Kapitola 15 Jak potkal Samuel lásku

Jak to tak v měsíci dubnu bývá, přicházejí často bouřky nebo prší. Probouzející se příroda potřebuje totiž stále zalévat. Tak i dnes se k takové jedné bouři schylovalo.
Ten den se starému mlokovi Samuelovi obrátil život naruby. Jak a proč? To vám budu vyprávět v dalších řádcích mého vyprávění.
Toho dne odpoledne po vydatném poledním spánku se odpočatý Samuel vydal na druhou stranu zahrady směrem k vrátkům. Proč ho to táhlo zrovna na to místo, to nikdo neví. Sama příroda a zvířecí instinkt to tak občas zařídí.

Samuel si vykračoval důstojně vpřed a cítil takové zvláštní jarní volání. Takové, co cítí zvířátka, když přijde jejich čas namlouvání a hledání vhodného partnera, se kterým by mohli mít potomky. To moudrá paní příroda to tak zařídila, aby zvířecí říše nevyhynula.
Samuel prošel obezřetně vpravo kolem chaty a již před sebou spatřil růžově kvetoucí jablůňky a bíle kvetoucí švestky. A tamhle za vrátky je malý lesík. Už ho vidí. Lesík tvořilo několik ztepilých smrků a v nízkém patře vedle něj rostly různé keře a hlavně ostružiníky. Na vysokých smrcích viselo až nahoře mnoho dlouhých smrkových šišek.
Starý Sam si v duchu pomyslel, jak je ta příroda na jaře krásná a mířil dál směrem k vrátkům. Minul rozkvetlé narcisky i petrklíče, jež stále ještě kvetly pod nejbližší jabloní.
Vtom ji spatřil. Pod třemi břízami vedle pařezu lezla nádherná samička mloka. Měla na hřbetě … a na ocásku…několik žlutých, pro ni typických skvrnek.
Samuelovi se prudce rozbušilo srdce a honem zrychlil. Už aby se s ní mohl seznámit. Honem, honem, než ho náhodou předběhne jiný sameček, který by se mohl v okolí vyskytovat. Lezl, co nejrychleji dokázal. Jenže vtom se zezadu přiřítil ten malý bílý chundelatý pes a hned se měl k němu. Začal ho obcházet a nebezpečně se k němu blížil.

Co teď? A námluvy jsou v trapu! blesklo Samuelovi hlavou.
Naštěstí pro Samuela šla hned za psem i paní s foťákem. Jak Sama zpozorovala, udělala si pár jeho fotek a pejska po chvilce zavolala k sobě.
Samuel chvilku vyčkával, co se bude dít dál. Jeho ostražitost byla utlumena jeho pudem, který ho nabádal, aby vyrazil co nejrychleji za samičkou. Ta si ho již také všimla a vyčkávala. A tak milý Sam znovu vyrazil rychle vpřed nedbaje na nebezpečí.
Jen co dorazil k samičce co nejblíže, hezky se představil: „Ahoj, já jsem Samuel. A jak říkají tobě? Ty máš ale krásný ocásek. A jaké máš nádherné oči.“ A Samuel si začal samičku namlouvat a dvořit se jí.
Samička se mile usmála, pohodila hlavičkou, jakoby se trochu styděla a řekla: „ Ahoj, mně říkají Žlutěnka. Ty máš také krásné oči i ocásek.“
„Žlutěnka je moc hezké jméno. Vlastně celá jsi moc krásná“, pochválil mlok samičku a zálibně si ji prohlížel.
Pak už na nic nečekal a navrhl: „Kdybys chtěla, mohli bychom jít spolu na procházku a povídat si. Chceš?“
A Žlutěnka přikývla radostně hlavičkou a řekla jen: „Ráda.“ A tak se vydali bok po boku zahradou. Ani si při tom namlouvání nevšimli, jak se nebe zatáhlo a hrozivá mračna klesla ještě níž.

Vtom před ně slétla na zem sojka z blízkého smrku, kde měla hnízdo. Zobákem si upravila svá modrá pírka na křídlech, pak pozdravila a začala křičet na celé okolí: „Pozzorr, blíží se bouře, pozzorr, blíží se bouře!“

Teprve v tu chvíli vzhlédl Samuel překvapeně vzhůru a viděl, co se na nebi děje. Sojka má pravdu, co nevidět začne pršet.
Žlutěnka viděla jeho starostlivý pohled k nebi a řekla: „Mně déšť ale nevadí, já ho mám naopak moc ráda. Asi jako každý mlok, však to znáš asi od sebe.“
Samuel se na ni něžně usmál a u srdce ho polechtal ten známý chvějivý a teploučký pocit. Takový, který cítil i dřív, když se zamiloval.

A pak to začalo. Nejprve několik blesků za sebou proťalo ztemnělou oblohu. Poté zaburácel dunivý hrom. A znovu. Na nebi se rozpoutalo ohnivé divadlo doprovázené ohlušujícím hromobitím. Spadlo prvních pár nesmělých kapek. A znovu blesky a hromy. Teprve pak se spustil prudký liják.
To už se ale Samuel i Žlutěnka ukrývali pod nedalekým světle zeleným cypřišem, jehož husté větvičky je chránili před blesky. Přestože byli oba čerstvě zamilovaní, dobře věděli, že když se blýská, není radno se venku pohybovat. Samotný déšť oba milovali, ale blesků se báli. To jejich instinkt je zahnal do bezpečí, protože věděli, že když někam uhodí blesk, může někoho zabít. Samuel jednou dokonce na vlastní oči viděl, jak sjel blesk do břízy u plotu. Vysokou břízu ten blesk rozťal na dvě půlky.
Zatímco prudký déšť bičoval vše, co mu do cesty vlezlo, oni si hezky v pohodě povídali. A bylo jim spolu moc pěkně. Zapovídali se natolik, že byli překvapeni, když bouřka skončila.
Nebe se začalo vyjasňovat a objevila se na něm krásná mnohobarevná duha. A oni byli v té chvíli šťastni, že mají jeden druhého. Že se zkrátka našli.

Kapitola 14 Co se dělo pod bílou břízou a kdo se poblíž svlékal z kůže

Jednoho dne, bylo to na konci měsíce dubna, se šli panenka Konvalinka se svým milým panáčkem Silviánem projít. Byl pěkný příjemný podvečer, slunko ještě hezky svítilo a Konvalince se chtělo zpívat při pohledu na okolní nádheru.
Silvián ji něžně objal a zašeptal: „Cítíš, jak to jaro opojně voní? Konvalinko, už dlouho jsem neslyšel zpívat tvůj něžný hlásek. Zazpívej mi, prosím. Vždyť je to víc než půl roku, co jsem tě poprvé oslovil tady pod břízkou. Pamatuješ?“
Konvalinka se zvonivě zasmála a pohlédla laškovně na panáčka v zeleném. Tolik milovala ten jeho jiskrný pohled hnědých sametových očí. Silvián byl silný a sportovně založený panáček. Přesto se dokázal ke své milované Konvalince chovat něžně a ohleduplně. Nadevše miloval Konvalinky krásný hlas.
Konvalinka se opřela o břízku a začala zpívat. Opěvovala svěží zeleň přicházejícího jara, teplé jarní paprsky, co vytahují rostlinky po zimě z vonící země, pestré barvy vonících květů a jejich vše objímající vůni.
Konvalinka milovala jaro ze všech čtyř ročních období nejvíce. Všude, kam oko pohlédlo, bylo tolik krásy, až se jí z toho občas i hlava zatočila. A co nevidět vykvetou tady pod břízkou i její rodné konvalinky. Pohlédla do mechu, ve kterém se Silviánem stáli. Ano, tady už konvalinky začínají vystrkovat své první listy. Ještě bude ale pár dnů trvat, než rozkvetou a provoní okolí. A ona, Konvalinka, si na to ráda počká.
Když dozpívala svou jarní píseň, pokračovali v podvečerní procházce. Jejich pohled padl na nové, jasně zelené listy kapradin, ozářené sluncem. Už to nebude dlouho trvat a budou si moci pod tím nejkrásnějším trsem kapradin za chatou postavit svůj nový dům, jak si to Silvián od podzimu plánoval.

