Kapitola 13 Gina si zkouší boty do sněhu

Bylo to zrovna na den, kdy chodí Mikuláš, andělé a čerti, když v Praze toho roku napadl první sníh.
“Júúú, co je to bílé všude na zemi? A jak to studí do tlapiček!” knikla překvapeně malá Gina. Chlupaté tlapičky se jí do závěje sněhu zabořily při každém opatrném našlápnutí. Zkusila to bílé olíznout v naději, že by to mohlo být třeba k snědku.
“No, fúúúj, brrr! Je to moc studené. Ani mňamka to není. A k čemu je to tedy dobré?” štěkla Ginečka a podívala se tázavě na paničku.
Ta nějak pochopila otázku ve fenčině pohledu a řekla: “Ginečko, to je sníh. Není to k jídlu, ale může to být na hraní. Podívej, jak jsou děti nadšené, že napadl!”A opravdu. Na nedalekém kopci už sjížděly děti na bobech i saních a vesele u toho pokřikovaly. Vzduchem se ozývalo hlasité: “Pozóóór, jedúúú!”
Když maličká fenka viděla v bílé peřině dovádět nejen děti, ale i ostatní psy, pochopila, že to může být velká legrace. Začala se sněhem brodit, pak rychle pobíhat, různě skákat a prostě dělat, jak se říká, psí kusy. Už jí ani nevadilo, že má na chloupkách tlapiček malé sněhové koule. V zápalu hry si jich přestala všímat. Jen potom doma ve vaně, když jí paní sprchovala tlapky vlažnou vodou a snažila se jí kuličky sněhu z chlupů odstranit, to příjemné moc nebylo. Dalo se to ale vydržet.
“Mamííí, už jste byly dnes s Ginou venku? A co dělala, když viděla první sníh? To je bezvadný, že napadl zrovna dnes na Mikuláše, viď?” vpadla domů nadšená Deniska. Maminka jí hned povyprávěla, jak se Ginečka venku se sněhem vydováděla.
Na gymnáziu toho dne skončili dřív, a tak byla brzy doma i Evička. S maminkou se dohodly, že do zimy potřebuje Ginulka nutně teplý obleček, který ji bude chránit, aby nenastydla. Vydaly se proto všechny čtyři holky autem do nejbližšího velkého nákupního centra.
Ani netušily, kolik legrace přitom společně zažijí. Vyzkoušet a koupit oblečky nebylo tak těžké. Když ovšem přinesla Denča Gině vyzkoušet kožené botičky, začalo to pravé rodeo.
“Cože, boty? Se asi zbláznily, ne? Jsem snad člověk? Já jsem pes, jestli to náhodou nevíte! A teď vám to taky předvedu! To budete zírat!”
Jen co obě dcerky botky zavázaly kolem psích nožek, začala Gina předvádět neskutečně komický tanec. Chvílemi se zdálo, že na zemi nemá ani jednu tlapu. Zuřivě vyskakovala do vzduchu jak vzduchoplavec. Poté se zoufale snažila poslední botu servat špičáky. Povedlo se! Během dvou minut bylo veškeré úsilí ochránit psí tlapky vniveč.
Vítězoslavně se rozhlédla po svých trýznitelkách. Pak významně štěkla: “Tak co na to říkáte? Je tu ještě někdo, kdo se odváží navléct psovi ty směšný bačkory?”
Tím dala najevo, že další pokus obout ji znovu botky je marný. Lidé v obchodě se hlasitě smáli. Dokonce si ji někteří začali fotit na mobil. Gina se cítila při vší té pozornosti jako velká hvězda. Čtyři odhozené boty se podařilo nalézt v okruhu asi tří metrů.
Kdyby tenkrát ale Ginečka tušila, kolik času stráví se svou povedenou rodinkou v mrazivém sněhu na horách, možná by si botičky ještě ráda nechala koupit.