Jak Tomášek ve třídě počítal a všechny překvapil

Olda se postavil a začal počítat: „Jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset, jedenáct, dvanáct, třináct . . . patnáct . . .“ Na okamžik se zarazil a pomalu pokračoval: „. . . osmnáct . . . dvacet.“ A honem si zase sedl na židličku. Věděl, že v počítání něco pokazil a na nějaká čísla si nemohl vzpomenout.
Při Oldově počítání úsměv na tváři paní učitelky postupně pohasl. Paní učitelka se dokonce trochu ke konci jeho počítání začala mračit.
Když se Olda posadil, paní učitelka řekla: „Oldo, počítání do deseti jsi zvládl výborně. Pak už to tak slavné nebylo. Zapomněl jsi, že po čísle třináct následuje čtrnáct a po čísle patnáct následují čísla šestnáct a sedmnáct a po čísle osmnáct je číslo devatenáct. Teprve pak je číslo dvacet. Ale na druhou stranu je zase dobře, že se snažíš a počítat chceš. Takže tě chválím za odvahu a snahu, že ses přihlásil.“
Pak se zamyslela a začala vysvětlovat: „Děti, vy v tom počítání občas hledáte problém, který tam ale není. Stačí si zapamatovat, že do dvaceti počítáme úplně stejně jako do deseti. Akorát ke každému číslu přidáme na konci slůvko náct. Jako příklad si uvedeme číslo šestnáct. Řekneme šest a náct a máme šestnáct. Další sedm a náct a máme sedmnáct, devět a náct a máme devatenáct. Jen u čísla pět a náct se to trošinku mění a říkáme patnáct. Tak co? Samy vidíte, že to není tak těžké, jak se vám zpočátku zdálo. Pojďte, zkusíme si to říkat dvakrát za sebou hezky společně.“ Paní učitelka pomalu říkala čísla jedenáct až dvacet a děti je po ní opakovaly.
„Tak vidíte, nic těžkého na tom není a zítra si to můžeme zopakovat“, řekla nakonec a povzbudivě se na děti usmála.
Vtom se přihlásil Oskar a prohlásil: „Paní učitelko, já už umím počítat do sto.“ Paní učitelka ho tedy vyzvala, aby jim to předvedl. Oskar se nejprve trochu zarazil, ale pak spustil. Občas se sice trošku zaškobrtl, ale jinak ho musela paní učitelka pochválit, že to opravdu umí.
V té chvíli vycítil Tomášek svou velkou příležitost a přihlásil se také: „Paní učitelko, já umím počítat i do tisíce.“ Všechny děti se na Tomáše překvapeně otočily. Ve třídě to začalo šumět a bzučet jako ve včelím úlu.
Paní učitelka musela třídu ztišit a řekla: „No Tomášku, to je slovo do pranice. To jsem tedy vážně zvědavá, jestli to dokážeš. Tak nám to tedy předveď.“
Tomášek se tedy postavil jako ostatní děti, když před celou třídou počítaly a bez mrknutí oka spustil. Když došel k číslu pět set, paní učitelka Tomáška mírně zarazila a povídá: „ Teda Tome, já úplně zírám, jak ta čísla za sebou mrskáš. A bez jediné chybičky. Vážně chceš počítat ještě dál do tisíce?“
Ale Tomášek řekl: „No jasně, dyť je to úplně jednoduchý. Pět set jedna, pět set dva, pět set tři . . .“ A opravdu napočítal do tisíce. Pro ostatní děti bylo Tomáškovo počítání moc dlouhé, a tak začaly vyrušovat. Paní učitelka je ale okřikla, ať neruší a pěkně poslouchají.
A tak se dnes Tomášek ve třídě v počtech ukázal jako nejšikovnější. Bez mrknutí oka dokázal opravdu počítat do tisíce. Šlo mu to tak nějak samo, aniž by se musel nějak moc snažit. Děti se tomu hrozně divily. Některé ani nemohly pochopit, jak je to vůbec možné. Hynkovi závistivě blýskalo v očích a nepěkně se křenil, když paní učitelka Málková Tomáška přede všemi moc chválila. Zrovna Hynek měl s počítáním totiž velké problémy.
Paní učitelka dokonce řekla: „Tomáši, počítáš opravdu výborně. Kde ses to naučil tak dobře? Počítá s tebou někdo doma?“
Překvapený Tomášek ale řekl: „Maminka mě to jednou učila, ale to už je dlouho. Já si ale počítám sám. Mě to baví. Počítám třeba knížky, co máme doma anebo počítám z okna kuchyně auta.“
Nato paní učitelka prohlásila: „Budu si muset o tom tvém nadání promluvit s maminkou. Já myslím, že jsi mimořádně nadaný a talentovaný.“
Bylo skoro deset hodin dopoledne a děti se začaly připravovat na pobyt venku na zahradě. V té chvíli už Hynek věděl, že Tomášovi něco provede. Zatím nevěděl co přesně, ale něco ho určitě napadne.

Jak se děti v předškolní třídě učily počítat

Přišel poslední den, kdy byl Tomášek před odjezdem do lázní ve školce. V době předškolní přípravy jim dnes paní učitelka rozdala různé geometrické tvary. Děti z nich měly na její povel vybrat trojúhelník, kruh, čtverec a obdélník. Potom jim nechala chvilku, aby si z těchto geometrických tvarů mohly něco sestavit.
Tak například Tomášek si před sebe poskládal tři modré obdélníčky, na ně postavil další dva žluté obdélníčky, takže mu vznikla kapota auta. Jako kola použil dva modré kruhy a měl před sebou celé autíčko. Markétka vedle něj si vzala několik zelených obdélníčků a sestavila je nad sebe. Potom si našla několik zelených kruhů a vytvořila korunu stromu. Jen samotný zelený strom se jí ale nelíbil, a tak se natáhla ještě pro jeden červený kruh a vložila ho doprostřed koruny stromu. Teprve pak byla se svým dílem spokojená.
Paní učitelka chodila kolem dětí a hezky je chválila, co vše dovedou ze všech těch tvarů vymyslet a sestavit.
Potom se dětí ptala, jestli má například Tomášek ve svém autě víc tvarů než vedle strom Markétky. Každé dítě si počet tvarů spočítalo a výsledek řeklo paní učitelce. Když si děti takto procvičily svou představivost a počítání, rozdala paní učitelka grafické listy. Dnes na nich děti měly obrázky hrušek a jablek. Měly je sčítat a pak zase odečítat. Počítalo se jen do deseti, ale odečítání některým dětem moc nešlo.
Během počítání řekla Barča nahlas: „Paní učitelko, paní učitelko, já už umím počítat do dvaceti. Můj tatínek mě to naučil.“
Paní učitelka řekla: „No vidíš, tak až tady s tím skončíme, můžeš nám pak počítat nahlas do dvaceti.“
Když skončily děti svou práci s grafickými listy, řekla paní učitelka Báře, ať všem předvede, jak dokáže počítat do dvaceti. Holčička se postavila, uklonila se a jako když bičem mrská spustila naučenou básničku do dvaceti.“
A paní učitelka řekla: „No výborně, Barunko, jsi šikulka. Jen příště počítej pomaleji, abys ta čísla také víc vnímala, jak jdou hezky za sebou.“
Hned potom se paní učitelka rozhlédla po třídě a zeptala se: „Je tu děti ještě někdo, kdo umí také počítat víc než do deseti?“
Ve třídě předškoláků se zvedlo několik rukou. Paní učitelka vyvolala Oldu, který netrpělivě třepal rukou nad hlavou.
„Tak Oldo, postav se a ukaž všem, jak to umíš,“ řekla a dobrácky se usmívala.