Jen co udělali pár kroků, spatřili něco, co je velmi překvapilo. Ještěrka Zeminka se drbala svou hlavičkou a pak i hřbetem chvíli o kámen vedle okrasného pařezu, pak zas o pařez samotný. A vůbec se chovala velmi zvláštně.
Konvalinka zarazila Silviána v pohybu a zašeptala: „Počkej. Podívej, co to tam ta Zeminka provádí. To není samo sebou. Možná, že se jí něco stalo. Pojď, půjdeme se zeptat, jestli nepotřebuje pomoci.“
Jenže jak vykročili, uviděli ještě něco divnějšího. Ještěrka se jim před očima začala svlékat z kůže. Dělala přitom takové roztodivné a chvílemi až směšné pohyby. A hle, hlavička i kus hřbetu i přední nožky se postupně osvobodily od staré kůže. Pod ní měla ještěrka už kůži novou, jež byla daleko krásnější a barevnější než byla ta stará. Ještě zadní nožky a ocásek a Zeminka přivítá jaro v novém kabátku.
Ještěrka párkrát za sebou mrskla dlouhým ocáskem, aby se zbavila srolované kůže. Ocas jí sloužil jako takové kormidlo, které jí umožňovalo prudce změnit směr, když například prchala před nepřítelem, kterým mohla být kupříkladu rychlá užovka nebo se chtěla rychle schovat na zahradě před přibíhajícím psem.
Bylo to obdivuhodné divadlo a Silvián se neudržel a vykročil směrem k ještěrce. Ta ho náhle spatřila a přestala sebou mrskat ve snaze zbavit se zbytku kůže. Ve chvíli svlékání ochabla její pozornost a stala se tak vhodnou a snadnou kořistí pro každého nepřítele.
Když se přiblížili blíž, Konvalinka překvapeně zvolala: „Ale to přece není naše ještěrka Zeminka!“ A měla pravdu. Na tu dálku si při sledování té zvláštní podívané oba nevšimli, že je to cizí ještěrka. A dokonce sameček.

„I vy jedni, pozorujete mou snahu už dlouho?“ optal se značně rozpačitě. Připadal si bez staré kůže najednou tak nějak nepatřičně.
Pak se malinko uklonil a zdvořile povídá: „Promiňte, vy jste mě tak překvapili a zaskočili, že bych se málem zapomněl představit. Já jsem Otakar. Přišel jsem si k vám namlouvat ještěrku Zeminku. Bydlí tu přece, ne? A před námluvami se každý správný sameček ještěrky nejprve hodí dogala, což v naší řeči ještěrek znamená, že se před svou vyvolenou objeví už ve zbrusu nové kůži.
„Promiň, my jsme si tě spletli na dálku s naší kamarádkou ještěrkou Zeminkou. Pozorovali jsme, co to tu provádíš za divný tanec. Mysleli jsme, jestli se ti nepřihodilo něco špatného. Tedy vlastně naší ještěrce Zemince. Zkrátka jsme mysleli, že by mohla potřebovat naši pomoc“, vysvětlovala značně rozpačitě panenka Konvalinka.
„Pomoc? A proč? Vy jste ještě nikdy neviděli svlékat se ještěrku? To se docela divím, protože to my ještěrky děláme několikrát do roka. Vždycky, když je nám stará kůže už těsná. Abychom mohly povyrůst, musíme si vysvléct naši kůži. Ona s námi bohužel neroste. A například mláďata se svlékají ještě častěji než my, dospělé ještěrky. Ale nejsme v tom samy. To třeba takoví slepýši nebo hadi bývají ve svlékání daleko šikovnější.“
„Jak to myslíš, šikovnější?“ zeptal se zvědavě Silvián.
„To máš tak, had se dokáže svléknout většinou najednou. To my ještěrky se často svlékáme po kusech. Vidíte? Tady u zadní pravé nožky mi kůže nejde a nejde svléknout. Ale vlastně byste mi mohli pomoci, když už jste tady“, napadlo hnědozeleného samečka ještěrky.
„My to tedy zkusíme, ale nebude tě to bolet?“ otázala se starostlivě Konvalinka. Ještěrka ale odpověděla, že určitě nebude a jen ať pěkně táhnou, protože stará kůže je jí už nanic. A tak vzal Silvián starou kůži do obou rukou zprava a Konvalinka zas zleva a pomalinku zatáhli.
„Klidně můžete přidat na síle, opravdu mě to vůbec nebolí“, pobízel je cizí sameček.
Tak se i stalo a hnedle byla ještěrka celá svlečená. Zkontrolovala hned, jestli nemá někde po těle staré zbytky a poté Konvalince a Silviánovi hezky poděkovala. Konvalinka jí novou kůži pochválila. Nedalo jí to, aby si ještěrku nepohladila. Přitom shledala, jak je ta nová kůže jemňoučká. To teprve během pár dní se stane zase drsnější.
Panáček Silvián byl známý tím, že si o všem víc přemýšlel. Tak mu to nedalo i nyní.
Ještě jednou se otázal: „Hele, co by se vlastně stalo, kdyby ses nesvlékl? Co kdybys třeba zapomněl?“
Sameček se na něj podíval hodně překvapeně a řekl: „To my ještěrky a jistě i slepýši a hadi zapomenout nesmíme. Kdybychom se včas nesvlékli, tak bychom se časem do staré kůže nevešli a zemřeli bychom. Převléct si novou kůži je pro nás zkrátka otázka života a smrti. A teď mě prosím omluvte, musím svou starou kůži ještě sežrat.“
„Jéé, a to jako proč? To asi nebude zrovna pochoutka, ne?“ vyjekla Konvalinka a otřásla se odporem.
Jenže Otakar jim oběma vysvětlil, že sežrat svou starou kůži je úplně normální. Hlavně je to také otázka bezpečnosti. Pokud totiž nechá svou kůži ležet někde blízko svého úkrytu, nepřítel ji snadněji vyčenichá a jemu může jít o život. Prý každá chytrá ještěrka, slepýš i had svou odhozenou kůži radši sežere, než by ohrozil svůj život.
A tak se Konvalinka se Silviánem dozvěděli moc zajímavé věci ze života ještěrek, slepýšů i hadů. Určitě to musí povědět ostatním přátelům. Třeba takovou vílu Hortenzinku by to mohlo určitě zajímat. Jestli o tom tedy už dávno neví.

