Archiv rubriky: Mé knihy

Kapitola 2

Proč byl Tomášek tak hubený

Tomášek bydlel jen s maminkou, a tak mu doma chyběl ten správný mužský vzor. Maminka ho doma učila slušnému chování, ale už mu nedokázala pomoct v tom, jak se má postavit proti klukům nebo holkám, kteří se mu kvůli jeho hubenosti posmívali.
Když si doma postěžoval nebo dokonce někdy i pobrečel, že si na něj děti dovolují, maminka vždy jen řekla: „Zkus si jich nevšímat. Oni jsou hloupí a časem je to přestane bavit. Hlavně se s nimi neper! Stejně jsi tak hubený, že by tě každý přepral. Nejdřív musíš začít pořádně jíst, abys měl víc síly.“
Jindy zase maminka říkala: „Holčičky jsou křehká stvoření a není správné, když si na ně kluci dovolují nebo se s nimi dokonce perou. Tomášku, zůstaň vždy rytířem a holčičky ochraňuj. Víš, jak jsme si o tom minule povídali.“ Tím to pro maminku skončilo a šla si po své práci.
Jenže Tomíka to docela trápilo a nevěděl, co s tím. Maminka asi neví, že nejsou všechny holky stejné. Třeba Žaneta od nich ze třídy je úplně jiná. Ostatním holkám ve školce nepěkně nadává a prát se umí jako kluk. Ta tedy určitě nepotřebuje ochraňovat. A od nikoho. Některé děti se jí dokonce bojí.
Tomášek chodil od tří let do mateřské školky na velkém sídlišti v Praze a býval často nemocný. Maminka chodila do práce a musela se pořádně otáčet, aby je oba uživila. Čím častěji byl ale Tomík nemocný a maminka s ním musela zůstat doma, tím méně vydělala peněz a ještě pak měla v práci kvůli tomu velké potíže. Občas tedy přijížděla z jiného města Tomáška hlídat babička, aby maminka mohla jít do práce.
Určitě si kladete otázku, proč byl Tom tak hrozně hubený? Ráda vám na ni odpovím.
Tomášek nechtěl pořádně jíst. Když měl angínu a bolelo ho hodně v krku, neměl na nic chuť. Polykání ho bolelo. Maminka se snažila a vařila mu krupicovou kaši posypanou nastrouhanou čokoládou nebo bramborovou kaši s míchanými vajíčky na cibulce. To byla jeho dvě nejoblíbenější jídla. Někdy si dal rád i vařené těstoviny s kečupem a sýrem nebo šunkofleky. Hlavně, že nemusel jídlo moc kousat a dobře mu klouzalo do krku.
Když neměl Tomášek angínu, dostal pro změnu rýmu a následně kašel. Paní doktorka pak řekla, že má buď katar horních cest dýchacích anebo ještě hůře zánět průdušek. To se pak potýkal s ohromnou rýmou a býval hodně zahleněný. V těchto dnech nemohl normální jídlo ani vidět a trpěl vyloženě nechutenstvím. Maminka s babičkou měly co dělat, aby do nemocného dítěte dostaly vůbec nějaké jídlo. Tak došlo k tomu, že si Tomáš začal vymýšlet, co by rád a na co vůbec nemá chuť a stal se z něj, co se jídla týkalo, pěkně rozmazlený kluk.
Jakmile se ale začal uzdravovat, začala maminka vařit zase normálně, a to byl pro Tomíka problém. Tomášek nechtěl jíst žádnou zeleninu ani maso. Když měl jíst špenát, kapustu či květák, hned se mu zvedal žaludek. Maminka z něj bývala často zoufalá.

Kapitola 1

Tomášek a jeho maminka

Krátká anotace o knížce
Co zažívá pětiletý Tomášek ve školce? S kým tam nakonec kamarádí? Kam musí před Vánoci odjet? A jak to s Tomáškem ve školce nakonec dopadne?

Moji milí čtenáři,

Váš milý zájem o mé knížky způsobil, že mám v současné době napsáno již 15 kapitol nové, v pořadí již 3. knížky. Tentokrát se ale nejedná v žádném případě o pohádku.

V příběhu malého Toma se pokouším o celkem realistický pohled na dnešní dobu. Příběh jsem zasadila do našeho velkoměsta Prahy, jelikož ji důvěrně znám.
Dlouhá léta jsem navíc bydlela hned vedle MŠ : – ) na jednom pražském sídlišti. . .
Avšak vyprávění mé kamarádky o tom, jak 3,5 letý chlapeček drze řekl jejímu tatínkovi: “Zalez, ty dědku šedivej!” a pak se nechtěl ani omluvit, mě přimělo k tomu, abych se nad některými věcmi kolem nás více zamyslela. Výsledek Vám zde předkládám a věřte, že psát pro děti pohádky je o dost lehčí než zaměřit se na realitu dnešních dní. . . . . To pak jde člověk s kůží na “trh” ještě mnohem víc . . . A tak studuji všechny dostupné reálie, abych Vás ve svém příběhu něčím náhodou neklamala. Buďte prosím k mé 3.knížce shovívaví, ale pokud se Vám něco opravdu nebude zdát, klidně mi napište opět na můj mail.
Vaše autorka Yva

Pro Vaši informaci – všechny reálie ohledně MŠ jsem zjišťovala, studovala a postupně konzultovala s jednou nejmenovanou MŠ v Praze. Dále jsem spolupracovala s dětskou léčebnou v Bukovanech, jíž bych tímto způsobem i moc ráda poděkovala za pomoc ohledně některých důležitých informací.

V Praze dne 18.5.2015

Na tomto místě bych se chtěla všem omluvit. Z nějakého důvodu se mi zde nezobrazují správně jednotlivé odstavce, i když je tam opravdu mám. Přeji Vám pěkné počtení 🙂

Zde je ukázka několika z mnoha ilustrací, jež by měly být v knize – autorkou je ilustrátorka Ivana Tučková.