Jak maminka chystala Tomáškovi věci do lázní

A pak události dostaly celkem rychlý spád.
Maminka se až divila, jak rychle se lázně pro Tomáška vyřídily. Prý je to tím, že s pozdním podzimem do lázní mnoho dětí nejezdí. Maminky dětí se snaží své často nemocné děti do lázní posílat spíše na jaře nebo v létě, kdy venku bývá lepší počasí. Jenže právě v nevlídném čase pozdního podzimu bývá ve větších městech nejhorší smog čili nejhorší vzduch. A zvlášť menší děti to odnášejí právě tou zvýšenou nemocností. Tehdy je prý nejlepší, aby malé děti trávily čas mimo velká města. Tak to mamince alespoň vysvětlovala paní doktorka po telefonu.
Do Tomáškova odjezdu zbývalo jen pár dnů, a tak maminka sháněla a nakupovala pro Tomáška dle seznamu zbývající věci. Koupila také speciální lihový fix, kterým se dá psát na látku a při praní se hned nevypere.
Poslední víkend probíhal tak, že maminka začala dávat všechny věci, které s sebou Tom potřeboval, na velkou deku, kterou rozprostřela v pokoji na zem. Vedle vyžehlených triček s krátkým i dlouhým rukávem tam ležela složená pláštěnka do deště, kšiltovka i teplá čepice. Když byly všechny věci poskládány vedle sebe, maminka je začala kontrolovat podle seznamu, aby na nic nezapomněla.
Potom na každý kus oblečení začala našívat kousek látkové cedulky, na kterou vždy tím speciálním fixem pak napsala TOMÁŠ MALÝ MŠ.
Tomášek vyšel ze svého pokoje, kde si do té doby stavěl se stavebnicí Lego a vyvalil překvapeně oči. Chvíli maminku pozoroval, co to dělá s jeho oblečením.
Když však vzala maminka do ruky fix a začala s ním označovat další cedulku přišitou na oblečení, Tomík se zvědavě zeptal: „Mamíí, proč to děláš? A co tam píšeš?“
Aniž zvedla maminka oči od psaní, začala vysvětlovat: „Do lázní máš mít všechno oblečení i boty a další věci podepsané. Tak sem píšu tvoje jméno. Navíc ty nejmenší děti tam mají mít ještě napsáno MŠ, protože ještě chodí do školky. Až se vyprané věci vrátí z prádelny k vám do lázní, aby se hned vědělo, čí jsou.
Venku ten den bylo to pravé nevlídné podzimní počasí. Vítr se proháněl korunami stromů a shazoval listí. Pak se dokonce silně rozpršelo a kapky vody začaly bubnovat do okenního parapetu. Tomášek se šel podívat z okna. Když se vracel do svého pokojíku, musel projít kolem maminky a té velké hromady věcí. Zadíval se na všechny ty věci a podrobně je prozkoumával pohledem.
A pak náhle zvolal: „A co holínky? Když bude pršet, budu nosit přece holínky, ne?“
„Ježiši, máš pravdu. Na ty jsem úplně zapomněla!“ zhrozila se maminka upřímně.
„Já ti tam dala přezutí na doma, cvičky na cvičení, zimní boty, ale na holiny jsem dočista zapomněla. Vidíš, jak jsi šikovný“, pochválila maminka syna.
„Maminko, já tě musím kontrolovat, jestli jsi něco nezapomněla, víš?“ řekl Tomášek a tvářil se náramně důležitě.
Na to se maminka rozesmála na celé kolo. Přišlo jí to tak vtipné. Co ten její kluk ještě nevymyslí.
Potom si však na něco vzpomněla a zavolala synka, aby se šel na něco důležitého podívat.
Řekla: „Tomí, tady ti s sebou dávám několik dopisních papírů a nadepsaných obálek. Máš je mít s sebou pro případ, že mi budou chtít z lázní napsat o tobě nějakou zprávu. Pak tu máš ještě několik pohledů již se známkou a nadepsanou adresou. Až mi budeš chtít napsat, poprosíš hezky paní vychovatelku, aby mi napsala, co jí budeš diktovat. Mají to tam tak zařízeno. Děti, co už umí psát, píšou dopisy a pohledy samy. A ne abys mi pořád psal, že se ti stýská a abych pro tebe přijela. To by to tvé léčení nemělo žádný smysl.“
Tomášek horlivě přikyvoval a jen občas řekl: „Hm, jo a zase hm a no jó.“
Pak zahlédl mezi věcmi své modré plavky s černými rybičkami a zase se podivil: „Mamíí, a když je venku zima, proč mám s sebou i plavky?“
Maminka se usmála a odpověděla: „Ty rozumbrado, to víš, že se v takové zimě nebudete koupat venku. Tady na tom seznamu je napsáno, že máte mít do lázní plavky, protože prý budete někdy jezdit do krytého bazénu. Tak proto ty plavky.“
Tomáškovi se rozzářily vesele oči a zařval: „Hurá, to se docela těším.“
Po chvilce se Tomášek vynořil z dětského pokoje a v náručí nesl dvě auta a několik oblíbených plyšáků. A že si je také vezme s sebou do lázní.
Maminka mu ale začala vysvětlovat: „Tomáši, už jsi přece velký kluk. Vždyť je ti pět a půl, tak snad pochopíš, co ti teď řeknu. Do lázní si můžeš vzít jen jednoho menšího plyšáčka, se kterým budeš spát. Víc hraček určitě ne. Představ si, kdyby si všechny děti přivezly s sebou takovou hromadu hraček, jak by to nakonec asi dopadlo. Nikdo by nakonec nevěděl, čí která ta hračka je. Některé bys asi i poztrácel, což by byla jistě škoda. O jiné byste se s dětmi třeba prali. Také by se mohlo stát, že se sejdou dvě nebo tři hračky stejné. Jak a podle čeho by sis pak poznal tu svoji? Já ti toho plyšáka někam podepíšu, aby bylo každému jasné, že je tvůj. A neboj, oni jsou na děti vybavení. Hraček tam budou mít jistě dost. A možná i takové, které jsi ještě nikdy ani neviděl.“
A tak si Tomík zase hračky odnesl k sobě. Měl teď velkou starost. Seděl na koberci proti skříňce a polici s hračkami a vybíral plyšáka, co si vezme s sebou na dalekou cestu. Plyšáčka, co s ním bude spát a kterému se bude daleko od maminky tajně svěřovat.

