Kapitola 12


Kapitola 12 Jak Gina s Deniskou doma cestovala

I když bylo Denče skoro jedenáct, byla ještě stále malou holčičkou, která si ráda hraje. Se svým pejskem si každý den krásně hrála, chodila ji venčit a občas ji cvičila. Opravdu moc hezky se o ni starala a Gina ji za to velmi milovala. Nejradši ze všeho si k Denisce vlezla do postele a po očku sledovala, jak si holčička ve své fantazii vymýšlí různé hry. Cítila její nezaměnitelnou vůni, kterou milovala a bylo jí krásně na její psí dušičce. Byla prostě šťastná.
Nutno říct, že ty dvě se spolu téměř nikdy nenudily, jelikož Deniska měla v zásobě spoustu báječných nápadů. Ne všechny se však setkaly s rodičovským pochopením.
A pak jednoho dne Deniska onemocněla. Dostala pořádnou rýmu a zánět průdušek. Po pěti dnech nemoci se doma začala hrozně otravovat. Počasí venku se úplně zkazilo. Pršelo a značně se ochladilo. Bylo takové to nevlídné sychravé počasí, do kterého by ani psa člověk nevyhnal. Byl totiž měsíc listopad.
Maminka musela odjet na rehabilitaci kvůli svému dlouhodobě nemocnému kolenu. Deniska s Ginou zůstaly samy doma. Bylo to dopoledne a Evička byla ve škole.
Po návratu se maminka nestačila divit. Lépe řečeno údivem otevřela ústa a v prvním momentu nevydala ani hlásku. Jen tak lapla po dechu. Měla totiž pocit, že ji snad klepne.
Obývací pokoj nevypadal jako obývací pokoj. Připomínal spíš nějaké skladiště. Prostě na první pohled tam byl neuvěřitelný bordel, či spíš obrovský čurbes.
Deniska ale byla naprosto nadšená. Vůbec si mámina divného chování nevšimla.
„Koukej, mamíí, jedeme s Ginou k moři do Itálie,“ informovala ohromenou matku sedíc přitom na trenažéru kola, které do pokoje přitáhla od vedle.
Nemocná Deniska na sobě měla pouze dvoudílné modré plavky a na nohou boty na pláž. Na zemi kolem byla pohozena spousta posmrkaných kapesníků, kterých se v zápalu hry obloukem zbavovala.
Na zádech jí seděl ohromný sestřin batoh. Bylo vidět, že je nacpaný spoustou věcí. Zkušeným okem maminka zaregistrovala vyčuhující mikinu a triko. Ke kolu byl horolezeckým lanem přivázán další batoh, z něhož vykukovali na svět plyšáci. Z druhé strany kola visela otevřená plážová taška. Maminka nakoukla. Letmým pohledem zjistila, že se do ní přemístil obsah dvou šuplíků, ve kterých měla dcerka ponožky a spodní prádlo.
Vzápětí zamířila pohled na sedačku a křesla. Kdyby si chtěla na ně sednout, nebylo kam. Oboje přičinlivá dcerka v zápalu hry změnila na velký bunkr. Polštáře z bílé sedačky se ocitly na křeslech. Přes ně byly přehozeny dvě barevné deky. Polštáře z bílých křesel byly pro změnu na zemi před křesly. Zřejmě aby to měla dcera na zemi měkčí.
Maminka stále nevěřícně zírala. Nahlédla do bunkru blíž ke knihovně. Zahlédla tam talíř, vidličku, nůž a lžíci. Na zemi vedle stolku byl hrnek s kakaem a rozsypané slané brambůrky. Ty opustily talíř vedle ležící. U toho trůnila Ginina miska se zbytkem žrádla. Na novém modrém koberci se kolem misky nacházela rozházená rýže a kuřecí maso.
Přesně v té chvíli maminka nevydržela a zasípala: „Denčo, mě asi klepne! Kdo to bude všechno uklízet?“Dcerka přestala usilovně šlapat na kole. Vysmrkala se.
Maminka pokračovala: „Uvědomuješ si, že jsi nemocná? Ještě včera jsi měla teplotu přes 37 stupňů a dnes si tu vesele šlapeš v plavkách na kole jako by se nechumelilo? Zbláznila jsem se já, anebo ty?“
„Mamíí, když to je taková zábava, viď, Gino?“
Gina štěkla na pozdrav. Když vešla maminka do pokoje, zrovna se probudila.
„Určitě jí to musí strašně bavit, když je teď zavřená v přepravce do auta. To je bezva, viď, Ginečko? Pojď ven, pojď,“ zhodnotila situaci maminka a pustila stěně na svobodu.
Ale Denča se začala obhajovat: „Neboj, není tam dlouho. Nejdřív se mnou jezdila na klíně. Pak už chtěla spinkat. A tak jsem jí zavřela do přepravky. Za chvíli budeme nastupovat do letadla. Tam musí bejt přece zavřená v kleci v zavazadlovým prostoru. Vždyť víš…“
Maminka jen němě kývla. Ta naše Denča má ale fantazii, problesklo jí hlavou. Vtom si uvědomila, že je jí strašné horko. Vždyť si přes ten počáteční šok ani nestačila ze sebe svlíknout bundu a šálu!
Náhle se dostavil hrozný vztek. Copak nemůže na chvíli vypadnout z bytu, aby tu hned nenašla hrozný binec?
„Okamžitě se jdi převléknout zase do pyžama. A hned to tady začni uklízet, nebo se vážně neznám. To je neuvěřitelný, jen co vypadnu ven, ty z bytu uděláš doslova kůlničku na dříví.“ Deniska se rozkašlala. Zánět průdušek se přihlásil.Maminka rozčíleně podotkla: „No vidíš, ještě se ti to zhorší?“
Přesně v tu chvíli přišla ze školy Evička, která zaslechla poslední máminu větu. Při vstupu do obýváku se zarazila. Doslova lapla po vzduchu a pak se rozkřikla: „Ségra, si z nás děláš snad srandu, ne? Okamžitě slez a začni ten čurbes uklízet!“ Evička byla na mladší sestru často přísnější než maminka. Sdílela s ní totiž společný pokoj. Občasné sestřino bordelaření ji přivádělo k bodu varu.
„Když já jsem unavená…“ ozvala se Deniska, které došlo, že je vlastně nemocná.
„To se dalo čekat. Jak má pracovat, tak je vždycky unavená,“ zhodnotila situaci starší sestra.
Jenže po zjištění, že Denisce opět vyskočila teplota, za ni ten strašný nepořádek nakonec maminka a Evička uklidily. Trvalo jim to ale neskutečně dlouho. Než vyskládaly a uklidily všechno Denisky oblečení zabalené na dalekou cestu, bylo dávno po večeři. Bylo až po osmé hodině večer, když obývací pokoj vypadal zase k světu a jako u normálních lidí.
A Gina? Gině byl nepořádek v bytě úplně lhostejný. Hlavně že nebyla doma sama. Od toho dne, kdy se přestěhovala do nové rodiny, se z ní stal navýsost šťastný pejsek. Deniska, Evička, maminka i tatínek si s ní hráli a občas i pěkně dováděli.
Už dávno nespala u maminky v posteli. Poté, co si doma pěkně zvykla, jí maminka přestěhovala pelíšek zase do chodby a Gina si v něm v noci hezky pochrupovala. Dokonce nechávala své milované lidi spát tak dlouho, jak potřebovali. Nikdy, ale opravdu nikdy je ráno nebudila. Dalo by se dokonce říct, že byla skvěle vychovaná. A hlavně velmi nenáročná.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *