortenzinko, přišli jsme dnes za tebou s pozváním na zřejmě již poslední závod, který se bude konat zítra odpoledne. Zítra ráno hned po snídani se bude připravovat závodiště. Odpoledne pak budou závody. Závodit se bude ve slalomu mezi tyčkami, bude se skákat přes překážky a házet bobulemi do dálky. Na závěr budeme závodit v běhu, kdo je nejrychlejší,“ řekl salamandr neboli mlok skvrnitý. Jeho hezké jméno Samuel se malé víle moc líbilo. Někdy jí připadalo ale moc dlouhé, a tak mu občas říkala zkráceně Sam.
Samuel byl její nejlepší přítel. Znal ji od narození. Bydlel v blízkosti Hortenzinčina domečku v okrasné skalce. Skalku tvořilo v mírném svahu několik kamenů roztodivných tvarů a mezi nimi rostly květiny nejrůznějších barev. Zde vedle růžového vřesu, růžových a bílých floxů a zelených kapradin měl ve skalní rozsedlině svůj úkryt, který vedl až pod zem. Vyšší floxy mu v létě zajišťovaly hezký stín i chládek.
Samuel byl chytrý a moudrý. Měl vždy zásobu dobrých nápadů. Byl také dobrý organizátor, což znamená, že například dokázal řídit práci ostatních před závody i před každoroční slavností. Určoval, kdo a kam má odnést pohoštění a kde se jaký závod bude na zahradě konat. Byl velmi všestranně nadaný. Vždy byl ochoten ostatním nezištně pomáhat, aniž by za to něco očekával. Mezi přáteli byl velmi oblíben. Jednu špatnou vlastnost měl ale také. Moc si všechno bral k srdci a často se kvůli něčemu trápil. Sám o sobě říkal, že je pesimista. Naštěstí měl výborné přátele, kteří mu vždy v jeho trápení pomohli.
„Jo a každý, kdo přinese něco dobrého k jídlu a k pití, je vítán ještě srdečněji. Co takhle trocha medovinky z tvých pověstných zásob? Takovou jsem na ni dostal chuť!,“ olízl se mlsně koník Kuliferda a zastříhal legračně svými kratšími tykadly.
„Kuliferdo, Kuliferdo, už zase máš chuť na mou medovinku,“ smála se Hortenzinka a zpola žertem hrozila ukazováčkem Kuliferdovi.
„ Ty to jednou s tím pitím medovinky přeženeš a pak se budou dít nepěkné věci. To víte, že přinesu pohoštění. Někdo z vás by mi s tím ale mohl pomoct, ať se s tím nemusím nosit sama. Co ty na to, Kuliferdo? Ať si tu medovinku aspoň trochu zasloužíš.“
„Zasloužíš, zasloužíš, vždyť já budu přece také závodit, tak proč bych si jí nezasloužil,“ mudroval si pod vousy nahlas hnědý koník, ale svou pomoc víle přislíbil.
Violka poděkovala Hortenzince za pohostinnost. Slíbila, že na závody určitě přijde a odešla domů celá natěšená.
Jaké to asi bude? Co všechno tam asi uvidím nového?, přemýšlela si v duchu.