Kapitola 1 Tomášek a jeho maminka

Byl jednou jeden pětiletý kluk a jmenoval se Tomáš Malý. Měl tmavé vlnité vlasy po tátovi, kterého vídal jen občas a krásné, světle hnědé oči po mamince. Vzrůstem nebyl velký, spíše menší a byl hrozně hubený. Byl tak hubený, že na něm většina triček a mikin poslední dobou nepěkně visela. Však na něj děti ve školce také pokřikovali: „Hubeňoure, hubeňoure.“
Jednou, stalo se to hned po velkých prázdninách na začátku září, mu dokonce jedna tlustá holka ve školce řekla, že vypadá jako kostra. Tomášek ani nevěděl, co to znamená. Byl však slušně vychovaný, a tak té protivné holce ani na oplátku neřekl: „A ty jsi zase tlustá.“ I když na to měl opravdu velkou chuť. Jenže maminka mu vždy říkala, že k holčičkám se má chovat hezky a galantně. Prý jako rytíř. Získá si tak jejich přátelství a budou ho mít rády. A tak se Tomášek snažil.
Hned, jak si ho ten den maminka přišla po práci ze školky vyzvednout, se maminky zeptal: „Mamíí, co je to kostra?“
„Kostra?“ maminka se chvilku zamyslela. Tomášek byl chytrý a zvídavý chlapec, a tak byla maminka na jeho záludné otázky zvyklá. Někdy se také stalo, že odpověď nevěděla, ale nikdy synka neodbývala slovy jako: „Teď nemám čas, dej mi pokoj nebo počkej, až budeš větší, pak se to dozvíš.“
Pokud maminka něco nevěděla, řekla to Tomáškovi na rovinu a navrhla, že se na to spolu podívají buď do velké encyklopedie, kterou měli doma v knihovně, anebo do počítače. Odpověď našli například na Seznamu nebo na Googlu. Maminka i Tomášek tyto společné výlety za neznámem milovali. Oba lákalo dozvědět se něco nového. Kolikrát nebylo třeba vyžehleno nebo zrovna umyté nádobí, ale maminka dala většinou synkovi přednost.
„Práce počká, nemá nožičky. Ono mi to prádlo na žehlení nikam neuteče“, říkávala. Tomášek měl za to maminku moc rád. Byl na svou maminku pyšný, že ví spoustu zajímavých věcí, o kterých si spolu povídali. Navíc byla jeho maminka i moc krásná. Alespoň tedy v jeho očích. Měla stejné, světle hnědé oči a dlouhé vlnité, světle hnědé vlasy.
Dnešní Tomáškova otázka nebyla vůbec těžká. Maminka jen přemýšlela, jak má malému chlapci vysvětlit, co je to kostra nejlépe.
Po chvilce tedy řekla: „Každé větší zvíře, jako je například pes, slon, tygr, ale i člověk a dokonce i ryba, má v těle kostru. Ta je tvořena různými kostmi a také žebry a na páteři ještě i obratli. Kostra chrání naše tělo. Například chrání srdce nebo plíce. Třeba když spadneš, natlučeš si kosti nebo tady vysoko nad pupíkem z obou stran jsou žebra. Tak si třeba natlučeš žebra, ale srdce nebo plíce si nenatlučeš, protože je chrání tvůj hrudní koš.“
Než to stačila maminka dovysvětlit, Tomášek vypálil další otázku: „A co je to ten hrudní koš, mamí?“
Maminka se na zvídavého synka usmála a dál vysvětlovala: „Hrudní koš máš tady a je složený z hrudní kosti, kterou máš tady vepředu a ze žeber, která chrání tvoje srdíčko a plíce, kterými dýcháš.“ A maminka názorně synkovi ukazovala na jeho těle, kde má žebra a kde hrudní kost.
Tomášek řekl jen: „Aha.“
Chvíli šel smutně vedle maminky a neříkal nic. Po chvíli to už ale nevydržel a přiznal: „Jedna tlustá holka z vedlejší třídy mi řekla, že vypadám jako kostra. Mami, to se mi posmívala, viď?“
Maminka smutně potřásla hlavou a řekla: „Tomášku, musíš víc jíst, jinak budeš pořád tak hrozně hubený a děti se ti budou stále posmívat. Víš, měl bys vědět, že na světě jsou lidé hodní a lidé zlí. Stejné je to i s dětmi. Takové dítě, které se ti nepěkně posmívá, možná samo zažilo něco špatného a neumí se s tím normálně vyrovnat. No a pak se zase posmívá někomu jinému. Bohužel to tak někdy chodí i mezi dospělými. Té tlusté holčičce se možná také někdo posmíval, že je tlustá a ona má nyní potřebu se posmívat zase pro změnu tobě, že jsi hubený. Asi by byla radši hubená než tlustá, a tak se ti posmívá, protože ti možná závidí. Závist je ale jedna z nejhorších lidských vlastností. Jak sám vidíš, bylo to od ní hodně hloupé a ošklivé, viď?“
„Mami, ale já jí neřekl, že je tlustá, i když teda je. A pořádně. Jsem přece rytíř a rytíři se nikomu neposmívají, že ne?“
Maminka se na synka pěkně usmála a pochválila ho. V duchu si pak řekla, že z něj jednou vyroste správný chlap a byla na něj v tu chvíli opravdu pyšná. Její Tomášek je tak chytrý, citlivý a má velké statečné srdce.

Kapitola 26

Co si plánovaly hvězdičky Jasněnka se Zářivkou

V tom pěkném předvánočním čase koukala hvězdička Zářivka večer co večer zvědavě na zem. Nahlížela do různých domovů a už vůbec se nenudila. V každém tom domě se děly ale moc zajímavé věci! Viděla, jak malé holčičky i kluci pomáhají maminkám vykrajovat z perníkového těsta například perníkové zvonečky, domečky, hvězdičky a prasátka pro štěstí. V jiné kuchyni zase vykrajovali z rozváleného těsta linecká kolečka nebo kytičky a pak je slepovali červeným jahodovým nebo rybízovým džemem. V dalším domě stará paní upečené perníčky už zdobila bílou cukrovou polevou a dávala je na velký tác, aby poleva uschla. Jen co se však otočila, malý vnouček honem strčil do pusy dva perníčky tak, aby babička nic neviděla. Hvězdička se musela pousmát a docela dostala na ty perníčky také chuť.
Tak minulo pár dnů, kdy někdy svítilo trochu sluníčko, jindy se zase na zem snášely lehounké sněhové vločky. Pak nastal takový hodně zvláštní večer. Když hvězdička pohlédla hned po probuzení dolů, viděla na jednom velkém kulatém náměstí stát obrovský strom. Ten strom svítil na dálku barevnými světly. Bylo to moc krásné, protože světel bylo opravdu hodně. Tolik různobarevných světýlek hvězdička ještě nikdy pohromadě neviděla. Byla tou nádherou celá unešená. Kolem stromu stálo mnoho lidí a všichni zpívali moc pěkné vánoční písně. To se Zářivce moc líbilo a zavolala svou sestru Jasněnku, aby se šla také podívat na tu krásu.
Jasněnka se zasněně dívala na zem, jak se lidé radují z přicházejících Vánoc.
Po chvíli povídá: „Zářivko, a to počkej, až nastane Štědrý večer. To se pak rozsvítí skoro v každém okně takové krásně svítící stromky a lidé si budou zpívat sváteční písně, kterým říkají koledy. Oslavují, že se ten den narodil před mnoha a mnoha lety Ježíšek. Maminka jednou říkala, že ten Ježíšek nosí dětem i dospělým pod ty svítící stromky různé dárky. To musí být moc pěkné. Někdy bych to moc ráda viděla na vlastní oči.“
Přesně v tu chvíli dostala hvězdička Jasněnka odvážný nápad, který své sestře hned řekla: „Zářivko, co kdybychom se na Štědrý večer letěly dolů na zem podívat? Co ty na to?“
Zářivce zasvítily nadšením modré oči a celá se pro ten úžasný nápad nadchla.
„No jo, ale budeme to muset říct mamince, aby o nás neměla strach“, napadlo ji po chvilce nadšení.
Ale Jasněnka vymýšlela dál: „A co když řekneme, že bychom chtěly vidět, jak to vypadá doma u té holčičky Marcelky, jak měla v pokoji ten strašný nepořádek? Jestli se jako už polepšila. Takový nápad se mamince určitě bude líbit.“
„Mě by zase moc zajímalo, jak se asi má naše panenka Helenka? A jak to vypadá na Vánoce u nich doma?“ svěřila se hvězdička Zářivka.
A tak obě nadšené sestřičky honem letěly za maminkou Zorkou, aby jí přednesly svůj odvážný plán.

