Kapitola 16 Co věděla Gina, ale ostatní ne

A byl tu květen, jeden z nejkrásnějších měsíců v roce. Měsíc, kdy vše v přírodě kvete nebo kvést začíná. Měsíc, ve kterém si mnoho zvířátek hledá v přírodě svého druha či družku, aby zahájili své svatební námluvy. Měsíc, na který se všichni naši přátelé tolik těšili.

Okrasné traviny již značně povyrostly a vedle kvetoucích tulipánů vyrostly a vykvetly vysoké stvoly kokoříků. Vypadalo to, že na každém stvolu visí spousta bílých zvonečků. Pod nimi vykvetly trsy modrých něžných pomněnek. Na zahradě rostlo několik keřů rododendronů. A ty nejvyšší a nejstarší začínaly právě kvést. Pod Konvalinčinou břízkou vykvetly modré kamejky a bílé zvonečky konvalinek. Tráva byla hustá a svěží.
Bílá psí holčička boloňského psíka jménem Gina se v ní s radostí válela. Každé ráno dychtivě vyrazila z chaty a běžela objevovat svět divoké přírody kolem. Mohla si po rozlehlé zahradě běhat volně, jak se jí zachtělo. Však paní s blond vlasy brzy zjistila, že její Ginečka chodí ven lovit.

Gina číhala u kdejaké díry v zemi, ve které vyčenichala myšku nebo se snažila ulovit koníka. Sem a tam dokonce neodolala a čichla si k rozkvetlé kytičce. Tady na chatě byla maximálně šťastná. Nemusela chodit na vodítku jako ve městě. Venku mohla být třeba celičký den.

Pozorovala, jak se na bílé kůře břízy u vrátek vesele prohánějí velcí lesní mravenci. Viděla, jak tam pasou malé stádečko černých mšic. Jak spolu občas i bojují. A jak mlsají sladkou březovou šťávu.

Ale ze všeho nejvíc ji bavilo pozorovat všechny ty malilinké droboučké postavičky panenek a panáčků, kteří si mysleli, že se před ní musí mít na pozoru. Jen Gina však věděla, že by jim nikdy neublížila. Byla to moc hodná fenečka s mírumilovnou povahou a nadevše milovala společnost. Navíc vycítila svým šestým smyslem, že její paní by byla určitě hodně smutná, kdyby se některému tomu drobečkovi přihodilo něco ošklivého. Vídávala svou paní často, jak je také tajně sleduje.
Fenka se občas potichoučku plížila, aby viděla, co všichni dělají. Neměla kromě své paničky na zahradě žádného kamaráda, a tak ráda by si s někým pohrála. Její velký psí kamarád Nero z vedlejší zahrady tu poslední dobou býval jen zřídka. Ale zato když jednou za čas přijel, společně si hezky zadováděli.
Často tedy z nudy se zájmem sledovala, co to ti malincí tvorečkové dělají a vymýšlejí. Pozorovat je bylo něco podobného, jako když se její paní s pánem posadí před tu velkou hrající krabici v chatě, ve které se míhají postavy a něco říkají. Co, tomu ale Gina nikdy dobře nerozumí.
Během posledního týdne zjistila, že dole na zahradě vykvetl nádherně vonící šeřík barvy lila. Prostě takový krásně světle fialový. A ti malincí přátelé tu jeho vůni milují a každé poledne se scházejí v jeho stínu.

Dnes se tam zase všichni sešli a o něčem spolu hovořili. Mlok Samuel si dnes na setkání s přáteli poprvé přivedl svou milovanou družku Žlutěnku a všem ji hned na začátku obřadně představil.
Hortenzinka srdečně Žlutěnku přivítala slovy: „Tak tě mezi námi přáteli pěkně vítám. Jsem ráda, že jsi mezi nás přišla.“ Žlutěnka se trošinku rozpačitě zapýřila a pak se na všechny se mile usmála.
A pak Gina slyšela tu hnědou ropuchu, jak říká: „Kamarádi moji milí a roztomilí, mám pro vás jednu novinku. Tomu nebudete chtít věřit, co se hodlám já na stará žabí kolena udělat.“ Růža se kolem sebe rozhlédla jako nějaká filmová hvězda a když viděla údiv v očích kamarádů, pokračovala dál.
„Představte si, že se mi zapalují moje stará žabí stehna a moje srdce hoří touhou. Zřejmě na mě přišlo volání jara. Ovšem v mém věku! A já myslela, že něco podobného mám už dávno za sebou. Přišla jsem se dnes s vámi tedy rozloučit. Držte mi palce i pěsti, ať mě na mé dlouhé cestě dolů k řece nezajede něčí kolo nebo dokonce auto. A buďte té lásky a přejte mi nějakou krásnou romantickou lásku. Ropušího samečka, co bude opěvovat mou zašlou krásu a bude kvákat jen pro mě.“ Tady se Růža uklonila jako na divadle a čekala, co se bude dít. A že se tedy dělo!
Téměř všichni okolo se začali bouřlivě smát. Začal to jako vždy panáček Malinda, kterému chybělo vždy málo, aby se rozesmál. Miloval život a na všem v životě si dokázal najít něco pěkného, pozitivního. Jeho nakažlivý bujarý smích způsobil, že se k němu přidali i ti, kteří již nyní měli o milovanou přítelkyni obavy.
Víla Hortenzinka po chvilce zvážněla a tváří v tvář staré ropuše řekla: „Tedy Růženko, to je ale překvápko. Víš dobře, jakou budu mít o tebe starost. Jenže také nechci, aby ses trápila, když máš ty své jarní touhy. Proto ti z celého srdce přeji, aby se ti splnilo všechno, co si přeješ. Hlavně buď opatrná a dávej na sebe pozor.“ A jindy veselá Hortenzinka pohladila smutně Růženku po hlavě a vtiskla ji na čelo letmý polibek.
Mlok Samuel se ke staré přítelkyni naklonil hodně zblízka a pošeptal: „Dávej na sebe pozor a s tou láskou to moc nepřeháněj, ať máš sílu se mezi nás vrátit. Ale já ti to rozhodně přeju. Koukni na mě. Také jsem se na stará kolena zamiloval. Holt volání přírody je často silnější než rozum, viď?“
Ostatní se s ropuchou také rozloučili a nutno přiznat, že jim nebylo úplně lehko na duši. Měli totiž tu starou bradavičnatou kamarádku moc rádi. Bez jejího zvláštního humoru by to na zahradě nebylo ono.