Kapitola 8

Kapitola 8 Jak je to s létáním

Byl čas brzy po snídani. Slunko bylo ještě schováno za strmou skálou čnící z východní strany jejich krytého údolíčka.
Tyrhen i Sajdra chodili už jistým krokem mezi zpola ožranými keříky juky. Budou-li se tu zdržovat ještě déle, nezbydou jim tu brzy žádné zelené listy. A na to, aby svými krky dosáhli na stromovité juky, které dosahují výšky několika metru, jsou ještě moc malí.
Místa na roztažení křídel měli kolem sebe dost. Chodili vedle sebe, mávali křídly ostošest a občas se křídly o sebe otřeli, což se jim moc nelíbilo. Tak na sebe někdy i zavrčeli.
Po chvíli Sajdra povídá: „Myslím si, že jen chodit asi stačit nebude. Měli bychom vždy popoběhnout. Ti ptáci se přece také snažili před vzletnutím běžet.“
A tak zrychlili a snažili se nemotorně běhat. A docela se u toho nejen zapotili, ale i nasmáli.
Saidra na bratra volala: „Tyrhene, vypadáš přitom jako kus balvanu, co se snaží běhat a chtěl by vzlétnout. Zkus přitom tak strašně nedupat.“ A nahlas se smála. Vždyť to vypadalo tak komicky, jak byl při běhu neohrabaný.
A Tyrhen se naoko zlobil. Vypouštěl z tlamičky zkusmo trochu ohně a sestru škádlil, že jí sežehne konec ocasu. Ta před ním ocasem rychle uhýbala a naoko se zlobila také.
A jak tak měla roztažená křídla a manévrovala s nimi, občas se jí dostal pod ně vítr. A jak se tak vítr do křídel opřel, malá dračice zpozorněla.
To je něco! Vítr pod křídly! Že je to nenapadlo hned.
Zkusila to ještě jednou. To by mohlo být ono. Zastavila se a křikla na bratra. Chvilku trvalo, než se rozdováděný Tyrhen zklidnil a byl ochotný sestře naslouchat. Vysvětlila mu svou domněnku. Tyrhen se zamyslel a mezi očima se mu objevily tři legrační vrásky.
A pak navrhl: „Tak jo, když myslíš, že nám pomůže vítr, měli bychom to nějak vylepšit. Musíme zjistit, z jaké strany k nám fouká a toho pak náležitě využít.“
Vzápětí na to zjistili, že vítr k nim vane ze západu, a tak se otočili k západu ocasem a čekali, až co to s jejich křídly udělá. A opravdu. Hned ucítili, že sem a tam přijde silnější poryv větru.
„Jdu to zkusit. Jsem trochu lehčí nežli ty. Drž mi drápy, ať to vyjde,“ odhodlala se Sajdra.
Pořádně popoběhla, křídla měla roztažená a už cítila, jak se do nich vítr opírá. Trochu obě křídla nadzdvihla tak, aby se pod ně vítr dostal co nejlépe a… Náhle ucítila, jak se vznáší.
„Hurá, hurá! Ty letíš! Jsi úžasná!“ křičel za ní Tyrhen okouzleně. Ani ho v té chvíli nenapadlo, že by se setra mohla při letu zřítit na zem a zranit se nebo dokonce zabít.
Ta z výše viděla mohutné skály pitoreskních tvarů. Jednotlivé mohutné balvany vypadaly, jakoby je nějaký mohutný obr naházel různě na sebe. A mezi skalami se proplétaly uzoučké pěší stezky. Sem a tam mezi skalami vyrůstal křivolaký strom. A támhle jsou zase ty zvláštní stromovité juky, co mají křivé větve natažené vzhůru k nebi jako modlící se poutníci. A tam dál je jenom písek, občas nějaký keř a zase písek. Pak konečně spatřila Sajdra z výšky vodu.
Jakou neuhasitelnou žízeň měla! Nemůže se ale letět napít sama. Musí počkat na bratra. To by vůči němu nebylo fér. Ale tak ráda by tam přistála a svou žízeň konečně uhasila.
Přistála? Ale jak se vlastně přistává? Zachvátila ji panika a strach. Vždyť nikdy nikoho přistávat neviděla! Jak se to dělá, aby si jeden přitom neublížil? Opatrně se obrátila směrem zpět. Zdařilo se. A najde vlastně to jejich místo, kde na ni bratr čeká?
Všemi silami, co měla, máchala hnědočervenými blanitými křídly. A čím výše stoupala, tím byl vítr silnější. Měla strach. Po prvotním opojném pocitu, že dokázala opravdu vzlétnout a viděla všechnu tu krásu světa kolem sebe, se plíživě dostavily obavy. Obavy, že nedokáže přistát.
Ano, kolem těchto skalních útvarů před chvílí letěla. A tady je ten vysoký křivolaký strom, co jako zázrakem vyrůstá přímo ze skály. A už vidí dokonce jejich místo! Sláva!
Jak se má ale z té výšky strefit mezi ty skalní stěny? Jejich místo mezi skalami, kde čekal její bratr, vypadalo z té výšky opravdu strašně malé. Takový malinký plácek to byl. A Tyrhen náhle vypadal jako malinkatý mravenec. Bylo by to vše tak legrační, kdyby to nebylo tak vážné.
Viděla, jak na ni Tyrhen mává rozevřenými křídly. Jak jen to udělat, aby se dole nerozplácla na placku? Horečnatě přemýšlela. A pak si náhle vzpomněla. Když jeden musí, tak musí…
Ti ptáci přece létali v kruzích nad nimi. Možná to má nějaký význam. Zkusila to též. Šlo to. A tak letěla níž a níž. Kroužila Tyrhenovi nad hlavou a měla stále strach. Křídla ji už pěkně bolela. Nebyla zvyklá na takovou námahu.
A pak viděla, že na ni Tyrhen cosi křičí. Zaposlouchala se.
Zezdola se ozývalo:„ Leť trochu níž. Nemávej těmi křídly tak rychle! Zpomal trochu. Tak je to lepší! Pojď víc dolů! Před dopadem musíš vystrčit obě nohy dolů. A křídla nech pořád rozevřená. Víc pomalu a víc dolů! No vidíš a jsi tu. Hurá!“
Zvládla to! Uf, uf! A že to tedy byly nervy… Ale též nádherné dobrodružství. Vždyť se naučila létat i přistát.
Tyrhen se hned toho samého dne naučil létat i přistávat též. Letěl pak za Sajdrou směrem k jezeru, kde se konečně večer oba dosyta napili.
Zalezli si pak o kus dál do blízkých křovisek a pozorovali zvědavě, jak se k jezeru postupně trousí ovce tlustorohé, tmavoocí divocí zajíci, ještěrky, veverky, přilézají různí hadi a po setmění se dostavili i kojoti. Jezero ožilo zpěvem a štěbetáním nejrůznějších druhů ptáků. Vždyť jich zde v národním parku žije hned na 250 druhů! Poprvé v životě slyšeli krásné ptačí melodie a zjistili, že ptáci mohou opravdu nádherně zpívat na rozdíl od supů, které již znali.
Domů do své rokliny se vrátili až druhého dne velmi brzy ráno, když sluníčko začalo svými paprsky ozařovat zčeřenou vodní hladinu jezera. To zvířátka se opět přišla napojit ještě předtím, než slunce nabere svou plnou sílu a kolem poledne bude nemilosrdně žhnout.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.