Kapitola 12 Jak byla panenka Violka netrpělivá

Nastalo jedno báječné ráno. Po nebi se honily bílé bachraté mráčky, kterým lidé říkají beránky. Sluníčko svítilo a postupně začínalo hřát. Den byl, jak se říká, jako vymalovaný. Vše na zahradě kvetlo a všichni měli výbornou náladu.
Violka, Hortenzinka a Konvalinka si toho rána hrály mezi vysokými stvoly rozkvétajících tulipánů na schovávanou a pak zase na babu. Modré kvítky modřenců blízko nich již nyní poutaly oči Violky i Hortenzinky na dálku.
Mezi hrou se Violka zadívala pátravě na maličkou vílu a povídá: „Hortenzinko, není ta tvá Hortenzie třeba nemocná? Podívej, jak všechno kolem kvete a tvůj keřík pořád nic. Má jen uschlé květy z minulého roku.“

Hortenzinka se zadívala na kamarádku, pak na hortenzii a celkem vesele odpověděla: „Dočkej času jako husa klasu.“
Když však viděla, jak překvapeně na ni Violka vykulila svá zelená očka, pokračovala ve vysvětlení: „To se jen tak říká, když je někdo příliš netrpělivý. Husa také musí počkat, než obilí doroste. I ty musíš být trpělivější, Violko. Ono se to má tak, že každá rostlinka tady na zahradě má svůj vyměřený čas, kdy se po zimě probudí, kdy jí vyraší první lístky a kdy se nám ukáže v celé své kráse například tím, že vykvete. Na Hortenzii je stále ještě moc brzo. Za pár dnů se jistě ochladí a přijdou jako každým rokem touto dobou přízemní mrazíky. Tehdy je to pro všechny hortenzie velmi nebezpečné. Jakmile by jí namrzly pupeny, hortenzie by už letos nevykvetla. Kvete totiž jako každá hortenzie jen na starém dřevě. To, že pak vyrostou i nové pruty s novými listy, by ji nezachránilo. Zůstala by po celé léto bez květů. A to by byla velká škoda, ne?“
„No páni, to jsem nevěděla. Tak to je vlastně moc dobře, že nikam nespěchá. Já jsem asi strašně netrpělivá“, přiznala malinká fialková panenka.
„Stejně tak jsi byla netrpělivá, když jsi chodila k tulipánům a povytahovala jejich květy očima, aby se konečně rozvily, viď? No a vidíš, konečně ses dočkala“, smála se víla rozpustile. Pak se ale zarazila. Její pohled se stočil směrem k pergole před chatou. Něco se dnes dělo.
Právě v té chvíli k nim dorazila ještěrka Zeminka a povídá: „Už jste si všimly? Vyhřívala jsem se po ránu na své jedličce, když vtom vidím, jak pán a paní vybíhají střídavě z chaty a něco tam pod pergolou kutí. Asi se něco děje. Třeba za nimi dnes někdo přijede.“
„Pojďme se tam podívat, prosím“, zaškemrala Violka.
Zeminka s Hortenzinkou se na sebe rychle podívaly.
Ještěrka na vílu mrkla a pak řekla: „Tak tedy jo, ale opatrně.“
Pomalu se přiblížily všechny čtyři k pergole a na návrh ještěrky se ukryly v hustém jehličí vysoké zelené túje. A pak jen tiše zíraly, co to ti lidé zajímavého kutí.

Kapitola 11 Co probudilo poslední spáče

Koncem dubna rozkvetly na zahradě švestky a jejich bílé květy zářily na dálku. Sýkorky modřinky na nich rády sedávaly a prozpěvovaly to své známé: „Cií-cií-cirrrrr, cií-cií-cirrrrr, cií-cií-cirrrrr.“
Přidal se k nim i strnad se svým: „Tititiá, titititié, tititiá, titititié.“
A rehek jim na to odpovídal svým pověstným: „ Huid-tete, huid-huid-tete.“
Celá zahrada se stala jednou velkou koncertní síní, kde hlavní zpěváci přelétávali z rozkvetlé švestky na růžově rozkvétající jablůňky a lovili zde hmyz. Samečkové drobných ptáčků se dvořili ptačím samičkám a pořádali pro ně radostné koncerty. Jen co skončil jeden, začal další.
Sýkorky modřinky si nikdo nemohl na první pohled splést. Měly nádherná modrá křídla, žluté bříško, modrý ocásek a modré temeno hlavičky, která je jinak bílá. V těchto dnech měly úspěšně za sebou dobu namlouvání i páření. Nyní již většinou samičky seděly na vajíčkách v dutinách stromů. Trvalo to asi dva týdny. Zatímco seděla samička v hnízdě na vajíčkách, sameček nocoval v jiné dutině stromu a přes den samičku pilně krmil. Po vylíhnutí malých ptáčků se o krmení pak starali již oba rodiče. Nosili dětem do hnízda drobný hmyz a pavoučky.

Naši přátelé byli konečně zase pohromadě. I když ne tak docela. Chyběli jim ještě výborný muzikant cvrček Houslička a vykutálený filuta koník Kuliferda. Ten koník, co se při poslední závěrečné slavnosti tak opil medovinkou, že zmeškal Hortenzinky první opravdové kouzlení. A že to nebylo jen tak ledajaké kouzlení! Ale o to vlastně lehkomyslný koník vlastní vinou přišel a celé ho prospal. Však si ho pak všichni kvůli tomu delší čas pěkně dobírali. A někteří se na něj i dost zlobili. Až nakonec Kuliferda pochopil, že to opravdu přehnal. Tenkrát málem přišel o přátelství ropuchy Růži. Ta si ho totiž přestala úplně vážit. Pak ale koník kajícně slíbil, že se bude snažit a nikdy se už neopije. A to byli tedy opravdu všichni zvědaví, zda ten svůj velký slib dodrží. I Růža se s ním nakonec udobřila.
O víkendu přijeli na chatu opět lidé. Tentokrát kromě normální trávy, která rostla na jaře velmi rychle, konečně posekali i suché okrasné traviny. Černovlasý pán s knírkem a fousy na bradě jezdil se sekačkou sem a tam. Sekačka vydávala velmi nepříjemné zvuky.
V díře pod okrasnými travinami se s úlekem probudili černý cvrček Houslička i hnědý koník Kuliferda. Cvrček si zoufale zavrtal hlavu pod uschlou trávu, aby ztlumil ten strašlivý řev, ale vůbec to nepomohlo.
A jak byl naštvaný a rozespalý, začal sakrovat: „U sta hromů, co se to nad námi děje?“
I koník se začal náramně rozčilovat: „Herdek-filek, myslím, že je to ta zatracená sekačka. Určitě nám sekají trávu hned nad hlavou! Ježkovy voči, já se z toho asi zblázním. Vyspat nás nenechaj.“
Koník Kuliferda měl jako každý koník a kobylka na předních nohou hned pod kolenem malé sluchové otvůrky, kterými slyšel všechny ty nepříjemné vrčivé a skřípavé zvuky. Klekl si proto na suchou trávu s úmyslem, že ty zvuky utlumí. Nic. Nepomohlo to. Chtělo se mu ještě tak spát, ale nešlo to.
„To by ale znamenalo, to by mohlo být…“, koktal zmateně stále rozespalý cvrček. Chvilku pohazoval vzpurně hlavou, jak potřeboval sebrat myšlenky v poloprázdné hlavě.
„Co by mohlo být? Co jako myslíš?“ chtěl vědět rozladěný Kuliferda.
„No když nad námi vrčí sekačka a lidi sekají trávu, znamená to, že je tráva už tak vysoká, že ji posekat musejí. A z toho mi jasně vyplývá, že už je konečně jaro. Kuliferdo, dočkali jsme se! Venku je jaro! Hned lezu ven a jdu se podívat“, usoudil chytře Houslička a začal se soukat ven z díry.
„Ale dej na sebe pozor! Nerad bych tě sbíral po kouskách. Slyšíš, Housličko?“ nabádal cvrčka koník. Ten to už ale neslyšel. Sekačka se zrovna blížila. Cvrček se dlouze nerozmýšlel. Hop a skok a byl o pár metrů dál, kde mu nebezpečí už nehrozilo.
Kuliferda osaměl. Nepříjemný zvuk se opět přibližoval. To ho vyburcovalo k rozhodnutí.
„Už tu nebudu ani chvilku a někde v klídku se dospím“, mumlal si pod vousy. Pomalu vykoukl z díry. Opatrně se rozhlédl. A pak nadšeně zvolal: „ A heleme se, ono je opravdu jaro. Jak je ta tráva nádherně zelená! A támhle za kvetoucími tulipány vyrostly dlouhé zelené listy denivek, co mám tak rád. Hurá!“