Maminka vyřizuje pro Tomáška lázně

Hned ten samý čtvrtek, kdy maminka odvedla Tomáška po nemoci do školky, zatelefonovala z práce do léčebny v Bukovanech. Dozvěděla se, že nemají pevné termíny nástupu dětí, ale děti přijímají do léčebny průběžně. Zrovna se jim prý od příštího týdne uvolní dvě místa, a tak by mohl Tomášek nastoupit.
Ať si prý maminka zaveze vyplněnou přihlášku hned do zdravotní pojišťovny, aby mohl syn nastoupit již ten příští týden. A tak se maminka musela uvolnit z práce a jela Tomáškovi zařídit vše potřebné.
Ten samý den začala Tomáškovi kupovat nové věci s sebou. A tak Tomíkovi do skříně v pokojíku přibyly dvě nové teplákové soupravy, dvě nová pěkná pyžamka, jedny nové kalhoty na zimu a nový krásný teplý svetr.
Všechny ty nové věci stály hodně peněz a maminka si pak doma posteskla: „Tomáši, Tomáši, kdyby ses v tom jídle pořád tak nefrfňal, mohli jsme si za ty peníze pořídit domů novou televizi. Vidíš, jak nám ta stará už zlobí? A to nás ty tvé lázně ještě něco budou stát. Ty sice skoro nerosteš, ale v zimních botách máš zase díru. Budu ti muset koupit nové.“
Tomášek se cítil po maminčině proslovu provinile. Možná se měl opravdu s tím jídlem víc snažit a nemusel by teď kvůli tomu jet daleko od maminky. Určitě se mu tam po ní bude stýskat. Maminka sice teď hartusila, ale Tomášek si moc dobře uvědomoval, jaké starosti jí tím vším přidělal. S nedostatkem peněz zápasili, co si pamatoval. A nyní mu maminka musí koupit spoustu nových věcí.
„Mamíí, proč musím mít s sebou tolik věcí?“ nechápal.
Maminka sundala ze stolu velký papír, který mu ukázala a začala vysvětlovat: „Tome, podívej. To je seznam věcí, které do lázní potřebuješ. Je tam napsáno, kolik a jakých věcí na oblečení máš mít s sebou. Tak například tu píšou, že si máš přivézt tři teplákové soupravy. No a ty tvoje jsou už hodně zašívané. Slušnou máš jen jednu. Z punčocháčů ti lezou palce, ty musím koupit alespoň čtvery, abys tam měl na výměnu. A trenýrky máš také zaštepované od babičky. Tak aby se ti pak děti například nesmály, že jsme chudí a nemáme na nové, víš?“
„Aha, tak to jo“, řekl Tomášek vážným hlasem na znamení, že vše pochopil. Už přece nebyl malý. Vždyť mu za půl roku bude šest.
Když maminka viděla, že si synek nehraje a jen kouká smutně oknem ven, zavolala si ho a řekla: „Tomí, já jsem to tak nemyslela. Ty mě sice s tím jídlem hrozně zlobíš, to jó, ale za to, že máme málo peněz, za to nemůžeš. Tak mi to promiň, že jsem ti to vyčetla. Pojď sem ke mně.“
Tomík maminčinu omluvu rád přijal. Když pak přišel k mamince, ta ho hezky objala a dala mu sladkou pusu.
„Mami, a kdy tam pojedu? Bude to brzy nebo za dlouho?“
Maminka si přitáhla synka na klín tak, že se dívali jeden druhému zblízka do očí a začala vysvětlovat: „Tome, dnes jsem s těmi lázněmi, do kterých máš jet, mluvila po telefonu. Prý se jim příští týden uvolní dvě místa. Chtěli by, abys přijel co nejdříve, aby se tvoje léčení stihlo ještě teď do Vánoc. A tak tam pojedeš příští týden ve středu. Do té doby ti musím koupit všechny věci, které tam budeš potřebovat. V listopadu už je dost zima a hlavně často prší. V prosinci může napadnout sníh. Proto s sebou musíš mít samé teplé oblečení, a to něco stojí. Až budete chodit každý den ven, musíš mít další teplé oblečení na převlečení, kdybys ho měl mokré od deště nebo sněhu. Rozumíš?“
Tomášek maminku smutně poslouchal. Pak ho ale něco napadlo, úplně se vyjevil a vyhrkl: „A co Mikuláš? Budu doma, až bude chodit Mikuláš? A . . .a . . a Ježíšek?“
Maminka viděla ty krásné hnědé oči, jak na ni koukají vyděšeně a synka rychle objala.
„Neboj, až k nám přijde Ježíšek, už budeš dávno doma. Zatím si můžeš rozmyslet, co by sis přál“, nabídla maminka Tomáškovi útěchu.
Ten se po jejím ujištění trochu zklidnil, ale pro jistotu se hned zeptal: „A jak tam budu dlouho?“
Tuto otázku maminka očekávala, ale odpověděla na ni dost nerada: „Ve tvém případě je nutné, abys tam byl dva měsíce. Je hodně důležité, abys tam byl co nejdéle. Ale uvidíš, že to uběhne jako voda. Určitě si tam najdeš nějakého kamaráda, neboj. Už se těším, jak mi budeš vyprávět, co všechno nového jsi tam zažil. Slibuju, že ti budu každý den psát dopisy nebo pohledy.“
„A maminko, dva měsíce je kolik dnů?“ chtěl vědět Tomášek.
Maminka se nadechla, objala Tomáška ještě jednou a pak řekla: „Dva měsíce je obvykle šedesát dnů. Počkej, já si vezmu kalendář a spolu to vypočítáme.“ Maminka si vzala kalendář a Tomík si sedl vedle ní.
„Tomáši, tady mi vychází, že to ani nebude celých šedesát dnů, ale jen padesát jedna. A ten 52. den už si tě tam vyzvednu a pojedeme spolu domů. Dětská léčebna v Bukovanech končí dvanáctého prosince. To se dá vydržet, ne?“ a maminka se přesvědčivě na Tomáška podívala.
O tom tedy Tomášek úplně přesvědčený nebyl.
Jenže maminka hned nato dodala: „No tak vidíš, a na Ježíška už budeš dávno doma. Zatím si můžeš dobře promyslet, co by sis od něj letos přál.“
Po této větě se Tomášek zamyslel. No jo, co by si vlastně letos od Ježíška mohl přát?