Kapitola 10

Co vymyslel měsíček

.Kapitola_10_B Panenka Květuška tancuje s hvězdičkami

„Mé milé kamarádky, já se nyní na chvíli vzdálím a vy si tu zatím hezky zdřímněte. Jdu vykouzlit tady pro Květušku střevíčky z měsíčních vláken a měsíčního svitu. A na to se musím pořádně soustředit“, řekl měsíc. A jak byl kulaťoučký, vyhoupl se plavně na parapet okna a náhle zmizel ve tmě.
Panenka i tři hvězdičky si mezi hračkami udělaly místečko na spaní. Byly všemi těmi neobvyklými událostmi tak znavené, že jen co položily hlavičky na koberec, do jedné tvrdě usnuly.
Bylo už hodně po půlnoci, když přišel měsíček kamarádky vzbudit. V ruce držel nádherné střevíčky, jež se stříbřitě leskly. A lehounké byly jako pírko.
„Panenko, pojď si je zkusit. Chtěl bych tě v nich vidět tančit“, vybídl měsíc Květušku.
Střevíčky jí padly na nožky jako ulité. Ale co se to děje? Panenčiny nohy jakoby stále tancovaly a ne a ne postát v klidu. Panence Květušce se pusinka roztáhla do šťastného úsměvu. Její velké trápení náhle vystřídala nečekaná radost. Květuška se lehounce vznášela po dětském pokoji a v těch kouzelných botkách ani jednou jedinkrát nezaškobrtla. No, vždyť byly také opravdu kouzelné. Hvězdičky se velmi radovaly a roztančily se též. Zářivka jim k tomu svítila všemi silami, které měla.
A měsíček se vševědoucně usmíval. On už věděl, co se bude dít dál, protože viděl dál, než my lidé.
Když se hvězdy i panenka tancem unavily, posedaly si pěkně kolem měsíce a chtěly vědět, co bude dál.
„Měsíčku, děkuji ti mnohokrát za ty nádherné střevíčky. Moc krásně se v nich tančí. Skoro je na nožkách ani necítím. Jsou tak lehounké, jako by byly z hedvábí. Řekni, co se mnou bude dál? Co pro to já můžu udělat?“ děkovala panenka měsíčku.
„Panenko, ještě před svítáním se my s hvězdičkami musíme vrátit zpátky na oblohu. Brzy se rozední a tou dobou my chodíme spát. Takový je zákon nebe. Slunko vysvitne a my už v té chvíli musíme hluboce spát a pořádně odpočívat, abychom měli sílu svítit lidem na nebi zase zítra po západu slunce. Ty tady počkáš pěkně schovaná. Až se holčička ráno probudí a otevře dveře, vytancuješ opatrně až ven na zahradu. Dál už uvidíš. Střevíčky tě samy povedou. Nedaleko je pěkný park, kam chodí rodiče i prarodiče s malými dětmi. Tam si tě snad nějaká hodná holčička najde. A nezapomeň, až si tě holčička vezme k sobě domů, kouzelné střevíčky ztratí svou kouzelnou moc.“
Květuška trochu posmutněla a řekla: „Přátelé moji, moc vám za vaši pomoc děkuji. Byli jste na mě tak hodní. A to už vás nikdy asi neuvidím, že?“
„Květuško, vždycky když ti bude smutno, podívej se v noci na oblohu a my ti pěkně budeme svítit. My si tě už budeme hlídat, aby ti nikdo neubližoval, uvidíš. Každého v životě potká nějaké to velké trápení, ale to se musí vůlí překonat a nevzdávat se. Ničeho se neboj a hlavně buď statečná“, řekla moudře maminka Zorka a pohladila panenku po ušmourané tvářičce.
Nebeští přátelé se s panenkou hezky rozloučili, vyhoupli se na okenní parapet a tiše zmizeli v otevřeném okně. Netrvalo dlouho a měsíc opět ozářil noční oblohu měsíčním svitem. A tam napravo vedle něj svítily tři velmi podobné hvězdy. Byly to maminka Zorka se svými dcerkami Jasněnkou a Zářivkou. Noc právě končila a venku začínalo pomalu svítat.

Kapitola 9

Co se panence vlastně stalo

Maminka Zorka se začala ušmudlané panenky vyptávat: „Panenko, jakpak ti říkají? Máš nějaké jméno? Svěříš se nám, co se ti přihodilo, že jsi tak nešťastná?“
Panenka přestala plakat, posadila se, uhladila si potrhanou sukýnku a začala vyprávět:
“Moje holčička mi říkala Květuško. Ještě nedávno jsem byla docela šťastná panenka, i když jak sami vidíte, dost špinavá a šaty mám již dlouho samou díru. Jenže za to já sama bohužel nemůžu. To ta moje holčička Marcelka. Neuměla se ke mně moc hezky chovat. Každou chvíli mě někde pohodila na zahradě. Někdy jsem spadla jen na lavičku, ale jindy také do bláta nebo do louže. Marcelka se mnou lezla i na nízký strom, kde má udělaný domeček na hraní. Tak se mi udělaly ty díry na šatech. Jenže pak přišel večer a já byla tou nejšťastnější panenkou na světě. Všechny boule po těle mě přestaly bolet, když si mě moje holčička vzala k sobě večer co večer do postýlky. Vždycky mě pevně obejmula a přitiskla si mě na srdíčko. Úplně jsem slyšela, jak jí tluče. Pak mi také šeptala různá tajemství a hlavně . . .“ Tady se panenka srdceryvně rozplakala a nebyla k zastavení. A tak všichni čekali, až největší nápor smutku pomine a maminka Zorka ji pevně obejmula, aby se Květuška necítila už tak sama. Zářivka s Jasněnkou ji smutně hladily po špinavých zlatých vláskách a trpělivě vyčkávaly.
„ . . . hlavně mi Marcelka šeptala, jak moc mě má ráda. Vlastně úplně nejradši na celém světě, protože na ni pořád nikdo neměl doma čas. Pořád sem jezdily nějaké návštěvy bohatých lidí. Maminka a tatínek jezdili na golf nebo na tenis, tatínek pak ještě na tréninky a zápasy. On je totiž slavný hokejista. Maminka tu měla stále nějaké své kamarádky nebo jezdila cvičit do posilovny a plavat do bazénu. Často mi Marcelka plakala, dokonce někdy i přes den, že je pořád sama. Tady se už vystřídalo hodně slečen na hlídání. Bývalo mi mé holčičky dost líto, jak je opuštěná. Každou chvíli jí někdo vozil nové dárky, ale ji ty nové hračky až tak moc nezajímaly. Jenže pak měla včera ty páté narozeniny. Búúú, búúú“, rozeštkala se Květuška nanovo.
„Květuško, přestaň už konečně plakat a pěkně nám vysvětli, co se včera tak strašného stalo“, pobídla ji netrpělivě Jasněnka.
„Tady máš kapesník a už konečně přestaň, prosím tě bulet. Kdo to má pořád poslouchat. Už mě z toho bolí vážně uši“, nevydržela s nervy Zářivka.
„K narozeninám dostala přece tu novou krásnou panenku a mě si přestala úplně všímat. Posadila mě sem, a tak jsem tu seděla několik dnů. Jak pak včera večer něco hledala, navršila se na mě ta kupa hraček. Strašně to bolelo. Ale úplně nejhorší bylo, když jsem ze země viděla, jak v posteli objímá tu novou krásnou pannu. Říkala jí krásná slovíčka a mazlila se s ní. Už se mazlila jen s Markétkou. To už jsem nevydržela. Bylo mi to tak strašně moc líto!“ zakončila smutně panenka své vyprávění a snažila se už neplakat.
Tak tam seděli všichni kolem staré špinavé panenky s potrhanými šaty a smutně přemýšleli.
Vtom dostal měsíček spásný nápad, a tak řekl:„ Panenko Květuško, já mám úžasný nápad!
„Nápad? Ty máš nápad? Tak honem sem s ním! Nenapínej nás a povídej!“ volaly hvězdičky vzrušeně jedna přes druhou.
Panenka Květuška zatajila dech a ani nedutala. Oni jí možná zase pomůžou, aby ji její Marcelka měla ráda.
Měsíček si odkašlal a spustil: „Květuško, myslím si, že už si tě ta tvoje nepořádnice malá ani nezaslouží. Já ti vykouzlím stříbrné měsíční botky z jemného měsíčního vlákna. Ty střevíčky ale nebudou ledajaké obyčejné boty. Budou kouzelné.“
Tady se měsíček odmlčel. Chvilku ještě dumal a dumal.
Hvězdičky i Květuška byly z toho jeho nápadu tak překvapené, že tiše vyčkávaly, co bude následovat.
„Víte, na světě jsou děti bohaté, jako tady ta spící nepořádná Marcelka a zase i děti hodně chudé, kterým rodiče moc hraček koupit nemohou. Samozřejmě že asi nejvíc dětí je rodičů, kteří nejsou ani chudí a ani bohatí. A mě tak napadlo, že by se tady někde v okolí jistě našla nějaká ta chudá holčička, která by si považovala, kdyby například našla třeba i špinavou panenku. Hlavně že by vůbec nějakou svou panenku měla. Tak co na to říkáte?“
„Ty jsi tak úžasně moudrý, měsíčku! Já tě mám tak ráda!“ zvolala Jasněnka zvonivým hláskem a jala se ten velký kulatý měsíc obejmout. Pravda, moc jí to nešlo. Tak dlouhé ruce opravdu neměla, ale za pokus to stálo.
Všechny hvězdy vesele jásaly, jen panenka Květuška si novou situací nebyla jistá.
„Měsíčku, já tomu všemu ale úplně nerozumím. Jak by mě mohla najít nějaká nová holčička? Vždyť já sama chodit neumím. Kde mě tedy ta holčička najde? V popelnici?“
„Neboj, on ti vše vysvětlí, ale my už to víme, ale nepovíme . . . Tralala tralala tralala“, začaly si vesele prozpěvovat Zářivka s Jasněnkou a měly z nového nápadu takovou radost, že si začaly z Květušky dělat malou nevinou legraci.
„Holky, nebuďte jako malé! Květuška přece nemůže vědět, to co víme my, hvězdy“, snažila se je okřiknout maminka Zorka a něžně pohladila Květušku po hlavě.
„Omluv je, prosím, to ony ze samé radosti. Měsíček ti vše vysvětlí, viď?“ obrátila se Zorka na měsíc, aby on pokračoval.
Měsíček se laskavě usmál. Plán už v hlavě měl. Teď ho jen uskutečnit.