Kapitola 10 Jak šli kamarádi probudit slepýše, co zaspali

Uplynulo pár dní, ale nikdo z dalších přátel se u Hortenzinčiny chaloupky ani jinde na zahradě neobjevil. Panenka Konvalinka pojala podezření, že se jim muselo stát něco strašného.
„Možná už nežijí. Jinak by už za námi přece přišli. No nemám pravdu, Hortenzinko?“strachovala se něžná Konvalinka. Jako vždy si ze všeho dělala větší hlavu než ostatní.
Panáček Malinda, který naopak svět bral vždy z té lepší stránky, však řekl: „Nestraš, Konvalinko. Prostě se jim jednoduše ještě nechce vstávat. Já bych možná ještě rád spal také, ale když mě Ostružinda vzbudil, vzpomněl jsem si tady na svou lásku Hortenzinku a v pelechu už mě nikdo neudržel. Je snad starý slepýš zamilovaný, aby vyskočil jako já a někam se hnal za láskou? Není. A co ropucha Růža? Vždyť to je také letitá ropucha. A zamilovaná rozhodně není. Některé otázky či problémy mají jednoduché vysvětlení. No ne?“
Víla Hortenzinka poslouchala pozorně, jak se spolu dohadují, když vtom dostala opět nápad.
„Víte co, vy dva, pravdu můžete mít vlastně oba. Já si myslím, že by nebylo špatné jít se po nich poohlédnout. A vyrazit můžeme klidně hned. Co vy na to?“
„Já jsem pro. Tak hned zjistíme, jestli se něco stalo. V nejhorším je prostě probudíme“, přidal se panáček Silvián a držel přitom svou panenku Konvalinku kolem pasu. Nerad viděl, když ji něco trápilo. Udělal by cokoli, aby vykouzlil úsměv na jejích něžných rtíkách. Tak moc ji miloval. A láska, to je mocná čarodějka.
Starý slepýš přebýval v díře pod keřem, který se nazývá azalka. Azalka rostla na spodní terase napravo od schodů. V době květu mívala tmavě růžové nádherné květy. Nyní se první květy ale teprve otevíraly, jelikož nad azalkou rostly vysoké túje. Také vedle stojící ozdobná třešeň tvořila azalce stín, a tak měla azalka s kvetením zpoždění. Stála celý den ve stínu a sluneční paprsky se k ní nedostaly. První si tuto skutečnost uvědomil moudrý mlok Samuel a sdělil svůj poznatek všem okolo.
„Tedy Samueli, gratuluji. Jsi vážně moudrá hlava. Kdo by to byl řekl, že úplně stačí, aby se někam nedostalo pořádně sluníčko a hned je tu víc chladno a trochu i vlhko“, pochválil starého mloka panáček Silvián.
Ještěrka Zeminka mloka poplácala nožkou po zádech a řekla: „Copak náš Sam. To je chytrá přemýšlivá hlava. On vždy přijde věcem na kloub, viď Same?“
Ale Samuel jen skromně zamručel: „ No jo. Tak kouknem, co je s nimi. Proto jsme sem přišli, ne?“
Malinda na nic už nečekal a co nejvíc nahlas zahlaholil: „ Kde jste kdo? Starý slepýši, jsi tu?“
A Samuel se též přidal: „Slepýši, starý brachu, vstávej! Hej hola, z díry ven!“
První se poodhrnuly dvě spodní větvičky s menšími zelenými lístky. Pak se objevila hlava slepýše. Ale co to? To nebyl přece starý slepýš. Byl to mladý červenohnědý slepýš. Pěkně rozespalý se soukal ven z díry a za ním lezl mladý slepýš hnědožlutý.
„No těpic! Kolik vás tam ještě je? A kde je starý slepýš?“ neodpustil si překvapeně Malinda.
Teprve v tu chvíli si Hortenzinka uvědomila, že slepýši často spí přes zimu ve větších společenstvích. Několik slepýšů spí vzájemně propletených v jednom klubku. A hadi to mají stejné. Hned s tím obeznámila i ostatní. Než však stačil někdo něco říct, objevila se v díře konečně šedostříbrná hlava starého slepýše. Oční víčka měl ještě zavřená a lezl ven vlastně tak nějak po paměti.
„Co se to tu děje? Proč mě nenecháte ještě spát? Kam ten spěch?“ neodpustil si trochu nevrle.
Samuel se podíval po ostatních, jakoby říkal: Vidíte, já vám to říkal, měli jsme je nechat ještě spát. Ještě nepřišel jejich čas vstávání po zimě.
V tu chvilku však přispěchala s omluvou víla Hortenzinka, která řekla: „Starý slepýši, promiň nám tu opovážlivost, s jakou jsme tě probudili. A to platí i pro vás, mladí slepýši. My všichni se vám omlouváme. Jen jsme již delší dobu všichni vzhůru a měli jsme o vás obavy. Proto jsme se za vámi dnes vydali. My si vážně neuvědomili, že jak vám sem nesvítí slunko, tak tu máte větší zimu než my a potřebujete déle spát.“
Starý slepýš mezitím konečně otevřel obě oči. Popolezl po louce na slunné místo a nechal na sebe proudit blahodárné sluneční paprsky. Krev mu začala proudit rychleji tělem, a tím se mu i prokrvil lépe mozek. Konečně začal přemýšlet.
Přátelé o nás měli strach. To je od nich vlastně hezké, říkal si v duchu a konečně se usmál.
Pak řekl už o poznání přívětivějším hlasem: „No, už se stalo. My tu v tom stínu jsme nějací opoždění. Když tak nyní koukám kolem sebe, jak vše kvete, musím přiznat, že jsem poprvé v životě zaspal příchod jara. Ani nevím, jak se to stalo. A vy mladí jste mě také nevzbudili.“ Koukl slepýš s mírnou výčitkou po mladých slepýších. Potom jeho pohled padl na okrasnou třešeň. A vtom na to přišel.
„Už to mám, už to vím!“ zvolal. „To ta třešeň. Za poslední rok vyrostla a hlavně zmohutněla. Proto se na mou azalku nedostane sluníčko a je furt ve stínu. Krucipísek, já se snad na stará kolena budu muset přestěhovat“, zabědoval starý slepýš.
„A co ropucha Růža? Ta ještě také spí. Půjdeme se podívat, jestli je v pořádku?“ chtěla vědět panenka Violka.
„Pojďme se za ní kouknout. Přece jen byla na podzim, jak všichni víme, dlouho nemocná“, navrhla ještěrka Zeminka. Opravdu ji zajímalo, proč se stará ropucha ještě neobjevila. Aby tak tu zimu nakonec nepřežila! Strachovala se v duchu.
Přátelé vylezli nahoru až na dohled vřesoviště. Zrovna tam růžově kvetla další azalka a blízko ní fialkově malý rododendron. A od nich nalevo pod keřem zvaným dřišťál stará ropucha přebývala. Keř měl ale překvapivě drobné zelené lístečky. Jak je to možné? Vždyť ještě minulý rok byly jeho lístky jasně červené?