S kým sedí Tomášek u stolu

Holčičky u stolku na Tomáška zůstaly chvilinku zírat.
Pak ta nejmenší a zároveň nejupovídanější řekla docela přátelsky: „Já se jmenuju Barča. Kluci jsou někdy hrozný, viď? Ale Žaneta je možná ještě horší. Vůbec se nechová jako holka. A jak byl Hynek na paní učitelku drzej! Nic si z nich ale nedělej.“ A docela pěkně se na Toma usmála.
Barča měla dlouhé blonďaté vlasy stažené nahoře do culíku. Její velké modré oči si nového kluka u stolku prohlížely s neskrývanou zvědavostí. Byla to holčička hodně přátelská a otevřená. Když se jí něco nelíbilo, hned to každému řekla. Ve školce měla jediný problém. Díky své upovídanosti ji paní učitelky často napomínaly a občas kvůli tomu dostávala tresty.
Další holčička u stolu ale řekla: „A nebudeš tady zvracet, viď? To bych zvracela taky. Tak se snaž.“ Holčička se jmenovala Lucka. Měla krátké hnědé vlasy s ofinou do čela a její tmavě hnědé oči na Tomáška nekoukaly zrovna moc přátelsky.
V té chvíli se ozvala třetí holčička a zastala se ho: „Lucko, nech ho. Nevidíš, že je zrovna nešťastný? Já Žanetu taky nemám ráda. Pořád se s někým pere nebo někomu ošklivě nadává. A ty velký kluci jsou opravdu strašný. Někdy se mi posmívaj. Prý mám hnusný zrzavý vlasy. Ale mně už to nevadí. Zvykla jsem si.“ A holčička si při řeči opakovaně ťukala na čelo, aby zdůraznila, jak blbý ti velcí kluci jsou. Hezký obličejík měla posetý drobnými pihami. Když se pak usmála, dělaly se jí ve tvářích kouzelné ďolíčky.
Holčička Lucka, sedící vedle ní, si do ní ale docela nepěkně rýpla: „No a nemáš snad?“ To od ní nebylo vůbec pěkné, ale zrzečka si z té její nepěkné poznámky nedělala těžkou hlavu. Asi už si na poznámky o rezavé barvě svých vlasů zvykla.
Pak jí to ale nedalo a řekla: „Můj strejda říká, že jsem hodně podobná jedné krásné české herečce, která má stejně zrzavý vlasy jako já. A dokonce se taky jmenuje Markéta. Prý do ní byl dlouho zamilovaný. A nad postelí měl její plakát.“ Na to už Lucka radši neřekla nic.
Tomášek se zatím trochu osmělil a zeptal se třetí holčičky: „A jak se jmenuješ? Náhodou tvoje vlasy nejsou vůbec hnusný. Náhodou jsou moc hezký. Mně se třeba líbí.
Holčička s dlouhými zrzavými loknami a velkýma nazelenalýma očima se překvapeně zaculila a řekla: „Já jsem Markétka, ale můžeš mi říkat Máky. To mám radši. Tobě se moje vlasy fakt líbí?“
Tomášek řekl jen: „Jo, líbí. Jsou jako měděný a zlatý. V mojí pohádkový knížce je princezna a ta je má úplně stejný.“
Na to malá Lucka trochu pochybovačně řekla: „Jóó, a v jaký pohádce, prosím tě?“
Tomáškovi se ale rozzářily oči a vyhrkl: „No v tý o tom Ptáku Ohniváku a lišce Ryšce. Ty ji neznáš?“
Vtom už paní kuchařka docházela k jejich stolku a začala všem nalévat hustou bramborovou polévku. A Tomášek si poprvé v životě umínil, že se opravdu bude snažit. Určitě se dnes tady před holkami nesmí pozvracet. A zvlášť ne před tou pěknou Markétkou. Ta se mu obzvlášť líbila.

Proč paní učitelka posadila Tomáška jinam

V Tomáškově třídě, plné předškolních dětí, bylo dětem pět až šest let. Některým bylo dokonce let skoro sedm. Mnohé z nich totiž dostaly roční odklad z důvodu častých nemocí. Jiné se narodily až na podzim. Pak tu byly i takové, které byly pro školní docházku nezralé. Všechny tyto děti do školy půjdou až od sedmi let. Takže byly až o rok a půl starší, než malý Tomáš.
A pár z nich mělo ještě dnes problém se splachováním na záchodě a s mytím rukou před jídlem. Doma je tyto základní hygienické návyky nikdo neučil.
Jako třeba zrovna Hynek. Ten půjde do první třídy a už mu bude sedm a půl, protože dostal roční odklad školní docházky. Prý u zápisu do první třídy neuspěl se svými vědomostmi. Neuměl správně držet tužku, pletl si barvy a počítat správně do deseti mu dělalo potíže. Pravda, inteligencí Hynek zrovna dvakrát neoplýval. Jenže paní učitelka také věděla, že doma se mu nikdo z rodičů nevěnuje tak, jak by měl. A speciálně s mytím rukou před jídlem Hynek ve školce podváděl. Nezřídka se stávalo, že ho paní učitelka musela po procházce poslat zpátky, aby si ruce od bláta umyl znovu a pořádně. A takových dětí, které měly potíže se sebeobsluhou, chodilo do Tomáškovy třídy víc.