Kapitola 1

Zde je několik ilustrací z knihy. Snad se Vám budou líbit. 🙂

Jak Marcelka dostala krásný narozeninový dort

V Praze dne 30.4.2016
Moji milí čtenáři,
vypadá to, že se můj VELKÝ SEN ohledně vydání mých knížek snad konečně vyplní – knížka “Jak měsíček a hvězdičky pomohli panence” zaujala jedno známé nakladatelství :-). K mé velké radosti by knížka měla vyjít již před těmito Vánoci. Momentálně spolupracuji s ilustrátorkou Ivou Tučkovou na ilustracích :-). Pevně doufám, že se vám a vašim dětem její něžné ilustrace budou líbit tak jako mně. Nakladatelství se líbí i příběhy víly Hortenzinky a jejích přátel…
Přeji vám všem pěkné chvíle s mými příběhy – ať už s vílou Hortenzinkou a jejími věrnými přáteli, odhozenou Panenkou a její novou holčičkou Evičkou či malým Tomáškem a jeho novými kamarády 🙂
Dnes je poslední dubnový den – 30.4. a nevím jak vy, ale já se určitě večer chystám na tradiční slet čarodějnic. Přeji vám tedy krásné prožití dnešní filipojakubské noci (nebo také Valpuržiny noci nebo Beltine) a já odcházím leštit své starodávné koště :-). Mám tam nové vychytávky v podobě blinkrů. Dokonce jsem si pořídila i řídítka. To víte, musím jít trochu s dobou 🙂 Takže sraz dnes před půlnocí nad Petrovými kameny…
Vaše šťastná autorka Yva

22.7.2015
Milí čtenáři,
poprosila jsem ilustrátorku Ivanu Tučkovou, jestli by zkusila nakreslit 1.ilustraci k mé knížce o panence. Paní Tučková moc krásně kreslí a já bych byla moc ráda, kdyby ilustrovala celou mou knížku o panence. Doufám, že i vás a vaše děti její něžné pohádkové ilustrace okouzlí, stejně jako i mě před časem 🙂
Vaše autorka Yva

22.3.2015

Moji milí čtenáři !!!!!!!!
všechny moje pohádky snad během 1 měsíce uvidíte na mých nových webových stránkách hortenzinka- stačí si do vyhledávače pak zadat název mých nových webových stránek www.hortenzinka.cz, kde se můžete dočíst i něco o mé osobě.
Budu se na Vás moc těšit – již nyní mám v plánu další knížku pro předškolní děti a momentálně píšu také pokračování víly Hortenzinky : – ) Budou tam zase nové fotky zvířátek a nová dobrodružství.
Mějte se zatím moc krásně Vy i Vaše děti a prosím, nezapomeňte na mě . . .
Mnoho nás autorů se s mamtalentem musí z určitých důvodů v těchto dnech rozloučit : – ( – viz změna pravidel portálu mamtalent.cz – můžete si sami přečíst. Takto neuvěřitelně nevýhodnou smlouvu opravdu řada z nás podepsat nechce, takže nám ani nic jiného nezbývá : – (.
Je mi to moc líto. Opravdu.
Tímto se loučím s Vámi všemi i já – Vaše autorka Yva, co pro Vás tak ráda píše . . .

28.10.2014
Milé maminky a tatínkové, babičky a dědečkové,
k dnešnímu dni, kdy počet přečtení či otevření mého pohádkového příběhu pro děti 6 – 10 let dosáhl přesně 5.000, dovoluji si vložit tentokrát příběh pro děti předškolní. Pevně doufám, že se Vám a hlavně Vašim dětem bude také líbit, tak jako se zatím líbí příběh o víle Hortenzince a jejích přátelích. Za Vaše laskavé připomínky budu jen ráda : – ) Tuto novou pohádku o panence jsem kdysi dávno začala vyprávět mým tenkrát malým dcerkám, ovšem ve značně jednodušší verzi . . .Jak sami uvidíte, příběh není “JEN O PANENCE”. 🙂
Přeji Vám při čtení pokud možno pěkné chvilky . . . s Vašimi dětmi . . .
Vaše autorka Yva

PS. Píšu pro Vaše děti velmi ráda, škoda jen, že na vás, rodiče a prarodiče, nemám žádnou vazbu, žádný kontakt. Tak kdyby jste mi chtěli přece jen napsat něco hezkého nebo nějaké připomínky k textu, zde je můj mail – Yvona.Bednarova@seznam.cz nebo se přihlaste zde jako návštěvník – na mail Vám přijde heslo a pak už můžete dolů pod text napsat své připomínky. PÍŠU TO ZDE PROTO, ŽE NEMÁM KOLEM SEBE DĚTI VE VĚKU DO 6 LET, TUDÍŽ BY JAKÉKOLI REAKCE Z VAŠÍ STRANY BYLY PRO MĚ PŘÍNOSNÉ . . . DĚKUJI ZA VÁŠ PŘÍPADNÝ ČAS.
POKUD SE MI NĚKDO Z VÁS OZVE, BUDU MÍT RADOST, ŽE MOJE PRÁCE TŘEBA NĚKOHO TĚŠÍ : – ). ZAJÍMALO BY MĚ TAKÉ, ODKUD POCHÁZÍTE A JAK VELKÉ JSOU VAŠE DĚTI : – ). MOC VÁM PŘEDEM DĚKUJI ZA POCHOPENÍ. MOC TO PRO MĚ ZNAMENÁ . . .

*******************

Kapitola 1

Jak Marcelka dostala krásný narozeninový dort

Jak_mesicek_a_hvezdicky_pomohli_panence_B
ilustrovala Ivana Tučková

Je krásná letní noc. Noc z pátku na sobotu. Konečně přichází vytoužená sobota. Pro holčičku Marcelku dlouho očekávaný den. Den, kdy bude mít narozeniny, na které se tolik těší. Zatím ale spí ve velkém dětském pokoji. Na polštáři vedle ní leží panenka s hadrovým tělíčkem a zlatými lokýnkami. Nohy, ruce i krásná tvářička panenky ale hadrové nejsou. Pěkné modré mrkací oči jsou vroubené černými řasami. Holčička drží měkké tělíčko panenky přivinuté láskyplně co nejblíže k sobě. Svou panenku miluje z celého srdce.
Konečně přichází ráno. Marcelka nemůže dospat. Převaluje se na posteli z jednoho boku na druhý. Po chvíli však nevydrží a už kouká ven z okna. V ruce stále drží svou milovanou panu a šeptá jí:
„Jéé, venku je ale krásně! Vždyť je léto, viď, Květuško? Sluníčko svítí a já mám dnes svůj velký den. Říkala to v telefonu babička, a ta má vždycky pravdu.“
Marcelka šla a nazula si bačkůrky. To bylo dnes obzvlášť důležité. Jak ji rodiče vidí, že běhá doma bosky, vždycky dostane vyhubováno. A to dnes opravdu nechce. Co kdyby pak žádné dárky nedostala! Potřásla rozhodně hlavičkou s tmavě hnědými kudrnami a už běžela do pokoje rodičů.
Nadšeně se vrhla do velké postele mezi ně s výkřikem: „ Mamíí, tatíí, vstávejte! Já mám narozeniny. Dnes je mi pět.“
Maminka svou holčičku něžně objala a políbila. Pak si však tatínek Marcelku hravě přitáhl k sobě a z legrace jí začal dělat legrační zvuky na bříšku. To holčička přímo zbožňovala. Nadšeně se chichotala a pištěla ostošest. Jak byla dnes šťastná! Konečně je po delší době doma i táta. Dnes má pro sebe mámu i tátu. To se nestává každý den.
Mezitím maminka vstala. Dnes udělá po delší době teplou slavnostní snídani. Tak jak ji má manžel rád. Budou palačinky s jahodovým džemem a vanilkovým pribináčkem navrch. Tak to sebou musí hodit, aby vše stíhala.

***

Bylo po slavnostním obědě. Kolem velkého dřevěného stolu, ozdobeného mnoha květinami, seděla celá rodina. Nad nimi se houpala řada nafouknutých barevných balonků. Popřát Marcelce přijeli babička s dědou až ze vzdáleného města. Dnes s nimi přijeli i teta Dana se strýčkem Pepou. Velká škoda, že nebydlí o hodně blíž. Pak by se mohli vídat častěji. Říkala to teta Dana, mámina sestra.
To by pak možná maminka a možná i táta byli doma se mnou častěji. A nemusely by mě hlídat pořád ty protivné slečny, co si se mnou nechtějí moc hrát. Dokonce si některé se mnou nechtějí ani povídat. A pořád někomu telefonují mobilem nebo si lakují nehty. Často je s nima taková otrava. Ale zas mě nechají si dělat, co já chci, pomyslela si smutně Marcelka.
Právě v té chvíli její myšlenky přirušily maminka s tetou. Přinášely velikánský narozeninový dort. Ten ale byl! Marcelka vykulila překvapeně oči. Takový krásný dort ještě nikdy neviděla! Ten asi upekla teta Dana. Prý peče takové dorty na zakázku pro cizí lidi.
Na velkém kulatém podnose stál dvoupatrový dort a na vrchu hořelo pět svíček. Obě patra dortu byla potažena bílým marcipánem a ozdobena růžovými a žlutými marcipánovými kytičkami se zelenými lístky. Mezi nimi tančily dvě maličké vílí panenky celé z bílo růžového marcipánu. Marcelce se oči rozšířily údivem. S nadšením ten krásný dort pozorovala. Jen co sfoukla z plných sil všech pět svíček, přinesla maminka velký nůž na krájení dortu.
Jak si tak po obědě pochutnávali na obložených chlebíčkách a přidávali si kousky dortu, tatínek najednou někam zmizel. Po chvilce se objevil a v náručí držel plno hezky zabalených narozeninových dárků. V tu ránu pro Marcelku přestal dort existovat. Radostně zaječela a vrhla se k tatínkovi.
„Cácorko, počkej, jen co to položím. Vydrž ještě chvilku, já si tě s těmi dárky vyfotím na památku, mírnil dcerku tatínek a natáhl se pro fotoaparát. Marcelka už začínala být pěkně netrpělivá. Zase to focení! Nejdřív musela kvůli focení čekat na dort a teď zase na dárky. Proč to ten taťka tak zdržuje?

Kapitola 38

Milí čtenáři a čtenářky tohoto webu,
právě jsem dokončila svou první knížku v životě – pro děti : – ) A je to krásný naplňující pocit . . .
Vaše autorka Yva

VELKÉ PŘÍPRAVY A LOUČENÍ PŘED ZIMOU – Pouze krácená ukázka

U plotu, vedoucího do vedlejší zahrady, právě odpočívá ještěrka Pyšnilka Krásnoočko. Hoví si ve vysoké trávě a polohlasem si přemýšlí:
„Jsem pořád tak sama. Už si i povídám sama se sebou. Kdo to má pořád vydržet. Celý podzim se mě všichni straní. A když mě někdo zahlédne, dělá, jako když jsem vzduch. Všichni mě tu nesnášejí. Tady se mnou už živý tvor přátelsky nepromluví. Asi bych se měla přestěhovat. Ale kdy? Teď nebo až na jaře?“ Chvíli si mlčky prohlíží přes plot vedlejší zahradu.
Pak si polohlasem mumlá: „Vedle na zahradě mě nikdo nezná. Možná tam najdu nové přátele.“
V tu chvíli se rozhodla. Nebude tu už ani minutu! Musí si najít nový úkryt, než napadne sníh a začnou mrazy.
Opatrně proklouzla dírou pod vrátky a byla v cizí zahradě. Musí být hodně opatrná. Mají tu dva velké psy, takže opatrnost je na místě.
Držme jí palce. Nikdo ji tu nezná, tak snad se jí podaří začít nový život, jak se říká „s čistým štítem“. Doufejme, že se již dostatečně poučila a bude se chovat k novým přátelům lépe. Pokud si dokáže nějaké přátele najít. To už záleží jen a jen na jejím chování. Jestlipak se polepší?

***

A byl tu listopad. Měsíc, kdy opadne ze stromu i poslední lísteček. Venku bývalo velmi nevlídně. Byly dny, kdy déšť skoro neustával, studený vítr se honil kolem srubu a panáčkům i panenkám zalézal pod šaty. Dny se postupně krátily. Ráno byla dlouho tma a později odpoledne to na zahradě vypadalo už zas jako v noci.
Nastal čas, kdy se budou muset přátelé rozloučit na několik dlouhých, předlouhých měsíců.

***

Přátelé se naposledy sešli u vřesoviště. Nastal čas loučení.
Ropucha Růža ještě naposledy děkovala víle Hortenzince:
„Moje nejmilejší Hortenzinko, vílo naše krásná a vzdělaná. Chci ti poděkovat tady přede všemi za své vyléčení a za obětavost, s jakou jsi ke mně každý den chodila. Ještě že tě tu máme. Co bychom si bez tebe počali? Ty nás vždycky umíš vyléčit. A nejen to. Celou tu dobu jsi mi dodávala nejen naději na vyléčení, ale hlavně i dobrou náladu.“
Hortenzinka ropuchu vřele objala a pohladila ji svou malou ručkou po zjizvených zádech. Byla tak ráda, že dokáže svým přátelům pomoci v době jejich nemoci.
Vzápětí se otočila na svého nejlepšího přítele mloka Samuela: „Same, pojď ke mně, ať tě mohu též obejmout.“
Starý mlok natáhl svou hlavu, slastně přivřel oči a Hortenzinka jej vřele objala.
Potichu mu šeptala: „A dávej na sebe pozor! Co bych si tu počala, kdybys mi umrzl?Zalez si co nejhlouběji, prosím! Doufám, že se zjara setkáme a budeme spolu dovádět, jako když jsem byla ještě malinká.“
Samuel ji jemně olízl a nějakých slov nebyl dojetím schopen. I on občas a velmi rád vzpomínal na ty krásné a neopakovatelné časy, kdy byla víla malá a on ji vozil na svém hřbetě pro pobavení všech kolem. Kdeže jsou ty zlaté časy?
******
Přátelé doprovodili malou Violku k ostříhaným a zazimovaným růžím. Zde se rozloučili. Violka vklouzla mezi žlutavé listy fialek. Fialová hlavička se ještě jednou objevila uprostřed chvojí a malou ručkou všem zamávala.
Následně vyprovodili Hortenzinku k její chaloupce pod hortenzií. Chaloupka byla celá skryta pod listím a chvojím. Koukal jenom kousíček komína.
Malá víla se smutně pousmála na svého Malindu a poslala mu vzdušný polibek. Potom rychle zmizela v chaloupce. Listí nahrnula hezky kolem dveří, aby jí do chaloupky odnikud netáhla zima. Potom přiložila do malých kamínek suché smrkové roští a postavila vodu na šípkový čaj. S horkým čajem a jídlem se uvelebila na své velikánské posteli. Ještě než se uloží k zimnímu spánku, naposledy se pořádně posilní, aby jí nevzbudil hlad a žízeň. Už se viděla, jak leží v teplém oblečení zachumlána pod velkou vrstvou listí. Možná jí bude vykukovat jen špička nosu. Musela se zasmát, když si sama sebe představila. A až se možná někdy v krutých mrazech probudí zimou, může si zatopit. Roští na zimu má dost.
Jak si tam v tom teplíčku přemýšlela, začala se jí zavírat oční víčka a drobná víla pomalu, pomaloučku upadala do dřímoty. Ještě stačila hrneček odložit na okenní římsu. Zachumlala se mezi listy a tvrdě usnula zimním spánkem. Byl z ní vidět opravdu jen malý kousek nosíku.

***

Začátkem měsíce prosince, zrovna v den svatého Mikuláše, napadla první nadílka sněhu. Velká zahrada kolem srubu i všechny okolní cesty pokryla vrstva sněhu. Jen stopy ve sněhu ukazovaly, že se tu byl podívat zajíc či dokonce srnka. Ptáčci občas přiletěli k dřevěnému krmítku pro něco dobrého do zobáčku.
Naši malí přátelé spali ve svých bezpečných úkrytech a jistě se jim zdálo něco pěkného.
Až se na jaře venku oteplí, všichni naši přátelé se opět probudí k životu odpočatí po dlouhém zimním spánku a honem začnou shánět něco k snědku.
Pak se jistě rádi zase sejdou. Snad zimu všichni ve zdraví přežijí.
Copak je na jaře asi čeká nového a zajímavého?
Určitě společně zažijí mnohá další dobrodružství. Možná i nejednu svatbu či stavbu nového domu.
Narodí se někde i malá panenka nebo panáček?
Kdo si najde nového partnera pro život?
Nechme se překvapit a mezitím, co naši malí přátelé budou spát, si také o něčem hezkém nechme zdát.

Kapitola 35

JAK SI PŘÁTELÉ DOBÍRALI KONÍKA KULIFERDU – Ukázka z kapitoly

V příštích pár dnech si přátelé dělali z koníka Kuliferdy legraci a pěkně si ho dobírali. Nemohli mu zapomenout, že to na oslavě s pitím medovinky tak přehnal. Vždyť jako jediný ani neviděl Hortenzinku kouzlit. Začala s tím vlastně stará ropucha.
Jednoho dne, když si nemohl na něco vzpomenout, si z něj například přede všemi začala utahovat: „Tak co, Kuliferdo, co hlava? Vypadá to, že ji máš po té slavnosti ještě stále prázdnou. Že by ti všechny tvé vědomosti ulétly jako ten pátrací balón? No ten, jak se v něj tvá hlava proměnila. Ty už si snad nevzpomínáš? To je přece tvůj vlastní výrok.“
Štiplavou poznámku si neodpustil ani starý slepýš: „Já myslel, tedy pokud mi paměť dobře slouží, že ses chtěl jen bavit a slavit. Nebo snad ne? Místo toho jsi zmeškal Hortenzinky nejdůležitější den. Den, kdy dokázala své zatím největší kouzlo. To jsi opravdu o hodně přišel. To mi věř.“ Ostatní začali slepýši souhlasně přizvukovat. V duchu doufali, že tato událost snad bude pro koníka velkým varovným mementem čili takovým varováním či výstrahou do budoucna.
Tentokrát se přidal se svou troškou do mlýna i panáček Silvián, když řekl: „Smůla. Zmeškal jsi asi svůj největší životní zážitek,“ a potutelně se usmíval.
„Vy jste se snad na mě všichni domluvili! Co to furt proti mně máte? Vím dobře, že jsem se provinil, když jsem to s tou medovinkou přehnal. Já se vám teď tedy všem veřejně omlouvám, že jsem vám zřejmě zkazil konec slavnosti. Hlavně už se na mě, prosím, nezlobte. Vždyť dobře víte, jak zle mi pak bylo. Vím dobře, že jste se mnou v noci po oslavě měli velké starosti. Já se vážně už budu snažit,“ sliboval trochu neochotně Kuliferda. Strašně se styděl.

Kapitola 30

LAMPIONOVÝ PRŮVOD ANEB VELKÉ NOČNÍ DOBRODRUŽSTVÍ – Ukázka z kapitoly

i_038758
Mezitím nastala tma. Měsíc se zrovna schovával za mraky. Sem a tam probleskla na ztemnělém nebi hvězdička.
Panáčkové společnými silami otevřeli dvířka v plotě sbitá z dřevěných latěk. Lampionový průvod vyšel ze setmělé zahrady. Panáčkové zase dvířka za sebou zavřeli. Za žádnou cenu se na zahradu nesmí dostat divoká prasata s mláďaty. Ven vyšli plni nadšení a opojné euforie. Copak jim asi svět venku přinese? Co asi uvidí a jaké dobrodružství zažijí?
Vydali se cestou vlevo, která vedla trochu do kopce. Cesta byla nezpevněná a plná větších i menších kamenů. Museli dávat hodně pozor, aby nezakopli.
Byl na ně hezký pohled. Jako předvoj jim na cestu svítily světlušky a lampionový průvod také uzavíraly. V čele průvodu šli mlok Samuel s ropuchou Růžou jako nejzkušenější. Za nimi poskakovali koník Kuliferda, cvrček Houslička a kobylka Matylda se svými lampionky. V závěsu za nimi se plazili tři slepýši, ale bez lampionů. Atmosféra pozdního večera je natolik uchvátila, že je ani nemrzelo, že lampiony nemají.
Průvod uzavírala skupinka tří panáčků se třemi panenkami. Ti všichni drželi své lampionky a zvesela s nimi trochu mávali a pohupovali. Zatím byla jejich zahrada blízko, a tak jim bylo do zpěvu. Rozesmátá Hortenzinka právě něco bezstarostně sdělovala panáčkovi Malindovi a panence Violce, když vtom zprava uslyšeli divné zvuky v křoví, které hned zase přestaly. Náhle byl klid.
„ Co to bylo? Slyšeli jste to? “otázala se panenka Konvalinka a těsně se přitiskla ke svému Silviánovi.
„ Možná to byl jen pták, kterého jsme probudili,“ uhodl správně panáček Ostružinda a stiskl pevněji drobnou ručku panenky Violky.
Všichni zmlkli a dál se již lampionový průvod ubíral zcela potichu nahoru po kamenité cestě.
Jak tak šli, slyšeli tajuplné zvuky lesa. Vlevo zahoukal sýček: „ Hú, hú, hú, ú, ú!
Co to tu lítá za divné obrovské světlušky? To jsou ale prapodivní svatojánští broučkové!, pomyslel si sýček sedící na větvi vysokého stromu.
Popošli o kus dál a vpravo z houští slyšeli divné šramocení. Všichni zrychlili. Aby to tak bylo divoké prase! Pocit tísně a strachu zesílil.
Cesta vedla již po rovině a zahýbala vlevo. Vpravo stála chata, jejíž rozsvícená okna osvětlovala částečně cestu. Hned se všem trochu ulevilo, protože bylo lépe vidět.
„ To je ale dobrodružství a napětí! Vybafne na nás prase zleva nebo zprava? Já se hrozně rád bojím,“ prohlásil hlasitě panáček Malinda do ticha.
„To je pravda, plně s tebou souhlasím, bratře. Něco takového už u nás na zahradě zažít nemůžeme. Tam je pořád bezpečí. Jen když přijedou lidé s tím psem, tak se něco děje,“ souhlasil s Malindou jeho bratr Ostružinda.
Silviánovi se zdálo, že se bratři před panenkami tak trochu vytahují, ale neříkal nic. Cítil, jak se k němu panenka Konvalinka strachy tiskne. Pravou rukou jí držel ochranitelsky kolem ramen, v levé ruce svíral svítící lampion. Začínala ho trochu bolet levá ruka. Kdyby si tak mohl ten lampion přehodit do druhé ruky. Tou ale objímal svou milovanou něžnou panenku.
Průvod vyšel konečně z lesa. Po jejich levé straně se ze tmy vynořil velký dvoupatrový dům. Z jeho bílé fasády vyčnívaly tu a tam tmavé zploštělé kameny jako ozdoba. Měsíc, který byl včera v úplňku, ozařoval i dnes rozlehlou zahradu kolem domu. Zahrada vypadala ještě větší než ta jejich kolem srubu. Naproti domu přes cestu rostl menší smrkový les. Z černého tmavého lesa viděli jen první smrky u cesty.
„ Podívejte se! Takový velký dům!,“ zvolala překvapeně panenka Violka.
„ Na co potřebují lidé tak obrovský dům? Kdo v něm asi bydlí?,“ podivila se panenka Konvalinka.
„ Asi tam bydlí hodně lidí. Možná nějaká hodně velká rodina,“ usoudil panáček Silvián.
„ Ale kdepak. Co já vím, bydlí tu jen jedna paní s dospělým synem. Povídala to jedna moje známá ropucha. Má tu na zahradě příbuzné, tak sem občas od sousedů zaskočí na kus řeči,“ odpověděla ropucha Růža.
„ Na co tedy potřebují tak velký dům, když jsou jen dva? To lidé vždycky mají víc, než potřebují?,“ podivila se ještěrka Zeminka.
„ Já vám to hned vysvětlím,“ přidal se starý slepýš.
Ve chvíli, kdy nakukovali přes drátěné pletivo plotu do obrovské zahrady, na jejíž konec ani nedohlédli, začal starý slepýš vzpomínat.
„Prý zde kdysi bydlel bohatý zlatník. Protože byl hodně bohatý, nechal si postavit velký dům, aby ho všichni okolo mohli obdivovat a on mohl přijímat hodně hostů. Dnes tu bydlí jeho dcera. O tomto velkém bílém domě mi vyprávěla moje matka, když jsem byl ještě malý slepýš. Jí to zase vyprávěla její matka. Říká se také, že v tom domě straší a prý . . .,“ vyprávěl slepýš a než mohl pokračovat dál, z tmavého lesa naproti se ozvalo hlasité zachrochtání.
Přátelé ztuhli a strachy se přitiskli k plotu. Panáčkové přitiskli ochranitelsky své panenky pevněji k sobě.
Chrochtání zesilovalo. Stádo prasat sestupovalo po mírném svahu lesa dolů. Tu se ozvalo i kvičení malých selat. Byla to zřejmě bachyně divokého prasete s mláďaty. Matky, chránící své mladé, bývají více nebezpečné než samotní samci. Samec divokého prasete útočí většinou tehdy, když ho někdo vyruší například ze spánku a on se lekne a začne se bránit. Jinak vždy radši uteče. Bachyně ale brání své děti, a tak je nebezpečí útoku mnohem větší. Toto vše si mlok Samuel, ropucha Růža i starý slepýš dobře uvědomovali.
Oni všichni však nepředstavují pro bachyni a její mláďata nebezpečí. Oni pro ně představují žrádlo. Něco jako malou dobrůtku, drobný zákusek.
Rodinka se s pochrochtáváním a kvičením blížila svahem k cestě, na které všichni stáli. Teď už byla situace na pováženou. Musí rychle jednat. Mají jen dvě možnosti.
Nejrychleji jednal v té chvíli mlok Samuel. Starý mlok co nejhlasitěji křikl na ostatní: „ Zůstaňte všichni u mě! Nikam neutíkejte a nechte mě moment přemýšlet. Hlavně nepanikařit! Vymyslím záchranu!“
V tu chvíli bylo nejdůležitější zachovat rozvahu a klid. Rychle a hlavně správně se rozhodnout. Závisel na tom život všech.
Špatné rozhodnutí a skončí v prasečím žaludku! Tak to už ve světě zvířat chodí. Sežer nebo uteč, jinak budeš sám sežrán!
Mlok byl sice pomalejší, co se týkalo pohybu, ale co se týkalo rychlého a správného rozhodování, nebylo v tomto případě lepšího vůdce.
Samuel rychle zvážil jejich možnosti na záchranu. Byli jen dvě.
V prvním případě se pokusí utéct směrem domů, jenže prasata jsou mnohem rychlejší než oni a je jich hodně. Někdo by se možná zachránil, ale mnozí nedokážou tak rychle utíkat nebo kličkovat.
Co taková Růža nebo roztomilé panenky? Ne, to není záchrana pro všechny.
Co ta druhá možnost?
Všichni se musí nějak dostat přes plot do cizí zahrady a zůstat tam, dokud nebezpečí nepomine.
Samuel se rozhodl a rychle jednal:
„ Musíme se rychle dostat do té zahrady! Silnější pomůžou slabším a pak tam vlezou i oni. Rychle!
Nejdřív pomůžeme panenkám. Hledejte, kde je nějaká díra pod plotem. Proč tu musí mít v pletivu tak malá oka? Těmi se všichni neprotáhnou.
Zahoďte svítící lampiony pokud možno na jednu hromadu támhle stranou! Tím můžeme získat trochu času a zmást prasata. Poženou se zvědavě za světýlky.“
Rychle odhodili oranžové lampionky na jednu hromadu hned u cesty a podle rozkazu Samuela se rozdělili na dvě skupiny. Každá skupina běžela opačným směrem podél plotu. Hledala se díra v pletivu či pod ním. Svatojánští broučkové jim k tomu hezky svítili, aby při hledání lépe viděli.
První vykřikla ještěrka Zeminka: „ Tady! Mám ji! Všichni sem!“
Celá skupina kolem Zeminky volala na tu druhou skupinu: „ Honem k nám! Máme tu díru!“
Panáček Silvián již na nic nečekal, křikl na Ostružindu a Malindu:
„ Nadzvedneme to pletivo a díru tím zvětšíme. Honem! Konvalinko, lez rychle! Zůstaň za plotem a pomáhej ostatním, až budou vylézat na druhé straně plotu! Jen doufám, že nemají psa!“
„ Psa nemají, ten by byl už u plotu a štěkal na prasata,“ křikl ve spěchu Malinda na Silviána.
Dírou pod plotem se po břiše právě protahovala Violka a hned za ní Hortenzinka. V té chvíli jim vůbec nevadilo, že budou mít šaty špinavé a možná i potrhané.
Pak ovšem lezla ropucha Růža. Ta se ale v díře zasekla, protože byla nejmohutnější. To byla chyba, ale nedalo se už dělat nic jiného, než dostat nějakým způsobem starou ropuchu na druhou stranu plotu.
Samuel rozhodl: „ Ti, co se dokážou protáhnout okem plotu, rychle na druhou stranu a pokuste se z druhé strany vyhrabat větší díru, ať Růžu zachráníme.
Koník, kobylka i cvrček hravě proskočili dírou v pletivu a šli hrabat. Světlušky jim k tomu svítily ostošest. Tři slepýši se snažili protáhnout malými oky v pletivu. Trochu se na zádech odřeli. Co je to ale jedna odřenina oproti celému životu, že?
Prasata se s funěním již ocitla na cestě. Šla prozkoumávat světýlka lampionů. Zatím netušila, že o kousek dál na ně čeká chutná potrava.
Mlok i ještěrka a tři panáčci, kteří ještě stále byli na špatné straně plotu, měli zatím veliké štěstí. Vítr vál opačným směrem, takže je prasata zatím necítila. Prasata špatně vidí, za to mají výborný čich.
Stará ropucha krvácela ze zad, jak se snažila mermomocí silou protlačit pod pletivem, aby tak uvolnila cestu k záchraně i pro ostatní. Tři panáčci ji silou tlačili do cizí zahrady, ještěrka a mlok hrabali a zvětšovali díru Růže přímo u nohou.
Růža chvílemi úpěla bolestí a přitom si nepěkně nadávala: „Kdybych nebyla tak nemožně tlustá, mohla jsem být již na druhé straně plotu. Proč jen jsem tak nenasytná? Jestli tohle přežiju, slibuju, že už se nebudu přecpávat. Osude, smiluj se! Moc tě prosím!”
Ještěrka Zeminka narazila na kámen a rychle ho začala vyhrabávat. Nic nedbala na bolest, kterou přitom cítila! Povedlo se! Kámen povolil!