Tentokrát odpověď na otázku znala malá víla. I tady totiž vyrostly za minulý rok o hodně lískové keře. Ještě minulý rok nebyly lísky tak vysoké a sluníčko dosáhlo svými paprsky na keřík dřišťálu. Aby jeho lístečky měly červenou barvu, musí být keř co nejvíce na slunci. Jakmile je povětšinou ve stínu, jeho lístky mají jen obyčejnou zelenou barvu.
„Příroda a sluníčko společně umí pěkně čarovat“, řekla Hortenzinka nahlas a celý problém kamarádům hezky vysvětlila. Ti byli překvapeni, co všechno jejich přítelkyně zná.
A jak si tam tak povídali, vykolébala se z úkrytu velká hnědá ropucha a povídá: „Nazdárek, že vy jste to už bez staré ošklivé ropuchy nemohli vydržet? Nemám pravdu? Hlaholíte tu jak na lesy, že by to vzbudilo i mrtvého brouka, natož mě.“
Růža si po většinu času dokázala ze sebe dělat legraci a své přátele kolikrát pobavila i na svůj účet. Všichni ji proto měli rádi a těšili se na její vtípky. Že je ošklivá nikdy neřešili. Pro ně byla hlavně správná a ochotná pro každou legraci. Za trochu humoru by Růža snad položila i život. A za dobrodružství také. To o ní bylo známo. Vždyť touha po velkém dobrodružství ji na podzim málem stála život.
Přátelé se kolem Růži seskupili a hezky se s ní také přivítali. Byli rádi, že ji vidí živou a zřejmě i zdravou. Vždyť už zase oplývala svým pověstným humorem, na který se všichni tolik těšili.
Hortenzinka se ke staré ropuše přitočila, něžně ji pohladila po zjizvených zádech a řekla s úsměvem: „Růženko, tak ráda tě zase vidím. A jak tak koukám, ty červené jizvy ti krásně během zimy zbělely.“
Ropucha se na ni vděčně podívala a odpověděla: „Moje sladká vílo, to jen díky tobě a tvé péči jsem se dočkala dalšího jara. To ty jsi mi přece nejvíc pomohla svými medicínkami, co vyrábíš. A nějaké jizvy, bílé nebo červené? Tak ty já ve svém věku už neřeším.“

Kapitola 9 Hortenzinka má nápad

Druhého dne před polednem sluníčko krásně hřálo a Hortenzinka dostala jeden ze svých nápadů.
Navrhla: „Kamarádi, mám nápad. Co kdybychom si vynesli stůl a židle z chaloupky sem na ten plácek a dali si tu oběd? Co vy na to?“
Violka se k ní hned nadšeně přidala: „Jú, to je ale bezva. Budeme se vyhřívat a opalovat na sluníčku a přitom hodovat. Já už se těším!“
Malinda s Ostružindou byli panáčkové činu a hned se jali vynášet stůl se židlemi před chaloupku. Víla s panenkou zatím chystali pohoštění. Za chvilinku již všichni čtyři hodovali kolem stolu a bylo jim přitom moc pěkně. Sluneční paprsky je šimraly na tvářích a příjemné teploučko je hladilo po celém těle. Jejich smích a veselý hlahol hned oživily zahradu. Zvědavý kos se přišel podívat, co se to tam děje. Když viděl jejich veselí, ještě jim k tomu hezky zazpíval.

Vtom se vynořili zpoza chaty dvě malé postavičky a mířili k nim. První je svým bystrým zrakem zahlédl panáček Ostružinda a zvolal: „Hele, kdopak se nám to probudil?“
A Malinda se přidal: „No to je báječné! Zas nás tu bude víc a užijem si kopec srandy.“
Hortenzinka vstala, aby hosty přivítala a srdečně řekla: „Konvalinko, Silviáne, jak ráda vás po té zimě zase vidím! Dobře, že jste v pořádku přežili. Určitě si dáte s námi něco dobrého na zub. Nejste po té zimě vyhládlí?“
I Violka vstala a šla se s příchozími pěkně přivítat. Jak je ale delší dobu neviděla, byla malinko zaražená. Přesto se jako ostatní se Silviánem a Konvalinkou srdečně objala. Poté se shánělo, na co by se hosté mohli posadit. Silvián navrhl, že sem dovalí společnými silami menší poleno a na ně si sednou. Jak řekli, tak udělali a za chvíli již všichni seděli spokojeně kolem stolu. Jedli, pili, hodovali a vyprávěli si, jak kdo přečkal zimu. Pak začali vzpomínat na společné veselé zážitky. A tak se smáli a Malindův nakažlivý burácivý smích opět probudil další přátele.
To mlok Samuel je slyšel ve svém úkrytu ve skalní rozsedlině. Rozvážnými pohyby stáří se pomalu vysoukal z díry ven a nastavil ztuhlé tělo slunečním paprskům. Slastně tak chvíli setrval a uvědomil si, jak je rád, že zimu zase jednou přežil. Tělo ho však bolelo. Začal se proto různě protahovat a chvíli tak natáčel ke slunci různé části svého starého těla. Ozvalo se lup, lup. Zablokovaná páteř po dlouhém lenošení se zas vrátila na své správné místo a mloka přestalo pomalu bolet na dvou místech. Sluneční teplo mu pomalu rozproudilo krev v žilách a hned mu bylo lépe. Opět se ozval veselý smích a Samuel zatoužil vidět svou milovanou Hortenzinku, kterou viděl vyrůstat od jejích dětských střevíčků. Konečně se rozhodl slézt ze skalky po kamenech dolů. Rozvážnými pohyby pak vylezl malý kopeček a ocitl se na dohled hodujících přátel.

Zatím ho nikdo nespatřil, a tak se sám přihlásil slovy: „Přijmete mezi sebe ještě někoho dalšího?“
Jak ho víla Hortenzinka uviděla, vymrštila se ze židličky a už byla u něj. Láskyplně ho něžně objala a šeptala mu: „Samueli, mám tak obrovskou radost, že jsi naživu! Příteli můj nejmilejší, vítej mezi nás! Bez tebe by můj svět nebyl úplný.“ Oběma se leskly v očích slzičky štěstí ze setkání po dlouhé době. Nahlas pak řekla: „Jen pojď mezi nás. My se na tebe již těšili.“
Přátelé se trochu posunuli a udělali mu u stolu čestné místo. Všichni si moudrého starého mloka velmi považovali a byli rádi, že ho mají opět ve svém středu. On každému dokázal vždy dobře poradit a jeho moudrost a zkušenosti byli na zahradě pověstné.
O kus dál pod korejskou jedličkou se za bujarého veselí, jež se zahradou neslo, probouzela i hnědá ještěrka Zeminka. Opatrně vykoukla ze svého úkrytu v zemi, který měla mezi kořeny jedličky. Viděla, že blízký srub i pergola před ním jsou opuštěné. Lidé ani ten jejich malý bílý pes tu nejsou. Uf, klidně může vylézt a bude v bezpečí. Vylezla po korejské jedličce až nahoru. Odtud měla báječný výhled přes velký kus zahrady. A vtom je spatřila, jak tam u stolu sedí před Hortenzinčinou chaloupkou. Vmžiku byla dole a mířila za přáteli. Už se na ně po té dlouhé době těšila. Určitě ji rádi uvidí, o tom byla přesvědčená. Její dobromyslná dušička ani jinou možnost nepřipouštěla. Zeminka měla ráda každého a každý měl rád ji. Ke všem se chovala velmi srdečně a vlídně a pro každého měla pěkné slůvko uznání. Od každého také čekala jen to pěkné, což se jí minulý rok se zelenomodrou ještěrkou Pyšnilkou Krásnoočko moc nevyplatilo. Ale to už je pryč. Zeminka byla vždy nakloněna vidět zítřek v těch lepších barvách.
Jen co ji panáček Malinda zahlédl jako první, zahlaholil zvesela: „Další kamarádka přichází. Dnes máme ale krásný den plný pěkných setkání. Přátelé, udělejte u stolu ještě místo pro ještěrku Zeminku.“
A opět nastalo srdečné vítání. Zeminka se cítila jako vždy všemi milovaná a mezi přáteli jí bylo velmi dobře. Na všechny se laskavě usmívala a sem a tam s někým zalaškovala. Všichni vzpomínali na ostatní kamarády, kteří ještě po zimě spí. Snad se brzy objeví zas někdo další.

