Kapitola 6 Jaro přišlo toho roku neobvykle brzy

Kapitola 6 Jaro přišlo toho roku neobvykle brzy

V chaloupce pod hortenzií společně hospodařily dvě roztomilé panenky. Od toho šťastného shledání po zimě jim spolu bylo moc hezky. Ani na okamžik se nechtěly odloučit. Hned ten první den shledání nabídla víla Violce, aby se už nevracela k sobě do pelíšku mezi fialky. Dostala nápad
„Violí, co bys řekla tomu, abychom tu bydlely společně? Poté zimě ti bude lépe u mě v teplé chaloupce. A podívej, šatičky jsme ti vypraly a jsou zas čisté. Když se vrátíš k sobě, tak je budeš mít zas samý flek od hlíny. Určitě si to tu spolu hezky užijeme,“ zadívala se tázavě Hortenzinka na kamarádku.
„Jéé, no to je báječný nápad! Hortenzinko, ty jsi tak skvělá! Budu tu s tebou bydlet moc ráda,“ zaradovala se maličká panenka a radostí se s Hortenzinkou zatočila dokola.
„Navíc kdyby náhodou přišel můj milý Ostružinda, chtěla bych vypadat co nejlíp, a to se mi na záhonku mezi fialkami moc nedaří, jak už víš.“
„No jo, vzpomínám. Každý copánek zapletený jinak a na hlavě div ne vrabčí hnízdo,“ zasmála se s chutí Hortenzinka.
„A kdy myslíš, že se Malinda a Ostružinda můžou probudit ze zimního spánku? Jestlipak se jim nemohlo stát přes zimu něco ošklivého,“ měla panenka obavy.
„Neboj, oni jsou otužilí. Až přijde jejich čas, jistě za námi hned přijdou. Neměj obavy,“ uklidňovala Hortenzinka kamarádku s hranou veselostí, ale na dušičce jí při tom pomyšlení moc dobře nebylo. Dobře věděla, že přes zimu se může v přírodě stát cokoli. Nikdo si před krutou zimou nemůže být úplně jistý.
Jaro přišlo toho roku neobvykle brzy. Na mnoha místech zahrady se objevily nádherné trsy žlutě a růžově kvetoucích petrklíčů.
P1200567

Vedle nich se chystaly ke květu žluté a žlutobílé narcisky s oranžovými středy. Příroda na zahradě se probouzela po dlouhém zimním klidu. Stromy a keře se postupně oděly do světle zelených lístečků, z nichž na dálku zářila novota časného jara.

DSC_0985
Hortenzinka s Violkou se vydávaly na dlouhé procházky zahradou a jásaly nad každým rozkvetlým kvítkem.
„Hortenzinko, podívej! Řekni, co je to za bílé kytičky? Ty já neznám?“

DSC_0777

„To jsou přece bledulky. Už dlouho jsem je tu na zahradě neviděla. Možná je tu paní nově zasadila. Kde by se tu jinak samy vzaly? Ona tu na podzim sázela i nové cibulky tulipánů. Na ty jsem teprve zvědavá. Sama uvidíš, jak zajímavé a krásné barvy tulipány mohou mít. Jestli ty zasazené cibulky ovšem nesežraly myši. To by byla obrovská škoda. Jenže jak nemají myšky co jíst, sežerou, na co přijdou. A některé cibulky kytiček jim chutnají obzvlášť. Bohužel,“ uzavřela malá víla.
Violka byla v těchto dnech přešťastná, jelikož kam oko pohlédlo, kvetly trsy fialek. Některé byly spíš do fialovo-růžova, jiné měly barvu až do modro-fialova.
Jak tak procházely zahradou, dostaly se až ke stromu vedle zadní kůlny. A tam na stromě bylo něco, co Violku zaujalo.
Hortenzinka zpozorovala její pohled a jala se vysvětlovat: „To jsou kočičky…“
Než však stačila dokončit větu, panenka s fialovými cůpky ji celkem nevychovaně přerušila: „Kočičky? Já myslela, že to jsou jehnědy. Ty snad vidíš někde kočku? Asi ti nerozumím,“ otázala se překvapeně Violka.
„Ale no tak, Violko, kdybys mě nechala domluvit a nepřerušovala, hned bych ti to vysvětlila. Přerušit někoho uprostřed řeči je pěkně nezdvořilé a nevychované. Musíš se naučit nechat jednoho domluvit,“ zlobila se naoko Hortenzinka. Již předtím si párkrát všimla, že Violka někoho nenechá domluvit. A tentokrát už se rozhodla, že jí udělí malou výchovnou lekci. Někdo jí to ostatně vysvětlit musí. Kdyby to dělala dál, přátelé by jí za to neměli moc rádi. Skákání do řeči vadí totiž každému.
Violka se zatvářila pěkně kajícně a řekla: „Moc mi to promiň, Hortenzinko. Já se budu snažit to už nedělat. Jsem asi tak strašně zvědavá, že se vždycky neudržím. Vážně se moc omlouvám. Ty se na mě zlobíš, viď?“
Hortenzinka se ale na panenku usmála a zvesela pokračovala ve vysvětlování: „Ty jsi ale trdlík. Já se přece nezlobím. Vysvětlit jsem ti to ale musela. To abys to už příště nedělala. Nebo se o to aspoň snaž. Já vím, že jsi hrozně netrpělivá, ale trpělivosti se musíš postupně učit.“
Pak objala smutnou a rozpačitou panenku kolem ramen a povídala dál: „Takže Violko, kde jsem to jen skončila? Aha, už si vzpomínám. Máš vlastně pravdu. Na stromě, který se jmenuje vrba jíva, opravdu teď v březnu rostou a právě kvetou jehnědy. A těm malým bílým jehnědám na hnědé větvičce říkají lidé lidově „kočičky“, jelikož jsou na dotek právě tak jemné, jako kočičí srst. Rozumíš?“

Kočičky - částečně rozvité pupeny v květy na vrbě jívě

„Aha. To je zajímavé, co ti lidé všechno nevymyslí. Hortenzinko, a na co jsou vlastně všechny ty jehnědy na stromech dobré?“ zajímala se Violka.
„Například na to, že pyl a nektar na mnoha jehnědách brzy na jaře poskytuje potravu pro včelky i jiný hmyz, který je po zimě vyhládlý a potřebuje nabrat sílu,“ vysvětlovala víla trpělivě. Chodila s fialkovou panenkou po zahradě a zodpovídala všechny otázky, které jí zvídavá Violka pokládala.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *