Kapitola 22

Kapitola 21 Schované údolí

Byla neděle. Vlastně teprve nedělní ráno. V kempech národního parku bylo ale živo. Lidé vstávali, chodili se mýt, snídali a připravovali si dostatek pití a jídla na túru. Pak vyráželi všemi směry po okolních stezkách, obtěžkáni fotoaparáty. V očích měli výraz odhodlání a nadšení. Poslední den si ještě užijí v přírodě a zítra je zase čeká práce v zaměstnání.
Kramerovi vyrazili z kempu mezi prvními. Po včerejším průšvihu byli kluci nezvykle hodní a ukáznění. Vlastně by se dalo říct, že se chovali až nápadně zkrotle. Hlavně Jack cítil stále pocit provinění. Potkával v kempu lidi, kteří je včera šli dobrovolně hledat. Lidi, kteří v době svého vlastního volna obětovali svůj čas a místo výletu s rodinou se je vydali zachránit. To jim rodiče nezapomněli zdůraznit. A Jackovi se vůbec nechtělo ty obětavé lidi potkávat a zdravit je. Jack se za to, co provedl, totiž styděl. A pak se také styděl za to, že ačkoliv věděl, že jsou na poušti, nedokázal zařídit, aby si s sebou vzali vodu. To bylo v jeho očích přímo neodpustitelné. Ohrozil tím vlastně jejich životy. A rodičům ukázal, že stále ještě malý nezodpovědný kluk.
Byl proto moc rád, že z kempu vypadli mezi prvními. A dokonce hned po probuzení bratra popoháněl, aby byli co nejdřív hotoví.
Dnes jim táta slíbil, že je vezme do Hidden Valley čili do Skrytého údolí. Tam se kdysi skrývali zloději dobytka.
A opravdu, netrvalo to zas tak dlouho a došli k velké ceduli, na níž bylo napsáno, že soutěskou mezi skalami hnali zloději dobytka do Skrytého údolí krávy ukradené v Arizoně a koně ukradené v Kalifornii. Prý tu v letech 1870 bratři Bill a Jim Mc Haneyovi utvořili skupinu, které se říkalo Mc Haney Gang.
V údolí prý byla spousta pastvy pro zvířata a zloději je mohli pozorovat se shora ze skal. Když se jim zdálo, že jsou zvířata patřičně vykrmená, hnali je honáci prodat na trh. Předtím jim však ještě v údolí rozžhaveným železem vypálili nové značky.
A pak tam také bylo napsáno, že dnes údolí přitahuje hlavně horolezce, které prý mohou vidět rovnou ze stezky, po které půjdou. To kluky přímo nadchlo. Uvidí dnes opravdové horolezce!
A také že ano. Šli trochu víc než jeden a půl kilometru po stezce, která vedla mezi skalními masivy, po vytesaných kamenných schodech. Když následně vyšli z kaňonu, otevřelo se před nimi údolí velké asi 55 akrů. A na skalách pak viděli ke svému nadšení několik horolezců, jak se snaží zdolat skalní stěnu. Nebyla vysoká víc jak 70 metrů. Skály a obrovské balvany měli ale tak zajímavé tvary, že si na nich horolezci trénovali mnoho stupňů obtížnosti.
Tatínek řekl: „Než jsme sem přijeli na víkend, dočetl jsem se, že Národní park Joshua Tree je pro horolezce neoficiálně takovým menším výcvikovým střediskem před návštěvou Yosemitského národního parku.“
Na to se Jack zeptal: „A tati, co to znamená neoficiálně?“
„V tomto případě to znamená, že to není nikde napsané, ale horolezci sem prostě jezdí trénovat. Když už vědí, jak na tom asi jsou se svou kondicí, můžou si říct, že už jsou připraveni zdolat i daleko vyšší a hlavně obtížnější skály v Národním parku Yosemity. Tam už jsme, děti, přece také byli. Pamatujete?“
„Já si to pamatuju. Tam jsme viděli všechny ty vodopády, viď, tati? A taky jsme tam viděli ty medvědy, jak vybírali popelnice. To bylo tak legrační, když se z popelnice vynořila hlava toho medvíděte,“ vzpomněl si hned Jack.
„To jsme se tenkrát ale nasmáli, pamatujete, kluci?“ řekla maminka a pusu měla roztaženou do šťastného úsměvu.
A Chris nezůstal pozadu a přidal se: „A já si zas pamatuju, že tam k našemu autu přišly srnky. To bylo bezva.“
„Dneska už tam medvěda, jak leze z popelnice, ale nikdo vidět nemůže. Četl jsem, že dnes mají všechny popelnice zavřené na speciální zámek. Medvědi se tam už nedostanou,“ vysvětloval tatínek.
„A jak to, že já si to nepamatuju? Já jsem s váma nebyla? A proč?“ začala se zlobit Annie.
Na to maminka odpověděla: „Ale to víš, že jsi s námi byla. Jenže jsi byla ještě malinká holčička a vezli jsme tě v kočárku.“
„Áha. Tak proto si nic nepamatuju. A pojedeme tam zase někdy? Já bych taky chtěla vidět ty srnky,“ řekla Annie s nadějí v hlase.
Tatínek pohladil dcerku po hlavě a navrhl: „Jestli chceš, o nějakém tom dalším víkendu si do Yosemity můžeme zajet. Ostatně, to je docela dobrý nápad, co ty na to, maminko?“
A maminka řekla: „Myslím, že je to bezva nápad. Já se vždycky na naše společné výlety moc těším. A vůbec asi nejlepší na tom je to, že už na začátku týdne, když se mi třeba nedaří v práci nebo mě něco naštve doma, si můžu říct, že se mám na co v sobotu a neděli těšit.“
A pak ještě dodala: „Jestlipak víš, Time, že mi to všechny ženské v práci závidí? Chtěli by také tak hezky a aktivně prožívat své víkendy. Místo toho některé trčí jen doma a vyváří pro své náročné manžely a jen perou, žehlí a uklízí. Závidí, že jsem si uměla vybrat tak dobře manžela.“ A maminka šla a dala tatínkovi sladkou pusu. Ten ji hezky objal a něco jí šeptal. Co ale nikdo z dětí nevěděl. Jen se tak mohly dohadovat, že jí možná řekl, že ji má rád.
Potom zase všichni pozorovali horolezce při lezení. Tatínek i maminka fotili sebe i děti ve všech možných pozicích. A jako pozadí jim sloužili skály s horolezci.
Tatínek i maminka byli ve svém živlu a vypadali zase šťastně.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.