******
V mateřské školce nastal opět čas oběda. Všichni kluci i holčičky si po umytí rukou posedali na svá místa u malých stolků. Tomášek šel ke stolu, kde sedával před poslední angínou. Jenže co to? Na jeho místě seděla zrovna hnědovlasá Žaneta a vesele se s kluky bavila.
Tomík si dodal odvahu. Přišel k holčičce, která byla nejen o hlavu větší, ale i mnohem mohutnější než on a povídá: „To je moje místo! Tady jsem před nemocí seděl já.“ Zůstal stát u stolku a čekal, co se bude dít.
Jenže Žaneta se zvedla v celé své velikosti a drze řekla: „Ty pinďo malej, říkal jsi něco? Mně se tu líbí, a tak tu budu sedět.“ A drze se na Tomáška zašklebila. Jenže ten v té chvíli vůbec nevěděl, co má dělat. Tak tam stál jako ťuňťa a čekal, co se bude dít dál, místo aby šel za paní učitelkou.
Žaneta se koukla po klucích u stolku, co na to říkají a vzápětí do něj šťouchla plnou silou, a to tak, že kousek popoletěl a blízká židlička letěla s ním. Skončilo to tak, že naštěstí dopadl jen na zadek a nic horšího se mu nestalo. Jen židle ho pořádně bouchla a na zadku bude mít asi bolestivou podlitinu. Žaneta nebyla žádné ořezávátko a většina holek se jí trochu bála. Měla dva starší bratry, se kterými se odmala často prala. Tomášek zadržoval slzy a třel si bolavé místo, kam dopadl. Přece se tu přede všemi nerozbrečí!
Celé to však viděla paní učitelka a zakročila. Žaneta se musela Tomáškovi přede všemi omluvit a slíbit, že už do něj strkat nebude.
V první chvíli chtěla paní učitelka Žanetě říct, ať jde a vrátí se na své místo mezi holčičky. Pak si to však rozmyslela. V duchu si řekla, že se vlastně situace vyřešila tak trochu sama, jelikož Žaneta se k děvčátkům chovala často neurvale a často se od jejich stolku ozýval křik a pláč. Asi bude tedy lepší, když zůstane sedět tady mezi kluky. Třeba bude konečně klid.
Paní učitelka se tedy rozhlížela po přeplněné třídě plné předškoláků. Chtěla posadit Tomíka k jiným klukům. Jenže tam nastal problém.
Ve chvíli, kdy chtěla Toma posadit k vedlejšímu stolku, kde zelo prázdné místo po nemocném Patrikovi, se drze ozval Hynek: „Ale my ho tady nechcem, že jo, kluci? On u jídla zvrací a mně se chce pak taky zvracet.“ Ostatní kluci se k Hynkovi přidali.
Tomáškovi to přišlo pěkně líto. Celý v obličeji zrudl a v očích ho začalo pálit, jak se mu chtělo brečet. Jenže dostal v tu chvíli na ty blbé kluky vztek a řekl si, že to tedy ne. Brečet ho nikdo z nich neuvidí.
V první chvíli paní učitelka Hynka pořádně zkáznila a řekla mu, že takhle drze se k ní tedy chovat nebude a že to bude ona, kdo rozhodne, kam Tomáše posadí. A prý si o jeho drzostech promluví s maminkou, až si ho přijde ze školky dnes vyzvednout. Jenže Hynek si z toho nic moc nedělal a jen se nepěkně zapitvořil.
Paní učitelka se chvilku rozhlížela po třídě plné předškolních dětí. Uvažovala, kam nešťastného Toma posadí. Bylo jí malého Tomíka líto. Viděla před sebou drobného ustrašeného chlapce, který tak tak polyká slzy a snaží se zůstat statečný. Znala jeho problémy s jídlem. Vůbec se proto dětem nedivila, že s ním nechtějí sedět. Jenže ona je tady od toho, aby zapeklitou situaci správně vyřešila. A posadit Tomáška ke klukům přes jejich odpor by asi nebylo zrovna to správné řešení. Mohli by Tomovi ubližovat a posmívat se mu. To paní učitelka ale nechtěla. Měla chytrého a slušného Tomíka ráda. To mu nemůže udělat. A navíc by musela u jejich stolku stále řešit nějaké problémy. A problémům s dětmi v přeplněné třídě, kde se stále něco děje, se snažila chytře předcházet.
Pak se rozhodla. Posadí ho mezi drobnější slušné holčičky. Ty ho snad přijmou a nebudou se mu smát, že je tak malý, hubený a pořád nemocný.
Došla s Tomáškem ke stolku na druhé straně jídelny. Stolek stál u okna s výhledem do podzimní zahrady. Seděly u něj tři pětileté holčičky menšího vzrůstu.
Paní učitelka řekla rozhodným hlasem: „Lucko, Barčo a Markétko, ode dneška tu s vámi bude sedět tady Tomáš. A nechci tu vidět žádné problémy. Tomáš je hodný kluk. Uvidíte, že si budete rozumět.“

Jaké překvapení čekalo na Tomáška ve školce

Bylo čtvrteční ráno a maminka vedla Tomáška do školky. Cestou se chlapec loudal a vůbec se do školky netěšil. Po každé nemoci se cítil hodně slabý a ve třídě ho předběhli všichni kluci. To by nebylo tak zlé. To ještě zkousl, i když nerad. Jenže poslední dobou ho předbíhaly i holky, a to ho už začínalo pěkně štvát. Kluci se mu pak ve třídě posmívali. Říkali, že je horší než holka a že nic nevydrží. A to byla bohužel pravda. Od začátku letošního září to ve třídě došlo tak daleko, že si na něj zkoušeli dovolovat i kluci, kteří s ním minulý rok ještě docela kamarádili.
Do mateřské školky na sídlišti chodilo mnoho dětí. Ba dalo by se dokonce říct, že školka byla dětmi obsazená do posledního místečka. Letos musely být dokonce otevřeny tři třídy pro předškolní děti, přesto se mnoho dětí ze sídliště do školky ani nedostalo. Maminky je musely vozit na vedlejší sídliště. Tam byl však problém stejný. Přeplněné třídy dětí. Ne o všechny děti se ale jejich rodiče starali tak pěkně jako maminka o Tomáška. A tak se Tomášek setkával ve školce s dětmi pěkně vychovanými, ale i dětmi hodně nevychovanými, ba dokonce i hodně drzými. Paní učitelky se sice snažily ty nevychované a drzé děti zvládat, ale dětí bylo v každé třídě moc. Nezřídka se stávalo, že paní učitelka, která zrovna řešila zlobivého Standu nebo neposlušnou Nikolku či uplakanou Simonku, si už nestačila všimnout, že se kluci Tomáškovi nepěkně posmívají nebo že mu venku na zahradě zrovna vzali z hlavy kšiltovku a házejí si s ní.