Kapitola 7 Proč je dobře, že občas prší

Hezké jarní dny vystřídal sem tam den, kdy pršelo. Jednou takhle klečely maličká víla s fialkovou panenkou vedle sebe na veliké posteli a koukaly z okna ven do zahrady. Bradičky měly podepřené o drobné ručky a hleděly, jak proudy vody tečou Hortenzince ze střechy. Kap, kap, kapy, kap.
Violka byla smutná, že nemůžou jít toho dne ven, protože by v tom prudkém dešti promokly, jak se říká, až na kost. Když Hortenzinka viděla, jak moc je smutná, začala jí vysvětlovat, proč je déšť pro rostliny na jaře tak důležitý.
„Violí, stromy, keře a květiny na jaře potřebují nutně vláhu, aby po dlouhé zimě neuschly. Navíc se v zemi musí vytvořit dostatečně velká zásoba vody pro nadcházející horké jarní a hlavně letní dny. Bez vody by všechny rostlinky na zahradě zemřely žízní. Voda je úplně nejdůležitější pro jejich bytí. I my dvě, kdybychom neměly tři až pět dní vodu, bychom to nevydržely. Naše tělo, ale i tělo všech lidí je na tom podobně. A vůbec, bez vody by na světě nic nežilo a nerostlo.“
„Aha. Ty tedy myslíš, že kdybych se třeba nemohla týden napít, tak bych umřela?“ vyděsila se Violka.
„Hned bys neumřela, ale měla bys strašlivou žízeň a byla bys neuvěřitelně zesláblá. Určitě bys nedokázala myslet skoro na nic jiného, než jak někde najít vodu nebo cokoli k pití, abys tu ukrutnou žízeň uhasila. A my bychom tě museli nosit, protože bys byla tak slabá, že bys chodit už sama nesvedla.“
„Tak bych se napila třeba šťávičky z nějakého ovoce nebo bych rozkousala nějaké jedlé bobulky. Ale jenom ty jedlé, abych se neotrávila“, navrhovala panenka s fialovými copy řešení.
„To by ti pomohlo ale jen na chvilku. Po chvíli by se ti žízeň zas vrátila. Naše tělo i tělo všech živých tvorů a rostlin nutně potřebuje přímo vodu. Nějaké sladké šťávičky nestačí.“
Violka se hrozně podivila a vyhrkla s neskrývaným zájmem: „A jak to všechno víš? Hortenzinko, kde bereš ty své znalosti? Chtěla bych být také tak moudrá jako ty?“
Hortenzinka neskrývala potěšení za obdiv, který jí kamarádka projevila.
Potutelně se usmála a vysvětlila: „Violko, něco mám vyčtené z té velké knihy, co jsi mohla vidět u mě doma. A některé věci jsem pochytila od lidí za ta léta, co se spolu tady baví a vypráví si.“
„Vážně? To oni si mezi sebou povídají takové zajímavé věci?“ podivila se Violka.
„No jasně. To třeba sedí paní pod pergolou nebo za teplého počasí na lehátku a čte knížku. Pán zase čte noviny nebo časopis. A chvílemi se o tom, co čtou, mezi sebou baví. A pak, v chatě mají ještě takovou zvláštní velkou krabici, co v ní jdou barevné obrázky. Ta krabice umí i mluvit a hrát. A z té krabice, říkají jí myslím televize, se také dozvídají spoustu chytrých věcí a myšlenek“, rozvíjela svou řeč blonďatá víla.
Panenka Violka chvíli nic neříkala, jen si přemýšlela o všem, co se dozvěděla. Co jen ti lidé všechno mají. Takové zázraky oni umí. A jak to všechno mohou vědět?
Po chvilce zadumání, kdy stále ještě koukala ven z okna, prohlásila: „Ode dneška se už nebudu mračit, když bude venku pršet. Teď už vím, jak je voda pro nás všechny v životě důležitá. Jsi hodná, že jsi mi to tak hezky vysvětlila, Hortenzinko.
A pak konečně nastal měsíc duben. Vše kolem se čile probouzelo k životu. Jen keřík hortenzie stále nic. Navrchu holých prutů měl mnoho uschlých květů neurčité barvy ještě od podzimu. Pouze na dvou větvičkách, které byly nejvíc na slunci, se ukázalo několik nesmělých pupenů. Vedle keře mahonie, jež bohatě kvetla drobnými žlutými kvítky a intenzivně voněla, připadala Violce milovaná hortenzie jako chudá příbuzná. Hortenzinka však věděla dobře, že musí být trpělivá a že její čas teprve přijde. Na hortenzii bylo v tomto období ještě příliš brzy a chladno. Tak to také Violce vysvětlila.
Květy mahonie přitahovaly brzy se probudivší čmeláčky i včelky a jiný drobný hmyz. Vedle dřevěné kadibudky, ale i na dalších místech zahrady, vykvetly žluté narcisky.

Na záhonku vedle růží, na kterých se objevily první lístky, vykvetlo několik žlutých a fialových hyacintů. Hortenzince s Violkou voněly na dálku těžce omamnou vůní.

Na skalce, kde ve skalní rozsedlině ještě spal mlok Samuel, zase rozkvetl vínově fialový a fialově modrý koniklec. Jejich velké květy Hortenzinka s Violkou velmi obdivovaly.

V půli dubna se ještě víc oteplilo a ze zasazených cibulek opravdu začaly růst tulipány. Bylo jen otázkou pár dnů, kdy vykvetou ve své plné kráse. Hortenzinka jásala radostí, že jejich cibulky nechaly myši na pokoji.
A co naši spící přátelé? Ti se jeden po druhém začali probouzet ze zimního spánku. Vždyť už byl nejvyšší čas.