Kapitola 25

JAK SILVIÁN, MALINDA A OSTRUŽINDA VYRÁBĚLI LAMPIONY A KONÍK KULIFERDA SE PROBUDIL – Ukázka

Mezitím, co víla Hortenzinka spala, dostali po obědě Silvián, Malinda a Ostružinda od Samuela velký a těžký úkol. Měli vyrobit z klacků menší tyčky k lampionům. Vydali se tedy hledat nějaké vhodné, ne moc silné klacky. Ty musely být ale dostatečně pevné, aby se hned nezlomily. Společnými silami je pak lámali na menší kusy. Byla to pro tak malé panáčky těžká práce, vyžadující velkou sílu. Pěkně se u toho zapotili. Byli však tři a vzájemně si pomáhali.
Venku bylo stále krásně. Kobylky, koníci a cvrčkové rozehrávali své nástroje a překrásně hráli v okolních travinách.
Tu se začal probouzet koník Kuliferda, který ještě stále vyspával v okrasné trávě. Slyšel hudbu a hlavou mu proběhla myšlenka:
Propáníčka, koncert už začal a já ještě spím! Co tu ještě dělám?
Protáhl si postupně svých šest nohou, tykadly šátral kolem sebe, ale když chtěl zvednout hlavu, zaúpěl bolestí:
„Jauvajs, auvajs! Co to mám s hlavou? To je ale strašná bolest!”
Ta hlava! Ta tolik bolí! Co se to jen přihodilo, že mu tak hlava třeští bolestí?
Z dnešního koncertu nebude nic.
Kuliferda se snažil přemýšlet, ale moc mu to nešlo. Po chvilce mu hlavou blesklo poznání.
Medovinka.
Že on to s tou medovinkou včera přehnal?
Hned potom si vzpomněl, že to nebyla jen medovinka, kterou popíjel. Vždyť ještě navíc ochutnával ten nový nápoj ze švestek a nějak to přehnal i s ním, protože byl docela dobrý.
„ Dobrý, dobrý. Byl dobrý, ale příště se ho ani nedotknu. Slibuju.
Jestli to teď ale přežiju! Hlava mě tak strašně moc bolí, že by mi bylo momentálně lépe, kdybych žádnou neměl.“
„Ouvej, ouvej. To je ale bolest. Navíc mi není dobře i od žaludku,“ bědoval již nahlas Kuliferda a začal si slibovat, že medovinku ani nápoj ze švestek nechce už nikdy ani vidět.
„Jak jsem se v noci dostal domů, tak na to si vůbec nepamatuju.
To je ale ostuda! Bůh ví, co jsem asi vyváděl?
Trefil jsem domů sám nebo mě musel někdo přivést? Nejraději bych se neviděl!
Co si o mně asi teď myslí a říkají ty cizí panenky a panáčkové? Taková ostuda!,“ mumlal si a hlas se mu trochu ještě pletl.
„A hlavu mám jako pátrací balón! Jakoby v ní nebyla žádná jiná myšlenka než to pomyšlení na tu ukrutnou bolest,“ cedil skrz kusadla bolestí Kuliferda a snažil se vylézt z díry. Jeho poslední dvě věty zaslechla stará ropucha, která zrovna skákala kolem.

Tak pátrací balón! Já spíš myslím, že máš ostudu jako trám, pomyslela si Růža a ani jí koníka nebylo líto. Má, co chtěl.