******
Když se děti po prázdninách ve třídě opět sešly, koukal Tomášek na ostatní kluky dost překvapeně. Jirka, který byl před prázdninami stejně velký jako on, se přes léto pěkně vytáhl a byl teď o celou hlavu vyšší. A Jakub, který býval dokonce menší než on, byl stejně vysoký jako Jirka. A ze třídního šaška Káji je teď úplný Rambo. A jak všichni ti kluci zesílili! Určitě měli větší svaly než on. Jenže Tomík zůstal pořád stejně malý a možná ještě hubenější. Nevyrostl přes prázdniny ani o jeden jediný centimetr. Docela rychle mu došlo, že on tedy určitě žádného z těch kluků nepřepere. A mnoho děvčátek Tomáška také přerostlo. Vedle takové Žanety nebo Dominiky vypadal jako takový pidimužík. Obě byly nejen vyšší než on, ale byly také docela při těle. Děti si na ně ani netroufly pokřikovat, že jsou tlusté, protože se jich tak trochu bály.
Žaneta měla dva starší bratry a lítala s nimi někdy i dost pozdě již za setmění venku a rodiče se o ně moc nestarali. Tatínka lidé vídali často v blízké hospodě a maminka mívala práci na směny a ještě k tomu chodila uklízet do nedalekých kanceláří.
Jednou jel Tomášek s maminkou autobusem ze vzdáleného obchodního domu, když si všiml, že s nimi venku běhá i Hynek od něj z předškolní třídy. Ten Hynek, který seděl poblíž Tomáška v jídelně a často mu prováděl nepěkné věci nebo se mu posmíval, že je prý vychrtlý jako závodní chrt. Také Hynek měl totiž staršího bratra, a ten ho míval často na starosti, když maminka, která pracovala jako barmanka, měla zrovna večerní směnu. Nebylo divu, že Hynek od starších kluků pochytil různé móresy a nepěkné chování. Ve školce býval k paní učitelkám občas i nehorázně drzý a z jejich výchovných poznámek si vůbec nic nedělal. Jednou dokonce Tomášek, který se loudal při návratu z wc zaslechl, jak si paní učitelky potichu povídaly, že je Hynek úplně nezvladatelný a nevychovatelný. A prý bůh ví, jak špatně to s ním v životě dopadne, jestli to takhle půjde dál a rodiče se s jeho výchovou nezačnou víc snažit.