Kapitola 6 Jaro přišlo toho roku neobvykle brzy

V chaloupce pod hortenzií společně hospodařily dvě roztomilé panenky. Od toho šťastného shledání po zimě jim spolu bylo moc hezky. Ani na okamžik se nechtěly odloučit. Hned ten první den shledání nabídla víla Violce, aby se už nevracela k sobě do pelíšku mezi fialky. Dostala nápad
„Violí, co bys řekla tomu, abychom tu bydlely společně? Poté zimě ti bude lépe u mě v teplé chaloupce. A podívej, šatičky jsme ti vypraly a jsou zas čisté. Když se vrátíš k sobě, tak je budeš mít zas samý flek od hlíny. Určitě si to tu spolu hezky užijeme,“ zadívala se tázavě Hortenzinka na kamarádku.
„Jéé, no to je báječný nápad! Hortenzinko, ty jsi tak skvělá! Budu tu s tebou bydlet moc ráda,“ zaradovala se maličká panenka a radostí se s Hortenzinkou zatočila dokola.
„Navíc kdyby náhodou přišel můj milý Ostružinda, chtěla bych vypadat co nejlíp, a to se mi na záhonku mezi fialkami moc nedaří, jak už víš.“
„No jo, vzpomínám. Každý copánek zapletený jinak a na hlavě div ne vrabčí hnízdo,“ zasmála se s chutí Hortenzinka.
„A kdy myslíš, že se Malinda a Ostružinda můžou probudit ze zimního spánku? Jestlipak se jim nemohlo stát přes zimu něco ošklivého,“ měla panenka obavy.
„Neboj, oni jsou otužilí. Až přijde jejich čas, jistě za námi hned přijdou. Neměj obavy,“ uklidňovala Hortenzinka kamarádku s hranou veselostí, ale na dušičce jí při tom pomyšlení moc dobře nebylo. Dobře věděla, že přes zimu se může v přírodě stát cokoli. Nikdo si před krutou zimou nemůže být úplně jistý.
Jaro přišlo toho roku neobvykle brzy. Na mnoha místech zahrady se objevily nádherné trsy žlutě a růžově kvetoucích petrklíčů.

Vedle nich se chystaly ke květu žluté a žlutobílé narcisky s oranžovými středy. Příroda na zahradě se probouzela po dlouhém zimním klidu. Stromy a keře se postupně oděly do světle zelených lístečků, z nichž na dálku zářila novota časného jara.

Hortenzinka s Violkou se vydávaly na dlouhé procházky zahradou a jásaly nad každým rozkvetlým kvítkem.
„Hortenzinko, podívej! Řekni, co je to za bílé kytičky? Ty já neznám?“

„To jsou přece bledulky. Už dlouho jsem je tu na zahradě neviděla. Možná je tu paní nově zasadila. Kde by se tu jinak samy vzaly? Ona tu na podzim sázela i nové cibulky tulipánů. Na ty jsem teprve zvědavá. Sama uvidíš, jak zajímavé a krásné barvy tulipány mohou mít. Jestli ty zasazené cibulky ovšem nesežraly myši. To by byla obrovská škoda. Jenže jak nemají myšky co jíst, sežerou, na co přijdou. A některé cibulky kytiček jim chutnají obzvlášť. Bohužel,“ uzavřela malá víla.
Violka byla v těchto dnech přešťastná, jelikož kam oko pohlédlo, kvetly trsy fialek. Některé byly spíš do fialovo-růžova, jiné měly barvu až do modro-fialova.
Jak tak procházely zahradou, dostaly se až ke stromu vedle zadní kůlny. A tam na stromě bylo něco, co Violku zaujalo.
Hortenzinka zpozorovala její pohled a jala se vysvětlovat: „To jsou kočičky…“
Než však stačila dokončit větu, panenka s fialovými cůpky ji celkem nevychovaně přerušila: „Kočičky? Já myslela, že to jsou jehnědy. Ty snad vidíš někde kočku? Asi ti nerozumím,“ otázala se překvapeně Violka.
„Ale no tak, Violko, kdybys mě nechala domluvit a nepřerušovala, hned bych ti to vysvětlila. Přerušit někoho uprostřed řeči je pěkně nezdvořilé a nevychované. Musíš se naučit nechat jednoho domluvit,“ zlobila se naoko Hortenzinka. Již předtím si párkrát všimla, že Violka někoho nenechá domluvit. A tentokrát už se rozhodla, že jí udělí malou výchovnou lekci. Někdo jí to ostatně vysvětlit musí. Kdyby to dělala dál, přátelé by jí za to neměli moc rádi. Skákání do řeči vadí totiž každému.
Violka se zatvářila pěkně kajícně a řekla: „Moc mi to promiň, Hortenzinko. Já se budu snažit to už nedělat. Jsem asi tak strašně zvědavá, že se vždycky neudržím. Vážně se moc omlouvám. Ty se na mě zlobíš, viď?“
Hortenzinka se ale na panenku usmála a zvesela pokračovala ve vysvětlování: „Ty jsi ale trdlík. Já se přece nezlobím. Vysvětlit jsem ti to ale musela. To abys to už příště nedělala. Nebo se o to aspoň snaž. Já vím, že jsi hrozně netrpělivá, ale trpělivosti se musíš postupně učit.“
Pak objala smutnou a rozpačitou panenku kolem ramen a povídala dál: „Takže Violko, kde jsem to jen skončila? Aha, už si vzpomínám. Máš vlastně pravdu. Na stromě, který se jmenuje vrba jíva, opravdu teď v březnu rostou a právě kvetou jehnědy. A těm malým bílým jehnědám na hnědé větvičce říkají lidé lidově „kočičky“, jelikož jsou na dotek právě tak jemné, jako kočičí srst. Rozumíš?“

„Aha. To je zajímavé, co ti lidé všechno nevymyslí. Hortenzinko, a na co jsou vlastně všechny ty jehnědy na stromech dobré?“ zajímala se Violka.
„Například na to, že pyl a nektar na mnoha jehnědách brzy na jaře poskytuje potravu pro včelky i jiný hmyz, který je po zimě vyhládlý a potřebuje nabrat sílu,“ vysvětlovala víla trpělivě. Chodila s fialkovou panenkou po zahradě a zodpovídala všechny otázky, které jí zvídavá Violka pokládala.

Kapitola 5 Kdo vzbudil Hortenzinku potřetí

Nastal první jarní den, který vždy připadá na dvacátého prvního března. Sluníčko se ten den chvílemi schovávalo za mraky. Pak zase vysvitlo ve své plné kráse. Venku byla cítit ta prazvláštní až slavnostní vůně. To matka země se probouzela po zimě k životu.
Na záhonku s růžemi se to pod příkrovem z chvojí viditelně zachvělo. Chvilku se to tam tak vrtělo, ale stále se nic nedělo. Co to tam jen může být? Že by myška? Ptačí samička Běluška to sledovala z blízkého keře. Zvědavostí ani nepípla. A pak se náhle vynořila fialová hlavička malé roztomilé panenky. Po zimním spánku jí z dlouhých copánků vylézaly fialové vlásky a trčely na všemožné strany. Maličká panenka zkrátka vypadala jako rozčepýřené kuřátko, co se právě vylíhlo z vajíčka. Zelené šaty s fialovými puntíky měla docela pomačkané a někde i od hlíny špinavé.
Panenka, která se vymotala zpod chvojí, se jmenovala Violka. Nejprve se důkladně rozhlédla. Vzduch byl čistý. Nikde nečíhalo žádné nebezpečí. Poté se pořádně protáhla. Máchala drobnýma ručkama nahoru a dolů a pak zase do stran. Nakonec udělala několik dřepů a hned se cítila o mnoho líp. Už nebyla po dlouhém zimním spánku tak ztuhlá. Potom začala odklízet stranou chvojí, kterým byly přikryty na záhonu všechny růže. A ejhle. . . Pod chvojím se objevilo moře krásně fialově kvetoucích fialek. Tam mezi nimi měla Violka svůj pelíšek ze suché trávy. Zde se zásobami přečkala a prospala svůj první zimní spánek.