Co řekla Tomáškovi a mamince paní doktorka

Ve středu šla maminka s malým Tomášem na kontrolu k paní doktorce. Tentokrát byla maminka rozhodnutá, že se paní doktorce svěří se svým velkým trápením. Možná ji i poprosí o předepsání lázní nebo ozdravovny pro syna. Brzy ráno tedy zavolala mobilem do ordinace. Zeptala se sestřičky v ordinaci, že by si dnes potřebovala s paní doktorkou vážně promluvit o synovi. V kolik hodin mají na kontrolu přijít, aby na ně měla paní doktorka více času?
Sestra v ordinaci ji vyslechla a řekla do telefonu: „Dnes máme do jedné hodiny. Přijďte tedy v půl jedné a já to vše paní doktorce vyřídím. Určitě si na vás dnes udělá čas.“
A opravdu. Hned jak přišli do čekárny, maminka zaklepala na dveře, na nichž byl velký nápis ORDINACE. Dveře se vzápětí otevřely a zdravotní sestra je pozvala dál. Maminka i Tomášek paní doktorku hezky pozdravili: „Dobrý den.“
Paní doktorka seděla za velkým psacím stolem a koukala se na něco do počítače. Ve chvíli, když oba vešli, paní doktorka vzhlédla a začala je vítat slovy: „Dobrý den, paní Malá. Prý se mnou chcete o něčem důležitém hovořit. A co ty, Tomíku, jak se cítíš?“ A paní doktorka se na Tomáška přívětivě usmála.
Maminka si sedla na židli naproti lékařce a spustila: „Paní doktorko, já už vážně nevím, jak dál. Tomáš je pořád nemocný. Jednou má nemocné průdušky, jindy zase angínu. A tak pořád dokola. To přece nemůže být normální. A to jsem mu dokonce přestala kupovat i zmrzlinu, aby si mandle nezachladil, jak jste mi v létě poradila. Já už kvůli tomu mám i velké problémy v práci. Jestli to takhle půjde dál, přijdu o práci. Kdo nás pak bude živit? Navíc mě Tomáš strašně zlobí s jídlem.“
Paní doktorka se zatvářila hodně vážně. Otočila svůj pohled na tmavovlasého hubeného kloučka, který se v té chvíli choulil na židli vedle maminky. Viděla před sebou pěkného malého chlapce, jehož krásné oči byly tak nějak posmutnělé. To nebyly oči šťastného kluka. Věděla, že Tomášek není určitě žádný rošťák, ale spíš hodný a trochu zakřiknutý chlapec. Určitě mu doma chybí táta. Kdyby měli v rodině aspoň nějakého dědečka, který by kluka vzal na hřiště s míčem a pořádně ho prohnal. Pak by malý měl určitě větší chuť k jídlu.
Pak se kloučka zeptala: „Tome, ty prý nechceš doma pořádně jíst. Řekni mi nějaké jídlo, které máš opravdu rád.“
Tomášek se ani nemusel moc rozmýšlet a začal pravdivě jmenovat: „Nejradši mám krupicovou kaši s čokoládou, čokoládu, štrúdl s jablíčkama, bábovku, gumové medvídky…“
Paní doktorka mu vpadla do řeči a povídá: „No počkej, počkej. Ty mi jmenuješ jenom samé sladkosti a dobrůtky. Kde je nějaké normální slané jídlo? Jíš i nějaké jídlo, které sladké není?“
Tomík se chvilku zamýšlel a vrtěl se přitom neklidně na židli. Otázky lékařky se mu vůbec nelíbily.
Pak ale řekl: „Mám rád ještě pizzu, kterou mi babička někdy kupuje a pak… a pak… jo ještě bramborovou kaši s vajíčkem. Anebo se šunkou. Jo a šunkofrky.“ Vzpomněl si a v rychlosti to slovo pěkně zkomolil.
Maminka s paní doktorkou se začaly smát. A maminka synka opravila: „Tome, myslel jsi šunkofleky, ne?“
Tomášek se zarazil, ale pak se rychle opravil: „Jó, šunkofleky, ty sem myslel. Já sem se jen spletl.“
Jenže paní doktorka se už nesmála a jen říkala hm, hm a usilovně přemýšlela.
Pak se ještě zeptala: „A Tomášku, co ve školce? Co tedy ve školce jíš, když ti chutnají jen samé dobrůtky?“
Tomášek zůstal sedět jako zařezaný a chvilku nic neříkal.
V tu chvíli to maminka již nevydržela a začala si zase stěžovat: „Ve školce je to s jídlem přímo katastrofa. Skoro pokaždé, když si pro Toma odpoledne přijdu, si paní učitelky stěžují, co všechno nechce jíst, jak se v jídle jen trochu pošťoural. A vrcholem je, když mi hlásí, že se zase u jídla pozvracel. Nikdo s ním u stolu už nechce sedět. Když mají špenát nebo kapustu, tak se mu buď začne zvedat žaludek, nebo se přímo pozvrací. A maso nechce jíst žádné. Dá si kousek do pusy a pak ho v té puse dlouho žmoulá, ale spolknout ho nechce. Prostě trápení.“
Na to lékařka řekla: „S dětmi, které nechtějí jíst vařenou zeleninu, mám docela zkušenosti. A co takhle zelenina syrová? Co mu dát do ruky kousek omyté mrkvičky nebo kedlubny? Rajčátka, papriku nebo ledový salát jste zkoušeli? Syrová zelenina je stejně mnohem zdravější než vařená nebo dušená. Obsahuje víc vitamínů a minerálních látek, důležitých pro vývoj a růst dítěte.
A jak to vypadá s ovocem? Tomášku, jíš mandarínky, jablíčka nebo banány a pomeranče? “ otočila se paní doktorka opět na malého provinilce. Ten konečně poprvé ožil a začal zuřivě přikyvovat na znamení, že ovoce jí.
A maminka řekla: „No nějaké to ovoce jí, ale zase jak které. To se nemusí pracně kousat jako maso, tak s tím moc potíže nemáme.“
Když paní doktorka pochopila, jak se situace má, řekla rázně: „Milý Tomášku, pojedeš do dětské léčebny. Nedá se svítit. Ty vlastně nechceš jíst žádná normální zdravá jídla. Já už se vůbec nedivím, že jsi pořád nemocný. Tvoje tělo se neumí a ani nemůže pořádně proti nemocem bránit. Ty mu totiž vůbec nepomáháš. Těmi sladkostmi si jen otravuješ své malé hubené tělíčko, ale nedáváš mu žádnou výživu, kterou nutně potřebuje. Vždyť se na sebe podívej, jsi hubený jako lunt nebo jako nit. V obličeji nemáš vůbec zdravou barvu jako jiní malí kluci, co je vídám, když se honí venku. To tě pak každý kluk přepere.“
Tomášek vykulil oči a docela se zalekl.
Pojede někam, kde to nezná, a tak se zeptal: „A maminka pojede se mnou?“
„Ne, ne, maminka zůstane pěkně doma a bude chodit do práce. Ale ničeho se neboj. Lázně či léčebna to není jako nemocnice. To se nemusíš bát. Je to takové místo uprostřed krásné přírody, kde je všude kolem zdravý vzduch. Jezdí tam děti, které jsou buď hodně často nemocné, nebo děti, které jsou moc hubené a doma nechtějí pořádně jíst. Prostě děti jako ty. A poznáš tam nové kamarády. Uvidíš, že se ti tam bude líbit. A maminka ti bude psát dopisy. Až se vrátíš, budeš silnější, zdravější a žádný kluk ve školce si na tebe už nedovolí.“
„Víte, paní doktorko, my máme ještě jeden problém. Děti ve školce se Tomovi začaly posmívat, že je moc hubený a on se tím trápí“, svěřila se maminka ještě.
A paní doktorka na to řekla: „O důvod víc, abys Tomášku do té léčebny jel na delší dobu a pořádně tam cvičil, otužoval se a také více jedl. Až se vrátíš, budou kluci ve školce koukat, že už nebudeš žádné tintítko. Ale musíš se opravdu snažit. Vždyť takhle by ses ani holkám nelíbil.“ A lékařka se na Tomáška hezky usmála.
Paní doktorka se s nimi nakonec rozloučila s tím, že zítra už může jít Tomík zase do školky. Pak dala mamince nějaké důležité papíry, které má prý vyplnit. Byla to přihláška do dětské léčebny v Bukovanech. Tu jim paní doktorka nakonec doporučila. Prý jako jedna z mála nabízí léčení dětem i v měsících listopad a prosinec, kdy je ve velkých městech tou dobou hodně špatný vzduch. Špatnému vzduchu ve městě se říká smog. Na závěr lékařka ještě doporučila, aby maminka neváhala a co nejdříve do léčebny zavolala.
Paní doktorka začala psát mamince telefonní číslo, když si ještě na něco vzpomněla a řekla: „Moment, kouknu do šuplíku. Myslím, že tu mám barevný prospekt té léčebny. Á, tady ho už vidím. Můžete se doma podívat, kam že to Tomík pojede. Máte tam i telefonní číslo, na které si zavolejte ohledně termínu, kdy by mohl Tomáš nastoupit na léčení.“
Maminka pěkně poděkovala. Pak se s Tomáškem s paní doktorkou hezky rozloučili a maminka byla moc ráda, že jí nakonec paní doktorka navrhla pro synka lázně sama.

Co chtěl Tomášek udělat s kusem řízku

Tomášek v kuchyni osaměl. Seděl nešťastně nad talířem a dloubal vidličkou do masa, které tak nenáviděl. Z očí se mu začaly kutálet slzy. Věděl, že dokud nesní alespoň půlku masa, kterou mu maminka před odchodem dala na stranu, nesmí vstát od stolu. A tak maso převaloval v puse a přemýšlel, co s ním. Pak ale dostal nápad. Co kdyby potichoučku otevřel dvířka od kuchyňské linky a všechno to maso by honem strčil za hrnce? Anebo za pánve?
Jenže právě v té chvíli uslyšel z pokoje hlas maminky, jak se svěřuje babičce: „A mami, představ si, co jsem nedávno našla ve skříňce za pánvemi? Tomu neuvěříš.“
„No to tedy netuším. Povídej a nenapínej.“
„Představ, že Tomík schovává jídlo, které nechce už jíst, za nádobí ve skříňkách. No věřila bys tomu, co on všechno nevymyslí, jen aby to dobré jídlo neskončilo v jeho žaludku? Já už si s ním vážně nevím rady. Co bys ty dělala na mém místě? Řekni“, vyprávěla nešťastně maminka dál.
Když Tomášek slyšel ta maminčina slova, zarazil se. Zbytek řízku do skříňky tedy dát nemůže. Maminka už na to přišla. Pátravě se rozhlížel kolem sebe, až se mu oči zastavily u okna. Ano, to je ono! Zkusí to okno trochu otevřít a řízek vyhodí ven. Určitě ho tam sežere nějaký pes a bude po řízku. A maminka se o ničem nedozví. To je to hlavní. Jenže musí být hodně opatrný, aby nevypadl z okna. Zrovna nedávno mu maminka kladla na srdce, že sám nesmí okno nikdy otevírat. Mohl by prý z okna vypadnout a zabít se nebo se zmrzačit a skončit na vozíku. Maminka tenkrát dokonce okno otevřela a ukázala mu, jaká je pod nimi hloubka. Dobře ho však přitom držela. Bydleli až v osmém patře panelového domu. Tomášek koukal zvědavě dolů a všechno bylo takové malinké. Lidé, auta i stromy.
Nyní si Tomášek ale stoupl na židli a snažil se dosáhnout i na tu horní kličku, na kterou bylo okno nahoře zavřené. Stoupal si na špičky, ale marně. Na kličku nedosáhl. Zklamaně si zase sedl k talíři a koumal, co dál.
V tu chvíli maminka nakoukla do kuchyně a zeptala se: „Tak co, Tome, jak to vypadá s tím řízkem? Už ho máš v sobě?“ Pak přišla až ke stolu a viděla, že z hromádky, ze které pečlivě oddělila asi šest kousků řízku, prakticky nic neubylo. Na talíři leželo vedle nesnědeného masa i několik oschlých kousků brambor. Maminka se zarazila a chvíli neříkala zhola nic.
Pak vzala talíř s nedojedenými zbytky jídla a řekla: „Takhle to nemá žádný smysl, vždyť to máš studené jak psí čumák. Tomáši, já tě přece nechci zbytečně mučit. Já jen chci, aby z tebe vyrostl velký silný kluk. Když ti budu dávat jen kaši, tak sílu nikdy nenabydeš.“ Potom maminka šla a všechno to oschlé a okoralé jídlo vysypala do malé plastové nádoby a schovala do ledničky. Tomášek zaslechl, jak si maminka potichu říká: „Tak si to vezmu zítra do práce. Aspoň neutratím za oběd.“
Maminka pak Tomovi řekla, ať si tedy jde hrát k sobě do pokojíku a šla si zase sednout k babičce.
Tomášek si začal stavět před garáž tři malé angličáky, když vtom slyšel babiččin naléhavý hlas: „Holka, sama s tím jeho nechutenstvím asi nic nezmůžeš. A co kdyby ses šla svěřit se svým trápením dětské lékařce? Možná si bude vědět rady.“
Na to maminka pochybovačně řekla: „Myslíš? My vždycky dostaneme recept na antibiotika, případně kapky na rýmu a sirup na kašel. Paní doktorka je moc hodná, vždycky ho pečlivě vyšetří a hezky si s Tomem povídá. On k ní chodí docela rád. Jenže poslední dobou je nemocný čím dál častěji. Však víš. Možná by nás mohla poslat třeba na nějaké vyšetření.“
Babička ale radila dál: „ Hele, vzpomněla jsem si, že za našich časů se takové děti posílaly do ozdravoven nebo do lázní. A víš, že se docela divím, že ti to ta vaše lékařka ještě nenavrhla? Možná se snaží šetřit či co. Zkus ji o ty lázně nebo ozdravovnu poprosit sama a uvidíš, co ti na to řekne. Kdo jiný by na to měl mít nárok, než takové dítě jako je Tomík.“

Jak se Tomáš nimral v jídle a zlobil tak maminku

Byla neděle. Maminka připravovala sváteční oběd, na který pozvala i babičku. Ta měla Tomáška dva dny hlídat, než půjde ve středu s maminkou na kontrolu k paní doktorce. Tomášek byl zase nemocný. Tentokrát měl angínu.
A dnes se opět s jídlem strašně loudal. Angína mu sice již končila a v krku ho už nebolelo, ale na jídlo neměl vůbec chuť.
Seděl u kuchyňského stolu a vrtal se v jídle, jakoby neměl na talíři výborný řízek a brambory opečené dozlatova s kouskem sladkokyselé okurky. Před nějakou chvíli strčil do pusy malé sousto řízku a nyní nevěděl, jak se ho zbavit. Chvíli žvýkal a žvýkal, až maso přestalo mít jakoukoli chuť. Místo aby ten rozžvýkaný kousek masa spolkl, přehazoval si jej z jedné tváře do druhé, až vypadal jako sysel, jelikož si ve tváři syslil i předchozí kousek, který také nespolkl.
V tu chvíli se maminka začala zlobit a povídá: „Tome, jez pořádně a to maso už spolkni. Dobře vidím, že si ho tam zase syslíš. Kdo se má na tebe koukat. Vypadáš jako křeček nebo sysel. Ti si schovávají do vaku ve tvářích zásoby na horší časy.“
Pak se obrátila na babičku, svoji maminku, a povídá: „Sama vidíš, jak je to s ním těžké. Nejradši by jedl jen kaši, jako když byl úplně malý, ale jak má něco pořádně kousat, hned je problém. Vidíš, jak si to střádá v puse? A ještě mu to trvá hrozně dlouho.“
Babička starostlivě pokyvovala hlavou, jako že mamince rozumí, proč se tak zlobí a sama Tomáškovi řekla: „Tomíku, jestli nebudeš jíst pořádně maso, nikdy ti nenarostou svaly a nebudeš mít dost síly.“
A maminka se zase přidala: „Pak si stěžuje, že ho všichni kluci ve školce přeperou a dovolují si na něj. Mami, poraď mi, co s ním mám dělat. Myslela jsem, že z toho zlobení s jídlem časem vyroste. Jenže poslední dobou mám pocit, že je to horší a horší. A on je pořád hubenější a hubenější. Vždyť vypadá, jako bych mu ani nedávala najíst.“ Maminka si složila nešťastně obličej do dlaní. Babička jí podala papírový kapesník a maminka si utřela uplakané oči. Pak se vysmrkala a dál hleděla na synka, jak zápasí s jídlem.
Z talíře před ním zmizely mezitím tři malé kousky brambor a kousek okurky. Nakrájený řízek však z talíře stále nemizel. Naopak. Hrozivě koukal na Tomáška a ten nevěděl, co s ním.
Potom však babička navrhla, aby si šly sednout vedle do obývacího pokoje na sedačku. Potřebuje si prý natáhnout bolavé nohy po té cestě vlakem a autobusem.
Tak se babička s maminkou přesunuly vedle do pokoje. Maminka uvařila pro obě dvě kávu a navrch dala kopeček šlehačky. Že prý si musí nějak osladit život, jinak se prý z toho kluka zblázní.