Copatá panenka se chvíli vystavila prvním slunečním paprskům. Pocítila příliv nové svěží energie. Byla krásně vyspalá a odpočatá. Cítila se přímo báječně. Nyní nastal čas, kdy se půjde podívat, kdo z jejích přátel je již vzhůru. Nejprve se podívá, copak asi dělá její kamarádka víla Hortenzinka. Třeba už je také vzhůru. A tak se vydala na průzkum za malou vílou.
Chaloupka víly byla schována pod keřem hortenzie, jejíž pruty byly nyní po zimě ještě holé a zatím byly dokonce skryty pod růžovým kabátkem ze speciální látky. Ten měl hortenzii chránit proti vymrznutí za tuhých mrazů.
Violka se vesele rozběhla pod hortenzii.
Když je tak krásně, to jistě bude Hortenzinka už vzhůru, pomyslela si. Jenže dvířka do chalopky byla zavřená. Violka tudíž chaloupku obešla a jala se nakukovat do okýnek. V kuchyňce nikdo nebyl. Přesunula se tedy dál. Nahlížela dovnitř oknem u postýlky. Uvnitř se však nic nehýbalo. A už ji vidí! Na vílí domeček právě svítilo intenzivně sluníčko. Proto se Hortenzinka odkopala. Ležela na hromádce listí pěkně na zádech a líbezně usmívala. Určitě se jí zdálo něco moc hezkého.
Violka chvíli váhala. Co má teď dělat? Má nechat kamarádku dál spát? Když je venku tak nádherný den? To jistě ne. Půjde ji vzbudit. Snad za to nedostane vyhubováno.
Nejprve zlehýnka zaťukala na okénko. Znělo to jako lehký vánek. Nic. Zaťukala tedy silněji a do nepravidelného rytmu. To stačilo.
Hortenzinka naráz otevřela obě oči. Někdo ťuká na okénko. Kdo to? Pohled jí zamířil na okno. Vesele se na Violku rozzářila. Konečně se tedy dočkala! Jaro je tu! Přátelé se probouzejí. Huráá!
Víla hned pozvala kamarádku dál. Jen co otevřela dvířka, padly si vzájemně do náručí.
„Violko, jsem tak šťastná, že jsi tu krutou zimu přečkala ve zdraví!“ zvolala Hortenzinka šťastně.
Violka se zaculila a přiznala: „Věř mi, že jsem měla z té první zimy docela velký strach. Ale když tě teď vidím, myslím, že to nejhorší je už snad za mnou. Nebo snad ne?“
„Myslím, že už ti nebezpečí umrznutí nehrozí. Zvládla jsi to skvěle a vypadáš opravdu dobře. A nejsi ani moc hubená. Zřejmě ti zásoby stačily na celou zimu.“
Pak se ale Hortenzinka zasmála a ukázala Violce na hlavu se slovy: „ Jen ty tvé copánky musíme předělat. Vypadáš jako vrabčák, co zrovna vypadl z hnízda. Anebo když prolétl hustým roštím. A ty šaty potřebují nutně vyprat. Pojď, já ti pomůžu.“
„Jéé, to jsi moc hodná, Hortenzinko. A představ si, že venku už kvetou petrklíče. To jsou přece poslové jara, ne? Znamená to snad, že jaro už je tady?“přišla fialková panenka s novinkou.
A Hortenzinka pokývala hlavou na důraz, že je to tak. Právě se snažila rozčesat Violky zacuchané vlásky a musela se pekelně soustředit, aby jí polovinu vlasů nevytrhala.

Kapitola 4 Kdo si hledal na zahradě nové útočiště

Pojednou to malé víle kolem hlavičky udělalo frrr. Příšerně se lekla! Honem se ohlédla a vidí sedět na blízké větvičce zelené túje nějakého ptáčka. A v zobáčku něco držel. Že by to bylo peří? Nebo snad kousek suché trávy? Či snad malé dřívko? To nebylo až tak důležité.

Zvědavá Hortenzinka hezky pozdravila a povídá: „Dobrý den. Já jsem víla Hortenzinka. Ale tebe neznám. Ty jsi tu nová, viď?“
A samička cizího ptáčka povídá: „Máš docela pravdu. Musela jsem se přestěhovat. Blízko nás se usídlil dravý pták krahujec a začal nás ohrožovat na životě. S oblibou loví malé ptáčky, jako jsem například já. Tak si hledám nové místečko, kde bych si postavila hnízdo pro svá budoucí mláďátka. Musí to být ale nějaké hodně bezpečné místo, kam se nedostane například kočka. A hlavně kam není vidět. Zrovna tady jsem našla moc hezký úkryt. Větvičky jsou tak husté, že sem není vůbec vidět. A to je přesně to, co já hledám.“ A neznámá otočila hlavou ke kmeni túje, na které seděla.

Pak se zeptala ještě jednou.
„A jak je to tady s kočkami? Bydlí tu někde v okolí? Moje rodina má s nimi neblahou zkušenost.“
Hortenzinka musela s pravdou ven, a tak řekla: „Nebudu ti lhát. Sousedé na vedlejší zahradě mají černobílou kočku. Mína se jmenuje. Pravdou je, že sem k nám Mína docela často podniká své výlety. I my se před ní musíme mít na pozoru. Naše blonďatá paní je ale docela ráda, že sem chodí, protože Mína tu loví myšky, které jí tu jinak dělají neplechu mezi kytičkami na záhoncích. Slyšela jsem, že jí sem tam sežerou nějakou tu cibulku v zemi, ze které měla vyrůst kytička. To je mi naší paní pak líto. Ona je vždycky potom docela smutná. Chce to tady na zahradě mít pěkné a mrzí ji, když jí myšky maří její práci.“
„No jo a co mám teď jako dělat? Já byla tak šťastná, že se mi podařilo najít takové skvělé místo ke hnízdění“, dumala smutně ptačí samička.
Hortenzinka si dobře prohlédla košatou túji před sebou a začala ptáčka uklidňovat: „Já si myslím, že nemusíš mít obavy, že by ti Mína mohla být nebezpečná. Ta túje je tak hustá, že není ani vidět její kmen a vnitřní větvičky. Kočka by tam stěží prolezla. Když budeš šikovná, nikdo ani nebude vědět, že tam ukrýváš své hnízdo. A navíc, jak povídám, Mína sem chodí s oblibou lovit hraboše. Nemusí se namáhat lézt až do koruny nějakého stromu pro malé ptáčky.“
„Když myslíš“, byla na vážkách ptačí samička.
Hortenzinka však řekla: „Je to jen na tobě, jak se rozhodneš. Nenech se ode mě ovlivňovat. Já jsem ti řekla jenom svůj názor. A jakpak ti vlastně říkají?“
Ptačí samička se rozpaky zapýřila a začala se omlouvat: „Hortenzinko, promiň mi to. Mám takové starosti, kde si postavit hnízdo, že jsem docela zapomněla na dobré vychování. Mně říkají Běluška a jsem Mlynařík dlouhoocasý. Víš, my mlynaříci stavíme hnízdo s manželem oba společně. To už tak mlynaříci dělají, že staví hnízdo samička i sameček. Tím se lišíme od mnoha jiných ptáků, kde hnízdo většinou staví jenom samička.“
„Máš moc hezké jméno, Běluško. A tvou omluvu ráda přijímám. Chápu, že máš teď velké starosti, kde se uhnízdit. Ale nyní se s tebou už musím rozloučit. Já i mí přátelé máme ještě zimní spánek, tak se i já půjdu ještě prospat. Podle rozkvetlých kytiček však tuším, že brzy přijde jaro. To se pak tady určitě budeme vídat každý den. Měj se tedy hezky a přeji ti správné rozhodnutí“, řekla Hortenzinka a zamířila do tepla své chaloupky.